Něžnost u kachláků

Až budu moci ráno do lesa vkráčet

s nůší na zádech

a nalámat do ní chrastí

pro mlsný oheň,

který mě zase rozehřeje,

naštípané špalky a třísky mám,

však do lesa, ne tak daleko až.

A tak zajdu tam a zas

donesu jednu nůši nebo dvě

a zas mě bude oheň hřát 

a plápolat si v kamnech,

které obložené tou krásou dlažební,

krásné, krásné kachláky budou,

budou sálat až do pozdního večera

a tam na lavici opřena budu moci snít.

Možná s knihou, možná i bez ní,

možná se budu začítat do příběhů druhých

a celá, celá do nich vklouznu

a budu žít ten příběh s nimi.

Nebo budu snít jen tak,

před očima prázdno, 

jen praskající oheň

sní... bude do uší,

co v mé hlavě se děje, nikdo netuší,

mnohdy ani já sama, to nevím

a kniha dávno odložená a spím.

Lavice, něžná chůva, nechá mě tam.

A stěny kachláků hřejí příjemně do zad

a já spím a zdají se mi sny, asi krásné.

Neboť se usmívám a tak dění,

dění se bude snad opakovat i příští den,

kdy vezmu nůši, do lesa zajdu

a nasbírám to chrastí,

nebo sekyrkou nasekám na menší porce

a mlsným kamnům zas poskytnu,

aby mohly, aby mohly hřát.

Já zase zády se opírat a snít

nebo dneska číst? Ne, nevím.

A zatím sním jen tento den

a on, on odchází, 

noc v sednici se rozprostírá,

já usmívám se, neboť se mi něco

krásné zdá a ta víra,

že zítra bude líp, že Země neumírá.

A tak až se probudím,

bude den možná veselejší.

Anebo tak akorát, aby se dal žít.