Ve spirále osudu - román
přidáno 13.06.2022
hodnoceno 0
čteno 204(3)
posláno 0
Sjeli jsme výtahem dolů a zamířili k salonku, kde na nás čekali Colin, Keith a Sasha. V hlavě jsem měla najednou prázdno a v duši milosrdný klid. Když jsem si to uvědomila, docela mě to překvapilo. Taktéž holky vypadaly vyrovnaně. Zvláštní zvrat v našem chování. Jakoby ´někdo´ nebo ´něco´ opravdu hodně stálo na naší straně a dodávalo nám klid a mír v nastalé klíčové situaci.
Když jsme vstoupily, spočinuly na nás zvědavé pohledy. Jakobychom se vzájemně prohlíželi celou věčnost, přitom muselo uplynout sotva pár vteřin.
Jsou stejní, a přece jiní... uvnitř, uvědomila jsem si. Stejně jako my...
„Tak byste je mohli přivítat, hoši,“ přerušil ticho Brian a hned se otočil zpátky k nám, respektive k Zoře a Míši. „A já začnu, protože jsem se těmto dvoum krásným novým tvářím taky ještě nepředstavil. Brian Lewis, moc rád vád poznávám, ladies.“
Zora a Míša se mu postupně taky představily, a pak už se u nás objevil i zbytek kluků. S každým jsme se objaly a pozdravily. Když mě objal Keith, zvláštně se mi na okamžik zahleděl do očí. Neuhnula jsem, jen se lehce usmála. Zato Sashovi div nevyskočilo srdce z hrudi, jak divoce jsem ho slyšela tlouct. Do očí mi pohlédl jen letmo...
Míša se Zorou jim zopakovaly svá jména a já jen podotkla, že Míša je má sestra a Zora její spolužačka a naše velmi dobrá kamarádka.
„Vypadá to, že Brian a Marika se konečně ´našli´,“ podotkl zvesela Colin, když jsme se usazovali.
Rika se trochu začervenala a Brian se provokativně zašklebil: „Někdo tady s tím párováním musí začít.“
Lehce mě z té poznámky zamrazilo a jak jsem si všimla, Míša se Zorou taktéž znervózněly.
Zato Keith s tím rozhodně nehodlal dělat okolky. A to především s odhalením svého rozhodnutí pro jednu z nás. Sedl si hned vedle mě a začal ´konverzovat´.
„Ty verše, co jste nám poslaly, jsou nádherné,“ zalichotil mi na úvod. „Kdo by čekal od tak mladých holek něco tak hlubokého, vážně! Tedy, všiml jsme si už tenkrát, že jsi taková, ale vypadá to, že jsi za těch pár měsíců ještě víc, jak bych to řekl... zduchovněla, vnitřně vyzrála... a ještě víc zkrásněla...“
„Jo, to víš, všichni se pořád vyvíjíme... A tohle bylo fakt docela hektické období na události a různá odhalení, která člověka prostě musí poznamenat, ať si rozum říká, co chce,“ rozpovídala jsem se najednou ochotně. „Ale taky se chci zeptat, jak vy jste se vůbec dostali k téhle branži a rozhodli se udělat to, co jste udělali?“
Nejspíš rychle pochopil, co naznačuji.
„No, vlastně jsme k hudebnímu působení směřovali, už když jsme se s vámi setkali. Ale bylo to ještě, jak se říká, v plenkách. Když o tom tak přemýšlím, tak až vy jste nás pořádně nastartovali k tomu, abychom napsali ty písně, co teď hrajem... Prostě jste byly naše múzy, inspirace... A jak doufám, zůstanete... snad napořád...“ Poslední slova skoro zasněně zašeptal a zamilovaně si mě prohlížel.
„Hm, je to fakt zvláštní, co se stalo a stále děje...“ nadhodila jsem opatrně a sklopila cudně oči.
Okouzleně se na mě podíval a krásně se usmál. „Ale nádherně zvláštní.“
Na pár vteřin se zarazil, a pak se zvědavě optal: "Co říkáš na tu písničku Nejmocnější bohyně? Nebo spíš bych chtěl vědět, co z ní cítíš a jak...?"
Znovu jsem si vybavila tu písničku, její slova, melodii. Na pár krátkých chvil jsem se zcela ponořila do jejího něžného vyjádření...
"Je kouzelná. Plná nejhlubší pravdy o tom, co láska s lidmi dělá, co všechno dokáže... a že nelze vysvětlit rozumem, pochopit myslí... Vím, žes ji psal ty..."
Na chvíli jsem se zarazila a váhala, jestli mám ještě dodat: "A taky vím, o kom jsi ji psal."
"A věříš, že jsem si vším, co jsem tam v ní napsal, jistý tak, jako ještě nikdy ničím jiným předtím?"
Hluboce jsem si povzdychla. Tušila jsem, že to takhle musí být.
"Ano, cítím to," odvětila jsem a najednou jsem si byla tak bytostně jistá... Ani jsem se to nesnažila pochopit. "Takže ty a já..."
Vzal mě něžně za ruce, políbil na tvář a přitom zašeptal do ucha: "Miluju tě, Niko... Až mě to děsí, jak je to silné... Vím, že jsem jen o pár let starší než ty, ale připadal jsem si už tak jaksi unavený a znuděný životem, jako nějaký stařec... Teď však mám pocit, jakobych díky tomu, co k tobě cítím, najednou získal mnohem větší svěžest a lehkost mládí... Najednou zase dokážu vidět všechno optimističtěji, krásněji, se zvláštní nadějí v budoucnost. A tolik toužím rozdávat svou lásku všem a všemu kolem! Úplně cítím tu bláznivou sílu, jako když jsi něčeho tak plný... přeplněný... a přetékáš... tím citem lásky... A to jen díky tobě a tvé přítomnosti v mém životě...“
Na chvíli ztichl. A já si uvědomila, že je v něm opravdu mnohem víc života a lásky než tenkrát, když jsme se naposledy viděli.
Jak nádherně zněžněl... Znovu se mi až zatajil dech nad tím zázrakem. Co všechno s námi láska dokáže udělat.
Keith se mě po chvíli, kdy jsme si jen tak hleděli do očí, roztomile stydlivě zeptal: „Můžu doufat, že to cítíš taky tak, Niko?"
Jen jsem tiše s upřímným úsměvem hlesla: "Ano."
Ano, něco mě k němu silně přitahovalo. Nelhala jsem mu, i já ho milovala. Nechápala jsem proč, ale lásku přece nejde vysvětlit. Stejně jako to, že jsem v ní cítila i trochu smutku a bolesti. Zvláštní bolesti.
I to jsem měla časem pochopit.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
38. Pod nejmocnějším kouzlem : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Zastavení u rybníka
Předchozí dílo autora : 37. Před tím Velkým třeskem...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku