Katedrála

Procházet katedrálou

a mučit svoji mysl nad podivnými tvary.

Kráčet katedrálou

a ve vitrážích cosi vidět.

Však víc, víc zaujímá dívčina,

co svou nestálostí, nevšedností,

roztěkaností kamsi spěchá,

aby zas chvíli posečkala.

Kráčím katedrálou,

pod nohami praská prach,

je to málo, co doléhá?

Věky dávné

a dívka zase prchá, aby zase stála,

kouká tam, sem,

v katedrále ve své velikosti

je tak malá.

Proč přišel jsem?

Abych sledoval dívku 

nebo dílo toho, kdo uměl a věděl jak?

A ona zase prchala

a tam stál oltář a kolem něj,

snad svatí, takoví malí kluci kudrnatí,

já kráčel katedrálou a ona prchala

a pak prchla ze dveří nadobro.

Byla pryč, zmizela do ulice,

tam někde do ústraní,

katedrála stála dál.

A já neměl zdání, 

proč jsem ji neoslovil,

proč na ni nezavolal.

To by byla troufalost

pro mé oči ospalé mým věkem 

a ona byla tak mladá, krásná.

 A její roztěkanost

byla kořením toho dne.

Krása katedrály a zasněný pohled

na krásu mládí, roztěkání,

blikotavé oči, pátrající po té kráse.

Jestli vlastně zajímá se o to,

co se tu dělo? 

A kam její tělo, kamže vyletělo, 

do ulice a zmizelo ve všednosti dne.

Mně zůstal jen zážitek a prožitek. 

A tak abych šel a ztratil se,

snad tam kde ona,

nebo někde jinde.