Tulák

S rukama před sebou bloudím tmou,
kompas v hlavě mám a v srdci mapu.
Podej mi dlaň, a vyplň s ní tu mou,
ať do konce života nocí netápu.

Ujel mi poslední noční vlak,
v šedé bláto se slepé kroky boří.
Kol kolem zima, chlad a těžký mrak
a po tvém klíně mi tváře touhou hoří.

Až dáš mi zas sebe, vše co máš,
od osudu nebudu chtít víc.
Teď samota dře jak černý rubáš
a dere se ústy z němých plic.

Když hladily mne tvé dlaně unavené,
zapomnělo mé srdce na bolesti.
Byli jsme jak jiskry nad plamenem,
ve větru dvě osamělé ratolesti.

Chci zas a znova bořit se do Tebe,
potopit svůj obličej do Tvých vlasů.
Už vím, kudy vede cesta do nebe,
dovol mi vstoupit, tiše a v úžasu.