Ranní probuzení

Kam poděl se smích z večera?
Proč ten pokoj jak po výbuchu?
A do těla vlítlo pár skřítků a hlava bolela.
Postel rozestlaná jenom zpola
a někdo kouká tamhle zdola,
opilý, nevšední, přítel?
kdo to byl? Kdo?
Nevím. Jen pátrám a hledám,
hledám konvici, abych sobě uvařila čaj.

A pak vklouznout pod sprchu
a smýt ze sebe něco,
co zbylo po včerejší noci.
Zbytky, zbytky milování, poleptání.
Bylo to krásné? Ani nevím.
Svých úvah trochu slevím
a už po mně stéká voda, mydlinky,
mydlinky jak voda pod splavem,
odtékají kanálkem kamsi dál,
mé tělo mokré, mokré,
a sprcha již zastavená,
vklouznu pod osušku
a bez obušku vejdu do pokoje
a zas musím svou mysl namáhat.
Domáhat se, aby ta postava, co leží,
byla vstoje a šla někam.
Někam pryč, zapráskla za sebou dveře
a zmizela mi z očí.
Kdo, kdo to byl?
Snad jsem jej potkala v tom včerejším večeru,
teď spěchám.

Úklid, prchající ruce jedna přes druhou,
pak je tu prázdno a nějak uklizeno.
Únava na mě zasedá
a v hrnku kafe, kafe ustydlé,
zbývá mi do housky se zakousnout
nebo vzít kelímek od jogurtu,
a zase abych tancovala v kurtu
a sem tam míček si se mnou hrál
a vřískal, vřískal na mě celý sál,
abych snad tuhle noc zas potkala někoho,
kdo byl mi tak pochuti.
Nebo ne, nechci začít ten večer
jen tak ledajaký,
chtěla bych pozvat i přes rozpaky nějaký cit,
něco víc, něco mít pro ten den,
kdy vrátím se do svého bytu a z úst zazní
ahoj, tak tě vítám, chceš-li kávu nebo čaj
a cosi jsem ti připravil k snědku.
A tak sednu si na židli a čísi rty mě políbí.
To bylo krásné zasnění,
však málo je to, i když snít se má.

A tak do krámku zajdu pro chleba
a něco na něj, třeba pomazánku
nebo syrečky si udělám a pivo z džbánku
a krásný bude večer.
A na terase hvězdy pozorovat
a znova v úžasu snad do někoho se zamilovat.
Přijde a seskočí z bílého koně?
Takového nepotkám,
ten se potkává jen, jen semtam a zřídka.
A ta vlastní výtka,
kdy mysl uletěla kamsi,
kamsi jak moucha dotěrná
a zbylo mi nic.
Jen chleba, pár tvarůžků a pivo ve sklenici
a tak můžu jít domů,
cvakne zámek,
vánek toho známého pachu mého bytí.
A tak odejít? Ne.
Vejít do toho žití, do večera.
K spánku ještě dlouho
a tak rozjímat, koukat z okna
nebo jen tak na telku? No nevím.
Snad přátelům zavolám
a sejít se s nimi smím,
nebo jen tak do ušáku vklíním své tělo
a budu rozjímat a kouknu na pozvánku,
na kterou jsem zapomněla.

To je dnes?
A tak zase pod sprchu,
abych do šatů mohla vklouznouti,
voňavá, se svým mládím,
rozzářenou tváří, vlasy,
které až po lopatky splývají,
a vejít musím tam, kam mě pozvali.
A tak držte mi palce,
stěny mého domova,
abych byla, abych byla taková,
měla štěstí a radost.
Třeba pro novou, pro novou známost.