Příteli, přijď

Čas vtírá se jak nezvaný host,
poposedám, hledám přítele.
Zavolat smím jeho jméno
do ticha dne?

Poposedám, však sama.
Sama jsem a hledám,
hledám však marně.
A běželo tudy už tolik let
a ten květ lásky kvet naplno,
uvadal, až zvad
a zase nové poupě
začlo vykvétat, vonět,
tak krásně, omamně.

A já zas hledám, hledám přítele,
milence, nebo člověka,
o koho se opřít lze jak o pevnou zeď,
jak o tisiciletý dub,
který pevně svými kořeny v zemi
a koruna k sobě zdvihá své větve.
Hledám marně, oči mi pláčou,
nevím čím, radostí nebo smutkem.
Co vlastně stane se skutkem?

Jen poposedám a hledám.
Čaj voní a v hrnku pomaličku chladne
a zas, zas ten květ vztahu vadne,
proč, ptám se, proč,
proč jsem tak bláhová.
Tak ráda, tak ráda bych se milovala,
kousek svého já,
kousek svého já i dala, však ne.
Příběh se končí
jak pohádková kniha se uzavírá.

Tak zas poposednout
nebo vstát a jít,
kam, kam?
Snad se nerozběhnout.
Mohla bych minout
toho pravého, co přijde.
A jestli, jestli vůbec někdy
jej mohu potkat.

Život je divný, svůdný,
svůdný jak bludička.
Krásná. Krásná, však svádí,
svádí kamsi do neznáma
a pak zradí.
Ztratí se, jen srdce bolí víc či míň.
A ta kytka, ta kytka rozkvétá,
někdy pomalu, někdy rychle,
zavoní a pak se ztratí.
Proč nemůže zůstat navždy?
Krásná a opojná.
Proč?

Koho se zeptat?
Zavolat, zavolat do ticha:
´Příteli, přijď!
Podej mi ruku
a sevři mě ve své náruči,
tvé srdce chci cítit tlouct.
Však nevím, jestli mám na to právo,
takhle tvé já zneužít.´

Žít se má pomalu a málo
a po cestě odněkud někam stále jít,
nebo sednout a pozorovat svět?
Je krásný, snad ne jen na pohled.
Nebo se kodrcat tou károu,
až z toho všechny kosti v těle rachotí?
Nevím, a tak do ticha zkusím zavolat:
´Příteli, přijď´,
nebo říct jen ahoj
a už svírá mě ve své náruči.
´Pojď, půjdem spolu,
půjdem spolu někam,
kde možná vykvétá i láska.´

Nevím, toho slova se i lekám,
na čele už nejedna
je vyoraná vráska,
ale jdu.
Ten pocit mě tak láká
a cosi u srdce začíná i hřát.
Z mála, z mála se mnohdy rodí krása
a ta krása nikdy neuvadá.