Prokletí

Ta bolest,
ta spalující touha,
až se zas objeví,
zazáří,
nocí se začne toulat.

Ten třes,
ta bolest
spalujícího světla.
Proč to tak bolí?
Kdo, co jsem?
Radši se neptat.

Sem snad jen stvůra,
co nocí bloudí,
kořist si vyhlédne,
vedle ní ulehne,
krví ji zbrotí?

Proč čekám na měsíc?
Vysvobozením, zdá se být.
Jen tma mě neděsí
a měsíce třpyt.

Luna, můj spojenec,
nepřítel chtíč,
každou noc podlehnu,
pak musím pryč.

Slunce, můj nepřítel,
zármutek, pláč.
Slunce, můj učitel,
trýznitel, fáč.

Bojím se pohlédnout
mé Luně do očí,
nechci jí podlehnout,
ta si mě obtočí.

Kouzlem mě zasáhne,
tělo se změní,
zbyde jen zvíře,
co zabíjí, plení.

Za co to prokletí,
snášet jen mám,
nevím,
není však úniku,
už je tu Luna
a přichází tma...