Sdílím z toho důvodu, že člověk nikdy neví, jestli někomu dalšímu nemůže pomoci slyšet právě tato slova...
přidáno 03.11.2021
hodnoceno 7
čteno 133(19)
posláno 0
Když mi bylo asi osm nebo devět let, najednou jsem docela přibrala. Bylo to potom, co jsem měla zlomenou nohu asi dva měsíce v sádře. Když to vidím teď zpětně, přijde mi to až směšné – měla jsem jen lehce dětské bříško. Jenže moje starší sestra a kamarádky byly takové ty hodně hubené typy, holčičky samá kost, a tak jsem si vedle nich připadala dost tlustá. Také jsem často poslouchala různé komentáře a vtípky, které možná často nebyly špatně míněné, ale zraňovaly mě. Pamatuju si, že jsem se prostě cítila špatně, vůbec jsem se sama sobě nelíbila. Asi kolem jedenácti nebo dvanácti se mi dost zakulatil obličej a vinou nízkého sebevědomí jsem se začala hrbit, takže se mi jakoby ztratil krk. Fotky z tohoto období jsou doteď zdrojem pobavení pro zbytek rodiny.

V dětství a rané pubertě jsem se kvůli tomu snažila často cvičit různé sedy lehy, samozřejmě neúspěšně. I když jsem z toho později přirozeně vyrostla a byla jsem opět štíhlá, viděla jsem se velmi dlouhou dobu úplně jinýma očima, než jak jsem ve skutečnosti vypadala. A také jsem kvůli tomu špatně jedla. Ne že bych měla vyloženě poruchu příjmu potravy, ale cíleně jsem jedla méně a ne moc kvalitně, hlavně tak, abych po tom náhodou nepřibrala.

Další kapitolou v přijetí mého těla jsou má prsa. Ačkoliv jsem se již v dospělosti naučila mít svá menší prsa ráda, v pubertě to pro mě bylo peklo. Pamatuji si, jak všem mým kamarádkám postupně začala růst prsa a jen já pořád nic. Tím, že mi prsa dlouho nerostla, jsem poměrně dlouho ani neměla potřebu nosit podprsenku, za což se mi asi ve třinácti na jednom táboře hrozně smáli. Když mi pak máma jednu koupila, neseděla mi a trápila jsem se kvůli tomu. Máma mi v dobré víře na to řekla, že to není tím, že žádná prsa nemám, ale že je mám jen rostlé daleko od sebe. Za což se mi pak pro změnu smála starší sestra. No, nevhodných komentářů, vtípků a urážek jsem si vyslechla opravdu dost. Jednou někdy v osmnácti i od bývalého kluka před partou našich kamarádů. Někdo mi tehdy omylem přimáčkl prso a já jsem vykřikla: „Au, moje prso,“ a on na to kontroval: „Ale prosimtě, vždyť žádný nemáš.“ Naštěstí se tehdy kamarádky zachovaly fantasticky a pěkně mu vynadaly, takže se asi nakonec cítil trapněji než já.

No a tím úplně nejhorším pro mě vždy byly moje chlupy. Jsem snědá tmavovláska po tátovi v rodině zelenookých blondýn. Do vínku mi s tmavou kšticí bylo přiděleno i velmi husté obočí. Některé učitelky mi kvůli tomu v dětství říkaly, že vypadám jako Frida Kahlo. Když jsem si ve dvanácti našla, jak vypadají nějaké její autoportréty, za kompliment jsem to rozhodně nepovažovala (s odstupem času už to samozřejmě vnímám jinak). Také se doma kvůli mé „srsti“ často podivovali, že mám chlupy i na zádech a na břiše a smáli se tomu. Připadalo mi to hrozně divné a ošklivé. Možná jim to přišlo roztomilé, tak mi přezdívali medvídek. Jenže já nechtěla být medvídek, já toužila být princeznou! Hrozně jsem se pak kvůli tomu styděla, hlavně v plavkách, a měla jsem tendence se schovávat. Opět od vrstevníků na táboře jsem občas slýchala různé posměšky. Když mi konečně ve čtrnácti nebo patnácti máma dovolila oholit si nohy a vytrhat obočí, bylo to pro mě vítězství. Nad očima mi zbyly jen dvě tenké, křivé, neslušivé čárky, ale byla jsem za to naprosto šťastná!

Ani v rané dospělosti jsem se ve svém těle necítila úplně dobře. Občas jsem se snažila se o něj starat, cvičit či kvalitně jíst, ale většinou jsem sklouzla jen k nějakým nezdravým extrémům a prostě jsem nevěděla, jak na to. Takže jsem pak raději na své tělo zapomínala a trochu ho zanedbávala. Sice jsem se občas vnímala pěkně a měla jsem i hezké partnerské vztahy, ale mé sebevědomí bylo hodně křehké. Chvílemi jsem naopak své tělo až odmítala a měla jsem ho za nějakou nepovedenou schránku, která mi je spíš na obtíž než k dobru.

Velký zlom přišel, když jsem se vydala na pěší pouť do Santiaga de Compostela. 35 dní na cestě s těžkou krosnou na zádech, okolo 850km, a mé tělo ke mně začalo promlouvat. A to tak hlasitě, že už jsem ho prostě nemohla dál ignorovat. Postupně jsem se začala učit vnímat ho, pečovat o něj a také mu být vděčná. Ten proces, co začal na svatojakubské cestě, pak trval ještě hodně dlouho (a možná stále trvá), a byl dále umocněn těhotenstvím a následným porodem. Teprve tehdy, kdy už najednou nešlo jen o mě, jsem se o své tělo opravdu začala starat se vším všudy včetně kvalitní stravy.

Teď jsem skoro osmnáct měsíců po porodu, na břiše a na prsou mám strie, má váha je asi o 8-10 kg (jelikož mi stále kolísá) vyšší než před otěhotněním a pravděpodobně to byly hormonální změny, které mi spustily ekzém na rukou a kolem rtů. Na komentáře nebo jen nenápadné narážky blízkého okolí, že jsem nějaká větší, vypadám jinak a podobně, jsem zprvu reagovala hodně podrážděně a velmi se mě dotýkaly. Ještě aby ne, vždyť těhotenství a mateřství je obrovská změna a ač má v sobě mnoho krásného, je také pěkně náročné to vše ustát a cítit se ve svém těle dobře!

Jenže pak se to pomalu začalo měnit. Ne zvenku, ale zevnitř. Čím dál tím víc jsem svému tělu vděčná za bezproblémový porod, bezproblémové kojení, které pokračuje doteď, za krásný nový život, který dalo. A mnohem víc se soustředím na to, jestli mi je v mém těle dobře a také na to, co umí, než na to, jak vypadá. To neznamená, že o sebe nepečuji, nebo že nechci, aby mi to slušelo. Naopak, o tělo se starám, cvičím jógu 4-6x týdně, ale také odpočívám, když cítím, že to potřebuji, zkrátka se k sobě učím být laskavá. Tou nejzásadnější změnou ale je, že již netoužím po nedosažitelné dokonalosti. Učím se přijímat taková, jaká jsem.

Vnímám nutnost osvěty, aby se lidé k sobě chovali s úctou a alespoň trochu se zamysleli, než něco řeknou. Mohou tak získat čas k tomu, aby si uvědomili, že některé věci je úplně zbytečné až škodlivé vypouštět z úst. A obzvlášť v křehkém období dětství a dospívání, kdy teprve poznáváme své tělo a na reakce okolí reagujeme citlivě, je potřeba si dávat pozor, abychom někomu třeba i nechtěně neublížili.

Je velmi důležité o tom mluvit, abychom viděli, že v tom jsme skoro všichni podobně, bez ohledu na to, jak vypadáme v očích druhých! Myslím, že sdílením a odhalením vlastní zranitelnosti se stáváme silnějšími nejen jako jednotlivci, ale také jako společnost - jsme tím donuceni se potkat s hlubokou lidskostí uvnitř nás samých.

Žijeme v době, kdy se klade extrémní důraz na výkon, na to být ve všem nejlepší nebo alespoň skvělí, výborně vypadat, všechno zvládat a životy jiných prezentované na sociálních sítích v nás velmi snadno mohou vyvolat pocity méněcennosti. Já ale věřím, že se to právě pomalinku začíná měnit. Že se začíná ukazovat, jaká vnitřní realita je za tím, co se navenek jeví jako dokonalé. Začíná se mluvit o tom, že je v pořádku něco nezvládat, nevědět si tady, být unavený, říct si o pomoc.

Pro mě osobně bylo velice zásadní poznání, že pravidelnou, konstantní a laskavou prací na sobě se člověk postupně může naučit mít sám sebe rád. Přijímat se takový, jaký je, a tím pomalinku léčit i tělo. A na druhou stranu, skrze péči o tělo a dopřávání si kvalitní stravy a cvičení naopak utvrzovat svou mysl a psychiku v tom, že si za to stojím. Funguje to prostě na obě strany, člověk na zemi je celek všech těchto částí a je potřeba ho tak vnímat.

Zároveň jsem konečně pochopila, že sebeláska není něco, co se jednou naučím a už to prostě od té doby půjde samo. Je to celoživotní proces a v různých životních obdobích a okolnostech bývá někdy snazší a někdy obtížnější podle toho žít. Učím se postupně, například při pohledu do zrcadla, sama sebe nekritizovat, ale raději se na sebe podívat alespoň neutrálně, nebo v lepším rozpoložení na sobě i něco pochválit. Nechávám si zpátky dorůst své husté obočí a hledám, co na sobě můžu mít ráda. Učím se dívat sama na sebe očima lásky a vidět svou krásu, protože ji máme všichni. A také mám jasno v tom, jaké jsou mé hodnoty a že ačkoliv považuji za důležité to, jak se prezentuji a tudíž do určitě míry i to, jak vypadám, nějaké kilo navíc či jiné nedostatky nejsou pro mě stěžejní. Pomáhá mi v tom také úžasný manžel, pro kterého jsem byla “tak akorát” když jsem byla hodně hubená a jsem pro něj “tak akorát” i teď.

Ale to úplně nejdůležitější uvědomění pro mě bylo, že čím víc se živím zevnitř a učím se sama sebe přijímat takovou, jaká jsem, tím méně se mě negativní reakce mého okolí dotýkají. Takže stejně jako je důležité lidi učit, aby druhé neuráželi a zbytečně nekritizovali to, co není potřeba komentovat, stejně tak důležité je se naučit kritické reakce přijímat a nenechat se jimi příliš zviklat - protože co si budeme povídat, VŽDYCKY bude na světě někdo, komu se na nás něco nebude líbit, ať už ve vzhledu či v jiné oblasti, a kdo si nebude brát servítky v tom, aby nám to nějak nevybíravě řekl. Takže zbývá jediné - přijímejme se, jací jsme a mějme se rádi! A třeba nás pak naše okolí překvapí.

přidáno 07.11.2021 - 09:48
Homér: :-) :-) :-) Tvůj komentář, mě projednou opět rozsekal... Ona je tím bohužel trochu posedlá dnešní doba, řešením nedostatků a touhou po dokonalosti, ale už se to snad začíná zlepšovat. Já takových příběhů znám fakt hodně, jen o tom většinou lidi moc nechtějí mluvit, pochopitelně... Syn je úžasnej a manžel taky, takže v poslední době právě píšu čím dál tím víc, asi to potřebuju, abych se nezbláznila. Zatímco píšu, syn třeba vytahá všechno svoje oblečení z šuplíků, občas vysvětluju, že to se nemá, ale je ještě malej, tak ho někdy nechám, když vidím, že se zabaví, a pak to jdeme spolu uklidit, to ho baví ještě víc. Uvidíme, až ještě trochu povyroste... ať se vám všem doma daří!
přidáno 07.11.2021 - 09:38
Alma Neradostná: Orionka: Děkuji ženy... přesně o tom to je.
přidáno 07.11.2021 - 09:36
Martin42:
O lásce se píšou básně
a o chlupech na břiše články do časopisů
je-li ti z nich divně, nikdo tě nenutí
je číst...
ale pokud jsi zatoužil trochu si vyzkoušet
jaké to je
změnit perspektivu..
Nebraň se tomu.
Vždyť opravdová láska je milovat druhého
i se všemi jeho chlupy.
Co bylo bylo
toužit po minulosti
je plýtvání přítomností...
přidáno 04.11.2021 - 20:02
Hezké poselství, které určitě neuškodí si jednou za čas připomenout. Docela mi k tomu sedí i ten dokumentární styl připomínající novinový článek.

Jsem ráda, že sis našla svou cestu k sobě, a přeji ti, ať ti to vydrží :)
přidáno 04.11.2021 - 16:41
No já nevím jak bych to řekl
ale myslím že by se
mělo asi znovu začít trochu více psát o lásce
a trochu méně o chlupech na břiše ....
Musím uznat že v tom je dost cítit trend dnešní doby
která si na takovéhle věci dost potrpí. Já jsem
konzervativec který se z toho všeho cítí dost divně
a sní o tom aby byl svět zase takový jako býval kdysi ......
přidáno 04.11.2021 - 14:30
No to si děláš kozy? :-):-):-) Ta fotka!
Přečetl jsem to celý, je to jak článek do časopisu. Takový normální, motivační. Za svobodna jsem souložil spíš s čarodějnicemi, tudíž nějaký hustý obočí, špeky na zádech, chlupy na uších a podobně vůbec neřeším. Asi jsi vyrůstala mezi povrchními lidmi, že je vzrušují nedostatky. A dítě je asi hodný, když máš čas psát tak dlouhý článek, to ti přeju. Co čas, ten by někdy i byl, ale síla chybí, nebo chuť. Nebo já nevim. No to je jedno. Mě se líbí prodavačky v Coopech, ta jejich rajcovní vestička a nižší inteligence, to mě dostává do kolen. Nebo řeznice, ty jsou. Nedávno jsem si kupoval šunku, říkám jí dvacet deka, nebo klidně pětadvacet...A na holou. A to jako vy mě? Optala se potutelně. Né, já bych potřeboval.To už se smála i ta druhý fortelnice i paní s kočárkem za mnou. A vona, no to by šlo, tady je spousta ženskejch. No prostě trapák. A teď, co tohle píšu, tak kouknu na dcerku a vypada to, jak kdyby ji tekla krev z koutku a ona to naštěstí jen pastelka. Nemám chvíli klidu s nezmarem. Ale nikdy ji snad nebudu říkat, zhubni. Anomáliím zdar!
přidáno 04.11.2021 - 11:08
Napsala jsi to moc krásně, děkuji. Poznávám se v tom a určitě nejsem sama. Myslím, že ženy tohle zažívají poměrně často, protože jsou okolím tlačeny k vnímání sebe sama přes vzhled. Proto by mě zajímal i názor čtenářů mužů.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Příběh mého těla : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Réva

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
oslov radek
» narozeniny
Lea [14], Spring [14], Draugen [14], elinka007 [10], timelady [6], Keyance [9], jjkapo [8], Shaylin [8], anicun [1]
» řekli o sobě
Severka řekla o Erien, potulný bard :
Bard, se kterým si na toulkách životem ráda povídám...dělíme se o slova...ale i o světlo...děkuji za důvěru...i přátelství...;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Apple MacBook

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku