Zákeřná lana

Začínám se bát,
a bojím se čím dál víc,
bojím se necítit.
Přestávám milovat,
necítím nic.

Naděje odešla,
pomalu,potichu,
bezelstně odlétla,
bez všeho ostychu.

Když není naděje,
pro co žít?
Bojím se, bojím,
jen nevěřit.

Jakmile uvěříš,
dostaneš pouta,
tomu, co uvěříš,
tě provazy spoutá.

Drží tě nad vodou,
na tom pevném laně,
však stačí zatáhnout,
zatáhnout za ně.

Lano se přetrhne,
spřetrhá pouta,
naděje odejde
a smrt tě spoutá.

Ty pouta smrti,
jsou však jiného rázu,
slibují,
hladí,
pak svrhnou tě z příkrého srázu...

Však ten kdo podlehne,
nevstane více,
ke smrti ulehne,
dohoří svíce...