Kapitola 6 část první

Kapitola 6

Netušila jsem, jak dlouho už běžím. Hlasitý sípot se dral z mého hrdla, zatímco jsem se křečovitě držela svých věcí. K čemu mi asi bude láhev na vodu, když tady umřu? Prolétlo mi hlavou. Rozptylující myšlenku jsem ale rychle zahnala. Vzpamatuj se!
Ať už za mnou bylo cokoliv, přibližovalo se to. Slyšela jsem zrychlené dunivé kroky a cítila, jak se pod mýma nohama chvěje zem. To ale spíše přikládala mé představivosti.
Aniž bych přemýšlela nad tím, co dělám, ohlédla jsem se přes rameno. Jen na vteřinku. Jen, abych se ujistila, že je mutant daleko ode mně. Ale i to stačilo. Špička nohy se mi zachytila pod kořenem jednoho z ohromných smrků. A já letěla k zemi. Pustila jsem popruh batohu, i lahev a rychle natáhla ruce před sebe, abych zmírnila dopad. Cítila jsem, jak se mi do jemné kůže dlaní zarývají drobné kamínky a ostré konce polámaných větviček. Zavřela jsem oči a hlavu schoulila k rameni, abych se neporanila v obličeji. Přesto jsem ucítila pálení na levém líčku, jak jsem si při pádu odřela tvář. Pak mi tělem projela náhlá ostrá bolest, vycházející z místa nad pravým bokem. A to přesně ve chvíli, kdy jsem tvrdě narazila o další hrubý kořen.
Hned, jak jsem toho byla schopná, jsem se vyhoupla na ruce a prudce se přetočila na záda. Chtěla jsem být tváří v tvář mutantovi, který se mě chystal napadnout. Cítila jsem, jak mi voda z podmáčené půdy prosakuje kalhoty od pasu až do půli stehen.
Zapřená o ruce jsem v polo sedu upírala pohled směrem odkud jsem přiběhla. Popruh batohu mi na rameni sklouzl. Nevěnovala jsem tomu však žádnou pozornost. Nohami jsem se zapírala o zem tak silně, že se hlína pod mými chodidly nepřestávala hrnout.
Lehce jsem se nadzvedla na rukách a párkrát se pořádně odrazila. Chtěla jsem se posunout ještě alespoň o kousek dál. Jakoby mi těch pár centimetrů pomohlo přežít.
Očima jsem pročesávala hustý les. Ani jsem nemrkla. Strach mě udržoval perfektně bdělou. Všechny mé smysly, jako by fungovaly alespoň na dvě stě procent.
S děsem v očích a každým svalem v těle napnutým, jsem čekala na střet s mutantem. Sledovala jsem stromy, jak se nedaleko ode mně, v nepravidelných intervalech nakláněly do stran. S přílišnou lehkostí, že se to zdálo až směšně jednoduché. Jako by někdo prstem pročesával chomáčky trávy. Mutant musel být obrovský, když mu nedělalo nejmenší problém ohýbat a v některých případech i lámat stromy.
Se zrychleným dechem, jsem oči upírala na scénu, která se přede mnou odehrávala. Hrudník se mi až v přílišných intervalech nadzvedával a zase klesal. V očích mě pálilo. Už příliš dlouho jsem se nepřinutila mrknout. Nechtěla jsem ztratit přehled a nejspíš jsem byla tak zachvácena strachem, že by to nebylo ani fyzicky možné.
Napnuté, a přesto třesoucí se ruce, jsem povolila v loktech a prohnula doposud vyšponovaná záda. Přilehla jsem více k zemi. Neviditelná ruka strachu, jako by mě zatlačovala do zemského povrchu. Zády jsem se opřela o batoh. Milosrdně podepíral mé chvějící se tělo. Držel mě, abych se úplně nezhroutila k zemi.
S těžkým dechem jsem čekala na přicházející smrt. Doufala jsem, že to bude alespoň rychlé. Naposledy jsem svými myšlenky zabloudila k lidem, kteří se o mě starali a společnými silami vytvářeli pocit, že k nim opravdu patřím. Byla jsem si více než jistá, že nepotrvá dlouho a já se s nimi opět uvidím.
Kompletně jsem se oddala strachu a nechala ho, aby naplnil celé mé tělo. S přijetím přicházející smrti, jako by se mé tělo vzdalo. Přestalo bojovat s napětím i s touhou utéct. Najednou, jako by se strach uvnitř mě rozplýval a nahrazovalo ho smíření. Odpuštění. Takhle to skončí. Už se nebojím, přijímám to. Dech se mi pomalu zklidňoval a koutky úst mi cukli směrem nahoru.
Z Bubliny jsem odešla, abych přežila. Ačkoliv jsem měla jen malou šanci na úspěch, začínala jsem věřit, že bych to mohla zvládnout. Přečkala jsem už tolik dní. Potýkala se samotou i strachem. Vyčerpaná jsem se potácela opuštěnými městy a nepředvídatelnou divočinou. Za tu dobu mi příroda ukázala nejednu ze svých děsivých tváří.
Bylo to těžké. Bylo to velmi těžké a také hloupé, myslet si, že bych to mohla zvládnout. Poprvé v životě jsem si ale připadala odvážná, svobodná a opravdu naživu. Opustila jsem zdánlivě bezpečnou náruč svého Společenství a vydala se do naprostého neznáma. Učinila jsem tak propastný seskok ze své komfortní zóny. Sice mi nedali na výběr, v Bublině už byl nebyla nadále v bezpečí. Ale i tak mě zaplavila vlna vděčnosti a hrdosti. Nevzdala jsem to. A to, domnívám se, je velmi odvážné.
Ještě stále jsem se tiskla k zemi, jako bych doufala, že se rozestoupí a celou mě pohltí. Představovala jsem si, jak se do ní nořím. Jak mě samotné ruce přírody stahují až k jádru téhle planety a já se schoulím v náručí matky Země. Věděla jsem ale, že něco takového není možné a tak, s větší odvahou v hlase, než bych čekala, jsem pevně zakřičela. „Tak si pro mě pojď!“
Mezi stromy jsem zahlédla narůžovělé šmouhy. Pohybovaly se rychle. Hbitě. Mutant nekličkoval mezi stromy tak jako já, to stromy uhýbaly jemu. Poddávaly se síle jeho předních tlap. Plazí se. Problesklo mi hlavou. Pak už netrvalo dlouho a z mezery mezi stromy na mě vykoukly dvě velké, černé kulaté oči. Terra Xolotl. Obří, asi pětimetrový, zmutovaný starosvětský Axolotl.
Viděla jsem, jak se mu pod tenkou, až téměř průhlednou kůží napínají obrovské svaly. Měl nepřítomný rybí pohled a ačkoliv fyziologicky nedokázal vydat prakticky žádný zvuk, jako bych slyšela vrčení. Jeho rychlé šelmovité pohyby jen podtrhovali neústupnost v jeho výrazu. Nespouštěl oči ze svého cíle.
Za staletí se z roztomilého, drobného tvora vyvinul mutant s dosahující délkou až 8 metrů. Místo menších ryb, larev much a žížal nemá v této své podobě problém lovit zvířata o velikosti starosvětského jelena a nepohrdne ani lidmi. Díky jeho zrychlené regeneraci je téměř nemožné ho zničit. Proletěl mi hlavou popisek z Kroniky zemského života. Slova, která jsem před necelým měsícem, sama předčítala svěřencům. Těžce jsem polkla. Měl mě na dosah.
Moc dobře věděl, že jsem v pasti. Zpomalil. Těžkými kroky se ke mně pomalu přibližoval a natahoval po mě svou oslizlou hlavu. Oproti mně byl obrovský. Děsivý. A přesto krásný. Nedokázala jsem se ubránit myšlence, jak majestátně vypadá. Skrytá a velmi malá část mě, si ten okamžik, stát tváří v tvář zázraku přírody, vlastně užívala. Připadal mi úchvatný.
Byl ode mě už jen pár metrů. Zvedl se mi žaludek, jak mě v nose začal otravovat náhlý závan rybího pachu, když mi táře olizoval jeho smradlavý dech. Neubránila jsem se, nakrčila jsem nos a hlavu jsem naklonila do strany. Pohled jsem z něho však nespustila.
Přikrčila jsem se ještě více k zemi a počítala své poslední vteřiny. Dával si na čas. Byl jako šelma, která si při lovu se svým jídlem vždy nejprve trochu pohrává.
Pak hlavou nečekaně cukl dozadu, jen aby mohl v zápěstí vyrazit a lapit mě.
Přivřela jsem oči a očekávala další závan rybího pachu, bolest a nekonečnou temnotu. Zkrátka konec. Smrt. Nic z toho ale nepřicházelo.