Slova nestačí...

Tak rozum můj zůstal
za srdcem stát,
abych zas cítila,
co slova jsou... mám tě rád.

Však proč mít rád znamená
tak málo,
když milovat
tak moc,
proč nestačí mi: mám tě rád?
Proč stále ještě
nemám dost?

Tak jaké kouzlo
nechals v mé duši?
Semínko naděje
zasels,
však to ticho
trhá mě nyní,
bolí mě uši.

Našla jsem naději,
smutek, i něhu,
proč tedy myšlenky
tolik mě zebou?

Chybíš mi,
když v samotě zůstáváš,
však stále nevím
zda se jenom zdáš...

V mé prázdné duši
zažehls plamen,
však opět nevím
zda srdce mě klame.

Tohle už stalo se,
tak znovu se bojím,
že láska zklame,
a já už neobstojím...

Tys pohltil prázdnotu,
co snažila se ukrást
vše, to kolem nás,
vyplnil samotu,
zastavil čas.

snad podléhám nadějím,
iluzím, snům,
však nechci se vrátit zas
k mým prázdným dnům.

Bojím se samoty,
jí patří
černý, smutný háv,
podlehnu,
samotu nezkrotím,
tak prosím nedej
by rozběhl se čas.

Tak popsala jsem
tolik archů,
však nevyhrála
slovní válku.

Tak dnes už vím,
slova nestačí,
s citem
si musím vystačit...