45. Odpuštění tě osvobodí

Dorazily jsme k Zořině tetě do vesničky kousek u Prahy a hned jsme si s ní padly do noty. Úžasně příjemná paní a, jak jsme záhy zjistily, taky tak trochu tajemná a zvláštní. A s velkým pochopením pro lidské dušičky.
“Tak, holky, tady jsem vám připravila pokoj,” uvedla nás do velké, prosluněné místnosti.
“Fakt luxusní místo pro terapii,” uklouzlo Rice a zase nás svou upřímností rozesmála.
Teta Daniela nám představila svého syna Romana, Zořina mladšího bratrance a pana Bartoně, tedy strýce.
“Roman dnes přespí u kamaráda,” osvětlila nám teta jeho brzké zmizení. “Prý je tady na něho moc ženských a mohl by z toho být ještě nějaký nebezpečný slet čarodějnic – cituji jeho slova. Ale hlavně že máme od chlapů klid.” Strýc David totiž taktéž brzy vyklidil pole a přemístil se do nedaleké hospůdky.
“Tys je o nás předem informovala?” otázala se rýpavě Míša Zory. “Zdrhaj před náma, jak kdyby věděly, co sme zač.”
“Nepřeháněj,” šťouchla do ní Rika.
“Stačí, že znají mě a je jim nejspíš celkem jasné, že pro vás uspořádám malou seanci,” ozvala se teta Daniela.
Tázavě jsme se na ni podívaly. Zora nám to pohotově osvětlila: “Teta vykládá karty a je to takový dobrý anděl.”
Trochu rozpačitě jsme se po sobě podívaly.
“Nebojte, holky, v nikom se bez jeho svolení nešťourám,” uklidnila nás teta a všechny jsme se usadily v jejich prostorném obýváku do pohodlných křesel.
“Na úvod si dáme něco dobrého na zobání a k pití, aby se prolomily ledy, a pak se uvidí, kdo se rozhodne co řešit nebo ne,” brebentila dál, přičemž položila na stůl před nás nějaké oříšky, víno a skleničky.
“Páni, neopila jsem se včera, tak bych to mohla dneska napravit,” zachechtala se Míša ironicky.
“Občas je to prostě potřeba, aby se člověk dostatečně uvolnil a nedržel v sobě všechny své starosti a bolesti. To dokáže pořádně ublížit, věřte mi,” vysvětlovala teta s milým úsměvem.
“Vy jste fakt anděl,” vypadlo ze mě najednou bezmyšlenkovitě.
“Ano, a jsem domluvená s těma vašema strážnýma, že vás dneska trochu rozeberu a pomůžu pochopit určité věci,” přisvědčila mi jakoby nic.
Všechny jsme na ni vyvalily oči.
“Klid, holky, dneska tady prostě fakt máme být,” přidala se Zora. “Tak čím začneme?”
“Připijeme si...” navrhla teta Daniela a pozvedla svou sklenku vína. “Na ta naše poslání na tomhle světě. Na lásku a sílu.”
“Na lásku a sílu,” zahlaholily jsme sborově.
“Tak jak sis užila ten včerejší večer s Brianem, Riky?” vznesla jsem jako první otázku.
Rika se trochu začervenala a zamilovaně řekla: “Prostě božsky. Připadala jsem si jako ve snu, ze kterého se nechci nikdy probudit. Jen mám pořád trochu strach, aby se něco nepodělalo. Je to až příliš krásné...”
“Nechceš si jako první nechat vyložit karty?” nabídla jí teta Daniela.
Rika se trochu ošívala: “Co když nás čekají nějaké těžkosti? To bych radši nechtěla vědět...”
“Neboj se, říkám jen to, co vím, že je tázaný schopný přijmout a taky se dá s těmi informacemi dobře pracovat – prostě můžeš se na ty události lépe připravit,” ubezpečovala ji naše soukromá kartářka.
Rika pokrčila rameny a bylo vidět, jak bojuje s vlastní zvědavostí. “Snad toho nebudu litovat. Jdeme na to.”
Teta Daniela jí podala tarotové karty a nechala jí je zamíchat. Pak je před ní rozložila a vyzvala ji, aby si tři vybrala a položila na hromádku. Rika tak učinila a teta je pak otočila obrázkem nahoru pěkně vedle sebe v pořadí, v jakém byly vybrány.
“Tak...?” vybídla ji netrpělivě Rika.
“Nádhera!” zavýskala doslova teta Daniela. “Tři nejlepší karty z celého balíčku. Neuvěřitelné...”
“Žádné ´ale´?” ujišťovala se Rika nedůvěřivě.
“Milenci, Velekněžka, Svět – prostě zbytek tohoto života máte za odměnu. A společně budete rozdávat to, čeho budete mít stále hojnost – lásku a tvořivost.”
“To je vyloženě na vítězný tanec, bejby,” zakřenila jsem se na ni s neskrývanou radostí.
“A přesně tohle jsi mi věštila ty!” vykřikla nadšeně Rika. “Holky, já jsem tak šťastná, že nemám ani slov...!”
“Moc ti to přejem, Riky. Zasloužíte si to s Brianem oba. Dává to smysl – bylo vám v předchozím životě ublíženo, ale vy jste uvnitř nezahořkli, odpustili jste všem, co vám ublížili a teď... sklízíte, co jste zaseli. Dokonalá spravedlnost,” rozebrala jsem to a vlastně v tu chvíli řekla přesně to, co mi diktovalo mé moudré vyšší Já.
“Přesně tak,” pokývala spokojeně hlavou teta Daniela. “Kéž bych všem mohla říkat takové krásné pravdy...”
“Teto, teď chci něco pěknýho slyšet já!” přihlásila se rozjařeně Zora. “Ptám se na sebe a Colina.”
Zora stejným postupem vybrala tři tarotové karty.
“Taky pohodička,” zasmála se nad nimi naše drahá kartářka. “Slunce, Měsíc, Velekněžka – navzájem jste si velkou oporou, jeden druhému jste kdysi hodně pomohli... Pramení to spíš ze vztahu rodičovského... Jeden z vás byl tomu druhému rodičem, nebo prostě opatrovníkem. Věnoval mu svůj život a lásku. Nemohli jste být milenci, ale teď už můžete být... a máte být...”
“Tak to taky sedí na ten váš vztah v minulém životě,” vložila jsem se do toho opět s nadšením, že to do sebe tak pěkně zapadá.
“Jojo,” zářila štěstím Zora.
“Dokonalý...” hlesla Míša a bylo na ní vidět, že už je krapet připitá. A já vycítila tu pravou chvíli rozebrat zase ji.
“A dalším dobrovolníkem je moje milovaná sestřička Míša!” zahlaholila jsem, až sebou, chudák, zděšeně cukla.
“Nejsem hluchá, zatraceně! A taky nejsem srab, takže jdu do toho!” prohlásila odvážně. A pak se trochu ujetě zeptala: “A na co já bych se vlastně asi měla ptát? Já si s nikým nic nezačala!”
“No právě!” houkla na ni Zora. “Tak abys věděla, jestli máš vůbec začít, ne?”
“Si můžu rozhodnout snad sama, ne?” ohrnula na ni Míša nos. “Ale jelikož vím, že bych od vás neměla pokoj, tak se teda přece jenom zeptám.”
“Na tebe a Sashu,” upřesnila to Zora.
“Né, na tebe a prezidenta júesej!” sjela ji Míša a pak se prosebně obrátila na tetu: “Zamíchejte mi, prosím, ty karty. Mně by z toho rozčílení určitě popadaly po zemi. Ty tři už pak snad dokážu vybrat sama.”
“No, tak tady by to taky mohlo být moc pěkný. Jenomže se ani jeden nemůžete rozhoupat. Rozhodnout se, jestli do toho vztahu vůbec chcete jít nebo ne. Máte hodně společného... Nemusíte být rovnou životní partneři, šlo by vám to i profesně a minimálně z vás můžou být opravdu skvělí přátelé. Je to jenom na vás. Zvláštní – ty karty prostě neříkají jednoznačně ani tak, ani tak...”
“Tak to je od nich moc hezký, že to takhle nechávají na mně,” zakřenila se Míša poťouchle. “Ale děkuju! Jsem ráda, že vím, že je to mezi námi tak pozitivní, ať už s tím uděláme cokoli.”
Na chvíli nastalo ticho. Kdoví, o čem jsme která přemýšlela. Každopádně jsem brzy začala být docela nervózní, protože jsem si byla vědoma, že teď je nekompromisně řada právě na mně.
“A teď míchej ty, na tebe a Keitha” ukázala na mě vítězoslavně Míša. “A žádný vokecávání, už jsme si to lajzly všechny. Tak se nenech přemlouvat.”
Beze slov jsem zamíchala karty a vybrala z nich tři, které mi teta Daniela vyložila takto: “No, mezi vámi visí ve vzduchu něco nevyřešeného a vy jste se rozhodli v tomto životě pro hodně těžkou zkoušku.”
“Ta karta Smrt je moc hezky vyobrazená,” poznamenala jsem ironicky. “Ale hádám, že se navzájem nemáme v plánu zlikvidovat, neřku-li zavraždit.”
“To ne, karta Smrt znamená fatální změnu, ale každý konec znamená začátek něčeho nového. I když to může docela dost bolet. Prožili jste spolu něco hodně těžkého a zřejmě jste umírali nesmíření, s pocitem nedokončení, něčeho nevyřešeného mezi vámi. Proto vás to teď k sobě tak přitahuje a zároveň cítíte něco... bolestného pod povrchem. Ovšem všeobecně poplatné pravidlo a řešení všeho je milovat za každých podmínek a odpustit sobě i ostatním. Zvládnete to a hodně vás to změní, posune o kus dál, výš... Těžká, ale neocenitelná zkušenost vás oba společně zocelí. Dobře to dopadne. Karta Svět vám dává příslib nalezení sama sebe jako duchovních, nesmrtelných bytostí, napojení na Vesmír, absolutní pocit smíření, odpuštění a lásky. Stojí to zato, věř mi, Dominiko,” předala mi Zořina teta úžasné poselství a zároveň dodala víru a odvahu.
“Děkuju,” hlesla jsem jen dojatě.
“Takže jsme opět neodhalili, kdo je kdo,” zašklebila se zklamaně Rika. “Jestli je Keith tvůj bývalý krutý manžel nebo nešťastný milenec. Páč s oběma jsi zažila těžké chvíle a zemřela jsi, aniž bys to vyřešila s jedním i s druhým.”
“Nezáleží tolik na tom, kým jsme byli, měníme se přece každou vteřinou,” poznamenala jsem s úsměvem. “Vždyť já vůbec nevím, jak Kilianův život pokračoval po té tragedii. Třeba šel do sebe, změnil se k lepšímu...”
“Jo, to by si pak v tomhle životě vyloženě zasloužil naše odpuštění,” ozvala se Míša. “A nechceš se zeptat ještě na tebe a Sashu?”
Zničeně jsem odfrkla. “Ještě nemáš dost?”
S nevinným kukučem pokrčila rameny. “Jen mě to tak napadlo...”
Zamíchala jsem a vybrala další tři karty.
“Ten tě miluje a zároveň se bojí jakéholiv vztahu s tebou jako čert kříže,” zakroutila nad kartami nevěřícně hlavou teta Daniela. “Má v sobě nějaký těžký blok, trauma, o kterém netuší, z čeho pramení... Až vyřeší sám sebe, svou psychiku, své pocity viny, odpustí si... pak bude mezi vámi křišťálově čistý vztah.”
“Zvládne to...?” špitla jsem bez dechu.
“Vyber ještě jednu kartu a mysli na tuhle otázku.”
Nebylo třeba vysvětlovat smysl této karty, ani její odpověď. Její obrázek i název k nám promluvily naprosto jasně – anděl nesoucí Smíření.