Na zahradě

V zahradách vůní plno,

motyka v ztvrdlé zemi sobě tupí břit.

Na pláč z nebe čeká zrno,

nezbývá, než záhon konví pokropit.

Slunce jak výheň dýchá,

kůže se jak kuře opéká.

Kůže v dlani, co byla tak měkká,

do podešve se převléká.

Vydatný déšť vzal zas faleš,

zvedl jej, odkud, horký vír.

Sladkost láka rudých třešní,

v květu jak žluté meče 

drobounké květy řepíku,

bzukot je všude kolem, 

sršeň se v kmenu uhnízdil.

Budem tu tedy žíti spolem,

utrhnu si devětsil.

V kytky ty drobné svážu byliny,

aby seschly v průvanu,

drtit je mohu za večera, 

možná i v prostém pyžamu.

S večerem, jak slunce v obzor, 

na lože jen tak upadám.