Rasisticko - xenofobní den

Ráno, ledva otevřu oči, pohlédnu z okna a hledím na hromady krásně bílého sněhu.

„Hlavně to někde řekni nahlas, debile, a uvidíš ten tanec, až se toho někdo chytne a budeš poslouchat, že jestli je podle tebe bílá krásná, tak by ses měl nad sebou zamyslet, a to je ještě ta lepší varianta“, prolétne mi hlavou.

Jo, dokud na Kladně jela Poldovka za socíku, měl sníh barvu od bílé po černou, a tudíž to bylo tak nějak méně rasistické.

„No jo, ale to byl zase totalitní režim, rudoušku, to přece nejde…“, ozve se imaginární oponent v mé lebce.

A pokračuje to dál: „To jako nemohu říct, že byl bílý den a černá noc?“
„Tak to asi fakt ne, protože bílá barva je vnímána jako pozitivní a většina těch špatných věcí se odehrávala v noci. Jo, pohádky předčítané babičkami jsou výborná věc“, pokračuje ten pablb.

Paráda – takže zase rasismus jako vyšitý, pokud se toho chytne někdo s patřičnou barvou kůže, ať už bílou nebo jakoukoliv jinou. K dalším úvahám to není daleko - když vám někdo předvede už klasický pokus, kdy roztočí desku, na které je celé barevné spektrum, vidíte jakou barvu? To bude bordel, až to někomu dojde… stejně jako v tělocvičnách, kde mají švédské bedny a další nářadí potažené hnědou kůží… ksakru, hnědou, uvědomujete si, co je tohle za průšvih?

S obavami se plazím do koupelny, protože bílá vana a bílé umyvadlo mi začínají předem působit deprese. Trochu mi zvedne náladu čůrek tekoucí vody, která je – alespoň zatím – bezbarvá, a tak, jak se zdá, odtud nebezpečí nehrozí. Vysloveně mi zvedne náladu návštěva WC, neboť jsem se vykálel do bílé mísy. Bohužel exkrement má opět hnědou barvu, takže docházím k názoru, že pokud nechci prasknout, bude patrně lépe příště do mísy zvracet – barevné spektrum je téměř zaručeno a o rasismu nemůže být řeči.

Pochybně osvěžen a bohužel probuzen vcházím do obýváku a prohlížím si řady knih; jedu po nich prstem do chvíle, než narazím na Ottův slovník naučný, díl pátý (C – Čechůvky).
„Bože můj, vždyť tam se píše o Cikánech, že se štítí práce, a spousta dalších hrůz…“. Možná bych měl raději v těchto pohnutých dobách Ottův slovník skartovat, spálit nebo jej dát alespoň někam do hloubi sklepa, protože bůhví, co by tam kdo ještě mohl rasistického nebo xenofobního najít… A určitě k tomu ještě přihodím kocoura Mikeše a Ladu raději vůbec, protože někdo chtěl, aby se Lada zakázal ve školách...

Znechuceně se odvracím do knihovny a zapínám internet. Co čert nechtěl – "a sakra: čert a Mikuláš, to je v háji… černý a zlý čert a bílý a hodný Mikuláš… no, to by se mělo hned zakázat" – vidím titulek, kde se píše „Platón a Kant jsou 'bílí’, nechceme se o nich učit, stěžují si studenti v Londýně“. Nevěřícně poulím oči. To jako znamená, že by na chemii někdy výhledově zrušili třeba periodickou soustavu prvků, protože Mendělejev byl běloch? Společnost je asi opravdu vážně chorá; posuzování lidí podle barvy pleti je samo o sobě postavené na hlavu, ale že to dojde až sem...

Při pohledu do lednice (u sta hromů,, zase bílá) mě napadá, že budu muset nejspíš zrušit mléko a pár dalších nápojů, případně to všechno smíchat dohromady…

No nic, doma už na mě všechno padá, raději vyrazím do práce. Jedu jako fretka a přichází čas oběda: přicházím k pultu a kuchařka říká, že jsem si na dnešní den objednal cikánskou pečeni. Zapotácím se a čelo mi pokryl studený pot.

„Takže teď je to jasné, odvedou mě v klepetech jako rasistu“, dumám. A ono to ještě pokračuje: „jak by se to vlastně mělo jmenovat? Romská pečeně? Nebo ne, radši prostě jen pečeně…“, fakt už nevím, mám v tom totální bordel.

„Pane Bože, mně z toho snad hrábne.“

Jo, tak Bože? A který? To jako že prosazuješ jednoho Boha na úkor ostatních, nebo co? Nebo snad nesnášíš ateisty? Nebo že bereš jméno Boží nadarmo? Zahráváš si, frajere. Fakt.

K tomu všemu vchází do jídelny náš šéf, Japonec. Marně šátrám v paměti, kdy jsem naposledy jedl třeba sushi, abych měl po ruce argument pro případ, že by mi chtěl někdo vmést do obličeje, že když nevím, kdy jsem ho jedl a jestli jsem ho vůbec jedl, tak nesnáším Japonce. Opravdu, bezvadný den.

Z práce prchám a nějak už nevím, kam bych se vrtnul, protože všude, kam mé oko pohlédne, dokážu vymyslet nějakou přitroublou formu rasismu či xenofobie. Domů se vracím totálně vyčerpaný, sesouvám se na gauč a v ten moment nevím o tom pitomém světě…