Kapitola 4 část první

Kapitola 4

Posledních pár minut jsme s Laurou oblečené a připravené stály u našich vstupních dveří. Přes ramena měla přehozený můj batoh a na sobě, kromě džín a trička, jen světle šedý svetr a stejné bílé tenisky, jako já.
Ty, v kombinaci s tmavým oblečením, které jsem ten večer přijala za své, opravdu bily do očí.
Věděla jsem, že nepotrvá dlouho a zámky všech dveří obydlí, obytných buněk v centrální části lodi, i vstupních dveří do kanceláří, laboratoří a podobných zařízení, budou automaticky uzavřeny. A to přesně v sedm. V první celou hodinu po západu slunce. Stejně tak, jako tomu bývalo kterýkoliv jiný večer. Přesně tak, jak kázal protokol ochrany členů Společenství. Dveře takto byly pro většinu lidí uzavřené až do první celé hodiny po rozednění. V čase mezi tím byl na lodi přísný zákaz pohybu. Jedinou výjimkou byli lidé od stráže, ranhojiči a členové vedení.
Rozechvělá jsem se krčila vedle své pokrevnice. Věděla jsem, co musíme udělat. Srdce mi v hrudi bušilo, jako o život. A mělo pravdu. Nejen dnes večer mi o život opravdu půjde.
Laura pootevřela dveře a vyklonila se ven. Zkontrolovala, jestli je pro nás bezpečné opustit naše obydlí. Nebyla jsem v tu chvíli plně při smyslech a tak, když mě chytla za ruku a vyběhla ze dveří, trhlo mnou. Rychlými kroky, v přikrčení, se plížila podél stěn našeho kruhovitého obydlí. A já ji svými neohrabanými pohyby nešikovně napodobovala. Vždy, než bylo potřeba přeběhnout úzkou prašnou cestičku, která dělila jednotlivá obydlí, zastavila. Přikrčila se více k zemi a pročesala pohledem okolí. Byla ostražitá a odhodlaná. A až děsivě klidná. Neudělala ani jeden pohyb navíc. S obdivem jsem ji sledovala a přemýšlela nad tím, jak to, že jsem si téhle stránky její osobnosti nikdy předtím nevšimla.
Hranice se nacházela už jen kousek od nás. Stačilo přeběhnout travnatou plochu za polem. Začínala jsem věřit, že to můžeme opravdu zvládnout. Když jsem ale pohled zaměřila na muže u brány, uvědomila jsem si, že náš zploditel není na stráži, jak slíbil. Místo tří mužů východní bránu hlídali pouze dva. “Kde je Oliver?!” Hlas jsem měla tichý, přiškrcený strachem. Laura se batohem opřela o nerovnou stěnu posledního obydlí. Obočí stažené. “Museli ho odvézt.” Přemýšlela nahlas. “Po prozkoumání posledních testovacích výsledků, ho jistě předvolali k podání vysvětlení.” Pak, jako by ji něco došlo, se výraz jejího obličeje rychle změnil. Střelila ke mě svým pohledem a naléhavě dodala. “Nejspíš už vědí, že se tě snažíme dostat z lodi.”
Ještě než jsem jí stihla cokoliv odpovědět, zaslechla jsem dusot těžkých kroků na prašné cestě. Ztuhla jsem. Byl zákaz vycházení. Všechny části lodi měly být uzamčeny a všichni členové společenství se měli připravovat k odpočinku. Vyděšeně jsem zírala na svou pokrevnici. Situace začala být najednou až moc reálná.
Ti lidé jsou tu, aby mě zabili, ztratili za zdmi Bubliny nebo odvlekli vedení proti mé vůli.
Laura mě pevně chytila kolem zápěstí a vyběhla k poslednímu ovocnému stromu v aleji. K tomu, který byl nejblíž východní bráně. Když jsme se schovávaly za jeho širokým kmenem, sundala si batoh ze zad a nasadila mi ho na ramena. Na hrudi mi zapnula přezku a pak, s rukami na mých ramenou, se mi upřeně zadívala do očí. Tím přiměla i mě, abych jí věnovala veškerou pozornost.
„Až řeknu, poběžíš k východu. Tamti muži.” Ukázala směrem k bráně, kde běžně sloužil nás zploditel. “Ti patří k Rebelům. Ví, co je třeba udělat. Dostanou tě ven.“
Prsty pravé ruky mi odhrnula pramen vlasů, který mi padal do očí a tak, jako vždy mi ho zastrčila za ucho. Lehce mě pohladila po tváři a já sledovala, jak se jí koutky úst lehce nadzvedli do slabého úsměvu. „Mám tě ráda Noro.“ Při vyslovení jména, kterým mi neřekl nikdo jiný než Laura, mi srdce lehce poskočilo. Jen jsem si nebyla jistá, jestli to bylo radostí nebo smutkem. Nejspíš však směsicí obojího.
Čelem se opřela o mé a zavřela oči. Potom se ode mě odtáhla, sáhla si zadní kapsy svých světle modrých džín a vytáhla srolovaný černý sešit. Můj deník. Nalistovala pastelkou založenou vzpomínku zamrazenou v čase. Dvoustrana vyobrazila všechny členy našeho rodu. Rodičku Lisbeth, která mě lásky plně objímala, zatímco já jí seděla na klíně. Olivera, na židli vedle nás a Lauru, která se skláněla nade mnou a dávala mi pusu do vlasů. Přesně tak, jak to dělával Oliver už od našeho zrození.
„Všechno bude v pořádku.“ Usmívala se, ale její oči říkaly něco jiného. “Lauro, já nechci odejít. Nechci tě opustit.“ Stály jsme jen kousek od sebe. A tak jsem jí při těch slovech dechem lehce pocuchala její světle hnědé mikádo. Míra paniky v mém hlase mě vyvedla z rovnováhy ještě o trochu víc. Po tvářích mi začaly nekontrolovatelně stékat slzy.
Myšlenky na vše, co mi mělo být odepřeno, sevřely smutkem mé srdce. Představa, že musím odejít z jediného bezpečného místa, které znám a vědomí, že jsem nucena opustit svůj rod, své nejbližší a vydat se sama do neznámých končin, mě připravovali o příčetnost. Jako bych ztratila poslední síly, které mě udržovaly při zdravém rozumu.
Celý můj život se během pár minut otočil vzhůru nohama a jediné, čím jsem si byla momentálně jistá, byl fakt, že pokud nenajdu lidi o kterých jsem ještě před nedávnem ani netušila, že existují, pak sama v divočině zemřu. Roztřáslo se mi celé tělo. Nedokázala jsem ho ovládat. Přece nemůžu očekávat, že tam venku sama přežiju déle než pár minut.
Laura v tichosti sledovala, jak se mezi vzlykáním, snažím něco říct. „Měli. Eh. Měli jsme být přeci le-lepší.” Otřela jsem si mokrý nos. “Měli jsme. Hm. Měli jsme žít v míru.” Koktala jsem zmateně. “Víš. Respektovat. Jeden. Eh. Jeden druhého.“ Laura mě se smutným úsměvem znovu něžně pohladila po tváři. Její hlas byl jemný a klidný. Slova, která pronesla, tak zněla ještě o něco děsivěji. “Tady ale žádný mír není. Copak to nevidíš?” Odmlčela se. A s povzdechem dodala. „Nikdy tady nebyl. Někteří lidé zkrátka nejsou schopní dlouhodobě činit dobro a tak si zlo vždycky najde cestu do jejich srdcí.” V tichosti jsem nad jejími slovy uvažovala.
Když pak ustal dunivý hlas blížících se kroků, vyděsila jsem se. Tichem parku se roznesl zvuk pípnutí, který značil povolení přístupu do zamčených dveří. Našich dveří a mě zachvátil strach. Byli u nás. Už věděli, že jsme utekly a s velkou pravděpodobností i vědí, kam máme namířeno. Vypršel nám čas.
Pak se stalo hned několik věcí najednou. Zpoza našeho obydlí vyběhla malá skupina ozbrojených mužů. Světly na svých zbraních pročesávali okolí a když si nás všimli, zamířili naším směrem. Pár mužů na nás zakřičelo, ať se vzdáme. Ostatní se v tichosti drželi za nimi. Všichni byli připraveni střílet. Laura do mě strčila a s nutnou naléhavostí v hlase mě vyzvala k útěku. Ukázala směrem k bráně, kde byl náš spojenec a pak zpoza pasu svých kalhot vytáhla malou zbraň. Neměla jsem ani tušení, že ji u sebe má. A už vůbec jsem netušila, že ví, jak ji použít.
Schovala se za strom a vystřelila na ozbrojené muže. Ti jí výstřel opětovali. Rozmístili se za ovocné stromy v aleji a snažili se krýt. Zároveň ale s odhodláním plnili rozkaz od vedení a útokem se tak snažili zabránit mému útěku.
Vše se dělo tak rychle a já přesto měla pocit, jako by se čas zastavil. Místem vládl ohromný chaos. Mužské hlasy se mísily s hlasitou střelbou. Pro mě ale, svět jako by oněměl.
Sledovala jsem Lauru, jak na mě něco křičí a rukou mě odhání pryč. Tak moc jsem jí chtěla pomoct, ale nevěděla jsem jak. Stát na místě bylo jasnou předzvěstí toho, že mě zastřelí. To však znamenalo, že by veškerá snaha zachránit mě vyšla vniveč. Laura už pro mě riskovala tolik. Mohla jsem pro ni udělat jen jedno. Utíkat.
Se strachem a adrenalinem rozlévajícím se do mých žil, jsem vystartovala směrem k východní bráně. Stáli u ní dva mladí muži. Nervózně tiski zbraň ve svých rukách a snažili se vést protiútok tak, aby při palbě neublížili i mě.
Běžela jsem tak rychle, jak jen mi nohy dovolovaly. Střel, které prolétaly vzduchem kolem mě, jsem si snažila nevšímat. Už jsem byla téměř u východní brány, když v tom se okolím rozprostřel nečekaný klid. Palba na moment ustala. Překvapením jsem zastavila své kroky. Otočila jsem se, abych zjistila, co se stalo.
Muž ve předu útočné jednotky spustil své ruce k tělu a povolil sevření. Zbraň mu vypadla z ruky.
Znala jsem ho. Byl to zploditel chlapce se kterým jsem si hrávala. Ed byl starší. Dříve jsme si byli blízcí, pak se ale něco změnilo a on se mi začal vyhýbat. Dříve jsme se s Edovo otcem slušně zdravili, ten večer se z něho ale stal vrah mé milované pokrevnice.
V naprostém šoku jsem sledovala Lauru, jak se drží za bok. Otočila se ke mně a já jen tupě sledovala, jak se jí vytrácí život z očí. Když pak dopadla na kolena a skácela se obličejem do zelené trávy, vykřikla jsem.