Kapitola 6 část druhá

Místo toho jsem pocítila, jak ve mě náhle narůstá pocit neohroženosti. Síla a odhodlání mi proudili žilami a hruď se mi napínala rozhodnutím tvora zahnat nebo zabít. Patří tyhle pocity mě? Zmateně jsem střelila pohledem napravo od sebe, odkud vycházelo praskání větviček. Zvuk, který rozptýlil nejen mě, ale i slizkého útočníka. Připraven k boji trhl hlavou a zbystřil.
Z prostoru za mnou, se zpoza stromů vyřítil postarší muž. Ostré rysy v obličeji mu ještě zvýrazňovala světla a stíny, tvořené ohněm, který mu plál těsně vedle tváře. Plameny se snažily vší silou držet pochodně jež pevně svíral v levé ruce. Vypadalo to, jako by nešikovně klopýtali v jeho těsném závěsu. Tak rychle se pohyboval. Tak rychle, že mu ani oheň nestačil.
Výrazem připomínal neohroženého strážce. Divoké oči, obočí stažené bojovým pokřikem a pusa dokořán. Všimla jsem si, že se mu na zádech pohupuje střelná zbraň.
Ačkoliv se prořítil jen kousek ode mě, jeho hlas jako kdyby ke mně doléhal z velké dálky. „Aaaaa!“ Jeho odvahu a odhodlání ve mě střídalo překvapení z nečekaného zvratu událostí a jistá míru úlevy. Právě v takových chvílích, kdy se ve mě mísily mé vlastní pocity a emoce jiných lidí, jsem si připadala rozpolcená.
Ačkoliv by mě napojení se na jeho odvahu a sílu mohlo postavit na nohy, šok, který jsem v sobě cítila byl tak silný, že zastínil veškeré jeho emoce. Věděla jsem, že bych mu měla pomoct. Místo toho jsem se však i nadále krčila k zemi a s údivem sledovala, jak kvůli mně další cizí muž nasazuje svůj vlastní život v boji s obrovským mutantem.
V jeho výrazu tváře nebyl znát ani náznak slabosti. Strach, který ve mě vířil, byl jen můj.
Přemýšlela jsem, kolik bojů s mutanty už za svůj život asi vedl. Zdál se totiž zkušený. S velkou silou kolem sebe máchal zapálenou loučí. Plameny kopírovaly jeho mrštné pohyby a ohnivý závoj lehce olizoval jeho napnuté tělo. Otevřeně jsem se podivovala tomu, že se zcela samozřejmě vyhýbá sebemenšímu popálení.
Jeho pohyby nebyly náhodné. Vypadalo to, jako by tančil. Chvíli se nacházel dál od Xolotla, jako by ho chtěl dráždivými pohyby vyprovokovat k útoku. Pak se ale opět ocitl v jeho bezprostřední blízkosti. Chvíli napravo, chvíli nalevo od mutanta. Otáčel se kolem své osy, občas poskočil a pak si s pevným postojem přehazoval pochodeň z jedné ruky do druhé. Vytvářel tak kolem sebe ohnivé obrazce.
Ještě než stihl zmizet jeden žhavý kruh, už svými rychlými pohyby vytvářel další. Bylo to, jako sledovat nacvičenou choreografii. Změť dokonale navazujících pohybů, které do sebe perfektně zapadaly. Pohyboval se s neuvěřitelnou lehkostí.
Terra Xolotl před ohnivými jazyky uhýbal. Někdy však jeho obrovské tělo nedokázalo reagovat s dostatečnou rychlostí, a tak se vzduchem nesl pach spálené rybí kůže.
Když se mutanta oheň dotknul, cuknul pryč od nebezpečí a bolestí se schoulil do sebe. Vždy se ale rozhodl útok opětovat.
S údivem jsem sledovala bleskovou schopnost regenerace. Přesně, jak mi už dříve připomněla vzpomínka z hodin aniscientologie. Axolotl se hojil závratnou rychlostí. Jeho rány, jakoby pohlcovala voda z níž byl velkou částí tvořen. Rány se mu zacelily, popálená místa vybledla a obnovila se jeho původní kůže. A to vše jen během několika málo vteřin. Bylo to úchvatné. Pro napadeného člověka velmi nepříjemné, ale jednoduše úchvatné.
Boj trval už notnou chvíli, ani jeden se však nehodlal vzdát. Šlo už jen o to, kdo vydrží déle. Jestli má bojovník větší vůli než mutant hlad.
Zdálo se, že neustoupí žádný z nich, nakonec se ale Xolotl, po pár dalších zásazích ohněm, oklepal a bez jediného zvuku na svého útočníka otevřel ohromnou tlamu. Jako by na něho chtěl nespokojeně zaprskat. Na jejím samém okraji jsem zahlédla malé chrupavkovité výběžky. Nebyly ostré, ale s jistotou jsem věděla, že pokud by mě mezi nimi sevřel, vydechla bych naposledy.
Muž ještě divoce zadupal směrem k mutantovi. S křikem k němu naposledy natáhl ruku s hořící pochodní a pak už jsme oba sledovali, jak se Xolotl snaží nemotorně vycouvat z prohraného boje. Zřejmě uznal, že mu takový kousek masa nestojí za tolik námahy a spálenin. Jelikož i když se rychle uzdravoval, bolest cítil. A už se nadále nehodlal nechávat zraňovat.
„Oheň.“ Ozval se hrubý hlas. Oči mi přeskočily ze zad prchajícího mutanta na vysokou postavu muže stojícího přede mnou. Nevypadal mohutně, ale svaly se mu pod tričkem napínaly při každém pohybu. S úsměvem pozvednul pochodeň mým směrem. Když popošel o kousek blíž, začala mé ztuhlé svaly prostupovat jeho radost z vítězství.
Měla bych něco říct. Alespoň poděkovat za záchranu života. Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevycházelo. Celá zkoprnělá jsem hleděla na muže, stojícího přede mnou. Věkem mohl být blízko mému zploditeli. Spěšně si prohlédl drápance na levém předloktí. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, kdy ho mutant poranil. Skrz potrhaný rukáv trička jsem zahlédla hlubší škrábance. Vypadalo to, jako by ho někdo pořezal. Tři řezné rány, se v pravidelných rozestupech, tiskly vedle sebe. Krev se mu začínala vsakovat do zbytků dlouhého rukávu. Nebypadal ale, že by mu to nějak překáželo.
„Vodní tvorové ho nesnesou.“ Dodal na popud mého ztuhle nepřítomného výrazu tváře. V jeho slovech jsem ucítila lehký náznak povýšenosti. Jako by to bylo tak samozřejmé, že mu přišlo až potupné tento fakt vyslovit nahlas. Ve Společenství by byl jeho tón považován za nepřijatelný a vedl by k trestu hladovění při nejmenším po jeden celý den. Momentálně mi však jeho lehká nadřazenost připadala příhodná. Dávalo to přece jen smysl, že vodní tvorové nesnesou žár ohně. Tak proč se o tom ale nikdy žádný z našich hledačů nebo ochránců nezmínil? Proč to není uvedeno v kronice? To, že se v ní nacházel, dávalo jasně najevo, že s ním při svých výpravách přišli do styku. S velkou pravděpodobností se mu museli i postavit a bojovat s ním. Jinak by přece nemohli sepsat své poznatky pro další generace.
O ohni se ale v kronice nepsalo v souvislosti s ním, ani s žádným jiným vodním či obojživelným tvorem. Neuváděli ho nikde. Jako možnou zbraň, ani jako zdroj světla či tepla při pohybu za hranicemi Bubliny. Nikdo nás neučil, jak ho rozdělat, udržet ani použít. Nejspíš proto, že bylo užívání ohně Společenstvím zakázáno. Přece jenom jsme žili v uzavřeném prostoru lodi. Tam by otevřený oheň neznačil nic dobrého.
Když muž usoudil, že se z mé strany nedočká žádné reakce, přehodil si pochodeň do poraněné ruky a druhou si oklepal nánosy hlíny a jehličí z vojenských kalhot. Spokojenost proudila celým jeho tělem. Cítila jsem ji stejně, jako on zase dobře cítil chaos, který ovládl mou mysl.
Měla jsem umřít, ale neumřela jsem. Zachránil mě. A proto jsem cítila úlevu. Vděčnost za to, že se objevil. Cítila jsem ale i zlost. Byla jsem naštvaná, že jsem to vzdala. Pociťovala jsem frustraci z toho, že jsem se vůbec do takové situace dostala. A zmítaly mnou i další silné emoce. Mezi všemi pocity, ale vyčníval jeden jediný. Popit překvapení.
S nevěřícným pohledem jsem zírala spíš do prázdna před sebou, než na něj. I tak jsem ale vnímala každý jeho pohyb. Popošel dalších pár kroků, aby ze země zvedl mou prázdnou láhev na vodu. Otřel ji o kalhoty a vysypal z ní nahromaděné jehličí. Pak pomalými, ale jistými kroky přešel až k mým nohám. Ruku s lahví natáhl ke mně. „Tady. Mohla by se ti ještě hodit.“ Zněl, jako pravý muž.
Jeho vlasy byly dokonale blond. Na svůj věk byl hodně svalnatý. Tedy alespoň v porovnání s většinou mužů z Bubliny. Tam muži svaly nepotřebovali. Nevystavovali se nebezpečným situacím. Žili většinou prostým klidným životem. Dokonce ani ti nejsilnější z řad našich strážců nebyli obdařeni takovým svalstvem, jako můj zachránce. A po téhle zkušenosti jsem musela podotknout, že výcvik, v bezpečí našeho Společenství, nemohl nikoho z Hibernantů ani zdaleka připravit na vše, co za zdmi Bubliny čeká.