Ráda bych znala Váš názor. P.S. snad jsem to dala do správné kategorie, nebyla jsem si úplně jistá...
přidáno 10.11.2019
hodnoceno 4
čteno 41(10)
posláno 0
Není čas na hlubší plánování strategie bitvy, je třeba zastavit Švédy v postupu dřív, než dorazí do tábora. Hlavní voj míří z jihu, ale údajně další vojáci zaútočí z kterékoli strany. My se však musíme věnovat hlavní linii. Tedy naši vojáci, já se samozřejmě bitvy neúčastním, stejně jako de Lille, který s rukama za zády stojí na vyvýšenině a pozoruje nastávající střet.
Válka je vedena přísnými pravidly. Nejprve jádro armády, pěchota, vytvoří obdélníkový šik širší stranou natočený k nepříteli. Šedesát mužů ve třech řadách po dvaceti. První řada zaklekne, společně s druhou zamíří a vypálí, pak obě nabíjejí, zatímco je třetí řada palbou kryje. Tahle přestřelka je nejnudnější částí celé bitvy, které se ovšem bohužel jednoduše nelze vyhnout.
„Nelíbí se mi to,“ poznamená de Lille a jedním okem mžourá do dalekohledu. „Proč je jich tak málo!“
„Pane, málo? Je jich víc než nás!“ zvolám.
„Je jich málo, d’Agoulle. Král říkal, že jich tu má být šedesát tisíc.“
„Možná v celé švédské armádě, určitě ne tady, generále, nezapomeňte, že bojují na dvou frontách, Petr I. taky čelí nájezdům.“
„Chtějí zpátky bažiny, kde si vystavěl Petrohrad?“ ušklíbne se generál. Raději nechával jeho posměšek bez odezvy.
Stojíme dál mlčky s rukama za zády a pozorujeme (generál s lepším výhledem) bitvu. Už bylo načase, těžko říct, jak dlouho bychom ještě vydrželi, a potenciální vítězství by nám skýtalo další výhody. Obnovil by se nám přístup k řece, pokud bychom ty modré uniformy zatlačili až za ni. Mohli bychom nalovit ryby a zvýšit zásoby. Mohli bychom mít větší šanci na přežití. Nedá se počítat s tím, že Švédy docela porazíme, když jsou v přesile a my zesláblí, ale pokud bychom je byť i jen odrazili, značně nám to pomůže.
Sevřené linie obou vojsk postupně míří k sobě navzájem. Zanechávají za sebou mrtvé a z obou táborů se vyhrnou nové uniformy, aby odnesli raněné, z nichž někteří se sami plazí k mateřskému ležení.
„Dejte mi to, chci se taky podívat!“ vyjedu nervózně na de Lillea a seberu mu dalekohled. Hledám mezi vojáky Reného, ovšem čas kavalerie ještě nenadešel.
První i druhé linie obou vojsk padly, pak René s d’Ykkhóem zavelí a jízda vyrazí kupředu. Záhy mají v rukou šavle a sekají kolem sebe a bodají do nepřátelských uniforem. Kde meč některého z jezdců modrou švédskou uniformu proděraví a nechá ji zakrvácet, tam se ozývá povzbudivé volání ze stran našich vojsk. René vyvádí v sedle takové kousky, na které by si netroufnul lecjaký rozpustilý chlapec.
„Do boje!“ slyším jeho hlas. „Za krále – na zteč!!!“
Společně s plukovníkem d’Ykkhó vede hrdě své muže do středu dění. V tu chvíli vyrazí i poněkud opožděná švédská kavalerie, a aby toho nebylo málo, doprovázejí je děla. To plukovníky jen víc dopálí a vrhnou se do boje s novým odhodláním a vervou.
Jenomže Švédi si s tím nedělají těžkou hlavu, rychle zpozorují, že máme víc jízdy než pěchoty (nevím, koho napadlo takové šílené uspořádání tábora) a jejich infanterie se shlukne do mnoha šiků čtvercového tvaru, v nichž vojáci ze všech stran chrání útvar napřaženými bajonety a výstřely z karabin.
Generál de Lille sprostě zakleje. Takovou kletbu, jakou vyslovil, jsem neslyšel nikdy nikde předtím ani potom.
„Karé,“ vydechne název formace, kterou švédské vojsko využilo. „To je konec.“
Jako na znamení bajonet ukončuje život korouhevníka a černý praporec se řítí dolů. Ano, jak symbolické.
Z bitevního pole se k nám udýchaně přiřítí voják s krvácejícím šrámem na čele, aby nás zpravil o situaci. Šest set raněných, necelý tisíc mrtvých. Generál ho posílá do nejbližšího tábora, aby nám přijeli na pomoc. Členové kavalerie bezradně v kruzích objíždějí formace Švédů a vítr k nám přináší výkřiky zasažených karabinou či bodákem, neslabené vzdáleností.
Ztrácím svého přítele z dohledu a ani s dalekohledem ho nemůžu nalézt. Doufám, že je v pořádku, ačkoliv věřit, že vyvázne bez zranění, by bylo zcela bláhové. Podle toho, jak se kolem sebe d’Ykkhó zmateně rozhlíží, poznávám, že ho nejspíš ztratil i on.
Nervózně přešlapuji a koušu se do rtu. René, no tak. Kde jsi?
Konečně ho zahlédnu – a v pravý čas! V příštích několika minutách se stane spousta věcí těsně po sobě.
René, který doráží na jeden z nepřátelských šiků, náhle ztuhne. Hnědák, který ho nese, se s žalostným zaržáním začne hroutit na zem, zasažen nespočtem švédských střel.
Na nic nečekám a vrhám se k němu. Vrhám se do bitevního pole sám a nekrytý, v obyčejné košili a kabátci a jen s rapírem a pistolí jako naprostý blázen a sebevrah. Nemám ani koně. Nedbám na to, že na mě generál volá, nedbám na to, že se mě kdosi snaží zastavit (patrně je to de Montefailles).
Zatímco se prodírám bitevní vřavou, sekám do každého modrého kabátce, který potkám, a volám Reného jméno, nespouštím ho z dohledu.
Mezitím už Reného kůň definitivně padl, naštěstí se plukovník včas osvobodil ze třmenů. Popadne pušku nejbližšího mrtvého a statečně se brání a odolává.
V tu chvíli přijíždějí posily z blízkých táborů. Dalších dvanáct tisíc vojáků je zpocených a zkrvavených, takže se patrně pobili už cestou sem se Švédy ve vlastním táboře či s těmi, kteří na nás dorážejí zezadu.
A pak se to stane.
Z křoví nedaleko Reného pozice vylétne hořící dřevěná skříňka. Víc si ji nestíhám prohlédnout, protože v okamžiku, kdy přistane nejvýš osm metrů od mého přítele, exploduje.
Ačkoliv jsou naši vojáci roztroušeni všude možně v bitevní vřavě, nejvíc jich bylo v místě, kam dopadla skříňka. Exploze zabila nejbližší cíle a rozervala jejich těla na kusy, tím menší, čím blíže byli. Oběťmi se stali jen jeden nebo dva Švédi, ostatní byli od nás. Některé vojáky výbuch odmrštil na bajonety švédských šiků, které je proklály skrz naskrz.
„RENÉ!!!!“
Ten výkřik proletí vzduchem, ale odpovědi se nedočká. Přesto přítele brzy zahlédnu, jak se zvedá ze země. Kašle a dusí se dýmem střelného prachu a patrně má něco s nohou, protože ji má o zem jen lehce opřenou a rovnováhu udržuje mírně upaženou rukou. Konečně se k němu prodírám docela. Rozbíhám se k němu a on rozevírá náruč, aby se nechal chytit.
Meč mi vyklouzne z ruky a udeří o zem. Byl bych se zhroutil k němu, kdyby mě nepodepřeli Pierre a Jaufré a neodvlekli mě pryč. Upřeně zírám na Reného a volám jeho jméno, vzpírám se pažím, jež mne svírají a oddělují mě od něj. Můj přítel popadne znova pušku s bajonetem a vrhá se do boje, byť levou nohu táhne za sebou, ale dlouho mu to nevydrží.
Křičím na bratry, aby mě pustili, že do tábora dojdu sám, ať mě nechají být a zachrání Reného.
Vane nepříjemně mrazivý severní vítr, oslepuje mě sněhovými vločkami. Sám a zraněný bloudím sněhovou plání. Uchopím šíp za ratiště a snažím se jej vytrhnout z rány, ale příliš to bolí a já nemám vůli to dokončit.
Ať je René v pořádku, ať mu nic není, myslím si, ať přežije…
Najednou uslyším pod nohou zakřupání, které vůbec nezní jako křupání sněhu. Zastavím se. Ryk bitvy zcela zanikl v hučení vánice, nevidím nic než bílou barvu sněhu všude kolem mě. Udělám ještě dva kroky a s výkřikem se propadnu pod zem.
Nestál jsem na zemi, nýbrž na hladině zamrzlé řeky. Led pode mnou (a já netuším, proč, protože zejména po posledních týdnech nemohu vážit víc než René, který může po ledě dupat a skákat a nic se nestane) povolil.
První, co cítím, je děsivý chlad, který mi proniká do morku kostí. Mám pocit, jako bych se proměnil v kus ledu, a v prvních chvílích se skutečně nedokážu pohnout, jak mne ta zima ochromila.
Pak se zkouším rozhýbat. Děsivě to bolí, ale jinak než rána. Lačním po vzduchu. Snažím se dostat nad hladinu. Když se mi to konečně daří, převalím se na záda a zůstávám ležet o kus dál a těžce oddechovat. Cítím, jak mi tvrdne oblečení nasáklé ledovou vodou, a vím, že když je nesundám, bude se mnou amen. Svlékám kabátec, který se mezitím napůl proměnil ve zkrabatělý ledový kus čehosi, co ani zdaleka nepřipomíná látku, poněvadž bych to mohl rozlomit. Ohlížím se a uvažuji, kterým směrem se asi rozprostírá mé ležení, zakryté hustou mlžnou clonou.
„Pane plukovníku!“ slyším za sebou generálův hlas. Otáčím se k němu. „Pojďte!“ Dívám se na něj. Co bych jen dal za jeho kožešiny!!

Když se spolu s generálem vracíme do ležení, potkáváme cestou Pierra a Jaufrého nesoucí nosítka. Děsím se, když na nich spatřím popelavě bledého Reného.
Klusám po jejich boku a svírám Reného ruku, ale skoro mě nevnímá. „Co se stalo?!“ volám.
„Je po bitvě,“ odpovídá Jaufré. „Pane plukovníku, spěcháme!“
Přikyvuji. Běžím s nimi na obvaziště, kde skládají nosítka vedle provizorního stolu. René zatíná zuby a překulí se na něj. Stahuji z něj tenkou deku, jíž ho ve spěchu přikryli. Pierre mu pomalu sundává boty. Už jenom při tom René tlumeně vzkřikne. Pravá noha je v pořádku, ale při pohledu na druhou jen zkroutím rty. Nepotřebuju být doktor, abych věděl, že zranění je velmi vážné. Levou stranou byl natočený k výbuchu…
„Musíme amputovat,“ špitne bezvýrazně Jaufré. Proti tomu se však rázně postavím.
„Ne! Chcete mít jednonohého plukovníka?!“
„Lepší než mít mrtvého plukovníka.“ Jaufré se otáčí ke svému bratrovi. Pierre má na hrudi hluboký šrám od šavle, z něhož pomalu vytéká krev. „Běž si to ošetřit,“ říká mu bratr. „A obstarej čisté obvazy. Já seženu ostatní. Charlesi!“ křikne na vojáka, který jde okolo. „Buď u něj!“
Charles se k Renému okamžitě vrhá. „Hlavně zůstaň naživu, opovaž se mi umřít, jo?“ René pomalu přikyvuje. Voják se k němu sklání a líbá ho. Vzpomínám, jak jsem je nechtěně přistihl v domku. „Musím jít,“ zamumlá, „ale pak přijdu, slibuju.“
„Fakt? On?“ povytahuji obočí, jakmile odchází. „Myslel jsem, že bažíš po Gabriele…“
„Jo, a kde je Gabriela? Mě zraní a ona se ani neobtěžuje za mnou přijít. Jdi mi s ní.“
Vrací se Jaufré. „Už půjdu,“ říkám. „Nepotřebuju to vidět… Stejně s tím nesouhlasím. Jak bude žít? Oba víme, že armáda je pro něj vše.“
„Pokud to neuděláme, nebude žít vůbec.“ Otáčím se, jako že odejdu, ale jeho hlas mě zarazí. „Já to sám nezvládnu!“ Váhám. Nechci s tím mít nic společného, ale jsem asi nakonec jediný volný pomocník.
„Co mám dělat?“ Můj hlas zní překvapivě pevně, třebaže mně podklesávají kolena a v duchu uvažuji, jestli omdlí dřív René, nebo já.
„Dejte rozžhavit meč,“ instruuje mě Jaufré. Mechanicky plním jeho pokyn. On zatím zabraňuje většímu úniku krve zaškrcením nohy nad kolenem.
„Dobře, co teď…?“ šeptám slabě.
„Vezmeme to pod kolenem…“ mumlá si pro sebe voják. Pak se na mě podívá: „Jen tady buďte, pak mi ten meč donesete…“
Mírně přikyvuji, na nic jiného se nezmůžu. Přistupuji k Renému, svírám jeho ruku a tiše promlouvám: „Mysli na svou Gabrielu,“ a ještě tišeji dodávám: „Nebo na Charlese… Budeš v pořádku…“
René po mě střelí nahněvaným pohledem. „Já do háje vím, co mám dělat, sám jsem to říkal jiným lidem tisíckrát! Jen mě nikdy nenapadlo, že jednou na tom stole skončím já…“ V jeho hlase ze zcela pochopitelného důvodu zaznívá bezprostřední panika a zoufalství.
Nevím, co na to říct. Je mi mizerně, připadám si, jako bych zrazoval naše přátelství. Pak mě napadá něco opravdu děsivého. Co když to nezabere? Co když dostane infekci? Co když… co když stejně do pár dnů zemře a my ho trápili pro nic za nic? Vzpomínám, co řekl generálovi na poradě. Můžete se je pokusit zachránit, můžete odstranit ruku nebo nohu, pak přijde sněť a vy si říkáte, jak zbytečné utrpení jste jim způsobil… Ano, to je krutá pravda.
Pro jistotu svlékám fiží, zmuchlám je do kuličky a nechávám ho, aby se do něj zakousl. Lepší než aby si prokousl jazyk nebo ret. Podle toho, jak se mu rozšířily černé zřítelnice a na čele mu vyrazily krůpěje potu, poznávám, že Jaufré začal. Přikazuji sám sobě, abych se neohlížel, snažím se plně koncentrovat na svého přítele, ignorovat zvuky pilky rychle přeřezávající kosti… Je to jako když řežete dřevo… Jeho práce ovšem splňuje požadavky a je velmi rychlá, během necelých tří minut mě posílá pro mou zbraň. Třesou se mi ruce a mám co dělat, abych v nich meč udržel.
„Tohle bude opravdu bolet,“ říká. Přikyvuji a pevně propletu prsty své ruky s Reného. Zaskučí a svírá mě tak pevně, až mu zbělají klouby na prstech, ale já vím, že nemohu svoji bolest v žádném případě srovnávat s jeho. Násobím ji v duchu dvakrát, třikrát, stokrát a zkouším si představit utrpení, jež prožívá. Náhle si uvědomuji, že jeho stisk povolil a hlava se zvrátila dozadu. Zacloumám jím.
„René!!“
„Jen omdlel,“ konstatuje bezvýrazně Jaufré.
Vybíhám pryč, vnitřnosti se mi svírají obavami i výčitkami a já se tomu podvoluji. Padám do sněhu a zvracím. Co jsem to za člověka? A proč o tom vůbec sakra přemýšlím? Chtěl jsem mu pomoct, zemřel by, kdyby to Jaufré neudělal! Nechci, aby se historie opakovala, dneska ne, nechci přihlížet smrti dalšího velitele mého regimentu! Tohle přece musí René pochopit… Nebo ne? To jsem naše přátelství nadobro zničil?
Vděčně vdechuji chladný vzduch a mám co dělat, abych taky neomdlel. Jak to může Jaufré dělat každý den? Ani jsem se nedíval a je mi zle. Ubohý René… Já si ale nemám co vyčítat, zranili ho přeci Švédi! Ano, nebudu se zase zmítat v oceánu viny, za tohle odpovědnost nenesu.

„Jaké máme ztráty?“ ptá se de Lille, který si nás dá zavolat do domku. Hypnotizuji místo, kde sedával René.
Plukovník de Ïille cosi nesrozumitelně zašeptá. Je bledý a schlíplý.
„Neslyším vás!“ upozorní generál.
„Zbyli…. Mi tři vojáci…“ vypraví ze sebe namáhavě. D’Ykkhó mu položí ruku na rameno v chlácholivém gestu. Sám podotýká:
„U mě sto osmdesát raněných a přes tisíc mrtvých.“
„Co váš pluk, d’Agoulle?“
Ani se neobtěžuji vzhlédnout. „Přes čtyři sta raněných a zhruba dvakrát tolik mrtvých.“
„A osmička?“
„Myslíte Reného? Není na tom nejlíp, zatím se nedá říct, zda vůbec přežije. Snad bude v pořádku.“
„Dobrá,“ vzdychá generál. „Tak fajn, jdeme slavit, ne? Švédi měli přesilu a my je přesto porazili, takže určitě máme důvod.“

přidáno 18.11.2019 - 06:50
Meluzina: díky moc:) a co říkáš na Reného?
přidáno 16.11.2019 - 20:28
Čtivé, zajímavé, originální téma a výborně podaná pointa. Za mě klobouk dolů!
přidáno 10.11.2019 - 20:24
človiček: Ďakujem pekne :)
přidáno 10.11.2019 - 15:28
Pokud tohle umíš v 17 letech tak vzdej hold svým rodičům,protože se jim to daří.Jinak zůstaň klidně skromná,protože toho dokážeš ještě hodně.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Příběh : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Roajalista - Prolog
Předchozí dílo autora : O markýze a dvou šermířích

Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku