46. Zpátky na zem

“A hurá domů! Bylo to moc fajn, ale potřebuju dovolenou... doma. Ať už to zní jakkoli uhozeně,” odfrkla si Míša, když jsme po dojemném rozloučení nasedly v neděli odpoledne na vlak.
“Tentokrát tvé zvláštně znějící výroky naprosto chápu,” chytla se toho Zora.
“Kdyby tak mohli přijet kluci co nejdřív k nám...” nadhodila zasněně Rika.
“Mám takovej pocit, že už teď kujou pikle, jak si s náma dát další rande,” zašklebila jsem se s prorockými slovy na rtech.
“Tak o tom nepochybuju,” dorazila nás svým přesvědčením Zora. “Colin mě stále bombarduje esemeskama. Ale co bych lhala – je to hrozně milý.”
“Co by tak asi mohli vymyslet...” pohroužila se zvědavá Rika do vlastních spekulací.
“Necháme se překvapit, co říkáte? Už mě z toho věčného přemýšlení začíná bolet hlava,” ozvala se opět Zora.
“Jasně, když dovolená, tak mozkovejm buňkám především,” zakřenila jsem se provokativně. “Zítra už zase budou muset makat naplno ve škole, tak k nim buďme trochu milosrdný.”
“Pravdu díš, holka,” uchechtla se spiklenecky Míša. “Třeba se tak dostanou ke slovu pro změnu naše srdce. A zjistíme, že nám mají nejvíc co říct.”
Jen jsme tiše pokývaly hlavami. A zavládlo posvátné ticho až do cíle naší cesty.

“Tak jaká byla dovolená?” optala jsem se se smíchem druhý den ráno Riky cestou na autobus.
“Super, až na to nezastavitelné četování,” odpověděla mi s uchechtnutím. “A jak jsme předpokládaly – už plánujou další možnosti setkání.”
“Jo, Keith mi to už taky vyslepičil,” vyprskla jsem ještě víc smíchy. “Už je jasné kdy, jenom ještě dopilovat detaily kde.”
“Vsadím se, že Zora má stejný informace,” podotkla Rika. “Ale co Míša?”
Hluboce jsem si povzdechla: “Tam je to fakt složitý. A nejvíc mě točí, že největší překážkou mezi nimi jsem nejspíš zrovna já. Ale věřím, že ti dva k sobě najdou tu správnou cestu. A to by mohlo podpořit právě další setkání...”
“Jo, hlavně se jim do toho nesmíme moc vochomítat, abychom to jejich opatrné seznamování nějak nenarušily,” podotkla moudře.
“Máš pravdu – musíme to nechat na nich, žádný nevyžádaný rady nejsou na místě,” přitakala jsem. “Však oni se na něčem shodnou. Neměly bychom o nich pochybovat jako o malých dětech.”
“Takže konec pitvání a zpátky na zem,” ukončila to trefně Rika.
Kéž by to bylo tak jednoduchý...