Zplození Světa

Nad vodou se rozléhala nekonečná, plechová tma, jejíž hromy trhaly ticho na cáry. Zářící blesky, které tu v jednom okamžiku byly a v bezprostředním okamžiku poté opět zmizely, řezaly oblaka klikatými tahy až k hladině rozběsněných moří, tvořící převážnou plochu celého světa. Mrazivý chlad dosedal na hřbet světových oceánů a objímal tak ostré skaliska, tyčící se z vody ven, prořezávající mohutné oblaka, které se bavily náhodným dopadem svých elektrických synů. Břicha vod však byla spálená, proto oceány u dna vřely a hladiny tolik běsnily, šlehali několik desítek metrů vzhůru směrem k mračnům a brutálně bičovaly kousky země, která byla v zápěstí opět suchá, vlivem žáru podzemních sopek, jimiž byly součástí. Jejich občasné vulkanické tlamy, svým řevem bleskům oznamující, že již existují pozemské mocné síly, byli pouhými děcky rozžhavené matky, jež duněla z nejspodnějších hlubin, spolu se svým uši rvoucím pláčem plodící další a další ohnivé potomky, kteří byli v mžiku připraveni sbratřit se s mrazivými vodami.

Nespočetným sledem mohutných výbuchů země, které byly uvařeny ve všem pojímajícím, světovém kotli až u samého jádra zemských hlubin, přispěly ke zrodu prapředků všech světových kontinentů. Tito se pak snoubily s nebeskými mocnostmi, když blesky s radostí tříštily suchou zemi na kousky. Skály praskaly a dna pukala pod tíhou oceánů. Tak bylo dáno zrodu světových předků mohutných řek, jeskyní a světových moří.

Tyto momenty, všechny naprosto stejné, jež byly skutečnou přítomností, tvořily snad i celou věčnost. A i když nebylo zraku nikoho ani ničeho pozemského, co by stálo svědkem tohoto přebírání vlády vody nad veškerou horninou, nesnesitelného burácení z nebes a vzteku země v podobě ohnivého magmatu prskajících sopek, přesto se nejednalo ani v nejmenším o zkázu světa, jak by se mohlo zdát, nýbrž o prvopočáteční stádium jeho samotného vzniku. To právě výše zmíněné okolnosti rozhýbali koloběh střídání Slunce se vzdáleným příbuzným, Měsícem, dohlížejíc oba soplem na Zemi. Prvního rozbřesku, kterým oznamuje nový den a jistoty, že onen den není poslední, neboť po setmění existuje jen jedna důležitá, nezbytná nutnost a tou je úsvit.

Toto byly přirozené podmínky předurčující vznik prvního, pozemského života. To žár Slunce spolu s životadárnou Vodou, za přítomnosti nebeských mocností, které dohlížely, jak je nakládáno se Vzduchem při započetí chodu největšího, nadčasového zázraku, platného ve všech myslitelných dimenzích.

Všechny popsané skutečnosti již za svítání choval v paměti, jako jasnou vzpomínku na včerejší noc tvor, nemajíc otce pozemského původu, tvor jediný svého druhu, tvor, který se právě v onen následující den po bizarní noci odebral do ústraní nabrat dosti sil, neboť věděl, že zplozen byl pro budoucnost, avšak aby sehrál svou veledůležitou roli, určenou pouze jemu a nikomu jinému, věděl téže, že prvé musí porozumět svému druhému rodiči, od něhož nebyl schopen odlepit svůj měkký břich.

Pro svůj odpočinek si tato nutností právě k životu probuzená bytost zvolila malé, vlhké místo pod pletencem kořenů obřího stromu, topícího se v mohutné, hnilobné bažině, kdesi uprostřed království hustého, močálovitého pralesa, jehož rozlehlá rašeliniště se mohla těšit velkého ohlasu. Tam na dlouhé věky s naprostým klidem usnul a vyčkával na tu pravou chvíli.

________________________________________________________________
______________________

napsáno cca před 13 lety