Kapitola 7 část první

Kapitola 7

Ani nevím, co ve mě vyvolalo ten náhlý pocit ohrožení. Možná to bylo kvůli jeho nepopiratelné síle a možnosti mě skolit jedinou ranou. Možná zkoumavým pohledem, kterým si mě prohlížel. Nebo tím, že byl vůbec prvním člověkem, žijícím mimo naše Společenství, kterého jsem potkala.
Cítil vlnu strachu, kterou ve mě vyvolala jeho přítomnost. Lahev pohodil vedle mě a ustoupil. Nejspíš mě nechtěl ještě více rozrušit. I když se i on sám zdál poněkud zaskočený.
„Na to, že jsi tady venku, nejsi moc obratná.“ Podotkl s pevným výrazem ve tváři. „Ani nijak dobře vybavená.“ Oči měl přimhouřené. Cítila jsem z něho dobře skrývanou zvědavost. „Podle tvého výrazu a návalu všech různých emocí bych skoro řekl, žes mutanta viděla snad poprvé v životě.“ „Bylo to poprvé. Nikdy dřív jsem se s žádným nesetkala.“ Vyletěla ze mě odpověď dříve, než jsem si ji vůbec stihla promyslet.
Po těle se mi rozlila další, nová vlna strachu. Bude mít slitování nad vystrašenou holkou ze Společenství?
Cítil moji nejistotu, ustoupil ještě o krok dozadu a dřepl si. Snad aby mi dal najevo, že nemá v úmyslu se povyšovat nebo mi ublížit.
Odpověď znal jistě předem, ale i tak se zeptal. „A kde ses do teď schovávala?“ Nebylo třeba předstírat. Věděla jsem to moc dobře. Kdyby přehlížel vše ostatní, bílé boty by mě rozhodně prozradily.
Poprvé za dlouhou chvíli jsem odlepila oči z jeho tváře. Nervózně jsem si prohlížela své zašpiněné tenisky. „Vyrostla jsem v Bublině.“ Můj hlas byl téměř neslyšitelný. Chraplavý. Cítila jsem, jak se mi slova zadrhávají v krku. S očekáváním jeho reakce jsem zvedla pohled zpět k němu. Předpokládala jsem, že z něho ucítím strach vyvolaný nepřítelem. Nervozitu a nebo touhu zaútočit. A tak mě pocit pobavení, který visel mezi námi, opravdu překvapil. Ačkoliv v něm přetrvávalo jisté napětí, zasmál se. Očima si mě celou přeměřil. Několikrát. A potom pobaveně dodal. „Jo. To vidím.“
Odkašlal si do uvolněné pěsti ruky, aby zamezil dalšímu projevu pobavení a pak se ohlédl. V nestřežené chvilce jsem pohledem přeletěla přes své tělo a přemýšlel jsem, co tím přesně myslel. Prohlédla jsem si promočené černé kalhoty zašpiněné od bahna a khaki tričko. Všimla jsem si při tom, že je na pravém boku lehce potrhané. Pak jsem zvedla oči k němu. Jeho černé oblečení bylo bez poskvrnky. Tedy až na krví nasáklý potrhaný rukáv. Chápu. Že nejsem vycvičená k boji bylo zřejmé na první pohled.
S napětím sledoval část lesa, kde Terra Xolotl před nějakou dobou zmizel. Chvilku očima pročesával hustý les. Nejspíš měl pocit, že by se mohl mutant vrátit. Nebo možná vnímal přítomnost jiného tvora. Cítila jsem totiž, jak mu v těle stoupá hladina napětí. Je to kvůli mutantům nebo je snad nervózní kvůli mně?
Vydala jsem ze sebe slabý náznak pobavení a lehce zakroutila hlavou. Nedávalo to smysl. Zrovna se s naprostým odhodláním postavil pěti metrovému masožravému mutantovi. Bez zaváhání s ním bojoval tak dlouho, dokud ho nezahnal. Nebyl důvod, aby se mnou cítil nejistý.
Znovu jsem si pobaveně odfrkla, až vzduch, který vyšel z mých úst, lehce nadzvedl pramen slepených vlasů, který se mi při útěku uvolnil z copu. Chytila jsem ho mezi prsty pravé ruky a zastrčila za ucho. Cítila jsem, jak se mi ruce stále slabě chvějí.
Seděla jsem na zemi. Vlhké kalhoty jsem už dávno přestala vnímat. Kůže si na vodou nasáklou látku přivykla. Lokty jsem se opírala o kolena pokrčených nohou a čistila si rány poraněných dlaní.
„Měli bychom jít.“ Otočil se směrem ke mně. Nečekal, až se posbírám a vyrazil. Prošel těsně kolem místa, kde jsem seděla a vykročil směrem odkud sem přiběhl. Hlavu jsem otočila tím směrem a sledovala, jak pevným, rychlým krokem mizí mezi stromy. Přemýšlela jsem, jestli jít s ním. Zdálo se, že mi nevěří. A já rozhodně nevěřila jemu. Nepřipadalo mi ale, že bych měla jinou možnost. Bylo dost pravděpodobné, že se dříve nebo později opět dostanu do souboje na hranici života a smrti.
Rychle jsem se vyhoupla na nohy. Zvedla láhev, připnula ji k batohu a jediným pohybem nahodila batoh na záda. Při chůzi jsem ještě zapnula přezku na hrudi a rychle popoběhla, abych svého zachránce dohnala. Nečekal na mě. Neotáčel se, aby zkontroloval, jestli jsem mu v patách. Skoro bych řekla, že je mu jedno, jestli se k němu přidám nebo ne.
Měla jsem chuť na něho zaječet, aby zastavil. Aby počkal, ale neudělala jsem to.
To je mu vážně jedno, jestli tady umřu? Po tom, co mě zachránil? Možná mu šlo čistě o ten zážitek. O adrenalin z boje a touhu po vítězství. Ta myšlenka mě z nepochopitelného důvodu naštvala.
Jako nevinná odplata, mi hlavou probleskla představa, jak naráží do stěny, která se před ním bez varování zjevila. Mohlo by to vyznít, jako hrubé chování, ale mě takové groteskní představy pomáhaly. Používala jsem je už od dětství. Převážně v situacích, kdy se ve mě hromadily nežádoucí emoce, které bylo třeba rychle ventilovat a zkrotit, abych zbytečně nepoutala pozornost vedení. Věděla jsem, že takové představy nemohou nikomu ublížit.
Překvapilo mě, když muž kráčející přede mnou, zničehonic ztuhl na místě. Zmateně jsem zastavila spolu s ním. Zpozorněla jsem a sledovala, jak lehce pohnul hlavou, jakoby se chtěl ohlédnout. V poslední chvíli si to však rozmyslel. Pak se, bez jediného slova, dal zase do kroku a pokračoval lesem, až k úžině mezi vysokými skalami.
Netušila jsem, co se stalo. Rozhodně to bylo ale hodně zvláštní. Jako by věděl, na co myslím. Jako by snad dokázal číst myšlenky. Ale to je nesmysl. To přece nikdo neumí.
S pochybami jsem se, v těsném závěsu za ním, protahovala skalními úžinami a dávala si velký pozor na to, aby mi na vlhkých kamenech nepodklouzla noha. Lehce se mi zrychlil dech. Svižná chůze v takovém terénu mi přišla při dnešním poledni až příliš náročná.
Přes veškerou svou snahu, jsem se neubránila nějakému tomu škobrtnutí. Když mi ale na kluzkém skalnatém výběžku podklouzla rovná podrážka tenisek, narazila jsem ramenem do skály. Rukou mi projela ostrá bolest a když jsem se zase narovnala, zjistila jsem, že jsem si rozřízla tričko i kůži. Opatrně jsem prsty sáhla do rány. Hlasitě jsem sykla a obličej se mi stáhl bolestí, jak mě pálilo v ráně. Cítila jsem ale, že se jedná jen o povrchové zranění.
Když jsme přelezli pár dalších skalnatých výběžků, začali jsme šplhat po staře vyhlížejících dřevěných žebřících, mezi skalními průrvami. A to jen proto, abychom mohli následně zase sestupovat úzkými cestičkami mezi skalnatými stěnami.
Když jsme se pak po delším stoupání dostali těsně pod samotný vrchol skalnatého převisu, konečně zastavil. Poprvé za celou cestu se ke mě otočil a s úsměvem na tváři pokynul rukou ke vstupu do jeskyně. “Tohle se ti bude líbit.” Dýchal těžce, ale nezdál se nijak vyčerpaný. Z jeho chování nebylo čitelné, zda bych mu měla věřit či nikoliv. Celkově jsem z něho ale pociťovala velký klid.
Ustoupil mi z cesty a vytvořil tak dostatečný prostor, abych kolem něho mohla bezpečně projít a já vešla dovnitř. Pohled mi ihned padl na nádherné skalní jezírko. Dírou ve stropě jeskyně na něho dopadalo denní světlo. Sluneční paprsky se odráželi od průzračně čisté namodralé hladiny.
Popošla jsem k jezírku. Vyčerpáním a úlevou se mi podlomily nohy a s tvrdým nárazem jsem dopadla na kolena. Bolesti, která mi v nich vystřelila jsem si nevšímala.
Nejdříve jsem si opláchla ruce od zaschlé krve a zbytků hlíny. Jemně mě štípalo v ranách, ale snažila jsem se tomu nevěnovat moc pozornosti. Pak jsem z rukou vytvořila misku. Nabrala do dlaní vodu a nejprve jen zlehka ochutnala. Byla lahodná, sladká. Slastně jsem vydechla. Nabrala rychle do rukou další vodu a s chutí ji vypila. Pak jsem si opatrně opláchla obličej a mokrou rukou jsem lehce ošetřila odřenou tvář.
Pak jsem si na moment prsty lehce stiskla šíji, schovanou pod rozcuchanými vlasy, které se mi uvolnily z copu. Přivřela jsem oči a nechala kapky vody stékajících po zádech, aby ze mě pomalu smývaly veškeré napětí. Voda byla příjemná. Chladila mě na rozpálené kůži.
Ruce mi klesly do klína. Ten okamžik byl tak uvolňující, že jsem až zapomněla na muže, který mi dělal společnost.
Dopřál mi dostatek prostoru i času, abych se v poklidu opláchla. Pak si dřepl vedle mě. Stále hořící pochodeň ponořil do vody a oheň tak s hlasitým syčením utopil v jezírku. Potom ji odložil na kamenitý výběžek a naplnil si dlaně vodou. Lehce si opláchl obličej a mokrými prsty prohrábl své blond vlasy.
Jak jsme tam tak v tichosti posedávali, promluvil. „Proč jsi opustila Bublinu?“ Neotočil ke mně hlavu, ale úkosem ke mně střelil svým pohledem. Jen na vteřinu. Pak se zase naklonil nad hladinu, opatrně si vyhrnul roztržený rukáv a ponořil levou ruku až po loket do vody. Nevydal ani hlásku. Jeho zaťatá čelist ale prozrazovala, že ho voda v ranách pálí. Nervózně jsem si tiskla ruce do klína, když jsem si začala vybavovat události ze dne, kdy jsem opouštěla svůj domov. „Ehm.“ Vydala jsem ze sebe, když jsem si z ramenou sundavala batoh. Prohrábla jsem věci, které jsem v něm měla a vytáhla čisté bílé tričko a pytlíček soli, kterou mi Laura zabalila k chlebu.
Ostrým úlomkem kamene, který ležel opodál, jsem nařízla spodní část látky a pak odtrhla spodní lem. Látku jsem namočila do jezírka a poté na její vnitřní část nasypala malé množství drobných krystalků soli, které jsem pak polévala, tak dlouho, dokud se krystalky nerozpustily.
Naklonila jsem se k muži a kouskem bílé látky, napuštěné solným roztokem, mu pevně obvázala rány. Po celou dobu jsem cítila jeho překvapený pohled. Svaly měl bolestí napnuté, ruku si ale obvázat nechal. “Díky.” Pronesl tiše.
Když jsem dlouho nic neříkala, odkašlal si.
“Tak řekneš mi, co se stalo?” Klečela jsem na kraji průzračného skalního jezírka. Sledovala jsem pokřivený odraz, který se v něm zrcadlil. Dívala jsem se do nepřítomných očí neznámé dívky. V očích se jí leskly slzy.
Nepoznávala jsem ji.
Měla jsem pohaslý a unavený pohled. Za těch pár dní jsem zestárla minimálně o pár let. Tvář bez náznaku radosti. Vrásky smíchu se už dávno vytratily. Jizvy na mém těle mi však dokazovaly, že mám ještě naději. Byla jsem ochotná bojovat za svůj život. Za to, abych našla svůj nový domov.
„Moje rodička. Ona pochází od vás.“ S tichým hlasem jsem sevřela své paže v objetí. Ještě nikdy jsem ta slova nevyslovila nahlas. Najednou, jako by to bylo reálnější. Opravdovější.
“Rodička?” Tvářil se zmateně. “Ano. Žena, co mi dala život.” Odpovídala jsem s jistou opatrností. “Moji zakladatelé rodu, jsou podle všeho Potomci.” Snažila jsem se upřesnit, už tak jasné vysvětlení. Muž pokýval hlavou, na znamení, že pochopil. “Ano, jistě. Je to tak dávno, že jsem skoro až zapomněl na nesmyslné oslovení, které Společenství zavedlo.” Podotkl zamyšleně. “U nás se lidem, kteří ti dali život, odjakživa říká matka a otec. Zkrátka rodiče.” Promlouval jemně. Jako by kolem mě našlapoval po špičkách. “A ty jsi jejich dcera.” Na hrudi jsem ucítila zvláštní tlak. Matka. Otec. Dcera. Vše znělo tak osobně. Tak blízce. “V Bublině nám říkají zrozenci.” I když jsem nepřítomně hleděla do prázdna vedle něho, všimla jsem si jeho soucitného pohledu.
Po chvilce nepříjemné tichosti promluvil. „Každopádně. To, že jsi dcera z rodiny Potomků, jsi potvrdila hned, jak jsi mě v lese přinutila zastavit.“ Cože? Polil mě studený pot. Já jsem ho přinutila zastavit? Nic jsem přece neudělala.
Kdyby ze mě zmatení necítil, určitě by ho dokázal bez problémů vyčíst z mého překvapeného výrazu tváře. Pravý koutek úst se mu mírně zvedl. S pokřiveným úsměvem a zvláštní jiskrou v očích se na mě zvídavě zahleděl. „Ty nemáš ani tušení, kdo jsi.“