Vůz na cestě
přidáno 02.09.2016
hodnoceno 0
čteno 399(2)
posláno 0
XXXXII. Vůz na cestě

Kovový hlas zvonu místního kostela, rozléhající se kolem, byl v nočním tichu tříštivě nepatřičný. Neodbytně se prosmýkl mezi domy, roztrhal klid ve městě na cáry a pak se roznesl do dálky rovinatou krajinou.
Všichni tři muži na sebe překvapeně pohlédli. Věděli, co to znamená. Někdo s jeho pomocí křičí do kraje, že všem hrozí smrtelné nebezpečí. Příliš dobře si uvědomovali, že je to pravda. A oni se nestihli připravit na to, jak to všechno vysvětlit ostatním obyvatelům města, natož aby věděli, co vlastně chtějí dělat.
Když zvon pozvolna utichl, Chris upřel tázavý pohled na Paula, ten ale jen bezradně zavrtěl hlavou. „Tohle není moje práce, jestli si to myslíš!“
V některých oknech se rozsvítila mihotavá světla svic, první lidé už vyšli na ulici a zmateně se rozhlíželi. Zvon zaznívající touto dobou znamenal pohromu.
„Potřebuju s tebou mluvit, hned!“ sykl Chris na Paula.
„Jo, myslim, že nejseš sám. Pevně doufám, že máš připravený zatraceně neprůstřelný vysvětlení a hlavně řešení!“
„Jak tak koukám, ten zbytek je na mě. To vám pěkně děkuju hoši,“ nevesele se zašklebil kovář, zamyšleně se podrbal ve vousech a sledoval, jak se na rozcestí, které fungovalo jako pomyslný střed města, začínal tvořit hlouček lidí. Vzrušení a strach, co odtamtud čpěly do vzduchu, byly cítit až sem.
Chris se na něj vděčně pousmál a pak kývl k mezeře mezi domy. Když si ho Paul nedůvěřivě změřil pohledem, uvědomil si, že přesně tohle se jemu samotnému pěkně vymstilo. Zvedl prázdné ruce. „Nejsem Jim, nemám v plánu žádnej podraz. Navíc nemám zbraň.“
Paul se jen ušklíbl, opřel se o prkennou stěnu, založil ruce na prsou a vyzývavě ho sledoval.
Chris si sundal klobouk, nervózně si prohrábl vlasy. Najednou nevěděl, kde začít, navíc když ho tlačil čas. Připadalo mu, jak kdyby chodil po žhavém uhlí s pytlíkem střelného prachu v rukou a každé slovo mohlo být jako jiskra, která ho propálí.
„Jaks to myslel, že Katie je jedna z těch, co zaplatila za to, co sme včera udělali?!“ zavrčel na něj Paul. Očividně ho rozčilovalo, že mlčí.
Zvedl pohled a předal si klobouk z jedné ruky do druhé, než pomalu promluvil: „Tak, jak jsem to řekl. Včera to nebyl zrovna dobrej tah. Mohli jste mít od Hoardbeasta pokoj, místo toho ste skočili Jimovi na špek. Chtěl ho jen vyprovokovat a dostal, co chtěl.“
Paul uhnul očima, zkřivil rty. „To už mi došlo, když sem viděl hořet Pettersonovu farmu!“
Chris překvapeně zvedl pohled. „A Marie?“ zeptal se rychle, ač tušil, jaká bude odpověď. Ve městě byl doteď klid, to znamená, že...
„Je mrtvá,“ Paul bezvýrazně dokončil jeho myšlenku. „Kdo další?“
„Krom toho děvčete jsem žádné živé nenašel. Viděl jsem čtyři hořící domy. Pettersonova farma by byla pátá. Nevím, co se dělo potom, než jsem odjel s Katie do města. “
Paul nevěřícně zamrkal a polkl, vztekle zaťal ruce v pěst. „Za to zaplatí!“ Narovnal se a chtěl vykročit, ale Chris se mu postavil do cesty.
„Tohle je přesně to, co udělat nesmíš!“
„Mám podle tebe čekat se založenýma rukama, až ta bestie vyvraždí a vypálí všechno okolo?!“
„Tím, že se ho budeš snažit ulovit, nic nevyřešíš a nikoho neochráníš! Byls určitě mezi těma, co ho šli hledat. Našli ste ho?!“
Paul semkl rty a Chris pochopil, že uhodil na správnou strunu. „Nevěř tomu, že se nechá chytit, dokud sám nebude chtít. Není to člověk, je mnohem pravděpodobnější, že dřív uloví on tebe, než ty jeho. Zbraň není žádná výhoda. Chceš se zbytečně honit za přízrakem a leštit si svoje ego jako celej dnešní den, nebo dělat něco užitečnýho?! To, co říká ten odznak co máš na klopě?!“
Paul ohrnul ret, zatnul ruce v pěst. Věděl, že má posranou pravdu, a pravda bolí! Šel s Jimem, aby se pomstil a vybil svoje neštěstí, svoji neschopnost. A pak, když se honil za Hoardbeastem, myslel jen na sebe, na svoji bolest, místo aby hned odjel do města a varoval lidi, zamyslel se nad tím, co jeho návrat může znamenat. Promarnil čas a udělal kraviny, který by dobrej šerif nepřipustil! Který by nepřipustil jeho bratr! Stiskl zuby, sklopil pohled, promnul si unavené oči. Jen pokýval hlavou a hořce se zašklebil. Nevěděl, co na to má říct.
„Měl by sis po sobě uklidit ten bordel, cos nadělal. Než za to zaplatí někdo další.“
„To vim i bez tebe!“ sykl podrážděně. Nedivil by se, kdyby místo Chrisova slyšel Kaleův hlas. Byl jako ztělesněné svědomí, kterému by nejraději dal přes hubu, a při tom by přes hubu zasloužil on sám! Ale musel se ovládnout, přiznat, že pořádně neví, jak z toho svinstva ven.
Chris mlčel, jen ho zkoumavě pozoroval. Poznal, že dosáhl svého. Věděl, že to nebyla jen jeho vina, největší zodpovědnost stejně patřila Jimovi, jenže každý by si měl uvědomit, že jeho činy mají následky, ať už jsou myšleny dobře, nebo špatně. I dobré úmysly mohou vést přímo do pekel, to si zase příliš dobře uvědomoval on. Měl neblahý pocit, že jeho peklo už lačně otvíralo chřtán a on byl na cestě do jeho útrob. Jenže jinam už jít nemohl. Tuhle hru musel dohrát do konce.
„Co mám podle tebe dělat?!“ zamumlal sotva slyšitelně Paul.
„Nejdřív musíme uklidnit lidi,“ Chris se zadíval ke středu města, kde se ve vzduchu mísily vzrušené hlasy. Situace nevypadala dobře. I když nerozuměl, o čem je řeč, nelíbilo se mu to.
„Maj strach, to je pochopitelný. Kdo by ho neměl! Co jim chceš namluvit? Že se nic neděje? Na to je trochu pozdě.“
Chris zhluboka vydechl. Tentokrát měl pravdu Paul. „Musíme je odtud dostat pryč, donutit farmáře, aby se aspoň stáhli do města. Každý osamělý dům je příliš snadná kořist. Uvažoval bych i o tom, aby odjeli úplně.“
Paul se nevesele zašklebil a zavrtěl hlavou. „Neopustěj svoje domovy tak snadno. Nenechají tady svůj majetek! Skoro všichni tady vyrostli nebo zestárli, na hřbitově jsou hroby jejich rodičů! Vykoupili a zúrodnili tuhle zatracenou půdu vlastníma sedřenýma rukama, postavili domy, a teď by to měli opustit? Přišli do divočiny, kde nebylo nic než tráva a divoši, a vybudovali tohle všechno! Nemyslím si, že je donutíš.“
„A jen dočasně?“
„Chceš po nich, aby opustili zvířata a pole, na kterých je zrovna teď spousta práce. Když to udělaj, přijdou o obživu a...“
„Jde jim o kejhák, sakra!“ přerušil ho podrážděně Chris.
„To jim šlo vždycky. Sme na hranici indiánskýho území, v divočině. Nikdy nevíš, kdy se co semele, co rudochům přeletí přes čenich, kdy se objeví zloději dobytka nebo jakákoliv jiná pohroma. To, že je tady klid dneska, neznamená, že bude i zejtra. S tím se tu usadili a s tím tu většina žila od narození.“
„Jiná možnost není,“ trval na svém Chris. „Jestli je chceme ochránit, musíme je dostat pryč. Nahánět Hoardbeasta nemá smysl.“
„A co ho nalákat?“ pousmál se nevesele Paul a kývl k budově kanceláře šerifa.
Chris zavrtěl hlavou. „To znamená Jima buď pustit, nebo ho vytáhnout mimo město a pohlídat. Troufl by sis to? Oběma jsou vaše životy ukradený. Hoardbeast zabije každýho, kdo mu bude stát v cestě, stejně tak Jim. Chceš obětovat další lidi, jen aby si spolu mohli zatančit?“
Paul pevně stiskl rty. Ne, nikoho obětovat nechtěl. Jen kdyby to bylo nezbytně nutný, ale nedokázal si představit, jak by taková situace musela vypadat.
„Donuť lidi odjet! To je jediná možnost, jak je zachránit.“
„A co Hoardbeast? Mám ho nechat jít, místo aby zaplatil za to, co udělal?!“
„Toho nech mě. Když to uděláš, slibuju, že už o něm v životě neuslyšíte,“ Chris se snažil, aby jeho hlas zněl pevně, ač on sám netušil ani jak ho najít, natož donutit, aby odešel.
Paul si ale pochybovačně odfrkl. „Zabiješ ho?“
Chris neodpověděl. V jeho obličeji se nepohnul ani sval. Zabít ho nesměl, jenže to by Paulovi těžko vysvětloval.
„Jak ti mám věřit?!“
„Nejspíš ti nic jinýho nezbyde, nebo si to vyřeš sám. Můžu se ti na to zvysoka vykašlat, vypadnout odtud jako první a nechat ho, aby si vás dal ke svačině. Beze mě se ho nezbavíš.“
„To, že si věříš ty, neznamená, že ti budu věřit já.“
„Jak myslíš. Předpokládám, že Barton mi rád prodá čerstvýho koně. Mějte se tu, jak chcete,“ otočil se a tvářil se, jako kdyby chtěl odejít.
„Stůj, do prdele!“ zasyčel Paul. Nemohl ho nechat zmizet, potřeboval ho. Aspoň někoho, kdo ví, co dělat.
Zastavil se, pomalu se ohlédl, tázavě zvedl obočí.
Paul ohrnul ret, zíral na skupinu lidí ve středu města. „O co ti jde?“ zeptal se dnes už po druhé, než se na něj zkoumavě zadíval. „Proč to děláš?“
„Protože nechci, aby umírali další lidi, a udělám pro to všechno, co bude v mých silách. To je všechno, co potřebuješ vědět.“
Paul si ho ještě chvíli měřil pohledem. Pevně stiskl rty, než rezignovaně sklopil hlavu a zavrtěl jí. „Nelíbí se mi to, ale seš to jediný, co mám.“
„Nejsem Jim. Nepodrazim tě.“
Paul zhluboka vydechl. „Uvidíme... teď máme trochu jinou práci,“ podmračeným pohledem sledoval lidi. Bartonovi se očividně moc nedařilo uklidnit situaci.
„Tohle bude hlavně na tobě. Mě nikdo poslouchat nebude,“ zkoumavě ho pozoroval Chris.
„Jo, tos mi řekl novinku,“ nevesele se zašklebil, odplivl si, mezi zuby procedil několik nadávek, konečně obešel Chrise, aby se dostal blíž k lidem. Jenže dřív než tam došel, zastavil ho Petterson. Společně s několika dalšími muži stál stranou, všechny je z neklidného spánku vzbudil zvon. „Co se děje? Slyšel sem...“
Paul zavrtěl hlavou a přerušil ho mávnutím ruky. „Pak vám všechno řeknu, teď po vás chci jediný. Mlčte!“
Petterson nesouhlasně stiskl rty a Paul si odfrkl: „Ani jeden z nás přece nechce mít na krku paniku ve městě, nebo snad, jo?!“
Mladý muž si ho stále měřil podmračeným pohledem, ale nakonec přeci jen ustoupil. Nikdo další už mu v cestě nebránil.
Chris zůstal stát nedaleko. Sledoval, jak Paul vyběhl několik schodů na verandu nejbližšího domu, ještě chvilku sledoval nepříjemný mumraj před sebou, než vytáhl revolver a vystřelil do vzduchu.
Lidé překvapeně utichli, zkoumavé pohledy se stočili k němu.
„Co se to tady, sakra, děje?!“
„Jako kdybys to nevěděl! Kolem řádí zrůda, která vraždí na potkání! Říkala to ta Wolkerovic holka! Lidi maj právo vědět, že nejsou v bezpečí!“
Chris toho muže pozanl. To on ho zastavil na kraji města. Nejspíš musel zaslechnout něco z toho, co se dělo u doktora. I toho zahlédl mezi lidmi. Předpokládal, že se o svoji historku stihl podělit s ostatními.
„A ty, Morrisi, určitě víš, co se stalo, když celou noc sedíš doma na zadku!“
„Vim, co sem viděl a slyšel! Co viděl doktor! Napadlo ji to zvíře a její rodinu taky! To je jasný! Chceš to snad popřít?!“
Paul se odmlčel, než znovu pomalu promluvil: „Ne, nepopírám, že Katie Wolkerová je zraněná a že ji napadlo to zvíře. Nepopírám, že nám všem hrozí nebezpečí, stejné nebezpečí, jako nám hrozilo včera, předevčírem a celých dvacet let, co tu s námi to monstrum žije. Ale nikdo z nás přesně neví, co se stalo! Wolkerův ranč je na samotě na míle odtud. Viděl někdo z vás to zvíře poblíž?“ Nenápadně se ohlédl po mužích stojících stranou. Poslechli ho. Ani jeden z nich nepromluvil. Skoro ho to překvapilo.
„A to snad znamená, že sme v bezpečí?!“
„Ne, to znamená, že když si myslíš, že se někde stalo něco, z čeho sis usral do podvlíkaček, nemusíš hned tahat za zvon a zbytečně děsit lidi, pitomče! Od toho sou tady jiný!“ podpořil Paula Barton.
„A ty jiný by nás nejspíš nechali všechny sežrat, že jo?!“ oponoval vztekle Morris.
„Ne, to by nikdo neudělal! Všichni už víme, kdo tu s námi žije, a děláme všechno pro to, aby každý ve městě byl v bezpečí. Město je stále hlídané, ve dne i v noci ho střeží hlídky, od včerejška ještě posílené. Nebezpečí je tam venku, ne tady! Proto teď není důvod se znepokojovat!“
Muž si nespokojeně odfrkl, ale už nic neříkal a Paul pokračoval: „Chráníme vás a děláme všechno proto, abyste mohli klidně spát. I já sám udělám, co bude v mých silách, jako jsem to spolu s mým bratrem dělal do teď! Teď se vraťte domů, když vám bude hrozit nebezpečí, dozvíte se to včas! Jsme ochotní obětovat život, aby vám nikdo neublížil, a budeme to dělat, dokud zase nebudete v bezpečí!“
Lidé si mezi sebou vyměňovali zkoumavé pohledy, tichá slova. Nikdo už neodporoval, přestože se napětí vznášelo ve vzduchu.
„Běžte spát lidi, tímhle stejně nic nevyřešíte. Ráno moudřejší večera,“ zahučel Barton.
Paul vyhledal očima Dorothy, vdovu po svém bratrovi. Strnule sledovala, jak se na ni prosebně zadíval. Lehce kývla, než sklopila hlavu. „Mají pravdu, takhle stejně nic nedokážeme. Pojďme domů,“ promluvila tak nahlas, aby ji každý slyšel, jako první se k němu otočila zády a vrátila se do domu. Udělala přesně to, co Paul potřeboval, a on jí za to byl nesmírně vděčný, i když bolest a smutek v jejím bezvýrazném hlase pálily v jeho vlastních ranách jako další sůl. Nezklamal jen sebe, zklamal i ji a příliš dobře si to uvědomoval.
Nakonec se postupně rozešli i ostatní, ale ve vzduchu se stále vznášel tísnivý strach a pochybnost. Byl si jistý, že tohle rozhodně není konec, jen krátká přestávka, která bude stěží stačit na to, aby si dokázal vydechnout.
Venku už zůstala jen skupinka jeho mužů, Chris, Barton a Morris, viník nočního pozdvižení.
Paul si odfrkl, seskočil z verandy a pomalu k němu došel. „Co tady ještě děláš, Morrisi?! Neposrals toho dneska už dost?! Máš bejt na hlídce, tak...“
„Kdo seš, abys...“ muž skočil Paulovi do řeči, ale ani on nedomluvil. Umlčela ho Paulova pěst a křupnutí jeho vlastního nosu.
Muž zavrávoral, zaklel, chtěl mu ránu vrátit. Paul na nic nečekal, vytáhl revolver. Hlaveň se téměř dotýkala jeho tváře. „Myslim, že je jasný, kdo sem, každej tady to moc dobře ví! Vrať se na hlídku, nebo vypadni!“
Chvíli ho probodával pohledem, než si hřbetem ruky setřel krev z horního rtu a odplivl si. „V tomhle posraným městě už nezůstanu ani minutu, třeba si tu všichni chcípněte!“ zavrčel, otočil se k Paulovi zády a rychle odešel ke svému domu.
„Kéž by to bylo s ostatníma tak jednoduchý jako s ním. Dobrá pr...“
„Drž hubu!“ zavrčel Paul na Chrise, který k němu došel. Strnule stál a protřpával si pravačku. Nemohl pochopit, jak dokázal tenhle noční sedánek rozpustit. Možná by na sebe mohl být pyšný, jenže to by nejspíš musel být v jiné situaci. Dokázal udržet alespoň zdání klidu, ale toho, co musel vyřešit bylo stále příliš. Ohlédl se po mužích, kteří na něj čekali. I s nimi si musel promluvit.
„Všichni si máme co říct. Můj dům je volnej. Myslim, že u toho nechceš mít toho namyšlenýho parchanta. Jen by na něj někdo měl dohlídnout, než to vyřešíme.“
Paul se rychle otočil, až teď si všiml Bartona. Zhluboka vydechl, promnul si čelo dlaní. Další, kdo mu čte myšlenky. „Díky. Zavolej i Harpera, zbytek ať zůstane na hlídkách.“
Kovář souhlasně zamručel a šel zařídit, co bylo potřeba, Paul se ale pořád nemohl hnout z místa.
„Když jsem vyhrál svůj první proces, bylo mi podobně,“ promluvil na něj tiše Chris.
Jen tázavě zvedl pohled, chvíli mu trvalo, než mu došel význam jeho slov. „Doufám, že ten parchant šel na dlouho sedět,“ zamumlal, aniž by přemýšlel nad tím, co vlastně říká.
Chris se hořce pousmál: „Ne, pustili ho. Díky mě. Člověk pak neví, jestli víc nenávidět sebe nebo slavnej zákon a pořádek, kterej tohle umožní. Stud zůstává, ale vrátit to nejde.“
Paul ho zkoumavě pozoroval, neřekl na to nic. Netušil, jak si to má vyložit, proto se o to raději ani nesnažil.
„Měli bysme jít, ještě zdaleka nemáme vyhráno,“ promluvil znovu Chris a rozhlédl se. Nebe na východě začínalo světlat. Ta prokletá noc končila a on netušil, jestli chce vědět, co všechno odkryje svítání.

Zamrkal, protřel si oči, když ho oslepilo prudké světlo. Přimhouřil je, zastínil si je dlaní, jak se ho snažil prohlédnout. Tam někde cítil něco, co ho přitahovalo.
Ta vůně... znal ji, jen si nemohl vzpomenout odkud, přesto jak kdyby někde hluboko v něm stále byla.
Znovu ji zhluboka nasál. Přestože někde v mysli drásavě bolela, stejně silně ho přitahovala. Namáhavě se postavil a vykročil, nevěděl kam, nezajímal ho směr, jen ta neodolatelná vůně.
Šel tak dlouho, až ve světle zahlédl tmavou siluetu. Chvíli si ji zkoumavě prohlížel, než pomalu opatrně vykročil blíž. Vůně přicházela přímo od ní.
Konečně rozpoznal štíhlou ženu s dlouhými vlasy barvy havraních křídel, padaly jí téměř do pasu. Přišel těsně k ní a zhluboka nasál vzduch kolem. Všechno v něm se sevřelo podivnou směsicí pocitů, od nekonečného jiskřivého štěstí, až po hlubokou sžíravou bolest. Oči ho pálily, když jí nahlédl přes rameno a všiml si, že má ruce položené na vzdouvajícím se bříšku.
Neohlédla se, jen se o něj zády opřela a on zabořil nos do jejích vlasů, zavřel oči. Znal ji, ač netušil odkud ani kdo to je. Na tvářích cítil vlhkost slz, nedokázal to zastavit. Nevěděl proč, co se s ním děje. Pevně ji objal, přitáhl si ji těsně k sobě.
Potřeboval ji, toužil po její blízkosti.
Chtěl se dotknout její tváře, podívat se na ni, pak by ji možná poznal, jenže ona uhnula. Netušil jak to dokázala, ale jeho náruč byla najednou prázdná.
Zůstal strnule zírat na svoje ruce. Byly špinavé. Popel a krev na nich zanechaly odporné černo - rudé mapy.
Konečně dokázal zvednout pohled. Stála před ním, její tvář byla nejasná a místo bříška v jejím těle zela krvavá díra.
Chtěl něco udělat... musel něco udělat!
Jenže se nemohl pohnout, nemohl nic než sledovat, jak se jí podlomila kolena, v poslední naději k němu natáhla ruku.
Ne!
Chtěl zařvat, ale jeho ústa byla němá. Chtěl ji chytit, jenže byl příliš pomalý.
Její prsty byly kluzké krví. Nedokázal je udržet, vyklouzly mu z dlaně tak odporně snadno a pak byla pryč. Zmizela v mazlavém rudém prázdnu.
Zoufale se rozhlížel, hledal ji, bořil se do krvavého bahna, ale nenašel.
Volal ji, i když nemohl promluvit.
Nezabíjet nikoho!
Ten hlas... ta slova! Dopadla na jeho mysl a s nimi i neskutečná bolest. Svírala ho, drtila na prach, co ale stále z nepochopitelného důvodu zůstával pohromadě, místo aby se rozpadl a rozpustil v prázdnu. Padl na kolena do rudé hmoty, která ho obklopovala, možná křičel hlasem beze slov.
Nezabíjet nikoho!
Zaryl si prsty do vlasů, schoulil se, možná se topil, možná dusil, nedokázal to vnímat.
Jen bolest... nekonečnou bolest...


Matthew zasténal skrz zaťaté zuby, prsty stiskl rozcuchané špinavé vlasy, ale nepomohlo mu to v ničem. Bolest, která svírala a drtila jeho mysl, neustoupila, nedokázal ji potlačit. Schoulil se v trávě, zaúpěl, po tvářích mu stékaly slzy. Do zaschlé krve a prachu na jeho kůži kreslily světlejší stopy, přesto špínu nedokázaly smýt, stejně jako nic nedokázalo smýt špínu v něm.
Netušil, co se děje, nechápal, ani neměl sílu nad tím přemýšlet, bránit se. Nemohl nic. Pak už se neudržel a zařval do trávy pod sebou. Rozdrásanou rozbolavělou myslí se mu honily neuchopitelné obrazy. Mísily se, aniž by dokázal pochopit jejich význam.
Mladá Indiánka se na něj usmála, pohladila ho po tváři; žena se zelenýma očima plakala a zakrývala si obličej rukama; mrtvola starého černocha nehybně visela na trámu ohořelé stodoly; kůň k němu přišel a ochotně mu vtiskl nozdry do dlaně; starý rudoch, vzhlížející k lešení ve větvích mladých bříz; zklamaný pohled medových očí muže stojícího opodál; další muž, který se snažil udržet vzpouzejícího se velkého psa; šedé výsměšné oči pod černou krempou klobouku... tváře, hlasy, slova, smích i pláč, slzy, oheň a krev... sypalo se to z jeho mysli, jak kdyby někdo protrhl hráz, za kterou to všechno mělo zůstat, a potopa pocitů a obrazů ho strhávala do bolestivých hlubin vlastního vědomí. Jenže všechno, co se objevilo, mizelo stejně rychle, aniž by věděl, co to znamená.
Drásalo ho to, tříštilo tak dlouho, dokud obrazy nevybledly a znovu nezmizely kdesi v jeho mysli. Bolest se loudavě se vstřebala, jen ta v zádech tepavě zůstávala, ale ta se dala snést.
Lapal po dechu, jeho tělo bylo jen kusem špinavého zapáchajícího hadru. Hlava ho bolela, jak kdyby se nekonečným hluchým prázdnem v něm prohnala rozdivočelá řeka, která ho rozemlela na střepy a prach. Jen ten zůstal a on nevěděl, co s ním, co se sebou, v čem se to ocitl.
Zhluboka nabral dech do plic. Nehýbal se, dokud se nedokázal vzpamatovat a uvědomit si, že leží v trávě, špinavé prsty zarývá do hlíny u jejích kořenů. Neměl pojem o čase, jen rozptýlené nejasné světlo mu napovědělo, že slunce ještě nevyšlo, ale není k tomu daleko. Přetočil se na břicho a zapřel se rukama do země, namáhavě se zvedl. Zatínal zuby bolestí, aby se dokázal vyškrábat alespoň na kolena.
Ve svalech mu škubalo, hlava se mu točila, a on to nechtěl vnímat. Zavřel oči. Nechal chladný vánek, aby nehmotnými prsty laskal jeho tvář. Ten dotek byl něčím lákavě konejšivý, něco mu připomínal. Nechtěl vědět co.
Když se do jeho kůže opřely první paprsky slunce, konečně otevřel oči a sledoval, jak se pomalu rozprostírají po rovině kolem.
Zaslechl koňské kroky, tiché zafrkání, než se pysky, vlhké od vody, dotkly jeho ramena, otřely se o jeho krk, zajely až do vlasů.
Nepohnul se, nepohladil dotěrné chřípí, jen přimhouřenýma očima putoval po obzoru, až se zarazil na jednom místě a zavětřil. Tam tím směrem instinktivně vycítil něco, co chtěl, co nutně potřeboval, aby mohl zapomenout na bolest, která stále ještě číhala kdesi v hlubinách jeho mysli. Chvíli tam nehybně zíral, než se pomalu postavil, prsty bezděčně zabloudil do vysoké boty. Jejich konečky zavadily o střenku nože. Škubl koutkem rtů. Pak už se jen vyšvihl koni na hřbet a pobídl ho. Sám nevěděl, co najde, ale příliš to chtěl, než aby tomu dokázal odolat.

Chris pomalu přecházel kolem stolu v kovářově domě. Půjčená košile mu byla komicky velká. To mu bylo v tuhle chvíli jedno. Muži kolem něj mlčky seděli, postávali, nebo odešli ven kouřit. Všichni potřebovali strávit to, co jim řekl. Pro nikoho z nich to nebylo jednoduché a nejméně pro ty, co se účastnili vypálení Hoardbeastova ranče. Někteří byli očividně nervózní, měli na farmách v okolí příbuzné nebo přátele. On sám jim nedokázal říct, jestli žijí, přesto ale ještě museli zatím zůstat tady. Paul je nikam nepustil, nenechal je jednat na vlastní pěst. Ujal se svojí úlohy, jak nejlépe uměl, a následoval Chrisovu radu. Barton ho v tom nenechal a bylo vidět, že ostatní je oba uznávají, i přes Paulovo mládí a to, že se Barton do teď ve městě nijak výrazněji neangažoval. Dokázali muže alespoň trochu uklidnit, domluvit se na jednotném postupu.
Venku se zatím rozednilo, brzy vyjde slunce, na které všichni netrpělivě čekali. Až s jeho východem chtěli vyrazit ven, aby zjistili, co všechno se vlastně minulé noci stalo. Najít přeživší a pohřbít mrtvé. Na všech ale byla vidět únava i obavy.
V zádech ucítil, jak ho někdo sleduje. Ohlédl se. Barton se opíral o rám zadních dveří, zkoumavě ho pozoroval s neproniknutelným výrazem v obličeji. Nejspíš pochopil proč. On byl jediný, kdo o něm věděl téměř všechno. V dnešním hovoru se omezili jen na to, co se dělo, co je potřeba udělat, a i kdyby došlo na otázky ohledně toho, co ví, stejně by jim to neřekl.
Z jeho pohledu ho zamrazilo. Pro Bartona, stejně jako pro ostatní, je jediným přijatelným trestem pro Hoardbeasta smrt. Stejně jako o jejich vztahu věděl i o tom, že on udělá všechno proto, aby přežil. Tady se jejich zájmy střetávaly. Neměl z toho dobrý pocit. Chystal se je podrazit a Barton to věděl. Jenže jak mu vysvětlit, že to dělá pro jejich vlastní dobro?
Polkl. Najednou si nebyl jistý, jestli udělal dobře, že mu toho řekl tolik, přesto mu chtěl věřit. Celou dobu za ním stál, i když nemusel. Nakonec už nevydržel jeho pohled, raději odešel ven před dům.
Pod verandou stála skupinka mužů, a jakmile se objevil ve dveřích, jejich tichý hovor odumřel. Podmračeně si ho prohlíželi. Možná se stále ještě rozhodovali, jestli mu můžou věřit, a on moc dobře chápal proč – nevěděli o něm skoro nic. Měl štěstí, že za ním stáli Paul a kovář, jinak by nejspíš znovu skončil za mřížemi. Ale stejně tak věděl, že stačí jediný chybný krok, a skončí tam stejně, v lepším případě. V tom horším se bude houpat někde na větvi. Situace byla příliš vážná a nejistá, stejně jako důvěra lidí. I přes několik měsíců, co strávil tady nebo v okolí věděl, že si ji nezískal. Navíc mu zavařil Jim.
Lehce kývl hlavou, pousmál se na ně, ale nedočkal se reakce, proto se raději rozhlédl kolem. Až teď si všiml Paula. Stál sám kousek stranou, opíral se o stěnu domu a mlčky zíral na stavení naproti za jehož oknem stále ještě svítila lampa. Úzký doutník v jeho ruce dýmal, jenže on mu skoro nevěnoval pozornost. Jakmile jejich ne zrovna příjemné sezení skončilo, vytratil se podívat na Katie a očividně už se vrátil. Podle toho usoudil, že se její stav nezměnil. Chris k němu pomalu došel, odkašlal si. Mladý muž po něm jen loupl očima a bezmyšlenkovitě potáhl z doutníku, pomalu vypustil kouř z úst.
„Díky,“ promluvil tiše.
Paul se ale hořce pousmál. „Spíš já tobě bych měl děkovat. Spasitelé se nehledaj snadno.“
Chris zavrtěl hlavou a on na něj konečně upřel oči. Ztráta bratra, zklamání, bezmoc i nedostatek spánku se na něm podepsaly. Vypadal, jak kdyby zestárl minimálně o dvacet let, pod unavenýma očima měl hluboké stíny a na rtech mu stále pohrával hořký úšklebek.
„Nejsem spasitel, jen je mi to líto. Všechno, co se stalo.“
„Můžeme si za to sami a moc dobře to víš. Nechtěj, aby to vypadalo, jako falešná lítost.“
„Není falešná. I já na tom mám svůj díl. Kvůli mě je tady Jim, já sem ho sem přivedl. Taky mám co splácet,“ Chris neuhnul pohledem, když se mu mladý muž zadíval do očí.
„Sme to pěkná sebranka. Ale kvůli tomu to neděláš.“
Chris neodpověděl. Paul jen zavrtěl hlavou, znovu upřel oči k domu naproti. „To je jedno,“ zamumlal, znovu potáhl, než sáhl do kapsy a nabídl Chrisovi z pomuchlané papírové krabičky. Ten si jeden doutník vytáhl, přivoněl k němu. Nepromluvil, dokud si od něj nevzal ještě sirky a nepřipálil si.
„Vždycky, když mě Kale pozval na večeři, tak sme si pak šli na verandu zakouřit. Byly to chvíle, který sem měl rád. Dorothy skvěle vaří, je to hodná ženská. Neměla zůstat sama...“ hlas mu dutě odumřel, jak pevně stiskl zuby, odvrátil pohled.
Chris pomalu vyfoukl kouř. Nekouřil často, nebyl na to zvyklý, ale teď mu to přišlo vhod, stejně jako ostatním. Chvíli Paula pozoroval. „Není sama, ty ji v tom nenecháš, ani lidi tady.“
Mladý muž po něm šlehl pohledem a posměšně zkřivil rty. „Nemůžu jí přijít na oči! Zklamal sem ji jako každýho. Bez Kalea nejsem nic a je jen otázka času, kdy na to přijdou!“
„Víš, že to není pravda.“
Paul si odfrkl. „To, že to byl můj bratr neznamená, že sem stejnej. Někdy sem ho za to, jak byl lepší, chtěl nenávidět, ale nedokázal sem to, i když mi každou chybu dal pekelně sežrat.“
„Naučil tě všechno, co mohl. Teď je na tobě, abys to zúročil, a vedeš si dobře. Nemyslim si, že by to udělal jinak.“
„Kdyby tady byl, nikdy by k tomu nedošlo!“ sykl Paul.
„To nevíš.“
Jen mlčky potáhl, než zahodil zbytek doutníku na zem a zašlápl ho špičkou boty. „Dopustil sem to, co by on nedopustil, co by dobrej šerif nedopustil. Nejsem dobrej šerif.“
„Každej dělá chyby a jediná cesta, jak je aspoň trochu odčinit, je neopakovat je. Možnás dobrej šerif nebyl, ale nikdo neříká, že se jím nemůžeš stát.“
Paul si ho změřil přimhouřenýma očima, jak kdyby nechápal, proč mu to vlastně říká, a ušklíbl se. „Co ty o tom můžeš vědět?“
Chris zaklonil hlavu a sledoval kouř, který pomalu vypouštěl z úst. „Možná víc, než si myslíš...“ zamumlal tiše. Odmlčel se, a když i Paul zůstal mlčky zírat před sebe, pokračoval: „Měl by sis s ní jít promluvit. Nenechávej ji v tom samotnou. To, že před ní budeš utíkat, nepomůže ani tobě, ani jí.“
„Ty seš zasranej chytrolín, co?!“ zavrčel na něj Paul, ale moc dobře věděl, že má pravdu. Jenže si nedokázal představit, že by za ní jen tak přišel a... netušil co. Co by měl dělat, co by měl říkat.
„A ty se chováš jako zatracenej zbabělec. Stejně před tím neutečeš. Možná bys mohl sám sobě i mě dokázat, že takovej nejseš, “ vyzývavě se na něj zašklebil Chris. Když ho Paul probodl vzteklým pohledem, mrkl na něj, mezi rty sevřel doutník. Naznačil, že by se dotkl krempy klobouku, který neměl. Pak si prostě vrazil ruce do kapes a otočil se k němu zády, pomalu odešel ke středu města.
Paul ho sledoval přimhouřenýma očima, dokud byl v dohledu. Zase mu připadalo, jak kdyby na něj z hrobu mluvil Kale. Nechápal, jak to ten chlap dělá, ale nějak se mu dokázal dostat pod kůži víc, než by chtěl, a vpálit mu přesně to, co mu leželo v žaludku jako těžké kamení.
Ještě nějakou dobu stál a mračil se na dům před sebou, než se konečně odlepil od stěny a pomalu k němu vykročil. U dveří zaváhal, musel se několikrát nadechnout, až pak dokázal zaklepat. Tiše čekal na odezvu a připadalo mu, že má na krku uzel.
Vteřiny do chvíle, kdy se otevřely dveře se táhly nekonečně dlouho. Jenže to bylo nejspíš lepší, než když se v jejich mezeře objevila utrápená tvář ženy oblečené v černém.
Zhluboka se nadechl, chtěl něco říct, ale slova mu odumřela v hrdle. Jen naprázdno otevřel ústa, zase je zavřel, sklopil hlavu. Žena ho chvilku pozorovala, nakonec ustoupila, aby mohl vejít dovnitř.
Nejistě smekl, rozhlédl se po uklizené kuchyni, jako kdyby tam byl poprvé, prsty bezmyšlenkovitě muchlal svůj klobouk. „Chtěl sem... chtěl sem ti poděkovat, za to, žes mi...“ nedokázal doříct, slova se mu zadrhla v hrdle. Musel si odkašlat.
Žena jen kývla, než bezvýrazně promluvila: „Mrzí mě, co se stalo Katie. Doufám, že se uzdraví.“ Zírala u toho z okna, aniž by vnímala, co je za ním.
Paul se hrdlo stáhlo ještě víc, když si vzpomněl na hluboké rány na jejím těle. „Dorothy... já...“ zachraptěl, ale pokračovat mu opět nešlo, jen sledoval, jak sklopila hlavu, otřela si slzu, z koutku oka. Pak k ní pomalu došel a nejistě se dotkl jejího ramena.
Zvedla oči, zadívala se mu do obličeje. Nevyhnul se jejímu pohledu, jen polkl. Slovy by stejně nedokázal popsat tíhu toho všeho, co na něm leželo.
„Není to tvoje vina..“ zašeptala tak potichu, že ji sotva slyšel. Možná četla v jeho očích, ve výrazu obličeje. Další slzy jí nekontrolovatelně stékaly po tvářích, už se je ani nesnažila otírat, ramena se jí zachvěla pláčem, který se stále ještě pokoušela potlačit.
„Nemusíš to říkat jen proto, že to potřebuju slyšet,“ vynutil skrz sevřené hrdlo. „Posral sem to.“ Lhal jí, snad poprvé, co ji znal. Potřeboval to slyšet, hlavně od ní, aby tomu dokázal uvěřit i on sám. Možná i ona lhala jemu, ale nad tím nechtěl přemýšlet. Možná oba říkali to, co ten druhý potřeboval slyšet bez ohledu na skutečnost.
Krátce se na něj zadívala, než znovu zavrtěla hlavou. „Ne...“
Vydržel ji jen ještě chvilku sledovat, pak odložil klobouk na stůl, přitáhl si ji k sobě a opatrně ji objal. Netušil, jestli to víc potřebuje on nebo ona. Nejspíš oba.
Pevně sevřela klopy jeho kabátu a roztřásla se pláčem. Nechal ji. I jeho pálily oči, ale zatínal zuby a jen ji jemně hladil po zádech. Je tu, aby ji podepřel, ne aby se sám hroutil, i když k tomu neměl daleko.
Trvalo dlouho, než se aspoň trochu uklidnila a zvedla hlavu, zadívala se mu do tváře očima lesknoucíma se zoufalstvím. „Slib mi, že to monstrum zabijete!“
Paul naprázdno polkl, trhl hlavou na souhlas. „Slibuju...“ procedil skrz sevřené zuby, znovu si ji přitáhl k sobě. „Slibuju,“ zopakoval ještě jednou do jejích vlasů, jak kdyby neujišťoval ji, ale sám sebe.
Mezi tím Chris loudavě procházel městem a zamyšleně se rozhlížel okolo. Byl tu stále tísnivý klid, za mnohými okny bylo vidět světlo. Docela by ho zajímalo, jestli někdo ještě spí. Všiml si Harpera, který se na něj pousmál, a dotkl se krempy klobouku. Hned po tom, co se domluvili co a jak dál, se vrátil na hlídku. Paul vedení hlídek přenechal jemu a Chris to v duchu schvaloval. Už od pohledu byl klidný a měl leccos za sebou. Dalo se předpokládat, že neudělá žádné unáhlené rozhodnutí. Pak ale jeho pozornost upoutal krytý vůz před jedním z domů. Zastavil se, pozoroval, jak ze dveří vyšel Morris na korbu pod plachtu hodil balík a vrátil se dovnitř. Následovala ho žena i asi desetiletá dcera. Balili se, jak nejrychleji dokázali.
„Opravdu chceš donutit lidi odejít?“
Trhl sebou a ohlédl se, nevšiml si, jak k němu došel Harper. „Je to to nejlepší, co můžou udělat.“
Muž kývl. „V tom sem s tebou sice zajedno, ale nemysli si, že to bude tak jednoduchý. Morris se sem nastěhoval sotva před několika měsíci, není pro něj složitý se prostě zabalit a jít o dům dál. Myslim, že na západ utekl. Dalo se čekat, že jestli se něco semele, práskne do bot. Nic ho tu nedrží.“
Chris jen zamyšleně pokýval hlavou a sledoval, jak Morris do vozu zapřahá koně. „Uvidíme...“
To už si ale všiml Bartona, který se k němu blížil rychlým krokem. „Máš osedlanýho koně, slunce vychází. Opravdu chceš jet s nima?“
Místo odpovědi se jen pousmál. Musel jet s nimi. Potřeboval vědět, co se stalo, a třeba se mu podaří najít nějaké vodítko. Cokoliv, co mu napoví, kde Matthewa hledat.
„Vypadáš jako oživlá mrtvola, měl by ses spíš vyspat.“ Než mu stihl odpovědět, zadíval se k domu doktora, kde byl pořád ještě uvázaný kůň, na kterém přijel. „To je Pettersonův kůň. Myslim, že bude nejlepší mu ho vrátit, je to to poslední, co mu zbylo.“
Chris zhluboka vydechl a promnul si čelo prsty. „Budu vděčnej, když to uděláš. Jak je na tom?“
„Jako chlap, co přišel o všechno včetně sebeúcty a chuti žít.“
„Co pro něj můžu udělat?“
Kovář se nevesele pousmál, zavrtěl hlavou. „Nemyslim si, že by pro něj mohl kdokoliv z nás něco udělat.“
Chris sklopil oči. Některé rány nevyhojí nic a Thomas jich dostal příliš mnoho. Nakonec beze slov kývl na Harpera a vrátil se ke kovářovu domu. Ostatní už na něj čekali. Konečně nasedl. Ještě zahlédl ženu v černém, která vyšla na verandu jednoho z domů, opřela se o sloupek podpírající střechu a sledovala je utrápeným pohledem, dokud nezmizeli.

Slunce se pomalu vyhouplo nad východní obzor. Matthew přimhouřil oči, zastínil si je, chvíli pozoroval známý shluk domů před sebou a zavětřil. Pachy lidí se mísily ve vzduchu s letní vůní orosené trávy, pachem zvířat i občasným pramínkem kouře z komínů. Cítil i strach a napětí, které leželo nad domy jako těžká peřina.
Před chvílí se vyhnul skupině jezdců, co nepochybně vyjela odtud. Nechal je jít, bylo jich moc a byli ozbrojení. Stejně ozbrojené muže ale zahlédl i tam, mezi domy, proto se zatím neodvážil blíž. Klisnu nechal opodál a našel si místo, odkud dobře viděl. Nespokojeně usykl, ohrnul ret. Lákavé pachy kořisti ho dráždily, jenže pud sebezáchovy mu říkal jasně, že by se za světla neměl přibližovat na dostřel, bylo to příliš nebezpečné. Pak konečně zahlédl něco, co ho zaujalo. Vůz zakrytý bílou plachtou, dosud stojící před jedním z domů, se dal do pohybu. Pozorně sledoval, jak projel městem na cestu k jihu. Škubl koutkem rtů, bezděčně si přejel jazykem po zubech. Pak už na nic nečekal, rychle se vrátil ke své klisně a vyskočil jí na neosedlaný hřbet, pobídl ji do cvalu.

Muž na kozlíku vozu ohrnul ret, sundal si klobouk, otřel si pot z čela. Ohlédl se do vozu a střetl se s vyčítavým pohledem své ženy, sedící na hromadě dek a ložního prádla. Na klíně jí dřímala jejich dcera. Žena na něj od rána nepromluvila, ale to mu bylo jedno. Hlavně, aby už byli pryč.
Odfrkl si a odvrátil se, sevřel otěže v jedné ruce, druhou položil na mechaniku pušky, kterou měl položenou na klíně. Pozorně se rozhlédl po nekonečném moři zvlněné trávy. Měl strach, to co slyšel včera a v noci, se mu ani trochu nelíbilo. Ale teď byl všude klid, cesta byla čistá, nikde nikdo. Už dávno přitáhl koním otěže a nechal je jít volným krokem, aby se moc neunavili. Nejbližší obydlené stavení bylo tímto směrem den cesty – přepřahací stanice dostavníku, kde mohli doplnit vodu. Blíž a víc na západ sice byla nevelká vojenská pevnost, ale té se potřeboval vyhnout, neznatelnou cestu k ní už minul.
Slunce vystoupalo téměř k polednímu, pozemky farem kolem města už dávno nechali za sebou. Za chvíli by mohli zastavit a připravit něco k jídlu. Nedaleko by měl být potok, u něj křoví a několik stromů. Ty by jim mohly poskytnout trochu stínu k odpočinku.
Přimhouřenýma očima sledoval obzor, ale když se přiblížili k potoku, koně zapřažení do vozu nečekaně zastavili a neklidně pohodili hlavami. Znovu se pozorně rozhlédl, neviděl ale nic podezřelého, jen tmavší pruh porostu. Pobídl je znovu do kroku. Neochotně se dali do pohybu. Polkl a nespouštěl pohled z cesty před sebou. Byl přeci už daleko, jediné nebezpečí, které jim teď mohlo hrozit byli rudoši, jenže ti by se snad nepotulovali tak blízko pevnosti. Zvedl pušku, odjistil ji a opřel si ji pažbou o stehno.
Potok se blížil, brod byl v dohledu, jenže koně byli čím dál neklidnější, nakonec už je nedokázal donutit k pohybu.
„Co se děje?“ jeho žena nedokázala skrýt strach, když vůz zastavil. Děvče se probudilo a unaveně si protíralo oči.
„Zůstaň ve voze, vem si tu starou brokovnici a ani se nehněte, dokud se nevrátim,“ sykl přes rameno, seskočil z kozlíku.
„Franku... prosím, nechoď nikam! Pojeďme pryč!“
„Zmlkni, ženská!“ zavrčel podrážděně, pomalu vykročil k brodu. Strach jeho ženy, i neklidní koně ho rozčilovaly.
Krok za krokem se blížil k brodu, pozorně se rozhlížel kolem. Neviděl ale nic podezřelého. Až ve vyschlém rozpraskaném korytě potoka se zastavil. Když tudy nedávno jeli opačným směrem, měli problém ho přebrodit. Škubl koutkem rtů a chtěl se vrátit zpátky. Netušil proč ta zvířata šílí kvůli vyschlému potoku. Pak ale upoutalo jeho pozornost něco jiného. Zamrkal, přimhouřil oči a až pak si uvědomil, že na hranici křoví a vysoké trávy vidí nehybnou špinavou lidskou ruku, tělo ke kterému nejspíš patřila nebylo vidět.
Polkl, aby si uvolnil hrdlo, zvedl pušku a pomalu vykročil blíž. Nic se ani nepohnulo, jen několik větviček zakřupalo pod podrážkami jeho bot, než mohl konečně vidět nahého muže. Ležel na břiše v křoví, byl špinavý od krve i hlíny a kdoví čeho všeho ještě. Chvíli si ho prohlížel a když se krom much kroužících kolem nic nehýbalo přišel blíž.
Nevěděl, kdo to je, neviděl jeho obličej, jen rozcuchané světlé vlasy. Všiml si ošklivých ran na zádech, které se začínaly podebírat. Vypadal jako mrtvý, ale nemohl tu ležet dlouho, v okolí nebyli žádní mrchožrouti. Další oběť nočního běsnění bestie?!
Ušklíbl se a došel až k němu, chtěl ho špičkou boty otočit na záda, aby si ho mohl lépe prohlédnout, jenže ve chvíli kdy se dotkl jeho boku muž bleskově popadl jeho nohu a strhl ho na zem.
Překvapeně zalapal po dechu a bez jediného hlesu se zhroutil, v pádu nechtěně stiskl spoušť. Kulka šla neškodně do vzduchu, ale dřív než dozněl výstřel ochromila ho bolest. Nebyl schopný zaregistrovat, kdy do jeho útrob proniklo studené ostří nože.
Zařval, naslepo se ohnal po útočníkovi pažbou pušky. Ten ji ale chytil, vyrval mu ji z rukou, odhodil ji stranou.
Cizí silné prsty se mu zaryly do krku, ostrá čepel v jeho břiše sebou bolestivě škubla. Zalapal po dechu, popadl jeho předloktí, druhou rukou ho chytil za vlasy a jen vytřeštěně sledoval pohrdavý úšklebek ve tváři, v níž rychle přibývaly zvířecí rysy. Tvor se sklonil k jeho obličeji a vycenil zuby. Zavrčel, pak drápy pronikly kůží na jeho hrdle a ústa mu naplnila krev.
Konec přišel dřív, než si stihl uvědomit, že právě on je další obětí bestie, která tu přebývala ukrytá v lidské kůži. To, jak zvíře zvedlo hlavu a chtivě zavětřilo, už neviděl. Neslyšel řehtající koně, ani to, jak se s třeskem převrátil jeho vůz, když se splašili a dali se na útěk.
Jen několik trpělivých vran ve větvích nedalekých stromů přihlíželo tomu, jak se potlučená žena s děvčetem vyhrabaly z vozu a pokusily se utéct nekonečným mořem vlnící se trávy. Jenže neomylné zvíře příliš snadno našlo stopu kořisti. Jejich vyděšené výkřiky, volání o pomoc i vítězné zařvání rychle odezněly do krajiny, krev se vsákla do hlíny a bylo znovu ticho. Pak černí ptáci zašustili křídly a vzlétli, aby si mohli prohlédnout svou lákavou hostinu ze vzduchu. Zvíře spokojeně zmizelo, zbyla jen tři nehybná rozdrásaná těla obklopená vůní smrti a krve.

„DAVISI! Uklidni se, sakra!“
Mladý muž ale stále svíral Paula za klopy kabátu, rty zkřivené v zoufalém úšklebku se mu chvěly, v očích se mu zaleskly první slzy. Ruce i obličej měl stále ještě ušpiněné od hlíny a popela, stejně jako košili i kalhoty.
Paul se nebránil, jen ho sledoval a snažil se zachovat alespoň zdání klidu, i když i s ním cloumalo to, co viděli. Davis pohřbil rodiče i své tři sourozence, z jeho rodné farmy zbyly jen ohořelé trosky. Byl to opět zatracenej chytrák Chris, kdo ho upozornil na to, aby na něj dal pozor. Všichni byli otřesení, ale on na tom byl nejhůř, i když to v sobě celou dobu dusil. Bylo pravděpodobné, že brzy bouchne. „Já vim jak ti je! Vim, že bys teď s chutí zabil každýho, kdo ti přijde do cesty, vyskočil na koně a do úmoru hledal tu zrůdu... dokud nepadneš ty nebo on.“
„Nech mě jít...“ zachraptěl Davis.
Paul zavrtěl hlavou. „Nenechám. Bylo by to zbytečný! Nedokážeš tím nic, stejně jako sme nic nedokázali včera. Chceš se slepě hnát za pomstou za mrtvý, nebo chránit živý? Nic ti je nevrátí!“
Muž stiskl klopy jeho kabátu ještě křečovitěji, zatnul zuby a mezi nimi mu uniklo zoufalé zaskučení, které se ze všech sil snažil udržet v sobě. Sklopil hlavu, snad chtěl skrýt slzy pod krempou klobouku. „Měl sem tam bejt... měl sem...“
Paul polkl, zamrkal. Věděl přesně jak mu je, jaká je bolest ztráty, když nemůžeš nic. Jak strašlivě chce kopat kolem sebe, řvát a ničit... mstít se. Jak silná je touha tu prázdnou díru v hrudi něčím naplnit, bez ohledu na to, co to má být. Znal tíhu viny.
„Co se stalo?“
Trhl hlavou a vzhlédl, sledoval mladou ženu, která došla až k nim. Davis si rychle otřel slzy, co mu, i přes úpornou snahu je udržet, přeci jen stekly na tváře.
Někdo jí rychle vysvětlil situaci. Otřáslo jí to, ale nedala to na sobě příliš znát. Pomalu došla ke svému muži, jemně se dotkla jeho ramena. „Stevie.“
Davis pustil Paulův kabát, odvrátil pohled, zaskřípal zuby. Žena se nenechala odradit, prsty sjela k jeho dlani, propletla je s jeho a pevně je stiskla. „Pojď domů.“
Jen překvapeně zvedl hlavu, zíral jí do tváře. Přestože se jí to, co se stalo dotýkalo, povzbudivě se na něj usmála, pak se k němu otočila zády a rozhodným krokem ho odvedla k jejich domu. Následoval ji, jako kdyby ani nevnímal, kam jde.
Paul se na ni děkovně pousmál, sebral ze země svůj klobouk, který mu předtím spadl, oklepal ho od prachu. Pohledem zabloudil k doktorovu domu a pevněji semkl rty. Kdyby to šlo, nehnul by se odtamtud ani na krok. Jenže Katie pomoct nemohl. Jestli přežije, nezáviselo na něm, ale jestli přežijí ostatní ano. Otočil se ke svým mužům, předtím je zadržel, nechtěl, aby se míchali mezi něj a Davise. Měl by něco říct, něco dělat, jenže jediné, co byl schopný cítit, byla hluboká únava a prázdno, jak kdyby z něj to, co viděl, vysálo všechen život a vůli.
Chris měl pravdu, pět usedlostí lehlo popelem. Nikdo krom Katie nepřežil, muži, ženy... ani děti. Že na spáleništích někdo někdy žil, říkaly už jen čerstvé mělké hroby bez křížů. Objeli ještě poslední dva obydlené domy v okolí a alespoň dokázali přemluvit muže, aby své rodiny nechali odejít do bezpečí, když už oni sami odmítali opustit své domy. Ale stejnou práci jim dalo přemluvit ženy, aby opustily své muže. Byl to mizivý úspěch, ale alespoň nějaký, v bahně beznaděje a bolesti. Doprovodili vůz s nimi do města a Dorothy byla jedna z žen, která jim pomáhala s vykládáním těch pár věcí, co si narychlo vzaly s sebou.
Všichni zaraženě mlčeli, civěli před sebe, nebo na špičky svých bot. Paul pohledem bezděčně vyhledal Chrise, jak kdyby od něj čekal další nápovědu. Ten ale zíral do země, myšlenkami nejspíš někde úplně jinde.
Nadechl se, jako kdyby chtěl konečně něco říct, i když vůbec netušil co. Jenže dřív než ze sebe dokázal vypravit jedinou hlásku, ztuhl.
Z domu doktora se ozval vyděšený ženský výkřik, který rozrezonoval jeho už tak přetažené nervy. Cítil ho až v morku kostí. Překvapeně se otočil, ale pak se okamžitě dal do pohybu. Aniž by nad tím přemýšlel, rozeběhl se. Jenže dřív než stihl vyskočit na několik schodů verandy, dveře se prudce otevřely a v nich stála Katie. Zastavil stejně rychle, jako se rozeběhl, překvapeně zalapal po dechu. Tvář měla popelavě bledou a zpocenou horečkou, na čistě bílé košili prosakovala krev z rány na rameni. Třásla se a hrůzou rozšířené oči plné slz upírala kamsi do prostoru.
„Katie!“ zavolal na ni Paul, ale ona jako kdyby ho nevnímala. Udělala ještě několik nejistých vrávoravých kroků, než se s dalším výkřikem zhroutila na prkennou podlahu.
Konečně se vzpamatoval a jak nejrychleji dokázal, překonal několik kroků, které ho od ní dělily. Chtěl ji podepřít, ale ona znovu vyděšeně vykřikla, bránila se, zdravou rukou se zapřela do jeho hrudi.
„Katie! To sem já, Paul! Neublížim ti!“ snažil se ji udržet na místě. „Katie... lásko uzpívaná, copatá, hubatá...“ pomalu netušil, co říká, hlas se mu lámal, svíral v dlani její tvář, aby mu viděla do obličeje. „Pamatuješ, co sme si slíbili? Pamatuješ...“ už jen šeptal.
Zaryla nehty do jeho kabátu, vycenila zuby, napjala se, jakoby se ho bála, přesto ji nepustil, nepřestával na ni mluvit, dokud se aspoň trochu neuvolnila. Snad si konečně uvědomila, kdo ji svírá v náručí. Vysíleně polkla, zavřela oči. „Pa... Paule...“
„Nemluv, bude to dobrý...“ přitáhl si ji do náruče. Schoulila se v ní, z pod víček jí stékaly další slzy. Chtěl ji zvednout, když znovu pohnula rozpraskanými rty. „Je blízko... nejde zabít... všichni... zemřeme...“ pak její tělo ochablo.
Prsty přejel po jejím krku, nahmatal slabý tep. Ulevilo se mu. Nebyla mrtvá. Rychle se narovnal, a i když mu z toho, co říkala, běhal mráz po zádech, donesl ji dovnitř. Ani si nevšiml, že doktor vyšel ven, teď se za ním vrátil do domu a zavedl ho do vedlejší místnosti k rozestlané kovové posteli pro pacienty, kam ji mohl položit. Pak ho nevybíravě odstrčil, položil jí dlaň na čelo, zkontroloval tep i ránu na rameni, než se na něj otočil.
Paul na něj zíral nepřítomným pohledem, dokud ho jeho chladný hlas nevytrhl ze strnulosti.
„Jestli tady zůstane, zemře. Nemůžu pro ni nic víc udělat. Do rány se dostala infekce, horečka je moc vysoká. Nemám podmínky na to, abych jí mohl pomoct.“
Paul polkl, chvíli na něj jen mlčky zíral, pak sjel pohledem k ní. Jen prudce kývl hlavou a rychle odešel ven. Přede dveřmi se zarazil. Povyk přilákal hlouček lidí, ženy a děti z farem stály kolem vozu a se strachem sledovaly, co se děje. Netušil, co kdo slyšel, on sám už tu nedokázal dýchat. Chtěl odejít pryč. Sám musel nejdřív strávit všechno, co se stalo, ale dřív než se odhodlal k pohybu, všiml si Chrise. Stál opodál a mlčky sledoval cestu směřující na jih z města. Nejen jeho pozornost upoutal unavený kůň. Pomalu došel k napajedlu u salonu a hltavě dlouze pil. Byl zaprášený, pod přetrhanými postroji se jasně rýsovala bílá pěna potu. Za sebou táhl zlomenou rozporku a jedno koleno měl odřené, krev mu stékala po holeni až ke kopytu.
„To je kůň z Morrisova vozu,“ hlesl kdosi do tříštivě výbušného ticha.

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma XXXXII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma XXXXIII. 1/2
Předchozí dílo autora : Šelma XXXXI.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku