je těžké, když život ztratí smysl...
přidáno 21.10.2007
hodnoceno 0
čteno 435(11)
posláno 0
Byla sama, ve svém ponurém tichu, se svým smutkem...
Stála se svou bolestí na břehu krásného jezera. Byla noc a na hladině se odrážel měsíc a hvězdy. Ty zářivé záblesky, ve kterých tak ráda utápěla svůj stesk.
Vždycky jí pomohly vyrovnat se se svou bolestí. Ovšem dnes, dnes to bylo marné.
Nedokázala dál žít. Její život pro ni zhruba před dvěma hodinami ztratil smysl. Teď už je vše jedno. Už nikdy neuslyší ten hlas, nikdy nespatří ty oči.
Nikdo už mu nemohl pomoci, našli ho pozdě.
Teˇznovu topila svoje oči ve slaných a snad i trochu hořkých slzách bolesti. Měla před sebou zase ten strašný pohled na jeho bezduché tělo...
Zanechal jí pouze ten dopis.
Nechápala proč. Řekli si, že to spolu zvládnou. Proč to udělal?
Ano, už začínal mít i malé bolesti, ale doktoři to s ním ještě nevzdali, měl prý ještě šanci.
Jenže to vzdal sám.
Nedokázal by prý takhle žít.
Zase, už ani nevěděla po kolikáté, smáčela ten dopis svými slzami.

MILÁ SÁRO.
VÍM, ŽE SE TEĎ MOŽNÁ TRÁPÍŠ, ALE VĚŘ MI, TEĎ JE MI MNOHEM LÉPE.
BUĎ ŠŤASTNÁ, PROTOŽE I JÁ JSEM DNES ŠŤASTNÝ. RADUJ SE PROSÍM Z MOJÍ RADOSTI.
VÍM DOBŘE, ŽE TO SE MNOU DOKTOŘI JĚŠTĚ NEVZDALI, ALE SÁRO, ZNÁŠ MĚ. NEDOKÁZAL BYCH ŽÍT S LÍTOSTÍ A SMUTKEM OSTATNÍCH. A TAKY TAK TROCHU JAKO NĚJAKÝ MRZÁK.
NECHCI ZEMŘÍT V BOLESTECH, BEZ VLASŮ, JAKO BEZBRANÉ LIDSKÉ TORZO.
NECHCI VIDĚT VAŠÍ BOLEST.
A ZNOVU ŘÍKÁM, VĚŘ MI, BYLA BY MNOHEM VĚTŠÍ, KDYBYCH UMÍRAL POMALU, NEŽ KDYŽ SE SMÍŘÍTE S TÍM, CO JE PRO MNE VYSVOBOZENÍM.
NEUĎ SMUTNÁ, VÍŠ, ŽE BY K TOMU DŘÍVE NEBO POZDĚJI STEJNĚ DOŠLO.
PŘÁL BYCH SI, ABYSTE SI MĚ TY I OSTATNÍ PAMATOVALI TAKHLE. JEŠTĚ VE ZDÁNLIVĚ DOBRÉM STAVU.
MILUJU TĚ, A VŽDYCKY BUDU. TĚŠÍM SE, AŽ SE ZASE JEDNOU SETKÁME.
S LÁSKOU NAVŽDY TVŮJ DAN

Bože nikdy by neřekla, jak bude těžké se s ním rozloučit. Ano, podvědomě tušila, že to jen tak nezvládne.
Bohužel ta bolest byla k nevydržení a zde už jí nic nedrželo.
Otec utekl, když byla ještě malá, a matka. Ach, snad to byla ironie osudu, ale stejně jako Daniel zemřela před rokem na rakovinu.
Naštěstí už jí bylo 18, tedy nemusela do dětského domova.
Nechápala, proč si s ní osud tak strašně hrál.
Proč ona? Ano mohla se touto myšlenkou týrat dlouhé hodiny, dny, roky... Avšak brzy pochopila, že to nemá smysl.
Matčina nemoc byla poslední kapkou k tomu, aby zkusila rozdílové zkoušky na střední zdravotnickou školu.
Chtěla pomáhat lidem.
Když nemohla ulevit svojí duševní bolesti, chtěla pomoci alespoň ostatním.
Bylo jí 16, když matka onemocněla, takže ztráta nebyla nijak veliká. Prostě ztratila jeden rok školy.
Jenže co je to jeden rok v lidském životě? Pro některé mnoho, pro některé nic. Sama poznala, jak i jedniný rok může být dlouhý, bolestný, plný netrpělivého čekání na vysvobození, ale zárověň tak krátký, prosycený radostnými zážitky.
Bohužel tak jako tak plný bolesti a strachu z nadcházející smrti.
Ano, pro matku byla smrt vysvobozením, ovšem ne pro ni...
Nevěděla, jestli se s tím někdy dokáže vyrovnat.
Jaký prožívala znovu strach, bolest, bezmoc, když jí Daniel oznámil, že má rakovinu...
Slíbili si, že to nic nemění, že to spolu zvládnou. Ovšem ona ho podezřívala už ze začátku, že to začíná čím dál rychlechji vzdávat.
Na jednu stranu pro ni byla záhadou jeho neochota spolupracovat s lékaři, avšak na druhou stranu, hlavně vzhledem k jeho povaze, ho naprosto chápala.
Měl pravdu, věděla, že to dříve či později ukončí.
Býval sportovcem. Hrdý a šťastný za svoje úspěchy. Ale nikdy nebyl pyšný.
Byl skvělý sportovec, běžec, měl velmi mnoho úspěchů. Ale ostatním fandil a věřil jim snad více než sobě.
Čekala jeho předčasnou smrt.
Stejně ale pro ni byl šok vidět jeho bezduché zkrvavené tělo.
Šla k němu neohlášeně, chtěla ho překvapit, udělat si pěkný večer. Avšak pohled, který se jí naskytl, když si odemkla a potichu přešla do obývacího pokoje...
Pane bože, nikdy, už nikdy v životě tuhle vzpomínku nevymaže!
Zvolil strašlivou smrt.
Podřezal si žíly a snad i tepny na krku.
Musela to být šílená smrt, avšak rychlá. Zřejmě nechtěl riskovat, že by ho někdo jěště stihl zachránit.
Teď tu stála na břehu jezera, které oba tak milovali a pomalu se vzdalovala od břehu.
Čím byla dál od břehu a blíž smrti, tím byla klidnější. Voda jí uklidňovala, jako by s ní smývala všechen ten strach i utrpení posledních let.
Zbývalo pouze očekávání.
Věřila, že se znovu setkají, už brzy. A těšila se na ten okamžik jako malé dítě.
I její hlava už teď byla pod vodou a závaží na nohách příjemně táhlo ke dnu.
Necítila strach, jen vnitřní klid. Ještě než jí zahalil mlžný závoj zapomění, soustředila veškerou svou bytost na jejich lásku.
Byly pouze vzpomínky a pak už nic. Rozplynula se v mlžném závoji vysvobození...

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vysvobození : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Konec
Předchozí dílo autora : Oběť nebo lovec

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku