Kapitola 3 část druhá

“Každého, kdo nesouhlasil odsoudili na smrt. Ostatním, pod nátlakem strachu, nakázali mlčenlivost a každé následné zpochybnění záměru vedení začali trestat stejným způsobem. Lidé si rychle zvykli přizpůsobit se a další generace už o existenci Potomků neměli ani tušení. Systém se ustálil a lži byly přijaty za pravdu.”
Pomalu jsem začala přijímat, že je náš život, systém ve kterém žijeme i obraz nového světa založený na výmyslech malé skupiny lidí, které jsem ještě ráno považovala za svaté. Splín, který na mě padl, mě usadil zpět do židle. Chvíli jsem hleděla do prázdna před sebou. Převalovala jsem v mysli změti slov, které jsem právě slyšela a přemýšlela, co mi na tom nesedí. A pak mi to došlo.
“Jak to, že tohle všechno víš?” Laura přecházela od stolu k věšáku vedle vstupních dveří. “Jak se k tobě takové informace vůbec dostali, když je nikdo nemá vědět?” Zrovna sundávala z věšáku šálu. Zarazila se. Věděla jsem, že přemýšlí, jak mi odpovědět. Dělala to vždy, když se mi chystala říct něco, co nebylo úplně jednoduché. Pootočila se a přes rameno si mě krátce prohlédla. Pak pomalým krokem přešla ke mě. Šálu položila na stůl a přisunula svou židli blíž. Posadila se přímo naproti mě. “Správná otázka není, jak to všechno vím? Ale proč o tom všem, jako jediná z našeho rodu, nemáš ty ani tušení.” Zatímco já krčila nepochopením obočí, ona se shovívavě usmála. “Nejdříve chci, ať víš, že bylo už nesčetně situací, kdy jsem ti tohle velké tajemství chtěla vyjevit. Prozradit ti to vše, co jsem byla nucena před tebou tajit.” Jak mi shovívavě položila ruku na koleno, napadlo mě, že je to už přinejmenším čtvrté porušení pravidel v jednom jediném dni. Jako by to snad bylo v tento okamžik nějak podstatné.
“Žádné tajemství, obzvlášť takto velké, není ale ve tvé mysli v bezpečí. Nedokázala bys předstírat. Nedokázala bys dělat, že se nic neděje. Zkrátka taková nejsi.” Stiskla pevně mou ruku a usmála se. “Bylo bezpečnější, když jsi o ničem z toho nevěděla. Bylo jednodušší přimět tě potlačovat svou přirozenost.” Jednu ruku zvedla k mému obličeji a zastrčila mi za ucho pramen uvolněných vlasů. “Bezpečnější nejen pro nás. Ale hlavně pro tebe.” Pak mě jemně pohladila po tváři. Dívala se mi přímo do očí a s vážností v hlase promluvila. “Nepatříš sem Noro. Nejsi, jako my." Hlas měla sametový, její slova však bodala. "Nejsi má pokrevnice. A nepatříš ani do našeho rodu.”
Chtěla jsem namítat, ale nenacházela jsem slova. Hněv probouzel k životu mé slzné kanálky a tak se mi do očí začaly hrnout další přívaly slz.
Laura ucítila nával mých emocí a chytla můj obličej pevně do svých dlaní. Její upřený pohled jen podtrhoval důležitost v jejím hlase. Slova, která mi říkala, jsem já však vnímala už jen okrajově. Jako by přicházely z velké dálky. “Vždycky budeš má malá Nora. A já i Oliver tě budeme navždy milovat. Ale nejsme tím, za koho nás máš. Ani ty nejsi tím, za koho se považuješ.” Na chvilku se odmlčela, aby nabrala odvahu odhalit to velké tajemství. “Jsi zrozenec potomské krve Noro. Jediné, co tě pojí s Hibernanty je výchova, kterou se ti Společenství snažilo vštípit.” Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích. Nepřítomným pohledem jsem hleděla do prázdna mezi námi. Celý svůj život jsem byla přivlastenec.
“Já a můj zploditel patříme k Rebelům. Malé skupině odpůrců Společenství.” Píchlo mě u srdce. Poprvé jsem ji slyšela o Oliverovi mluvit, jako pouze o jejím zploditeli. “Založilo ji pár stejně smýšlejících Hibernantů už v roce Rozdělení. V roce, kdy došlo mezi Potomky a Hibernanty k válce.” Po dlouhé chvíli jsem znovu zaměřila svůj pohled na ni. “Nebylo jich tolik, aby se postavili Původním a jejich síle. Nemohli ale ani jen tak opustit loď. A na výběr dostali buď smrt nebo poslušnost. Přísahat mlčenlivost a fungovat ve prospěch Společenství. A protože měli všech pět pohromadě a nechtěli sebe a své blízké ohrožovat, přísahali.” Těžce jsem polkla. “Zároveň ale nechtěli, aby pravda upadla v zapomnění. Generace po generaci si tak členové Rebelů příběh minulosti předávají a udržují ho neustále na živu.”
Připadala jsem si jako tělo bez duše. Vše, co nám tvrdili, byla lež. Lhali o historii. Lhali o životě za hranicemi Bubliny. A lhali i o nebezpečnosti tohoto světa. V tu chvíli se ve mě celá podstata mírumilovného Společenství sesypala, jako hrad z písku. Příslib vedení, o naší ochraně výměnou za poslušnost, najednou získala úplně jiný rozměr.
Lhali. Celou tu dobu. Úplně o všem. A to jen proto, aby nás mohli ovládat. Cítila jsem, jak ve mě začíná vřít nová vlna hněvu. Cítila jsem se naprosto frustrovaná. Lhali a já jim to celé uvěřila. My všichni jim věřili.
Laura vstala ze židle a spěchala do svého pokoje. Ani jsem za ní nezvedla svůj pohled. Měla jsem dost práce s myšlenkami, které mi hlučně vířily hlavou. Když po nějaké chvíli vyšla z pokoje, měla na sobě šedý svetr a v rukou druhý, světle modrý. Přešla ke stolu. “Tenhle patřil Lisbeth. Zahřeje tě.” Pronesla tiše a sbalila ho do batohu. “Musíme tě dnes dostat za hranice Bubliny.” Tato slova pronesla pevně. Při dalších se ji ale lehce zlomil hlas. “Neodpustila bych si, kdyby se ti něco stalo.”
Pak ze stolu zvedla malý prosklený váleček, který předtím vytáhla ze své pracovní tašky. “Tohle je aquamundam. Je to zařízení na měření čistoty vody. Pokud ve vodě budou toxiny nebo jiné nečistoty, rozsvítí se čárky na displeji. Jestli že budou žluté, vodu v žádném případě nepij. V případě, že budou světla oranžová, vodu nepij a ani se v ní neoplachuj.” Při popisování funkčnosti přístroje, se tvářila velmi seriózně, jako by na tom závisel život. A taky, že ano. Věděla jsem, že bez dostatku vody, tam venku nemám šanci přežít.
Potom mi ještě jednou zopakovala, že pokud světla zčervenají, měla bych okolí vody rychle opustit a obejít tok velkým obloukem. Jelikož na takových místech došlo kdysi k velkému znečištění toxiny a chemikáliemi, které i po tolika letech dělali z tamní přírody celkově nehostinné a velmi nebezpečné prostředí přinejmenším pro mé zdraví. Lehkým kývnutím hlavy jsem dala Lauře najevo, že rozumím.
Pořád ještě jsem seděla u stolu. Stále mi to celé tak úplně nedocházelo. Vůdci našeho Společenství se mě potřebovali zbavit. V duchu jsem přemýšlela, jestli ale i můj útěk nemohl u členů Společenství vyvolat nechtěné dotazy. Způsobit rozruch, který by mohl vést k odhalení všech tajemství. Ani to si vedení jistě nemůže dovolit.
Večerní zákaz vycházení byl přesně za šedesát pět minut. S každým přeskočením digitální číslice na našich hodinách se ve mě probouzela další vlna strachu a nervozity. Když Laura dobalila poslední z věcí, otočila se na mě. “Měla by ses ještě pořádně najíst. Nevíš, kdy se ti podaří dostat k pořádnému jídlu.” Její slova byla pravdivá. Dávala smysl. Já však na jídlo neměla ani pomyšlení. Žaludek jsem měla stažený strachem a nervozita zase zapříčinila silný pocit nevolnosti. Při pohledu na mou bledou tvář Laura pochopila. “Tak se alespoň převleč.” Ukázala na kupičku tmavého oblečení na stole.
Ještě dnes ráno bych dala vše, abych mohla nosit jiné, než Společenstvím povolené barvy. Tohle tmavé oblečení bylo ale cítit samotou a stvrzovalo myšlenku, že musím opustit jediné místo, které jsem za celý svůj život poznala.
Když jsem si pak v zrcadle prohlížela svůj odraz, připadala jsem si zvláštně. Tak nějak cize. Jako bych to ani nebyla já. Ale o to zřejmě šlo. Neměla jsem to být já. Od teď ze mě měl být někdo jiný. Měla jsem být silnější, chytřejší a odhodlanější. Osvojit si vlastnosti, které mi pomohou přežít ve světě, který jsem celý život obdivovala zpoza bezpečných stěn lodi.
Původní tvrdili, že za hranicemi na nepřipravené čeká smrt. Zbývalo si tedy položit jedinou možnou otázku. Cítím se být připravená?