Popel a krev
přidáno 03.08.2016
hodnoceno 0
čteno 216(2)
posláno 0
Popel a krev

„Už to nemá cenu, Pettersone, proklouzl nám!“
Mladý muž vztekle nakopl kus klacku, shodil svůj klobouk a promnul si unavené oči, prohrábl si propocené rozježené vlasy. Zašklebil se, jak mu do obličeje svítilo zapadající slunce.
Nenašli ho! Možná to bylo tím, že nikdo z nich neuměl pořádně stopovat, možná únavou, ale byl pryč. Nejvíc mu na tom všem vadilo, že ho měl na mušce, ale minul!
Do prdele!
Stejně jako všichni ostatní padal na hubu únavou. Každý z nich si mohl urvat sotva hodinu spánku, když se vystřídali na hlídce. Pohledem vyhledal Paula. I on ho pozoroval, v očích stejné zklamání. Věděl, že ho chápe, byli na tom podobně. Oba je hnala stejná touha dostat toho, co zabil jejich milované a stejně jako jemu mu připadalo, že všichni ostatní to brali na moc lehkou váhu. Také mlčel a nejspíš si stejně jako on připadal jako totální idiot. Zklamali oba a hlavně sami sebe. Dokázal si živě představit Jimův povýšený úsměv, až se dozví, že to nedokázali. Někde v hloubi duše by se vůbec nezlobil, kdyby Hoardbeast Jima doopravdy dostal, nebo kdyby se zabili vzájemně.
„Brzo bude tma, už sme tady ztratili dost času. Musíme zpátky do města,“ hučel do něj muž, který už seděl na koni.
Thomas si odfrkl a konečně sebral svůj klobouk, narazil si ho zpět na hlavu. Pušku, kterou si předtím opřel o kmen stromu, uklidil do pouzdra u sedla, než sám nasedl. Už neřekl ani slovo, počkal na ostatní a pak všichni obrátili unavené koně k východu.

Poslední paprsky slunce zmizely za obzorem, noc se plížila přes pláně, ale Matthew to nevnímal. Až když do jeho citlivých uší pronikly tiché koňské kroky a zaržání, rychle vytáhl z boty nůž. Prudce se otočil, ale když si uvědomil, kdo ho vyrušil, uvolnil se. Po okraji spáleniště přecházela neosedlaná špinavá klisna. Uzdu měla nakřivo, z udidla visely potrhané otěže. Musela to být ta, co utekla Indiánce, když za ním přijela na chatu. Vrátila se domů.
Pomalu k ní vykročil. Zafrkala a ustoupila, když k ní natáhl ruku. Tiše na ni promluvil, a čekal, dokud k němu sama nepřišla. Pohladil ji po hlavě a zkoumavě si ji prohlížel. Pysky měla od krve, udidlo ji muselo bolestivě zranit.
Rychle přeřezal řemeny, opatrně jí vyndal zkrvavený kov z huby a zahodil ho. Vděčně se nosem otřela o jeho hruď, zafrkala do propocené zaprášené košile. Chvíli ji hladil, než ji poplácal po krku a po kohoutku, odkud se vznesl obláček prachu. Už se dlouho nerozmýšlel, chytil se hřívy a vyšvihl se jí na hřbet. Ustoupila, proto ji pohladil po krku, sklonil obličej do slepené hřívy a tiše na ni mluvil. Pak se naposledy rozhlédl po troskách toho, co vybudoval, hrobce všeho, na čem mu záleželo.
Pachuť popela v ústech nezažene nic jiného než smrt.
Vyvedl klisnu ze spáleniště na volné pastviny a pobídl ji do cvalu.
Přízrak vyhýbající se cestám, skrývající se ve stínech a hledající potravu pro nenasytnou nenávist, co do posledního místa naplnila duté prázdno, které v něm zůstalo.

Byla už tma, když Chris zabušil na bránu farmy. Do města nemohl. Ne, dokud je tam Jim. Doufal, že se mu aspoň podaří varovat Pettersonovi, možná přemluvit Thomase, aby mu pomohl, nějak... Byl to zoufalý plán, ale aspoň něco. Nebyl by na všechno sám.
Když bylo dlouho ticho, zaklel a zkusil to znovu. Až pak zaslechl ženský hlas. Vrata se pootevřela a mezi nimi se objevila hlaveň pušky.
„Kdo seš a co chceš?!“ I když se Marie snažila, aby její hlas zněl klidně, byla v něm znát nejistota.
„Chris, jezdil jsem sem...“
Žena, ještě než domluvil, sklonila zbraň a otevřela bránu dokořán. Pobídl koně a vjel dovnitř.
„Co se děje?! Kde je Thomas?!“ Vyhrkla na něj, než se stihl nadechnout a cokoliv říct.
„Thomas tu není?“
„NE! odjel včera odpoledne s Lucasem a ani jeden se ještě nevrátil. Včera v noci se tady zastavil kdosi z města mi říct, že ještě jel na pláně! Mě jen vzkázal, že mám bejt opatrná a nevycházet z domu, jako kdyby to, sakra, šlo! To bylo všechno s čím se obtěžoval!“ v jejím hlase se mísil strach a vztek. Očividně si o svého bratra dělala starosti.
„Lucas je mrtvej, Thomase jsem naposledy viděl včera ve městě, ale nejspíš bude v pořádku,“ urputně se snažil, aby jeho hlas zněl jistě, i když všechno už mohlo být úplně jinak.
Marie překvapeně zalapala po dechu. „Bože... co... co se děje? Co se....“
„Teď nemám čas ti všechno vysvětlovat. Jak nejrychleji dokážeš, osedlej koně a odjeď. Není tady bezpečno.“
„Proč... co... co to znamená? Co zvířata? Co farma?“
„Že ti tady hrozí smrt, stejně jako všem ostatním. Zvířatům se nic nestane, až bude po všem, můžete se sem vrátit,“ Chris ji pozorně sledoval, když zvedla pohled a zadívala se mu do tváře, pevněji sevřela v rukou pušku. Chvíli jí trvalo, než si přebrala to, co jí řekl. Možná něco tušila, přeci jen slyšela, o čem se tu mluvilo, i když se hovoru neúčastnila. „Vrátí se Thomas?“ zeptala se nakonec tiše.
„Já tomu věřím, ale i ostatní farmáře by měl někdo varovat. Kdybys ho někde viděla...“
„Já to udělám, nevim, kdy se vrátí a jestli je to tak zlý, jak říkáš...“
Chris se na ni pousmál. „Jeď do města za kovářem a vzkaž mu, že se Hoardbeast vrátil, on už bude vědět.“
Marie kývla. „Co budeš dělat ty? Kde tě najdeme, kdyby bylo potřeba?“
„Nehledej mě. To jediný, o co se můžu pokusit, zastavit to dřív, než to začne.“
„Jak? Co chceš dělat?“
Sklonil hlavu a zavrtěl jí. „Nemám tušení. Ale teď už se nezdržuj!“
Marie polkla. „Na shledanou.“
Jen se pousmál, dotkl se krempy klobouku a pobídl koně, cvalem vyjel z brány k západu.
Nelhal jí, nevěděl, co dělat, krom jediného šíleného nápadu, který měl. Postavit se Matthewovi mohlo být stejně k ničemu jako všechno ostatní. Jenže jiná možnost, jak ho zastavit a dostat ho pryč, už nebyla, i když bylo víc než pravděpodobné, že to bude poslední, co udělá. Přesto se o to musel aspoň pokusit.
Když se dostal zpátky k ranči, byla už úplná tma. Přitáhl koni otěže a pozorně sledoval, jak bude reagovat. Sice byl neklidný, ale v celku ochotně šel dál. Zaklel a znovu ho pobídl k rychlejšímu kroku. Věděl, co to znamená. Je pryč a byl by hlupák, kdyby si myslel, že na něj bude čekat.
Dojel až ke spáleništi. Vycházející úplňkový měsíc ho zalil přízračným světlem, stejně jako nekonečnou zvlněnou rovinu plání. Rozhlédl se kolem, ale neviděl nic, čeho by se mohl chytit, kde začít. Bezmocně svěsil ramena. Co by teď dal za to, kdyby jeho vlk žil! Bez něj byl ztracený. Netušil, odkud začít a kde hledat. Mohl jít kamkoliv.
Pohledem zabloudil k západu. Poradili by mu Indiáni? Jenže jsou příliš daleko, dlouhá cesta by mohla být úplně zbytečná ztráta drahocenného času.
Dlouze vydechl a ještě jednou se pozorněji rozhlédl. Kam by šel, kdyby byl jím? Je to jeho bratr, sakra, nemůžou si být tak vzdálení! Jenže teď mu připadal vzdálenější než celé ty roky, kdy mu ve vzpomínkách zůstal jen jako hlas za zamčenými dveřmi.

Marie dotáhla podbřišník a zkontrolovala, jestli sedlo dobře drží, ale kůň neklidně zaržál a přešlápl. Poplácala ho po krku, konejšivě na něj promluvila. Ale on ustoupil, znovu zaržál a k němu se přidaly krávy ve chlévě. Hlasitě zabučely.
Trhla hlavou a rozhlédla se kolem. Ve světle měsíce viděla jen nehybné temné siluety kolem domu a přesto měla pocit, že ji někdo sleduje.
„Thomasi? Jsi tady?!“ promluvila přiškrceně.
Její tichý hlas zněl ve tmě podivně, nepatřičně, ale jedinou odpovědí jí bylo další vystrašené zabučení krav. Zhluboka se nadechla a snažila se zahnat plíživý strach.
Nemá se přeci čeho bát!
Jenže na okraji jejího zorného pole se něco pohnulo.
Prudce se otočila. Bylo to jen listí keře rostoucího u rohu domu, které se rozvlnilo v závanu větru. Chloupky na krku se jí naježily, hrdlo se jí stáhlo tak, že se skoro nemohla nadechnout. Rychle se rozeběhla dovnitř pro pušku. Než se ale vrátila ven, kůň se vzepjal na zadní, přetrhl úvazek.
„Stůj!“
Ale zvíře uteklo otevřenou bránou, sotva stihla seběhnout schody. Zůstala stát na dvoře, ruce se jí roztřásly.
Semkla prsty kolem hlavně a povolila kohoutek. Snažila se překonat strach. Děsil ji každý stín, i její vlastní.
Nic se neděje... přeci se nic neděje!
Jenže bučící krávy vypovídaly o něčem jiném.
„Je tu někdo?!“ vynutila ze sebe, nevěděla, proč to dělá, snad chtěla slyšet svůj vlastní roztřesený hlas, jenže ji neuklidnil. Odpovědí jí byl další nesourodý vyděšený sbor ve chlévě, přesto jí připadlo, že se kolem rozkládá dusivé ticho a omotává se jí kolem krku. Těkala pohledem sem a tam.
Zhluboka se nadechla, aby sebrala odvahu se vůbec pohnout. Chtěla se otočit, vrátit se k domu, ale než se vůbec stihla pohnout, kdosi, skrývající se za jejími zády, ji popadl pod krkem a strhl ji k sobě.
Přidušeně vykřikla. Naslepo se za sebe rozehnala pažbou pušky, ale vyrval jí ji z rukou, odhodil ji stranou a druhou paží jí omotal kolem hrudi ve smrtícím objetí.
Lapala po dechu, škubala sebou v marném zápasu. Sevření nepovolilo.
Zezadu se k ní tisklo silné mužské tělo, nedalo jí ani kousek prostoru, kam by mohla uhnout. Cítila, jak se jeho hrudník pohybuje zrychleným dechem. Páchl potem, špínou a koňmi. Spíš šťastnou náhodou se jí povedlo uvolnit jednu ruku. Křečovitě mu zaryla nehty do předloktí.
„Co chceš?!“ zasípěla.
„Řekni mi, kde je Petterson!“ jeho hlas zněl, jak kdyby dlouho nemluvil. Bylo v něm něco, co ji děsilo víc, než drtivé sevření jeho paží.
„Je... je... tady... zabi...je... tě...“ vyrážela ze sebe, jak se snažila nadechnout.
Cítila, jak zvedl hlavu a zhluboka nasál vzduch, jak kdyby větřil. Znovu sebou škubla. Chtěla využít chvilkové nepozornosti, ale on temně zavrčel a sevřel ji tak pevně, až měla pocit, že jí každou chvíli popraskají žebra.
Zaúpěla, po tvářích jí tekly slzy. Její nehty pronikly kůží, konečky prstů zvlhly krví a lepkavé kapky jí stekly do dlaně.
„Ještě se nevrátil. Možná sem ho měl přece jen zabít!“
„Ne...prosím...“
Stisk na jejím krku zesílil. V hlavě jí hučelo, znovu se z posledních sil pokusila vyprostit. „Bože... prosím... nech...“
Jen si posměšně odfrkl a přitlačil.
„Pro...“ její hlas zanikl v klokotavém zachraptění, víc už promluvit nedokázala, jen naprázdno otvírala ústa.
Pustil ji, až když její tělo ochablo. Zhroutila se mu k nohám. Chvíli si ve světle měsíce prohlížel její nehybný obličej. Ve skelných očích se stále zračil děs, mokré cestičky slz se leskly na tvářích. Bylo v tom zvrácené uspokojení, jako kdyby udělal něco, čemu se celý život stejně bránil, jako po tom toužil.
Vůně smrti ve vzduchu byla stejně opojná jako vůně krve, po které bažila bestie. Ale bylo jí málo!Jenže lovit tu už nebylo koho. Chtěl ničit, zabíjet, po ničem jiném už netoužil a bestie pokorně lačně čekala na svou potravu.
Překročil tělo ženy a rychle došel do domu. Trvalo sotva pár vteřin, než se rozkoukal v temné místnosti. Na stole leželo několik rozložených vyčištěných lamp a petrolej na jejich naplnění. Na okraji starých novin si všiml krátkého, tužkou načmáraného vzkazu. Dlouho se nerozmýšlel, odšrouboval víčko z plechovky a shodil ji na stůl.
Nepříjemný pach hořlaviny naplnil okolní vzduch, jak se rozlila po vyšívaném ubrusu a na zem. Noviny smotal do ruličky a zapálil je o poslední uhlíky v topeništi kamen. Když se rozhořely na chvíli osvětlily jeho nehybnou zarostlou špinavou tvář, odrazily se ve žlutohnědých chladných očích. Hodil je na stůl, který se ihned pokryl plameny. Pak už jen bez jediného ohlédnutí vyšel ven a zmizel jako duch v stříbřitém světle měsíce.

Světlovlasý sotva šetnáctiletý mladík si posunul klobouk na hlavě a ospalýma očima vzhlédl ke hvězdám. Chvíli je studoval, než si zívl a popošel kousek dál, kde se zběžně rozhlédl. Zamrkal, aby zahnal únavu, ale nebylo to nic platné. Čas pokročil, brzy už musela přijít půlnoc, kdy ho měl na stráži vystřídat otec.
Rozhlédl se ještě jednou po poli se zeleninou, hodil si pušku přes rameno a pomalu vykročil ke stodole, kde se měli sejít. Ještě měl čas, přesto se vrátil.
Nikde se nic nehýbalo. Ani pořádně nevěděl, proč musí hlídat. K jejich farmě to zvíře nikdy nezabloudilo, ale jeho starší bratr včera něco vzkázal otci. Zatím nevěděl co. Otec pořádně neměl čas mu to vysvětlit, práce na polích bylo příliš. Jen věděl, že s tím mužem z města mluvili dlouho do noci při zapálené svíčce, a on tu teď musí do noci strašit, když by mnohem radši šel po celodenní dřině spát.
Nespokojeně si odfrkl opřel pušku o stěnu stodoly. Potřeboval se vymočit, proto si rozepl poklopec kalhot.
Někde za ním zašramotily tiché kroky. Pousmál se. „Dobře, že deš dřív, tati...“ ohlédl se, ale slova mu odumřela v krku. Sotva stihl ve světle měsíce zahlédnout muže, který ho o pár vteřin později tvrdě přirazil k prkenné stěně.
„Hej... co...“ zasténal. Bezmocně zašátral oběma rukama po zdi, ale dřív než stihl cokoliv udělat, se mu do boku zahryzlo ostří nože. Vykřikl bolestí a překvapením, bezmocně zaryl prsty do hrubého dřeva. Kolena se mu podlomila. Tam, kde ho ještě před chvílí tiskly lidské prsty, se do jeho kůže zasekly ostré drápy. Sotva se nadechl, než pronikly hluboko do jeho hrdla. Další bolest už skoro nevnímal, jen odpornou lepkavou pachuť v ústech.
Jenže stisk povolil, stín za jeho zády zmizel.
Sesul se na zem, oběma rukama se chytil za hluboké rány, klokotavě lapal po dechu.
„Charlie?!“ hlas jeho otce byl matný a vzdálený. Chtěl ho varovat, ale jen na prázdno otvíral a zavíral ústa z jejichž koutků přetekla krev.
„Bože... CHARLIE!“ Vyděšená mužská tvář se nad ním sklonila. Prsty zmáčenými od krve sevřel jeho paži. Jenže hlas se utopil v posledním výdechu, tělo ochablo.
Jeho otec se rychle narovnal. Chtěl se rozhlédnout kolem, ale ze stínu za rohem mu na záda skočilo velké zvíře.
Zhroutil se pod jeho vahou. Ještě se ho pokusil setřást, pažbou pušky ho praštil po hlavě.
Zvíře zuřivě zavrčelo, zakouslo se do jeho předloktí a drápy zarylo do jeho hrudi.
Muž zdušeně zařval, pokusil se ho ještě kopnout, ale uhnulo. Kosti v jeho předloktí zapraskaly, jak ho stisklo pevněji. Jeho vlastní krev mu kapala do obličeje. Měsíční světlo se odrazilo v neúprosných medových očích. Pustil pušku a volnou rukou popadl hustou zlatohnědou srst na jeho krku, marně se ho pokusil strhnout.
Věděl, že se neubrání. Zhluboka se nadechl, chtěl aspoň zařvat, varovat ostatní! Jeho žena byla ještě vzhůru!
Jenže zvíře jak kdyby odhadlo jeho úmysly. Pustilo jeho ruku, zakouslo se mu do krku a nepovolilo, dokud se jeho tělo nepřestalo škubat. Pak zvedlo hlavu, olízlo teplou krev ze zubů. Spokojeně si odfrklo, než se ohlédlo k domu a zavětřilo. Uvnitř na něj čekalo ještě několik lákavých životů.
Hlad!

Thomas překvapeně zastavil, když před sebou v noční tmě uviděl jasné světlo ohně. Zaklel, když si uvědomil, že v těch místech je jeho farma. Vrazil koni paty do slabin a hnal ho po cestě.
Vjel do dvora, ale kůň vyděšeně zařehtal, ustupoval před plameny, které pohltily dům a pomalu hladově přelézaly na střechu a do trámoví chléva, kde vyděšeně bučely krávy.
„MARIE!“ zařval, ale jeho hlas zanikl v hlasitém hukotu a praskání. Než ostatní dojeli za ním, seskočil z koně a chtěl vběhnout do domu, ale přes žár se nedostal ani na deset kroků od dveří, proto se otočil alespoň ke chlévu.
Kouř ho štípal v očích. Zakryl si obličej rukávem a rychle uvolnil závoru, rozkopl vrata.
Některé krávy uvnitř se už utrhly a i se zbytky úvazků zdivočele vyběhly ven. Uhnul na poslední chvíli, jinak by skončil rozdupaný pod jejich paznehty, až pak se dostal dovnitř, kde se už také rychle rozšiřoval oheň.
„Thomasi! Vrať se, spadne to!“ volal na něj někdo, ale on ho neposlouchal. Vyskočil na přepážku stání a uvolnil úvazek krávě, která konečně mohla utéct. Víc ale nestihl, když ho někdo popadl pod rameny a odtáhl ho pryč. Vzpíral se, ale dřív než se jim stihl vytrhnout, v trámoví chléva zapraskalo a celá budova se zhroutila jako domeček ze sirek. Příliš dobře věděl, že většina zvířat zůstala pohřbená pod ní.
Lapal po dechu, kašlal, oči mu slzely kouřem, bezmocí a vztekem. Co to znamená, si uvědomoval až příliš jasně.
MĚL HO NA MUŠCE, DO PRDELE! A MINUL!
Jenže zároveň ten nejasný pocit viny ze včerejšího večera nabral mnohem obludnější obrysy. Dostal odpověď na svůj vzkaz. Vzkaz, který zanechali oni všichni a který ohněm a krví napsal Jim.
Někdo mu pomohl vstát. „Musíme do města...“ v jeho hlasu byly slyšet obavy.
Zavrtěl hlavou a otřel si hřbetem ruky nos. „Řekni mi, že tam Marie nezůstala...“ zahuhlal.
I přes praskání a hukot ohně se kolem něj rozhostilo tíživé ticho.
Polkl. „Řekni mi, že není mrtvá!“
Nikdo neodpověděl, proto se konečně pozorněji rozhlédl. Všichni byli otřesení, v jejich tvářích se odrážely plameny ohně a Paul zabloudil pohledem kamsi za jejich záda.
Petterson je odstrčil a konečně si všiml Mariina těla.
Zatřásl hlavou, promnul si oči prsty, než je znovu otevřel. Tohle musela být jen noční můra, sen, ze kterého se musí probudit!
Někdo mu znovu sevřel rameno, on ale jeho ruku setřásl. Už nad ničím nepřemýšlel a rozeběhl se ke koním, vyskočil do nejbližšího sedla. Jako první projel bránou k městu.

Vysoká vlnící se tráva ozářená světlem měsíce Chrisovi připomínala klidný oceán, který rád pozoroval z paluby lodi a poslouchal jeho tiché šumění. Připadalo mu to jako v minulém životě. Tady, na pozadí poklidné noční atmosféry bujelo něco, co mu nahánělo husí kůži.
Nechal koně volně klusat přes rozlehlé pastviny. Už nebyl zrovna čerstvý a nerad by o něj přišel, navíc nechtěl, aby se při rychlejším tempu zranil, když pořádně ve tmě neviděl, kam ho vést. Tohle bylo lepší nechat na něm. Jeho bolelo celé tělo, byl unavený, pořád ho bolela hlava, ale snažil se to překonat. V sázce bylo příliš mnoho.
Vyhýbal se plotům a hledal osamělá stavení, jenže ranče a farmy byly od sebe vzdálené míle, jejich hospodářské pozemky se rozkládaly mnoho akrů kolem a omezovala ho jeho neznalost zdejšího terénu. Jediná stopa, kterou měl, byla domněnka, že osamělá stavení jsou v největším nebezpečí.
Zachmuřeně se rozhlédl po krajině. Měsíc brzy zapadne, a pro něj bude mnohem náročnější se ve zdejší krajině orientovat. Ještě chvíli jel přímo, než mezi vlnící se travou rozeznal dobře udržovanou cestu.
Konečně!
Navedl koně na ni a pobídl ho do cvalu. Když už nic jiného, může aspoň farmáře varovat a vyptat se, kde by našel další stavení. Jenže čím blíž byl, tím horší pocit měl. Už z dálky viděl podivné nepřirozené světlo, které do noci nepatřilo. Když vyjel na terénní vlnu, která mu bránila ve výhledu zarazil koně zůstal nehybně zírat na dům, který pohltily vysoké plameny. Osvětlovaly široké okolí a do vzduchu z nich stoupal vysoký sloup kouře a jisker.
Cítil, že je pozdě, přesto pobídl neklidného koně. Třeba někdo přežil!
Jenže ke stavení se nedostal a kolem našel jen rozdrásaná těla. Objel farmu ve velkém kruhu a pokoušel se volat, najít přeživší, jenže odpovědí mu bylo pouze monotónní hučení ohně, který už nemělo cenu hasit. Naděje shořela stejně jako farmářův dům. Zvíře bylo neomylné, jenže ta spoušť kolem byla příliš cítit lidskou zlobou a nenávistí, a to ho děsilo mnohem víc.
Stejně jako předtím nevěděl, kam dál, a tušil, že tenhle oheň není poslední. Jenže to byla jediná stopa, po které mohl jít. A až vzplane další, bude opět pozdě!
Zoufale se upínal k naději, že Marie už stihla dojet do města a varovat jeho obyvatele. Kdyby aspoň věděl, co se tam děje! Všechno, co dělal mu přišlo nesmyslné, přesto nemohl dělat nic jiného. Aspoň pro ten pocit, že NĚCO dělá. Hořce se zašklebil. Jezdí bezcílně sem a tam a sbírá mrtvé, aniž by mohl cokoliv ovlivnit. On je neustále ten, kdo chodí pozdě, a začínalo se mu to neskutečně zajídat!

V kuchyni jejího rodného ranče byla tma, krom matných obdélníků, které na dřevěné zdi kreslilo světlo plamenů požírajících nedalekou stodolu. Na sobě měla jen noční košili. Otec i její starší bratr byli venku. Třásla se po celém těle, nemohla to zastavit, slzy jí tekly po tvářích a tiše se modlila. Prosila Boha o pomoc.
Vmáčkla se víc do kouta, když se z venku ozval výstřel, zvířecí zařvání. Zaryla si prsty do vlasů a sesula se na zem.
Pak bylo ticho.
Nesnesitelně drásavé ticho!
Třeba je po všem! Snažila se překonat strach, který jí uzloval vnitřnosti.
Je po všem! Musí být po všem! Opakovala si pořád dokola, a netušila, jestli to říká nahlas, nebo v duchu.
Opatrně se zvedla, opřela se o stůl, který ještě večer pečlivě vydrhla a doklopýtala k oknu. Plameny sice osvětlovaly značnou část dvora, ale přesto nic jiného neviděla. Nikde nikdo nebyl, nezahlédla ani pohyb.
Zhluboka oddechovala, sbírala odvahu. Nakonec přeci jen vyšla ven. Zastínila si oči proti ohni a znovu se rozhlédla, jenže nikde nebyla živá duše.
Opatrně našlapovala. Kamínky rozeseté po udusané hlíně dvora jí řezaly do bosých chodidel, přesto se nezastavila. Došla až za roh domu, kde její chodidla objala chladivá tráva, ale jí sevřela hrůza. Ve slabém nestálém světle ohně zahlédla kohosi ležícího v trávě.
Zdusila vyděšený výkřik hřbetem ruky. Na tváře se jí vykutálely nové slzy. Rozeběhla se k němu. Muž ležel na břiše, podle oblečení poznala svého otce. „Tati... tatínku...“ štkala tiše, ale on se ani nepohnul. Snažila se jím zatřást, ale zbytečně. Padla na kolena, když si uvědomila, že nedýchá. Na rukou jí zůstala lepkavá krev.
Jenže ze tmy se ozvalo něco dalšího. Hluboké mrazivé zavrčení.
Vyděšeně se rozhlédla, ale neviděla nic, jen kousek od ní v trávě ležela otcova těžká lovecká brokovnice. Rychle se pro ni natáhla a vyškrábala se na nohy. Polykala slzy, třásla se po celém těle. Stěží dokázala natáhnout kohoutek, přesto vykročila.
Tma kolem ní houstla a světlo ohně pomalu ustupovalo posledním měsíčním paprskům. Hrdlo měla stažené tak pevně, že skoro nedokázala dýchat.
Někde na okraji zorného pole zahlédla pohyb. Rychle se otočila a málem znovu vykřikla, když zahlédla svého bratra, který se usilovně bránil velkému zvířeti.
„Bille...“ z jejích úst vyšlo sotva slyšitelné zasípění. Pak rychle zvedla velkou zbraň, a bez míření od boku vystřelila. Zpětný ráz pušky ji připravil o rovnováhu. Málem se neudržela na nohou, ale zvíře bolestně zařvalo, zakolísalo.
Zastřelila ho! Bože, prosím, že ho zastřelila!
Jenže se znovu zvedlo, svoji pozornost obrátilo k ní a bolest v jeho hlasu vystřídal vztek.
Pustila pušku a vyděšeně se rozeběhla pryč, jenže stihla udělat sotva pár kroků, když na její záda dopadlo těžké tělo, drápy se zaryly do kůže a ostré zuby se jí zakously do ramena.
Vykřikla a zhroutila se do studené trávy.
Jenže zvíře znovu zakolísalo. Někdo ho strhl stranou.
Když se namáhavě otočila na záda, uviděla svého bratra, který se ho snažil zadržet.
„Uteč, Katie!“
Vyškrábala se na nohy, ale zkroutila se bolestí. Z hlubokých ran na zádech i na rameni jí tekla krev, špinavá noční košile se jí lepila k tělu.
„Uteč!“
Konečně donutila svoje ztuhlé, bolavé tělo k pohybu a klopýtavě se rozeběhla pryč. Prudce se ohlédla, když zvíře znovu vítězně zařvalo. Rezonovalo to až někde hluboko v jejích nervech, v mysli. Zakryla si uši rukama, přesto se nedokázala zbavit úzkosti. Nutila se k dalšímu pohybu, i když měla pocit, že má nohy těžké a další krok nutně musí být poslední.
Zvíře zavětřilo. Pachy ve vzduchu se mísily a prolínaly, přesto zachytilo krvavou stopu stále ještě dýchající kořisti.
Neutečeš!
Chtělo hned vyrazit za ní, jenže bolest tam, kde se do jeho kůže zaryly broky, ho nečekaně ochromila. Většina šla mimo, přesto o sobě zranění dalo vědět. Zatřáslo hlavou, zhluboka oddechovalo, chtělo konečně vyrazit za další potravou, jenže jeho tělo protestovalo.
Přeměna nebolela, přesto s lidským tělem bolest zranění sílila a přidávala se únava. Mathew zavrávoral v několika posledních krocích, než padl na bok.
Nezabíjet nikoho!
Hlas, co pocházel odkudsi z hlubin jeho mysli, jak kdyby ho roztrhl vejpůl. Zasténal, zaryl si prsty do zcuchaných vlasů a měl pocit, že mu hlava praskne bolestí. Co oproti tomu byly rány na zádech, co byla únava ochromující jeho tělo. Nevěděl, co znamená, co mu chce říct, čí je, přesto se zařezával do každého nervu.
Chtěl ho vytlačit, chtěl znovu to nekonečné prázdno, smrt, zkázu a krev.
Jenže ten hlas...
Drásal, bolel, ale něco v něm po něm toužilo. Něco, co umíralo stejně bolestivě jako lidé, které zabil.
Nakonec ho přeci jen vytlačil, umlčel bolest v sobě, jen únava a zranění zůstaly.
Ještě chvíli mu trvalo, než se aspoň trochu vzpamatoval, až pak se vyškrábal se na všechny čtyři. Zhluboka oddechoval, napjal všechny síly, postavil se a došel k rohu domu. Opřel se o něj, otřel si z obličeje a úst čerstvou krev. Zavětřil, rozhlédl se po okolí.
Jeho kořist byla pryč a on teď neměl sílu ji pronásledovat. Vystopuje ji, jen co nabere sílu. Neuteče daleko, nebo zemře po cestě. Jediné, čeho litoval, bylo, že ji nedokázal zabít hned. Jeho první dnešní neúspěch.
Odfrkl si a zadíval se na plameny, které už téměř strávily stodolu. Chtěl by cítit uspokojení. Aspoň zlomek z toho co cítil, když zabil tu ženu na Pettersonově farmě, jenže prázdno v něm uspokojené nebylo. Nevěděl, kolik ohňů zapálil, kolik lidí zabil. Jeho hlad po krvi a po smrti jak kdyby byl stále silnější. Zoufale toužil po další, přestože jeho tělo vypovídalo službu, síly nebyly bezedné. Musel si odpočinout, aspoň na chvíli.
Myslel, že se zhroutí, když se pokusí udělat další krok, přesto se donutil k pohybu. Musel odtud pryč.

Jim se opíral o roh kovářova domu a kouřil. V měsíčním světle bylo vidět skoro jako ve dne. Pozorně sledoval místní hlavní ulici, kde se pohyboval muž s puškou. Když prošel kolem, kývl a prsty se dotkl krempy klobouku. Odpověděl na jeho pozdrav a nespustil z něj pohled, dokud nezmizel za rohem.
Téměř celý den sledoval Bartona. Z města odjel jen jednou, odvedl koně k jedné z farem. Následoval ho až tam. Když se vracel, jen na něj provokativně zamával ruličkou bankovek. Odfrkl si, když si vzpomněl na výsměch v jeho očích.
Mezi tím se ale neflákal. Vyptával se po lidech, kde by se mohl někdo schovávat. Nezbylo mu, než těch pár opuštěných míst narychlo obhlídnout. Chrise sice nenašel, ale v domě jedné z polorozpadlých farem rozhodně někdo byl, jenže čekat na něj nemohl. Nemyslel si, že odjel, to mohl udělat už dávno. Něco ho tu drželo a on nejspíš tušil co. Dostane ho brzy, stejně jako Hoardbeasta.
Naposledy potáhl z cigarety a pomalu vypouštěl kouř nosem i ústy. Nikdo z mužů, co včera v noci odjeli na pláně, se ještě nevrátil. Mohlo to mít jen dva důvody – buď jsou mrtví, nebo ho ještě nenašli. Pochyboval, že ho dostanou, ale i ve městě a okolí byl pořád klid. Jenže on klidný nebyl. Cítil v kostech, že to je jen napjaté ticho před bouří, kterou včera cíleně začal. Teď už jen počkat, až udeří, a jeho kořist sama strčí hlavu do smyčky.
Zahodil nedopalek cigarety. Zamračeně si prohlédl okno kovářova domu, za kterým před chvílí zhaslo světlo lampy, protáhl si ztuhlá záda a pomalu vykročil ke středu města. Ještě nedošel ani k poště, když po cestě od západu kdosi tryskem vjel mezi domy a prudce zastavil, až si jeho kůň málem sedl na zadek. Jim ho sledoval přimhouřenýma očima s křivým úsměvem. Neměl klobouk, díky tomu poznal Pettersonovu umouněnou tvář. Než seskočil do, města vjelo několik dalších jezdců a dva z mužů, co byli na stráži, se rozeběhli k nim.
Měl co dělat, aby se nerozesmál. Věděl, co to znamená. Chvíle, na kterou čekal, je tady! Založil ruce na prsou. „Tak co, dostali ste ho?“ zeptal se Pettersona na oko klidně.
Mladý muž se po něm ohlédl, strnule čekal až dojde k němu, pak mu bez jediného slova vrazil ránu pěstí.
Jim ale jeho úmysl poznal dřív, než se stihl napřáhnout. Uhnul, jeho ruku chytil ve vzduchu, kolenem ho nakopl do rozkroku a podrazil mu nohy.
Thomas bolestně zasténal, chtěl se zvednout na všechny čtyři, znovu zaútočit, ale Jim ho kopl do boku a pak mu klekl na záda. Popadl ho za vlasy, hlaveň odjištěného revolveru mu přitlačil za ucho.
Jenže dřív než stihl cokoliv říct, se u jeho hlavy ozvalo další kovové cvaknutí. Chladná hlaveň ho dloubla do tváře.
„Pusť ho!“
„Napadl mě!“ procedil mezi zuby, ale studený kov se zaryl hlouběji do jeho kůže. Stočil pohled do strany. Paul vyzývavě zvedl obočí: „Bude to?! Tvůj posranej život je mi úplně ukradenej, klidně Hoardbeastovi tuhle radost seberu!“
Ještě chvíli se měřili pohledem, než se Jim pohrdavě ušklíbl, zajistil revolver a postavil se na nohy. Paul ale nesklonil zbraň, mířil mu pořád do obličeje.
Thomas se s klením sbíral na nohy, kdosi ho chtěl podepřít, ale on se mu vytrhl.
Jim o krok ustoupil, nespouštěl oči z Paula a mužů, kteří stáli za ním. Všichni měli v rukou odjištěné pušky.
„Ještě se hneš, a ustřelim ti palici!“
„O co vám, sakra, jde?!“ zavrčel Jim, revolver měl pořád připravený v ruce. Tahle situace se mu vůbec nelíbila.
„Thomasova farma lehla popelem, Marie je mrtvá. O to jde!“
Jim se ušklíbl, odhadl to dobře, je to tady! „Já sem ji nezabil, stejně jako sem nezapálil jeho farmu. Já nejsem ten, koho máte trestat!“
Thomas si odplivl. „Ale ten, kdo to udělal, si přišel pro tebe a očividně si přečetl tvůj včerejší vzkaz.“
„Nebyl sem tam sám. Ten vzkaz byl od vás všech. Nechte mě jít a dostanu ho, o nic jinýho mi nejde.“
Paul se nepěkně usmál. „Abys mohl zdrhnout? Půjdeš na lov, to je víc než jistý, ale s náma. Odhoď to a zvedni ruce nahoru!“
Jim stiskl zuby a prohlížel si ho přimhouřenýma očima. Bylo mu příliš jasné, o co mu jde, a ani trochu se mu to nelíbilo. Couvl ještě o půl kroku. Jenže hlavně pušek v rukou mužů před ním se vznesly a zamířily na něj. Kdyby tak za ním nebyla zeď domu!
Vztekle si odfrkl a pustil revolver na zem.
„Thomasi, opasek. Sundej mu ho.“
Jim mohl možná tak s odporem ohrnout ret a probodávat ho ledovým pohledem, když uvolnil přezku. Sebral jeho opasek s nožem, podal ho za sebe. Pak mu konečně vrazil ránu pěstí do obličeje a druhou do břicha.
Jim neustoupil, jen rozpřažené ruce zatnul v pěst, vyplivl krev z úst a přimhouřil oči. Sledoval ho pohledem přetékajícím záští. „Ulevil sis?!“ sykl na něj.
Znovu se rozpřáhl, ale Paul ho zarazil. „To stačí, to nech na někom jiným. Zavřete ho! Brzo dokáže, co je na jeho řečech pravdy.“
Thomas si odfrkl a protřepával si bolavou pravačku. Sledoval, jak dva muži chytili Jima za paže a násilím mu je zkroutili za záda. Ten vztekle zasyčel, ale když ho donutili k pohybu, podvolil se a ohrnul ret.
Z každých sraček se vždycky dostal, dostane se i z těhle! Nějaký vidláci ze zapadákova nemaj šanci, na to mu nesahaj ani po kotníky!
Paul podmračeně sledoval, jak ho odvedli. Když osaměl, prsty si protřel unavené oči, zajistil revolver a uklidil ho zpět do pouzdra. Zůstal stát na místě a zíral na špičky svých bot. Co bude dál, se snad ani neodvažoval ptát. Zklamání, bezmoc a únava na něm visely jako těžká závaží. V hlavě mu stále hučela vidina obou požárů, které za poslední dva dny viděl, i bratrovy smrti. Plameny, zkáza, smrt a beznaděj na něj dorážely z hlubin jeho podvědomí a nedokázal se jich zbavit. Měl strach, že něco kapitálně posrali a nedokážou zabránit tomu, aby se jim to mnohonásobně nevrátilo. Jenže nikdo, ani on sám, nevěděl odkud.
Z úvah ho vytrhlo odkašlání. Bleskově sjel dlaní k pažbě revolveru, ale uvědomil si, že před poštu vyšel starosta, na sobě měl kalhoty a dlouhý župan. Nejspíš celou scénu s Jimem sledoval. Vypadal vyděšeně, unaveně a nejistě. „Takže jste ho ještě nedostali...“ konstatoval prostě. Hlas se mu chvěl.
Paul jen zavrtěl hlavou a uhnul očima.
Starosta nejistě kývl. „S tvým bratrem jsme se rozloučili odpoledne. Jeho žena pochopila, žes tam nebyl.“
Hrdlo se mu stálo, do očí se mu tlačily slzy. Ničemu to nepomohlo, byl to promarněnej čas. Nedokázal ale poděkovat, jen prudce trhl hlavou.
Starosta mu něco podal a jemu chvíli trvalo, než v jeho prstech dokázal rozeznat stříbrnou hvězdu, kterou ještě včera nosil Kale. Polkl a zavrtěl hlavou, ale starosta ho křečovitě chytil za předloktí. „Tohle město potřebuje šerifa... prosím,“ jeho rozechvělý hlas ho ještě víc pobouřil.
„Byl to můj bratr, sakra! A kvůli týhle posraný hvězdě je mrtvej!“ věděl, že to je hloupost, ale hnusilo se mu to, že by ji měl nosit on.
Starosta bezradně zavrtěl hlavou. „Tohle město tě zná a potřebuje. Muži za tebou stojí. Ukaž mi někoho lepšího a já požádám jeho.“
Odvrátil pohled, mezi stisknutými zuby procedil několik kleteb, ale nakonec si odznak vzal. Starosta se vděčně pousmál, nejistě ho poplácal po předloktí, vrátil se do svého domu.
Paul strčil hvězdu do kapsy kabátu a rychle se odvrátil. Potřeboval být aspoň chvíli sám a přemýšlet.
Hoardbeast jim proklouzl nechutně hladce a teď slídí kolem. Kdyby aspoň věděl, co chce! Kdyby si byl jistý, že Pettersonova farma byla jediná, na kterou zaútočil. Jenže jistý si nebyl ničím!
Kurva, nebyl si jistý ani sám sebou!

Klopýtala po cestě, kameny se jí zarývaly do bosých chodidel. Celé tělo ji bolelo a nejvíc otevřené rány na rameni i zádech. Po tvářích umazaných od krve jí tekly slzy. Stále před sebou viděla děsivé zvíře, které zabilo jejího otce a bratra.
Zastřelila ho! Ale on se zvedl a zaútočil na ni!
Je to démon... ďábel! Nejde zabít, přijde si pro ně všechny!
Myšlenky se jí pletly, krvavé vidiny a medové oči zářící ze tmy ji pronásledovaly a děsily.
Musí dál... musí utéct, její bratr za to zemřel!
Netušila, jak daleko došla, než zakopla a zhroutila se na cestu. Zdušeně vykřikla bolestí a už se nedokázala pohnout. Něco slábnoucího v ní ji nutilo k tomu, aby se zvedla a pokračovala v cestě, jenže ji opustila veškerá síla. Sbalila se do klubíčka, třásla se a plakala v zajetí strachu a očekávání nevyhnutelné smrti.

„Beze mě ho nechytíte! Za všechny, co ještě dneska zařvou, máte zodpovědnost vy!“ zasyčel Jim na muže, který otočil klíčem ve visacím zámku cely v šerifově kanceláři a zkusil, jestli dobře drží. Na jeho slova nereagoval, věnoval mu jen unavený pohled, než se od něj odvrátil a vyšel ven. Nikdo tam s ním nezůstal, aspoň prozatím.
Odfrkl si a rozhlédl se, ale utéct odtud nebylo kudy, alespoň ne teď. Nelíbilo se mu, co s ním provedli, přesto se musel uklidnit. Sedl si na hrubou dřevěnou pryčnu, prsty nahmatal pouzdro šikovně všité do vysoké boty a v něm zasunutou ostrou štíhlou čepel vrhacího nože, jeho záložní zbraně. Dával si dobrý pozor, aby o něm nikdo nevěděl, a už několikrát mu v situacích, jako je tato, dobře posloužil. Teď jen ty pitomce chvíli nechat, aby si s ním dělali, co chtěj, a jakmile bude mít možnost, prchnout. Měl sto chutí odtud vypadnout, nechat Hoardbeasta, ať je pozabíjí všechny a jejich kostma si vyčistí zuby. Ale tak dlouho po něm pátral, teď by se měl připravit o potěšení z lovu? Příliš těžko snášel, že by prohrál jen kvůli bandě vesnických balíků z prdele v největším zapadákově Států.
Hoardbeast se vrátil, aby s ním dohrál jeho hru. Přišel si pro něj, aby se mohl stát jeho kořistí, a on ho nemínil přenechat komukoliv jinýmu. Bylo mu ukradený, kolik lidí u toho zařve. Bylo mu jedno, jestli tahle díra lehne popelem. S klidem si počká a bude se dívat, jak postupně umírají. Oni mu byli ukradení, ale v něm cítil protivníka, který se mu vyrovnal, a utéct by znamenalo přiznat, že na něj nemá. Raději by zemřel, než aby něco takovýho připustil!
Ale on nezemře, ne teď a ne tady. Hoardbeast byl jen další zářez na pažbě jeho pušky a on bez něj neodejde, i kdyby za ním měla zůstat jen hromada mrtvých těl.
Sundal si klobouk, hodil ho vedle sebe na pryčnu, opřel o prkennou stěnu za zády. Založil ruce na prsou a ušklíbl se. Hra ještě nekončí, teprve začala a tohle je jen její nečekaná součást!
Mezitím se Thomas venku opřel o sloupek verandy, poté se podél něj sesul a dosedl na zaprášený schod, opřel obličej do dlaní. Napětí ho opouštělo a místo toho na něj dopadlo všechno, co se stalo za poslední dny. Hluboká únava, bolest další ztráty, zklamání a bezmoc. Byl na dně, netušil, co by se ještě muselo stát, aby se cítil hůř. Zatnul zuby a přesto nedokázal udržet slzy.
Někdo ho konejšivě chytil za rameno, ale on se mu chtěl vytrhnout jenže neměl dost sil, proto aspoň odvrátil pohled.
Kolem něj šuměly tlumené hlasy. Z útržků hovoru vyrozuměl, že se mluví o tom, co se stalo.
„Měli byste si odpočinout, pohlídám to tady,“ zaslechl někoho nového.
„Jeden už ti utekl, Bartone,“ odfrkl si někdo posměšně.
„Pustil sem ho.“
To ho donutilo zvednout hlavu a podívat se tím směrem.
„Byl to zrádce...“ oponoval jeden z mužů kovářovi, který se jen ušklíbl a trhl hlavou k šerifově kanceláři.
„Jo, říkal ten, kterýho ste sami strčili do lochu. Ten namyšlenej parchant se mi nelíbil od začátku, proto sem vsadil na jinou kartu.“
„A kde máš tu svoji kartu?!“
„Jel uklízet ten bordel, co ste, vy pitomci, po sobě nechali na Hoardbeastově ranči! Kdo ví, co se tam venku děje, ale jestli je někdo, kdo ho dokáže zastavit, je to ON! Tak radši zavři hubu a zpytuj svědomí! Nechali ste se zblbnout jako malý děti!“
Muž zaraženě mlčel, neodpověděl a Thomas opřel hlavu o dřevo sloupku, promnul si oči prsty. „Má pravdu... posrali sme to... všechno,“ zamumlal.
„Měli byste se jít vyspat, teď tady už stejně nic nezmůžete a takhle ste k ničemu. Jestli někdo nemá kde složit hlavu, tak u mě ve stodole je místa dost. Do svítání není daleko. Tady toho si pohlídám, něco mu dlužím.“
Někdo ještě odporoval, ale to už Thomas nevnímal. Nakonec se přeci jen rozešli, jen on stále zůstal sedět na schodu a nebyl s to se pohnout. Až když mu kovář stiskl rameno, pomalu vzhlédl. „Je mi to líto Pettersone,“ promluvil na něj tiše.
„Mohl sem ji zachránit... měl sem ho na mušce. Minul sem... “ zahuhlal sotva slyšitelně a pevně si sevřel kořen nosu prsty, přesto nedokázal další slzy zastavit.
Kovář tiše zaklel, chvíli se odmlčel, než znovu promluvil: „Seber se chlape, takhle nic nevyřešíš! Ráno moudřejší večera. Harper tě odvede ke mně, zkus se trochu vyspat.“
Nakonec přeci jen vstal, ale podepřít se nenechal. Aspoň bude chvíli sám, se svojí hanbou, zklamáním a bolestí. Selhal jako muž, jako manžel, otec i bratr. Nebylo nic horšího.
Barton je chvíli sledoval, než konečně vešel do šerifovy kanceláře a zapálil petrolejku na stole. Jim ho pozoroval přimhouřenýma očima s křivým posměšným úsměvem. Sedl si na židli, pohodlně se opřel a usmál se na něj stejně ledově.
„Věděl sem, žes ho pustil,“ zašklebil se Jim, po chvíli co se měřili pohledy.
„Jo, možná nejseš tak blbej, jak vypadáš... občas. Jen se ti tvoje chytráctví trochu nevyplatilo, jak tak koukám.“
Jim ohrnul ret a posměšně se ušklíbl. „Když si to myslíš...“
„Já nejsem ten, kdo dřepí za mřížema,“ oplatil jeho posměšek. Ten pohled si mínil doopravdy užít a měl na to dost času.

Chris konečně narazil na další cestu. Jenže kůň byl už příliš unavený, proto ho nechal jít volným krokem, i když by ho nejraději pobízel do cvalu. Našel ještě dva požáry a čím dál tím víc mu připadalo, že se honí za přízrakem, ne za tvorem z masa a kostí. Přál by si, aby k tomuhle nikdy nemuselo dojít, aby Matthewa nikdy nemusel poznat z téhle stránky, protože to, co viděl, ho děsilo mnohem víc, než to, že vlastně není člověk. To, co zůstalo, byla smrtící směs lidské nenávisti a neomylných zvířecích instinktů.
Zatímco přemýšlel, projel úvozem mezi stromy, a když se znovu zadíval na cestu, překvapeně zastavil. Světlo měsíce ozařovalo něco, co vypadalo jako chumel špinavé látky. Rychle pobídl koně, a až zblízka poznal, co vlastně vidí. Na cestě ležela žena nebo dívka, její původně bílá noční košile byla ušpiněná a nasáklá krví. Vypadala jako mrtvá.
Na nic nečekal a seskočil z koně, rychle se k ní sklonil. Ulevilo se mu, když zjistil, že její kůže je na dotek teplá. Opatrně s ní zatřásl, pokusil se ji přivést k vědomí. Její mladá tvář byla přízračně bledá, rozpraskané rty se sotva pohnuly, víčka očí se zachvěla, přesto je neotevřela.
„No tak, děvče, prober se! Nemůžeš to vzdávat!“ pokusil se s ní znovu zatřást.
„Je... je to přízrak.. zabije všechny....“ uniklo jí mezi rty. Víc se nepohnula.
Jemně sevřel její rameno a pokusil se ji otočit na záda. Bolestně zasténala. Snažil se být opatrný, a až teď si všiml hluboké rozšklebené rány na rameni, ze které stále vytékala krev. Zaklel, sundal si košili a pokusil se ji ošetřit, jenže moc se mu to nedařilo.
„Ksakru!“ zaklel a rozhlédl se kolem, došlo mu o čem mluvila. Nedaleko zahlédl další odraz ohně.
Nerozhodně si prohrábl vlasy, nakonec ji ale odnesl na kraj cesty do trávy. Rychle nasedl na koně, aby zjistil, že jeho snaha byla zbytečná a ona je jediná, koho z toho domu může zachránit. Přišel opět pozdě.
Když se k ní sklonil a dlaň položil na její čelo, zaklel. Ještě žila, ale jak dlouho?
Přitáhl si ji do náruče a ztěžka neobratně nasedl na neklidného koně. Musí ji dostat do města! I když tím riskoval, nemohl ji tady nechat. Aspoň jeden život zachránit, když u těch dalších to nedokázal. Nad tím, kde je Matthew a jak je možné, že mu jeho kořist utekla, raději nepřemýšlel. Mrtvý nebyl, to by poznal.

Paul sledoval zapadající měsíc. Seděl ve vlhké trávě na hřbitově obklopujícím malý dřevěný kostelík vedle čerstvého hrobu svého bratra a palcem se bez úspěchu snažil setřít tmavou skvrnu na odznaku šerifa. Možná to byla jen zašlá šmouha, ale on v ní viděl jeho krev a nedokázal se té odporné představy zbavit.
Nemohl nosit odznak pošpiněný jeho krví! Byl to jeho starší bratr, sakra! Celý život k němu vzhlížel, miloval ho! Znamenal pro něj příliš, a dokázal to naplno pochopit až teď. Byl mu bratrem, ale i otcem, kterého musel příliš brzy nahradit. Opatroval ho, vedl ho a pomáhal mu. Jak sakra může nastoupit na jeho místo, když bez něj je nic?! Spolu byli silní, sehraní, kryli si vzájemně záda. Už se ani nemuseli domlouvat, jako kdyby si četli myšlenky. Jenže tentokrát ho krýt nedokázal. Zůstal sám a to znamená, že je NIC!
Promnul si obličej dlaněmi, zatnul zuby, ale přesto už nemohl zadržet slzy. Posral to! A teď nevěděl, jak z toho ven.
Znovu se zadíval na odznak ve svých prstech. I přes žal a beznaděj si uvědomoval, že starosta měl pravdu. Muži za ním půjdou. Věděl, že ho uznávaji stejně jako jeho bratra, a sám nejspíš nechápal proč, když Kale byl z jejich dvojice ten silnější a on na tom nikdy nechtěl nic měnit. Vypadalo to všechno tak logicky a jednoduše, že nastoupí na jeho místo, když se něco stane, ale on o tom nikdy nechtěl ani uvažovat. Nikdy nechtěl přemýšlet nad tím, že by ho nahradil, jenže teď se to od něj očekává. Město ho potřebuje, ale on se cítil tak nicotný a slabý jako nikdy dřív.
Potáhl nosem a rychle setřel slzy z tváře. Je jako malej usmrkanej kluk! Styděl se za slzy, nenáviděl se za svoji slabost. Byla to hamba, zhroutil se jak baba! Co by mu asi řekl Kale?
Hořce se ušklíbl. Nejspíš, aby se sebral a začal dělat něco pořádnýho, ne ostudu. Polkl a znovu si s odporem prohlédl stříbrnou hvězdu. Vždycky se bál, že ho zklame a teď cítil, že přesně tímhle by to udělal. Dokázal si živě představit jeho tvář, pohled, kterým by ho probodl.
Do háje! Kale mu věřil, teď tady není a on místo, aby ho zastoupil tak jako vždycky, je úplně v prdeli! Jenže tohle bylo jiné než vždycky. Předtím tu bylo stále vědomí, že někde je, někde poblíž, že se vrátí. Teď byl pod zemí a on sám v průseru, kdy ani pořádně nevěděl, čemu vlastně čelí.
Trhl hlavou a vzhlédl, když nedaleko zaslechl koňské kroky. Rychle vstal a vytáhl revolver. Zahlédl jezdce, který se pomalu blížil po cestě. Přeběhl k bílému plaňkovému plotu hřbitova, odjistil zbraň a namířil na něj. „Stůj ani se nehni,“ zavrčel. Možná někde v koutku duše doufal, že to bude Hoardbeast. Bylo by to lákavě snadné.
Kůň zastavil a muž promluvil. „Nepřijel jsem ve zlém. Našel jsem někoho, kdo potřebuje pomoc.“
Hoardbest to nebyl, ale ten hlas znal. „Chris?!“ sykl a nesklonil zbraň.
„Správně. Mám u sebe zraněnou ženu. Jestli jí někdo nepomůže, zemře.“
Paul se zarazil. Ten chlap měl přece pomáhat Hoardbeastovi! Jenže ve tmě toho moc neviděl. „Pojeď blíž, ale pomalu, jestli se o něco pokusíš, nebudu váhat!“
„Nepřijel jsem proto, abych někomu ublížil,“ odpověděl mu ještě muž, než znovu pobídl koně. Až když dojel na pár kroků od něj, všiml si konečně těla v jeho náručí. Zaklel. Nezdržoval se obcházením a plot prostě přeskočil, aby se dostal blíž. Zalapal po dechu, když poznal popelavou bezvědomou tvář dívky, za kterou jezdíval, na kterou si myslel. Připadlo mu, jako kdyby do rány v jeho hrudi někdo vrazil nůž, roztrhl ho od hlavy až k patě.
„Katie... co se stalo?!“ vydechl sotva slyšitelně.
„Potřebuje pomoc, ještě se z toho může dostat. To ostatní ti řeknu později, když mi zaručíš, že se mi nic nestane. Jsou věci, který byste měli vědět.“
Trhl sebou, sotva vnímal, co říká. Zamrkal, zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. „Jeď okamžitě do města. Kdyby měl někdo problém, řekni mu, že tě posílám já!“ snažil se, aby jeho hlas zněl pevně, přesto se mu chvěl.
„Uvěří mi?“
„To ti nezaručim, ale nejspíš tě nezabijou dřív, než tam dojdu.“
„A Jim?“ zeptal se ještě tiše.
Paul se strojeně ušklíbl. „Za mřížema. Jeď už!“
Chris na něj vrhl překvapený pohled. Situace se očividně vyvinula jinak, než všichni předpokládali. Kývl, ale neodpustil si ještě výčitku. „Ona je jedna z těch, která zaplatila za to, co jste včera udělali.“ Pak konečně pobídl koně do klusu.
„Jak to myslíš?!“ zíral za ním Paul, než si význam jeho slov sám vyložil. Zaklel a vztekle nakopl sloupek plotu.
Měl tušit, že se něco stane, měl něco dělat! Ale místo toho bulel na hřbitově jako malej kluk!
Chtělo se mu zařvat, ale jen cedil mezi zuby tiché nadávky. Odznak se mu bolestivě zařízl do dlaně, jak pevně stiskl ruce v pěst. Pomalu povolil prsty a s odporem si ho prohlédl. Ještě chvíli váhal, než ho konečně připnul ke klopě kabátu. Je slaboch, byl příliš nejistý, ale svoji nejistotu musel skrýt, tohle byl jediný způsob, jak odčinit chyby, které udělal. Pak se rozeběhl za ním.
Chris mezitím dojel mezi domy. Ve městě byl stále podivný klid, to nečekal. Nelíbilo se mu to, vypadalo to, jako kdyby nikdo nic nevěděl.
„Stůj! Kdo je to?!“
Zarazil koně, když ze stínu domu vyšel muž a namířil na něj pušku. „Chris, vezu zraněnou. Paul o mě ví.“
Překvapilo ho, že muž hned sklonil zbraň a přišel k němu blíž. „Tak ten starej všivák Barton měl pravdu, že se vrátíš. Co se stalo?“
Chris nedokázal skrýt překvapení. Vypadalo to, že problémy, které by tady mohl mít, vyšuměly samy. Jenže mnohem horší problémy byly za jeho zády, než před ním. „Našel jsem ji na cestě. Potřebuje doktora,“ nerozhodně si skousl ret. Co všechno může říct a komu, aby nevyvolal paniku, kterou opravdu nechtěl?
Muž mu ukázal na dům s temnými okny nedaleko. Na nic se neptal, přesto nepříjemné otázky kroužily vzduchem jako hejno dravců, připravených se sesypat na jejich hlavu. Jenže těžko říct, co všechno by způsobily odpovědi. Proto raději pobídl koně. Než dojel k domu doktora, doběhl ho Paul a pomohl mu sundat děvče z koně. Na nic se neptal, jen počkal, dokud Chris prudce nezabušil na dveře.
Trvalo příliš dlouhou chvíli, než se za okny objevilo světlo svíčky, Paul nervózně přešlapoval, dokud postarší muž neotevřel dveře. Změřil si je oba podmračeným pohledem, ale to už se Paul hrnul dovnitř. Chris ho těsně následoval.
Doktor uhnul.„Co... to...“ stihl sotva rozespale vykoktat, než Chris shrnul ze stolu několik věcí a Paul na něj opatrně položil Katie.
Znovu bolestně zasténala a Chris si všiml, jak ji jemně pohladil po tváři, nepřirozeného lesku v jeho očích, když zvedl pohled. „Jestli ji nepomůžete, zemře!“ v tónu jeho hlasu se mísil rozkazovací tón se strachem a nejistotou.
Muž pevně semkl rty, ale rychle podal svíčku Chrisovi. „Zapal lampu,“ sykl na něj, a když se kolem rozlilo světlo, konečně se sklonil nad svojí pacientkou. S očividným opovržením odstranil Chrisovu košili z rány, ale když to udělal, překvapeně zalapal po dechu a ustoupil. V jejím rameni zela velká díra, vypadalo to, jako kdyby kus chyběl.
Chris polkl. V měsíčním světle vypadalo její zranění podstatně lépe.
Paul ho probodl pohledem, on ale jen trhl hlavou. Na vysvětlování nebyl čas. Nesouhlasně si odfrkl, přesto ale zavrčel na doktora. „Tak pomůžete jí, nebo ne?!“
Muž byl bledý a vyčítavě na ně zahlížel, přesto se vrátil a pozorně si prohlédl ránu. Než zvedl hlavu a zavrtěl jí. „Rány vyčistím, ale kosti jsou polámané, svaly potrhané, to spravit nejde, ne tady. Jestli nezemře teď, je dost pravděpodobné, že dostane infekci. Pak jí nepomůže ani Pánbůh. Ztratila hodně krve, je zesláblá. Není velká naděje, že to přežije.“
„Tak udělejte, co můžete! A HNED!“ zavrčel vztekle Paul.
Muž už nepromluvil, rychle si připravil náčiní a čisté obvazy. Když ale začal z rány vytahovat drobné kamínky a úlomky kostí, dívka doširoka otevřela oči a vyděšeně vykřikla.
„Katie...“ promluvil na ni tiše Paul a chytil obě její ruce, aby se nemohla bránit. Chris mu musel pomoct, aby ji udrželi na stole. Plakala bolestí, vzpírala se a on se jí marně snažil utěšit.
„Je to démon... ďábel...“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky a bolestným křikem. Její oči byly doširoka otevřené, přesto jako kdyby nevnímala nic z toho co viděla kolem. Chris měl obavu, že vidí něco úplně jiného.
„Nejde zabít... všichni zemřou.... jako Bill...“
„Katie! To jsem já, Paul, poznáváš mě?“ snažil se jí ukonejšit, ale ona jen znovu vykřikla, svíjela se bolestí, na jeho slova nereagovala, dokud se nevyčerpala a znovu neupadla do bezvědomí.
Byli zaměstnaní starostí o dívku a ani jeden z nich si nevšiml muže ve dveřích. Tiskl v rukou pušku, sledoval, co se děje, a když zaslechl její slova, překvapeně zalapal po dechu. Pak zmizel stejně nenápadně, jako se objevil.
Chris s obavou sledoval Paula, který zkřivil rty a rukou ušpiněnou od krve si promnul čelo. Potřeboval by s ním mluvit co nejdřív. V duchu postrkoval lékaře, aby sebou pohnul. Tušil, že od ní neodejde, dokud o ni nebude pořádně postaráno. Ale všechno se protahovalo. I rány po drápech na jejích zádech potřebovaly ošetřit. Všiml si, jak Paul odvrátil pohled.
Až když mu doktor dovolil odnést ji na provizorní lůžko v rohu místnosti, chytil ho za předloktí a chtěl na něj promluvit, ale on se mu vytrhl a odešel ven. Chris ho dohnal, snažil se ho zadržet. Ale on se prudce otočil, vytáhl revolver a namířil mu ho do obličeje. „O co ti, sakra, jde?!“ neudržel se a zařval na něj.
Chris zvedl prázdné zkrvavené ruce. „Aby už nikdo další nezemřel. Jestli mě zastřelíš, tak už to nikdo nezastaví,“ odpověděl mu klidně, i když se mu útroby svíraly obavami.
„A co, sakra?!“
Chris zaváhal než mu tiše odpověděl: „To ti řeknu, až se uklidníš. Tímhle nic nevyřešíš. Je toho hodně, co bys měl vědět, a ještě víc, co by mohlo jít do háje, když teď nebudeme jednat s chladnou hlavou.“
Paul jen ohrnul ret, nesklonil zbraň, přesto si Chris všiml, že o tom, co mu řekl, přemýšlí.
„Poslechl bych ho,“ oba trhli hlavou, když se nedaleko ozval známý hlas. Kovář se s rukama založenýma na prsou opíral o rám dveří šerifovy kanceláře a sledoval oba muže.
Chris se na něj vděčně usmál.
„Co ty do toho máš co mluvit?!“
Barton otráveně protočil oči vsloup. „Pustil sem ho a on ti přivezl tvoji Katie, proč asi? On ví víc, než my všichni dohromady, tak bych mu na tvým místě půjčil čistou košili, pozval ho na panáka a vytáhl z něj, co můžu!“
Paul po kovářovi šlehl pohledem, bolestně stiskl rty. Kale by to tak udělal. On byl vždycky ten rozvážnější, ten lepší. Nakonec přeci jen sklonil zbraň. „Chci vědět všechno, a hlavně jak z toho ven!“
Chris si zhluboka povzdechl a kývl hlavou, chtěl něco říct, ale nestihl to.
Kovový hlas zvonu místního kostela, který se rozlehl kolem, byl v nočním tichu tříštivě nepatřičný. Neodbytně se rozlehl mezi domy a rovinatou krajinou, roztrhal klid ve městě na cáry.
Všichni tři muži na sebe překvapeně pohlédli. Všichni věděli, co to znamená. Někdo s jeho pomocí křičí do kraje, že všem hrozí smrtelné nebezpečí. Všichni tři si příliš dobře uvědomovali, že je to pravda. A oni se nestihli připravit na to, jak to všechno vysvětlit ostatním obyvatelům města.

Obloha na východě pomalu získávala světlejší odstín blížícího se svítání, když osamělý jezdec na zaprášeném koni bez uzdy a sedla pomalu dojel ke skupině stromů u napajedla v rozlehlém moři vlnící se trávy. Byl podivně nahrbený, vypadalo, to jako kdyby se měl každou chvíli zhroutit. Jen v jednu chvíli zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Nad krajinou se vznášelo téměř neslyšné zvonění, které až sem donesl lehký vánek. Zaposlouchal se do něj a ohrnul ret. Na jeho pozadí slyšel přesně to, co slyšet chtěl – strach. Lidé už se museli dozvědět, co udělal, jen byl příliš unavený na to, aby si to dokázal vychutnat.
Mezi stromy sklouzl z koňského hřbetu, ale jak dopadl na nohy, neudržel se a zhroutil se do trávy. Zapřel se o ruce, ale zvednout se nedokázal, už neměl sílu. Přetočil se na záda a bolestně stáhl obličej, když se bolestivě ozvaly rány na jeho zádech, pak se ale rozesmál. Zběsile hořce se smál a jeho vlastní smích rezonoval v jeho prázdné mysli. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, než se dokázal uklidnit. Nevnímal čas, nevnímal nic, jen se sbalil do klubíčka a po chvíli konečně upadl do krátkého neklidného spánku.

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma XXXXI. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma XXXXII.
Předchozí dílo autora : Šelma XXXX.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku