Vyhrabal jsem v šuplíku něco, co jsem načal v roce 2003! Chápeš? Už jsem na to zapomněl. Asi to téma bude v současnosti čím dál víc aktuální. Je to jen prolog a žádné pokračování pravděpodobně nebude, tak jen aby jste se moc netěšili ;)
31.08.2017 6 1275(23) 0 |
Tak pravil a zem se zachvěla. Kapky potu jí stékaly po tváři a když dosáhly nejnižších míst odlepily se od těla a rychlostí gravitace padaly na rudý koberec.
V tu samou chvíli již jen slabá ozvěna protknula tichou noc a stříbrný předmět mu vypadl z ruky. Nevěřil, že by to někdy dokázal. S přimhouřenýma očima sledoval jak její tělo následuje kapky potu a bezvládně padá na zem.
Rudý koberec, černo před očima a vůně růží. Tohle vše cítila, když ji chladná kulka pronikla do těla. Zavřela oči a nechala se unášet tmou a něčím, na co již zapomněla. V okamžiku jí proběhly myslí události, které ovlivnily její život. Jako v mlze vnímala vůni nemocnice, matčiny slzy, sestřin pláč, bratrovu rakev a otcův dech. První pusu na základce, první milování s mužem a první se ženou. A pak jen policejní sirény a zběsilý běh. Vše jako ve snu. A na samém konci těchto výjevů spatřila stříbrnou pistoli a policejní uniformu.
Trvalo to snad věčnost než její tělo dopadlo na zem. Všiml si malého pavoučka, jak utíká od toho místa. Třásl se po celém těle a do úst se mu začala drát slova: „Zabil. Já ji zabil…“ Přiklekl k ležícímu tělu a opatrně jí nadzvedl hlavu. Přitom se otřel o krev, která jí stékala po bílém tričku s nápisem „já nejsem já.“
Někdo si jemně odkašlal. Nebyla to však ona, v místnosti byl někdo jiný. Otočil hlavu a spatřil hotelového kurýra. Alespoň tak vypadal. V ruce měl stříbrný podnos a na něm bílou obálku. „Pro vás,“ řekl potichu a naklonil se dopředu.
Muž opatrně položil její hlavu na zem a ze stříbrného tácku vzal obálku. Podíval se na ni a pomalu ji otevřel. Pár vteřin četl text na bílém papíru, který vytáhl, a pak zvedl hlavu. Kurýr zmizel. Beze stopy, bez hluku. Ještě chvíli klečel bez hnutí na zemi a pak pomalu vstal. Zvedl hlavu, doširoka otevřel oči a rázným hlasem pravil: „Nula jedna. Konec programu.“
Všude kolem se náhle rozhostila neproniknutelná tma. Pomalu si sundal helmu a v potemnělé místnosti se začaly rýsovat detaily malého pokoje. Nic, kromě jakéhosi zařízení malých rozměrů vypadajícího jako počítač a pohodlného křesla ve kterém seděl, zde nebylo. Pomalu vstal, položil helmu na křeslo a protáhl se. „Sakra práce,“ řekl si pro sebe a vykročil ke dveřím. Otevřel je a stanul na úzké prosvětlené chodbě. Pokračoval dále doprava. Cestou míjel stejné dveře jako ty, kterými opustil temnou místnost. Na konci se mu automaticky otevřely dvojité dveře a on stanul na konci točitého schodiště. Podíval se dolů a viděl velkou místnost plnou počítačů. Začal sestupovat po schodech a již ze zdola k němu doléhal hlas muže v bílém plášti : „Hej šéfe, máme další případ. Jo a dvojka se zase přehřívá. A taky nám spadla místnost 36 s tou novou ženskou, co jsme tam přidali.“
„Víte, vývoj nových virtuálních programů je hodně náročný. A má firma je jednou z největších na celém světě. Mezi naše zákazníky patří třeba armáda Spojených států, pro kterou vyvíjíme celou řadu výcvikových programů, nebo Jo-Shio, nejpočetnější škola bojového umění. A proč vám to vykládám? Objevili jsme něco nového, něco co může naprosto změnit pohled na virtuální realitu.
V tu samou chvíli již jen slabá ozvěna protknula tichou noc a stříbrný předmět mu vypadl z ruky. Nevěřil, že by to někdy dokázal. S přimhouřenýma očima sledoval jak její tělo následuje kapky potu a bezvládně padá na zem.
Rudý koberec, černo před očima a vůně růží. Tohle vše cítila, když ji chladná kulka pronikla do těla. Zavřela oči a nechala se unášet tmou a něčím, na co již zapomněla. V okamžiku jí proběhly myslí události, které ovlivnily její život. Jako v mlze vnímala vůni nemocnice, matčiny slzy, sestřin pláč, bratrovu rakev a otcův dech. První pusu na základce, první milování s mužem a první se ženou. A pak jen policejní sirény a zběsilý běh. Vše jako ve snu. A na samém konci těchto výjevů spatřila stříbrnou pistoli a policejní uniformu.
Trvalo to snad věčnost než její tělo dopadlo na zem. Všiml si malého pavoučka, jak utíká od toho místa. Třásl se po celém těle a do úst se mu začala drát slova: „Zabil. Já ji zabil…“ Přiklekl k ležícímu tělu a opatrně jí nadzvedl hlavu. Přitom se otřel o krev, která jí stékala po bílém tričku s nápisem „já nejsem já.“
Někdo si jemně odkašlal. Nebyla to však ona, v místnosti byl někdo jiný. Otočil hlavu a spatřil hotelového kurýra. Alespoň tak vypadal. V ruce měl stříbrný podnos a na něm bílou obálku. „Pro vás,“ řekl potichu a naklonil se dopředu.
Muž opatrně položil její hlavu na zem a ze stříbrného tácku vzal obálku. Podíval se na ni a pomalu ji otevřel. Pár vteřin četl text na bílém papíru, který vytáhl, a pak zvedl hlavu. Kurýr zmizel. Beze stopy, bez hluku. Ještě chvíli klečel bez hnutí na zemi a pak pomalu vstal. Zvedl hlavu, doširoka otevřel oči a rázným hlasem pravil: „Nula jedna. Konec programu.“
Všude kolem se náhle rozhostila neproniknutelná tma. Pomalu si sundal helmu a v potemnělé místnosti se začaly rýsovat detaily malého pokoje. Nic, kromě jakéhosi zařízení malých rozměrů vypadajícího jako počítač a pohodlného křesla ve kterém seděl, zde nebylo. Pomalu vstal, položil helmu na křeslo a protáhl se. „Sakra práce,“ řekl si pro sebe a vykročil ke dveřím. Otevřel je a stanul na úzké prosvětlené chodbě. Pokračoval dále doprava. Cestou míjel stejné dveře jako ty, kterými opustil temnou místnost. Na konci se mu automaticky otevřely dvojité dveře a on stanul na konci točitého schodiště. Podíval se dolů a viděl velkou místnost plnou počítačů. Začal sestupovat po schodech a již ze zdola k němu doléhal hlas muže v bílém plášti : „Hej šéfe, máme další případ. Jo a dvojka se zase přehřívá. A taky nám spadla místnost 36 s tou novou ženskou, co jsme tam přidali.“
„Víte, vývoj nových virtuálních programů je hodně náročný. A má firma je jednou z největších na celém světě. Mezi naše zákazníky patří třeba armáda Spojených států, pro kterou vyvíjíme celou řadu výcvikových programů, nebo Jo-Shio, nejpočetnější škola bojového umění. A proč vám to vykládám? Objevili jsme něco nového, něco co může naprosto změnit pohled na virtuální realitu.
01.09.2017 - 09:27
Slyšel jsem už tvrzení, podle kterého je naše doba vlastně dobou kyberpunku. Něco na tom je, byť se ta doba v některých věcech liší od toho, jak si ji vizionáři toho žánru představovali.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bez názvu - Prolog : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Barevné obálky bílých knih
Předchozí dílo autora : Jarní
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
polibek0012 [14], Annabelle [14], KissOfDark [14], pisiprotebe [14], VolkodavKO [11], sarinka580 [7], DanaSurya [1], Ivušák [1]» řekli o sobě
samiVdavu řekl o Tom Cortés :Talentovanej autor a hudebník, kterej umění bere dost vážně a dá se s ním o něm bavit. Nepotrpí si na imbecilství.