Výstřel
přidáno 15.05.2016
hodnoceno 2
čteno 375(4)
posláno 0
XXXVII. Výstřel

Lucas neutekl daleko. Zastavil se, když zaslechl výstřel. Je to pravda?! Zhluboka oddechoval, snažil se vzpamatovat. Ostražitě naslouchal, a když do napjatého ticha v okolí práskla další rána, polkl... je mrtvý? Je... po něm?!
Zatnul ruce v pěst a sklopil hlavu mezi ramena, bezděčně vycenil zuby. Kruci! Povedlo se mu to?! Je konečně po něm?!
Přejel si dlaní přes obličej, stékaly mu po něm kapičky potu. Chvěl se, třásly se mu ruce. Mělo by se mu přeci ulevit! Mělo by mu být dobře, přesto mu ale nebylo do smíchu. Když si představil, že by se měl postavit před otce a říct mu, co udělal, stáhl se mu žaludek. Dal Pettersonovi záminku... málem oba zařvali... a teď...
Chtěl, aby se mu ulevilo! Chtěl, aby mu bylo dobře, jenže Hoardbeastova slova ho pálila v mysli.
Vždyckys byl zbabělec, Lucasi. Potřebuješ Pettersona, aby ses cejtil líp?! Aby sis dovolil se vůbec připlížit?!
Je to slaboch, kterej nedokáže nýst následky toho, co udělal.

Věděl, že má pravdu. Nedokázal ho zabít sám, musel proti němu poštvat někoho jinýho. Nedokázal se mu postavit... je zbabělec! Je posera! Myslel, že se mu uleví, až bude po něm, jenže úleva nepřišla, spíš podivný stud – on byl ten, kdo utekl, kdo ho už několikrát mohl zabít, ale nedokázal to.
Opřel se zády o nejbližší strom, sesunul se podél něj na zem. Spadlo na něj něco, s čím nepočítal. Schoval obličej do dlaní. Bylo to špatně, takhle to bylo zatraceně ŠPATNĚ! A bylo pozdě na tom něco změnit. Udělal vraha z někoho, kdo si to nezasloužil, navíc ho vystavil smrtelnému nebezpečí... Bylo mu zle ze sebe sama. Kde je to zadostiučinění, že napomohl tomu, aby ze světa sprovodili krvelačnou zrůdu, co na něj nepatří?! Kde je klid, že je po všem? Klid... klid který si přál, ale nepřišel. Jak se má podívat do očí otci? Jak se má podívat do očí JÍ?!
Ale... bez té zrůdy bude na světě líp! Bude jim všem líp! Bude... Ksakru! Praštil pěstí do hlíny vedle sebe. Bude!

Thomas doběhl ke koním, kteří neklidně přecházeli na místě, kam je s Lucasem uvázali. Zasunul pušku do pouzdra, ale nasednout nedokázal, kolena se mu třásla, jak kdyby je měl z rosolu, bylo mu mdlo. Poraněné předloktí ho nejspíš bolelo. Cítil lepkavou krev mezi prsty, nic jiného vnímat nedokázal, jen ve spáncích mu bušil zdivočelý tep, jinak šlo všechno mimo něj. Nechápal to... nechápal, co viděl, co se dělo. Opřel se čelem o sedlo a snažil se nabrat dech. Snažil se... co sakra?! Zjistit, jestli ještě žije ve světě, na který byl zvyklý?! Jestli tohle je skutečnost, nebo nějaký potřeštěný blud?
DO PRDELE, CO SE TO TADY DĚJE?!
V jaké pokřivené realitě se to ocitl... snad zešílel? Žalem, ztrátou... zešílel touhou najít vraha... ksakru, našel vraha! Našel to zvíře! Jen to pořád nedokázal zpracovat, nedokázal to pochopit. To, co viděl, se tak diametrálně lišilo od toho, co znal... a co si vůbec dokázal představit!
Jenže na to, aby se uklidnil, aby dokázal zase normálně myslet, neměl čas. Trhl sebou, když zaslechl, jak někdo poblíž zarazil koně, překotně seskočil. Ale dřív než se stihl sám otočit, sevřel jeho rameno a udělal to za něj. Nechápavě zíral do Jimova obličeje. Netušil, kde se tady vzal, a bylo mu to vlastně jedno. Možná uvítal známou tvář v tom potřeštěném šílenství.
On ho popadl za košili a zatřásl s ním. „COS VIDĚL?!“ Byl očividně rozrušený. Když nedokázal odpovědět, zatřásl s ním znovu. „Co si, sakra, viděl Pettersone?!“
Neměl sílu se bránit, byl jak hadrová panenka. Konečně mu došlo, co vlastně Jim říká, na co se ptá. „On... to... Hoardbeast...“ jazyk nespolupracoval, vymáčknout ze sebe kloudnou větu byl nadlidský výkon, jen oddechoval a zíral Jimovi do obličeje. Zešílel? Zešíleli snad všichni?
Ten ho nepustil, jen vycenil zuby, šedé oči měl rozšířené vzrušením. Znovu jím zatřásl, a když se Thomas ani nepohnul, stále neodpovídal, dal mu facku: „Kurva, Pettersone, vzpamatuj se konečně! Ten chlap, Hoardbeast, proměnil se ve zvíře?! Do prdele, viděls to taky?!“
Petterson jen naprázdno otevřel a zavřel ústa. Jim to viděl! Byla to tedy pravda? Pomalu kývl a polkl. „Jo...“ vymáčkl ze sebe. Jim na něj ještě chvíli zíral, než ho konečně pustil a zběsile se rozesmál.
Thomas si promnul zrudlou tvář. Nechápavě sledoval, jak Jim shodil klobouk a prohrábl si vlasy, vytáhl tabatěrku, zapálil si cigaretu. Ruce se mu viditelně třásly, ale pořád se smál, až se rozkašlal, z očí mu tekly slzy. Nebyl si jistý, kdo je šílenější. Celej svět se postavil na hlavu... tohle přeci nemohla bejt skutečnost!
Jim vykouřil cigaretu tak rychle, jak jen bylo možné. Nutně ji potřeboval, aby se alespoň trochu uklidnil. Zatím překotně mluvil, div se u toho neudusil, jako kdyby ujišťoval Thomase... ujišťoval sebe: „Víš, co to znamená? Máme ho... máme vraha tvojí rodiny! Byl to Hoardbeast... ON JE TO ZVÍŘE! On to všechno udělal! Věděl sem to! Věděl sem, že s tím má něco společnýho! Věděl sem, že je s ním něco špatně! Pettersone, slyšíš mě?! Máme ho!“
Thomas jen polkl, všechno mu docházelo pomaleji, byl stále v šoku, ale... ON JE ZABIL! Hoardbeast zabil Beth a Sama, už věděli jak. Semkl rty, sevřel ruce v pěst, uvědomění přicházelo pomalu skrz přesvědčení, že tohle nemůže být skutečnost. Pohledem zabloudil ke své pušce v pouzdře u sedla... ještě má v zásobníku tři nábojnice, váhal by teď stejně jako předtím?
„Teď je na čase účtovat. Nasedej!“ Jim netrpělivě zahodil nedopalek cigarety.
„Co... co chceš dělat?“ trhl sebou Thomas.
„Dostat ho! Musíme do města! Tak hneš se konečně?!“
„Jak... proč do města?“
„Do háje, prober se! Chceš ho zlikvidovat?! Chceš! Chceš viset za vraždu?! Já ne!“
„Jak...“
Jim už nasedal na koně. „To nech na mě, ty se sakra konečně hni a zvedni prdel do sedla!“
„A co Lucas?“
„Na něj teď nemáme čas, kdo ví, kde je mu konec. Může se vrátit na farmu. Tak, sakra, hni se!“
Thomas se ještě ohlédl. Tam... u chaty, bylo ticho... bylo TO. Nadechl se ještě, jako kdyby chtěl něco říct, ale nakonec to spolkl, zavrtěl hlavou, ztěžka nasedl. Stále se nemohl rozhodnout, jestli je tohle skutečnost, nebo pošahaná noční můra. Věděl jen jediné – chce trest pro zrůdu... pro monstrum. Pak pobídl koně do cvalu.

Matthew se zhluboka nadechl, pak znovu, než pevně omotal paže kolem pasu dívky, která ho jemně pohladila po holém rameni, prsty zajela do vlasů na šíji. Syčivě vydechl, přitáhl si ji těsně k sobě. Všechno, co se stalo mezi nimi bylo nepodstatné, jediná důležitá věc byla její blízkost a to, jak strašlivě s ní chtěl být. Nehýbal se. Jen pomalu se mu vracely mlhavé vzpomínky na to, co se dělo před přeměnou. Po tom, co ucítil vůni krve si nepamatoval nic a to, co se dělo předtím, překryla její přítomnost, než mu došlo, že tady něco nehraje – ona by tu přeci vůbec neměla být a měla k tomu vážný důvod! „Co se stalo...“ zamumlal do jejího oblečení. „Co tu děláš?“
„Nezabít, neublížit nikomu.“
Zamračil se, zavětřil... ale vůně krve, která se vznášela okolo, patřila k ráně na jejím předloktí. Pomalu otočil hlavu, zadíval se jí do obličeje a při tom se o ni bezděčně otřel tváří. „Co tu děláš? Co se stalo?“ zeptal se znovu tiše.
„Jít za tebou a cítit... cítit, že špatně, že chtít zabíjet. Přijít a pomoci, aby nikoho nezabít.“
„Ale... teď... vždyť máš...“ byl zmatený. Vzepřel se a zvedl se do sedu, nechápavě si prohlížel její tvář.
Jen se pousmála, vzala jednu jeho ruku a položila si ji na břicho. „Dny nepřijít... přijít dítě.“
Matthew překvapeně zalapal po dechu, chvíli na ni nechápavě zíral, než mu došlo, co vlastně řekla. Bylo to, jako kdyby ho praštila palicí po hlavě. Pak se jí vytrhl a se vzteklým zavrčením se snažil vstát tak překotně, že se málem znovu poroučel k zemi. Musel se opřít, aby se vůbec dokázal postavit, aby se dokázal vzdálit o několik kroků. Připadalo mu, jako kdyby se svět kolem roztočil ve zběsilém reji. „Čí dítě?!“ zasípěl skrz sevřené hrdlo.
„Co...“ nevěděla, co na to říct. Nedokázala vynutit ani slovo, když se na ni ohlédl. Zírala na něj, do jeho vztekem jiskřících oči, do tváře, stažené bolestí, žalem, stažené náhlou nenávistí, která ji zaplavila s takovou intenzitou, že se roztřásla jako osikový list a slova jí odumřela v hrdle.
„JÁ NEMŮŽU MÍT DĚTI! Tak s kým ses pelešila?!“
Zalapala po dechu, překvapeně ho sledovala. „Ne...“ polkla, víc říct nedokázala, nešlo to. Snad proto vstala, chtěla se k němu přiblížit, ale on ustoupil, vztekle zavrčel, odvrátil se od ní.
Nechtěl... nemohl ji vidět! Bylo mu zle... zatraceně zle, jak kdyby mu někdo zaživa rval vnitřnosti, a nebylo to únavou po přeměně. Nechtěl vidět už nic, stejně jako nechtěl nic slyšet. Už tak toho bylo příliš!
PODVEDLA HO!
To bylo jediné, na co dokázal myslet. Všechno ostatní byla jen bolest, obrovská nesnesitelná bolest. Získala si ho... miloval ji... dal by za ni život... byla to jen hra? Jen odporná ženská hra?! Aby ho mohla podvádět?!
To... ne... Nevěřil by tomu, vždycky chtěl věřit jí! Jenže v jejím těle je důkaz! Vrazil si prsty do vlasů. Lapal po dechu a měl pocit, že všechno, co byl, se rozpadlo na hromádku škubajících a svíjejících se zbytků. Byl bolestivé nic. Takhle to má skončit?!
„Matthewe...“ přišla blíž.
Otřásl se – vztekem, bolestí... podvedla ho... Její hlas jak kdyby jím bolestivě prošel skrz. „Vypadni! Vypadni a už se nevracej!“ nebyl schopný mluvit, jen podivně sípěl, jako kdyby mu někdo společně s jeho já ukradl hlas. Jako kdyby dokázal už jen řvát - jako zvíře, monstrum, kterým vždycky měl být, když se konečně všechno lidské sesypalo jako domeček z karet.
Neodešla... zůstala stát. Cítil ji každou svojí bolestí se zmítající buňkou. Rezonovala v každém jeho nervu jako vřískající ničivá ozvěna neustále žalující v rytmu zběsilého tepu – podvedla... podvedla... podvedla...
„VYPADNI, NEBO TĚ ZABIJU!“
Neodešla... v mrtvém čase, když se dotkla jeho ruky, se svět i on sám obrátili naruby. Bylo to jako výboj nesnesitelné bolesti. Nedokázal ovládnout svoje ruce, když ji popadl pod krkem a přirazil ji k vratům stáje. A ani se ovládat nechtěl. Všechno bylo pryč!
Teď sebemrskačsky zíral do její tváře, do temných očí plných strachu, oddanosti, bolesti... čeho ještě? Nedokázal v nich číst, nebo nechtěl?
Vztekle zavrčel. Zavřel oči, sklonil se k ní. „Protos Lucase nechala utýct?! Protos mi to neřekla?! Aby...“ nemohl mluvit dál... nedokázal to, jen představa jich dvou spolu byla drásavě bolestivá, stejně jako lákavě logicky jasná. Jenže když by to vyslovil, jako kdyby obraz nabyl pevného tvaru... už tak ho pohřbil pod sebou. Zatínal zuby a nedokázal udržet bolestné, napůl zvířecí, zaúpění.
Lapala po dechu, zkrvavenýma rukama sevřela jeho předloktí. Po tvářích jí stékaly slzy, ty bolavě žádané slzy... jedna po druhé, slaně pálily v mysli, na kůži, v jeho ranách, díky kterým už nemohl zůstat v celku.
Zhluboka nadechl její vůni, vůni ženy, kterou miloval, vůni ženy, která ho zradila. Opřel se čelem o její, třásl se, a cítil, jak zarývá nehty do jeho ruky, jak jí dochází dech. Vycenil zuby, v očích ho pálily slzy, proto stiskl víčka ještě pevněji.
Podvedla ho!
Podvedla... někoho, kdo si nikdy nezasloužil být s ní! Kdo si nikdy nezasloužil jediný její dotek, blízkost, oddanost, a už vůbec ne její tělo, které si sprostě ukradl. Podvedla zrůdu, bestii, monstrum. Chtěl ji zabít – za tu bolest, kterou mu způsobila... protože ji miloval. A chtěl ji nenávidět! Jenže to nedokázal, protože si ji nikdy nezasloužil, ani mizivý odraz toho, co mu dala a co se teď rozpadlo na prach, rozpustilo v soli jejích palčivých slz.
Povolil stisk, zabořil obličej do jejích vlasů. „Vypadni... a už se nevracej... prosím...“
Chtěl se odvrátit, chtěl od ní odejít, zmizet z povrchu zemského, to jediné ještě dokázal. Jenže udělal sotva půl kroku, když ho popadla za ruku a jeho dlaň si znovu položila na břicho. „Jestli nechtít, raději zabít...“ zachraptěla tiše hlasem vlhkým od slz a on strnul na místě.
Až teď si to uvědomil, až teď dokázal prohlédnout závoj vlastní bolesti... až teď to konečně pocítil – bestie byla klidná. Když jeho dlaň spočinula na Indiánčině břiše, to temné v něm spokojeně zapředlo... zajíkl se, překvapeně zalapal po dechu a ohlédl se na ni. Stála tam, z očí jí stékaly slzy. „Nikdy nepodvést...“ mluvila tiše chraplavě, jak popadala dech.
Zíral na ni jako na zjevení, než vůbec dokázal pochopit, co mu zvířecí část jeho mysli říká. Ztěžka polkl, bezděčně zavrtěl hlavou, jako kdyby tomu nechtěl věřit, jenže to, co cítil... bestie se nemýlila. Bestie byla spokojená... bestie to tak chtěla! A pak mu to konečně začalo všechno docházet.
Proto šílel z její vůně?! Proto ji musel mít?! Proto...
Tupě civěl před sebe, ochromený náhlým prozřením. Chtělo se mu zařvat, ale nebyl schopný se ani nadechnout.
CO TO, SAKRA, UDĚLAL?!
Další dílek do skládanky jeho odporné existence, další krok na cestě... k čemu?! Zíral na ni, ani se nepohnul, dlaň měl stále položenou na jejím břiše. Bylo TO tam!
Zíral na ženu, kterou si bestie vybrala, aby se mohla rozmnožit. Aby se mohlo narodit... CO, PROBOHA?!
Pevně zavřel oči, sklonil hlavu na prsa, znovu zavrtěl hlavou. Ne... tohle NE! Z divokého žárlivého vzteku jak kdyby se najednou propadl do hlubokého zoufalství.
Jemně ho pohladila po tváři a on se do ní bezděčně opřel... její dotek znamenal bezpečí, jako vždycky. Bylo to jako instinkt, měl to zapsané hluboko v sobě, jinak se teď chovat nedokázal. Nedokázal myslet, vnímat nic jiného. Bylo toho všeho moc – bolest, kterou musel v tak krátké chvíli prožít a z ní prozřít do vědomí, že ten, kdo tu nejvíc ubližuje opět není ona. Ublížil jí... ublížil jí celou svou podstatou, celou svou existencí a teď... ji ještě málem zabil... nezasloužila si to! Nic z toho! Jen bestii měla dát něco, co chtěla... něco... dítě, dalšího tvora z jeho rodu. Chlapce... věděl, že to bude chlapec, netušil jak, ale věděl, jak mu to postupně všechno docházelo... bestie to věděla, on jen četl v ní – že bude stejný jako on, jeho potomek musí být stejný... další zrůda a on je jeho otcem, on ho zplodil, i když nikdy netušil, že to jde. Dal by všechno za to, aby si bestie nikdy nevybrala družku. Aby se on sám nikdy nemohl stát otcem...
Otcem... Už jen když si vzpomněl, co to slovo znamená, otřásl se dávno zasetým strachem, vzpomínkami na temný otvor hlavně, rány a bolest... otec... on otcem. Otcem stejnému tvoru, jako je on sám... tvoru nehodnému přijít na denní světlo... kterého ona nosí ve svém těle.
Jeho myslí se prohnalo neskutečné množství myšlenek, zmatek o síle smršti, co rozmetal a vířil prach jeho bolestivě roztrhaného vědomí. Zaslepoval a chrčivě bolel v plicích, snad je ucpal, že se tam nevešel už ani jediný doušek vzduchu. Myslel, že se udusí... tím vším.
Opřela se o jeho hruď a on zůstal strnule stát, jen trhl rukama v podvědomé touze si ji přitáhnout k sobě, ale najednou snad zapomněl jak. Nevěděl nic... možná ani nic nebyl. Cítila to? Vnímala jeho pocity? Její blízkost uklidňovala, bezpečí v bouři, která zuřila v něm. Pevně zavřel oči a jen se nechal obejmout její vůní, vznášející se nad ním jako konejšivý opar. „Odpustíš mi... někdy... tohle... všechno...“ nedokázal mluvit dál, hlas se mu zlomil do syčivého šepotu.
Spíš cítil, než viděl, jak se pousmála, omotala mu paže kolem pasu a on nechápal, jak může... jak to vůbec dokáže, když on sám by se nejraději zabil! Nevěděl, co má dělat, jestli se jí vůbec může dotýkat, jestli se nerozplyne, vlastně nevěděl téměř nic, ještě to úplně nepochopil, nepřijal... jen jedno věděl – že ji musí chránit, i když netušil, jestli si to víc přeje bestie, nebo on, ani jak, když byl stále ten, který ji nejvíc ubližoval. On byl zodpovědný za všechno zlé, co se jí stalo... a stane. Bylo jedno, že ho to děsilo... že utéct by bylo o tolik snazší, jenže teď na tuhle možnost nemohl ani pomyslet. Teď musel být s ní... musí s ní nést břemeno, které jí naložil, i když si sám nedokázal představit jak. Ale byla to jeho vina, jeho selhání... měl to vědět, měl tušit, že to není jen tak! Měl to pochopit dřív... měl... DO HÁJE!
Netušil, jak dlouho mu trvalo, než se dokázal alespoň částečně vzpamatovat ze zmatku, který ho málem připravil o rozum. Konečně si uvědomil hlubokou únavu a urputnou bolest hlavy, než se začal pomalu vracet nohama na zem. Zhluboka se nadechl teplého vzduchu a rozhlédl se kolem. Vracel se do své pokřivené reality, i když netušil, jak v ní dokáže existovat pod tíhou nových skutečností. Netušil, jestli se ještě vůbec dokáže hýbat, chodit, mluvit... dotýkat se jí, aniž by se rozpadal pod tíhou toho všeho, co jí udělal... polkl, zadíval se na dívku, která ho stále ještě objímala kolem pasu. Nehnula se od něj a on se snad díky ní dokázal konečně probrat. Jak kdyby prach, co z něj zbyl, znovu vymodelovala do lidské podoby, vdechla mu život. Jeho Naděje... ovšem zvuk jejího jména mu zhořkl poznáním, na co vlastně nadějí byla. Nejistě se dotkl jejího ramena a zachvěl se, když si uvědomil, že se kolem stále vznáší vůně její krve, že... trhl hlavou, znovu se rozhlédl. Až teď si do jeho mysli našla cestu matná vzpomínka na to, co se dělo před přeměnou, jak kdyby se konečně protlačila na denní světlo. Na pasece před chatou leželo jen jeho roztrhané oblečení, revolver, opasek a laso... bezděčně vycenil zuby, když si vzpomněl na Lucase. Pak strnul. Až teď mu došlo, že ho Petterson musel vidět... a jeho potrhaná mrtvola tu není.
„Kde je?“ zamumlal.
Indiánka překvapeně zvedla hlavu. „Kdo?“ zeptala se stále ještě zastřeným chraplavým hlasem.
Bolestivě ho bodlo vědomí, že za její indispozici může on, ale rychle tu myšlenku zahnal nemohl se tím teď zabývat. Musel se soustředit na něco jiného... něco užitečného. „Petterson...“ Když si všiml, že jen tázavě zvedla obočí, dodal: „Ten muž... ten...“ konec věty se utopil v tichém přání... možnosti, že další svědek jeho přeměny už nežije.
„Utéct... nezabít...“ pousmála se Indiánka a on jen pevně zavřel oči, sklonil hlavu.
„Do prdele...“ usykl skrz sevřené zuby, bezděčně se nahrbil, znovu se ostražitě rozhlédl, zavětřil. Jenže všude byl klid, nikoho v okolí necítil. Byl pryč... a nebezpečí, které znamenal, též. Kde je mu konec a jak moc nebezpečný je? Nemohl se spoléhat na to, že si svůj objev nechá pro sebe.. už vůbec ne po tom, co mu udělal! To znamenalo hrozbu – pro něj... pro ni, pro všechny. Stejně tak se nemohl spoléhat na to, že mu nikdo neuvěří. Museli vypadnout... HNED!
„Co stát?“ sledovala ho tázavě Indiánka.
Jen zavrtěl hlavou, pohladil ji po tváři. „Byl bych radši kdybych ho zabil...“ sykl a odtáhl se od ní, musel se pohnout, potřebovali odtud zmizet co nejdřív.
Ona ale nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ne... když zabíjet, tak temný duch sílit!“
Jen povzdechl a přejel si dlaní po čele. Nechápala to... nemohla pochopit tohle nebezpečí. Neznala lidi. Byla příliš... divoká. Očividně toho stále ještě o bílých věděla příliš málo. „Musíme co nejdřív pryč,“ zamumlal. „Přijelas na koni?“
„Utéct... když být moc blízko.“
Nic jiného ani čekat nemohl. Jeho koně ho snesli v lidské podobě, když se přeměnil přišli podstatně blíž než běžná zvířata, ale přesto měli své hranice. I klisna na níž sem přijel byla pryč. Rychle došel ke svým věcem, roztažené dece vedle stáje, sedlo i s brašnami tam zůstalo ležet, měl ho v noci místo polštáře. Vzal si s sebou pár náhradních kusů oblečení, pro všechny případy, a udělal dobře. Rychle na sebe natáhl kalhoty a košili. Boty byly v háji, nepřežily přeměnu. Narazil si na hlavu klobouk a sebral pouzdro s puškou, opřel ho o stěnu. Nakonec ještě posbíral svůj revolver i nůž, jen opasek byl nepoužitelný. Nespokojeně si odfrkl, protočil bubínek revolveru. Doplnil ho ze zásob, které měl s sebou. V pušce měl zásobník plný. Pouzdro s revolverem pověsil na nábojový pás a stáhl si ho kolem pasu. Nebylo to ono, ale lepší něco než nic Mohl se jen modlit, aby ho nemusel použít.
Indiánka ho pozorovala a on se cítil stále stejně provinile, kdykoliv o ni jen zavadil pohledem, když ho do očí, jako rána pěstí, praštily otisky na jejím krku. Polkl a snažil se pozornost upnout k něčemu jinému. Zabalil deku, do ní uklidil pušku i nůž Pak se narovnal, dlouze hvízdl, i když nepředpokládal, že to bude mít nějaký smysl. Koně už určitě budou doma, nebo z doslechu. Chvíli čekal, pak pokus zopakoval, ale ani jedna z klisen se neobjevila. Tiše zaklel, deku svázal zničeným opaskem a sedlo uklidil do chaty. Chtěl vykročit, ale zarazil se, letmo se ohlédl po Indiánce a napřáhl k ní ruku. Když její drobná dlaň vklouzla do jeho, vydechl, pevně ji stiskl. Nevěděl, co bude, nevěděl, co bude dělat s tím, co nosila v sobě. Ale to teď nebylo důležité. Teď ji potřeboval dostat pryč, to ostatní počká. To ostatní, včetně viny, která se na něj sypala, kdykoliv si to uvědomil, není důležité.
„Kam jít?“ zeptala se tiše.
„Nejdřív na ranč, potřebujeme koně a bos bych daleko nedošel... pak... kam nás nohy ponesou,“ odpověděl podmračeně a vykročil na cestičku vedoucí od chaty. Chtěl ještě varovat Nolana i on by měl být opatrný a alespoň na několik dní zmizet. Jenže kdo ví, jestli nebude pozdě, obavy ho poháněly ke spěchu. Indiánka stiskla jeho dlaň. Úkosem se na ni ohlédl. Konejšivě se usmála a on její úsměv podivně pokřiveně opětoval. Nejspíš nerozuměla tomu, co se může stát... nebála se... nebála se ani jeho. Byl by nesmírně rád, kdyby se jeho obavy ukázaly liché.

„Hej!“
Chris prudce zvedl hlavu. Na rukou měl silné kožené rukavice, pevně držel velké kleště a v nich rozpálený kus kovu. Pomáhal v kovárně, jak měl ve zvyku od té doby, co tu nalezl přístřeší, a teď už aspoň nebyl takový jelito. Něco se i přiučil.
Kovář se mračil a sledoval něco za jeho zády. Rychle se otočil. Už jen na pár vteřin zahlédl Jima a Pettersona, kteří mezi tím stihli zmizet za rohem.
„Petterson měl rukáv od krve...“ zamumlal kovář, tázavě se na něj zadíval.
Chris se zarazil, pak zaklel. Podal kleště kováři, strhl si rukavice i koženou zástěru a vyběhl ven. Jeho vlk, který dosud klidně ležel ve stínu, se k němu připojil stejně rychle. I kovář odložil nářadí, pomalu si stáhl rukavice z rukou.
Chris zatím zpomalil, aby nebyl tak nápadný. Věděl, kam jeli a že tím směrem najdou šerifa, nebo aspoň někoho z jeho lidí. Netušil, jestli Hoardbeast stihl odjet, když doklady týkající se převodu pozemků dostal teprve včera. Celý den byl nervózní, nejraději by osedlal koně a rozjel se na ranč, aby se přesvědčil. Jenže bylo moc brzo... kruci! To, že se tady tak najednou objevil Jim a jel tam kam jel, bylo divný.
Spěchal hlavní ulicí, ruce zatínal v pěst a jen zahlédl, jak oba muži sesedají před šerifovou kanceláří. Na Pettersonovi i na dálku bylo vidět, že mu není dobře. Jim ho musel podepřít, aby dokázal vyjít několik schodů nahoru, rukou si tiskl rukáv zmáčený od krve.
„Do háje!“ zamračil se Chris a plácnutím o stehno si přivolal k noze vlka, aby se netoulal nikde kolem. Slyšel Jimův hlas, ale nerozuměl, co říká. Přišel ještě blíž. Bezděčně pohladil po hlavě jednoho ze zpocených koní, na kterém přijeli a zamračeně poslouchal. Očividně se hádali. Jim prosazoval svou tak tvrdě, jak měl ve zvyku. Šerif z toho nebyl nadšený. A kdo by se mu divil.
Nestihl se ale schovat, když jeden z mužů odváděl Thomase. Z blízka vypadal ještě hůř než z dálky. Byl bledý, měl téměř nepřítomný pohled a Chris si nebyl jistý, jestli za tím je zranění, nebo něco jiného. Naštěstí si ho nikdo nevšiml, mohl nerušeně poslouchat dál.
„... co si myslíš, že tím dokážu?! Nemáš důkazy, jak ti mám věřit?“
„Tohle ti nestačí? Postřelil Pettersona, když si s ním byl jen promluvit!“
„A to je důkaz vraždy?! Nedělej ze mě idiota, Jime! Jen kvůli nějaký tvojí domněnce nemůžu nikoho pověsit! Bez důkazu! Navíc, když všichni vědí, že je nezabil člověk!“
„Chceš důkaz?! Tak seber, koho tu máš a pojeďte se mnou. Já ti ho dám!“
Slyšel, jak se šerif odmlčel, jeho kroky, když přešel po prkenné podlaze.
„Chtěls, abych to vyřešil, abych to zvíře dostal! A já sem to vyřešil! Vim, kdo za to může. Dělám jen to, cos chtěl, dělám za tebe tvoji práci a ty teď můžeš jít a slíznout smetanu. To je ti málo?!“
Na to šerif jen něco nesrozumitelně zavrčel a Chris se nevesele pousmál. Jim strašně rád dělal z každýho idiota.
„A Hoardbeasta tu stejně nikdo nemá rád, ještě ti poděkujou, vůbec až se dozví pravdu...“
„Hledám viníka, ne obětního beránka!“
„A já sem ti viníka přinesl na stříbrným podnosu!“
Šerif se znovu odmlčel. „Tohle je... přece blbost! Každej ví, že je zabilo zvíře...“
„Možná... neříkej, že nechceš zjistit, jak to bylo.“
Chris se zamračil, do háje, je si nějak divně jistej... co všechno vlastně ví?! Co se stalo?
„Jestli mě taháš za nos...“
„Proč bych to dělal?“
Chris nespokojeně usykl, když šerif po chvíli ticha oslovil někoho dalšího uvnitř. Měl připravit koně. Mohl by se k nim přidat, potřeboval zjistit, co se děje. Chtěl zajít ke stájím, jenže dřív než se stihl hnout z místa vyšel z domu Jim a bohužel si ho všiml.
„Ale... ty ještě žiješ? Myslel sem, že už ses dávno zdejch...“ křivě se na něj usmál.
Chris se zarazil, než se otočil čelem k němu a opětoval úsměv stejně nevesele. „Očividně ne... pokročils nějak?“ snažil se tvářit, jako by nic nevěděl, a sledoval, jak Jim sestoupil po schodech, měřil si ho přimhouřenýma očima.
„Jo, něco mám... možná by tě to taky zajímalo, ale musíme dál, ať nás někdo neslyší,“ pousmál se a rozhlédl se kolem, kývl k mezeře mezi kanceláří šerifa a vedlejším domem.
Chrisovi se ani trochu nelíbil jeho pohled, přesto rychle trhl hlavou na souhlas a otočil se, jak chtěl vejít do stínu mezi domy, jenže jakmile to udělal, ucítil tupou ránu, prudkou bolest na temeni hlavy a ztratil vědomí.

Lucas dál strnule seděl, zády opřený o strom. Odhodlával se vstát a postavit se čelem tomu, co udělal. Přesvědčit se, ale tělo jak kdyby vypovídalo službu. Až když zaslechl táhlé hvízdnutí překvapeně zvedl hlavu. Tohle hvízdání znal... takhle jeho pán přivolával koně. Snad se mu něco zdálo... možná to byl jen odraz svědomí, který... Ale další hvízdnutí se mu bodavě zakouslo do uší. Polkl v marném pokusu odstranit si protivný knedlík v krku a zatřásl hlavou. Znamená to, že Hoardbeast žije?! Ostražitě se rozhlédl kolem. Váhal. Nakonec se ale pomalu vyplížil až k houští obklopujícím mýtinu u chaty. Opatrně se sunul kolem, skoro nedýchal a už jen na okamžik zahlédl Hoardbeasta jak natáhl ruku k Indiánce, než oba vykročili pryč. Během chvilky mu zmizeli z dohledu. Zůstal ležet a stále zíral na stejné místo. Podivně se mu ulevilo, ale zároveň se mu v krku usadil další nepříjemný knedlík. Znamená to... Petterson? A co tu dělá ona?! Co se vlastně stalo?! Protřel si obličej dlaní, jako kdyby se chtěl ujistit, že ho nešálí zrak a ještě nějakou dobu ležel ve starém listí, než se konečně pomalu zvedl a opatrně se vyplížil na mýtinu. Zůstal stát uprostřed, zmateně se rozhlédl. Nikdo živý ani mrtvý tu nebyl.

Šerif sebou trhl, když zvenčí uslyšel divoké zavrčení, trhání látky a následující dva výstřely. Rychle vytáhl revolver, vyběhl před svoji kancelář. „Co si, sakra, myslíš, že děláš?!“ zavrčel na Jima, když si všiml, že mu u nohou leží mrtvý vlk a před ním bezvládné Chrisovo tělo. Měl natržený rukáv u košile.
„Ta svině mě napadla,“ sykl a odplivl si.
Šerif na něj zamířil svoji zbraň, odjistil kohoutek. „Nebudeš mi nikoho zabíjet přímo u baráku! Odhoď to a ruce nahoru!“
Jim jen tázavě zvedl obočí, protočil oči v sloup a pohrdavě si odfrkl. Šťouchl špičkou boty do husté šedé srsti, po které stékala krev. „Ten čokl mě napad, on je jen v bezvědomí.“
Šerif nedůvěřivě ohrnul ret a Jim se zašklebil, zvedl ruce. „Můžeš se přesvědčit. Nejsem idiot, abych ti ho odstřelil pod nosem.“
Šerif jen kývl na muže, který vyšel s ním a s dlaní položenou na pažbě revolveru. Ten seběhl dolů, prohlédl si Chrise. „Jo, dejchá.“
„Říkal sem ti to.“
Šerif se zamračil, zajistil zbraň a uklidil ji do pouzdra. „A proč je v bezvědomí?!“
„Je to komplic. Celou dobu to táhl s Hoardbeastem. Kryl ho, házel mi klacky pod nohy, snažil se mě svést ze stopy. Několikrát jsem ho viděl na jeho ranči. Myslel sem, že z něj kápne nějaká informace, ví mnohem víc, než se tváří, ale to už je teď jedno.“ Zatímco mluvil, doplňoval nábojnice do bubínku revolveru, než ho ještě jednou protočil palcem a vrátil ho do pouzdra u pasu.
Šerif ho nevěřícně sledoval. „Celou dobu pomáhal ve městě.“
„Jo, protože věděl, že to nemá smysl a Hoardbeasta to neohrozí,“ zašklebil se Jim, šerif si jen pochybovačně odfrkl.
„Bejt tebou, zavřu ho, než se vrátíme, pak na něj můžeš uhodit, ale zatím co tady kecáme, Hoardbeast už může bejt kdoví kde!“
„Hej, šerife...“
Muž se prudce otočil. Předtím si nevšiml kováře, který se přiblížil, když zaslechl výstřel. „Co chceš Bartone?“
„Jestli tenhle někoho podváděl, tak sem to já. Postarám se o něj, než budete zpátky. Má mi co vysvětlovat, šmejd. Jestli něco ví, dostanu to z něj.“
„Myslim, že bude mít co vysvětlovat vám všem, pane, stejně jako Hoardbest. Pojedeme?“ Jim už nasedal.
Muž ještě chvíli váhal, než kývl na kováře, věděl že mu může věřit: „Moc ho nepomačkej, ještě nevíme, o co tady vlastně jde,“ pak se zamračil na Jima, „Jestli mě taháš za nohu, pověsim tě na první větvi!“ zavrčel a vyhoupl se do sedla koně, kterého mu přivedli, přitáhl otěž.
„Myslim, že to nebude nutný, k věšení sou tu jiný... lepší,“ ušklíbl se Jim a otočil své zvíře.
Šerif si jen odfrkl. Kéž by konečně byl pokoj. Snad se Jima zbaví.... jednou provždy. Pobídl koně do cvalu, vedl ho za ním. Jeho tři muži ho mlčky následovali.

Matthew šel rychlým krokem přes pastvinu. Bylo mu jedno, že si chodidla odírá do krve. Chtěl jen jediné, být už konečně pryč i s ní. Nešel po vyšlapané pěšině, vyhnul se jí, k ranči mínil jít co nejkratší cestou a stejně jako po novu ho obejít zadem. Nestál o to kohokoliv potkat. I když šel nejrychleji, jak dokázal, Indiánka s ním udržela krok. Spíš mu připadalo, že brzy bude dohánět on ji. Nebyl zvyklý chodit bos, a už vůbec ne pěšky, ale palčivou bolest v rozedřených chodidlech vytěsnil, stejně jako tupou bolestivou únavu po přeměně a vinu. Strach a špatný pocit ho držely na nohou, tlačily ho k tomu udělat další krok. Musel... i kdyby měl zdechnout! A věděl moc dobře, že on jen tak lehce nepadne. Bestie ho nenechá.

Nolan byl celé odpoledne nervózní. Slunce už se začínalo klonit k západu a Indiánka nikde. Co se, sakra, stalo? Měl sto chutí osedlat koně a jet za svým pánem... jenže, kdo tu bude, až se Indiánka vrátí? Co by mu asi řekl?! Navíc mu nebylo dobře. Netušil, jestli by vůbec zvládl dojet a jak rychle. Polomrtvý někde na pastvinách by byl platný ještě méně. Usoudil, že zatím bude nejlepší zůstat doma, vyčkávat, co se bude dít, i když by se nejraději rozpůlil, nebo rozčtvrtil, aby mohl jít kam ho srdce táhlo a kam nemohl. Nakonec, aby se aspoň nějak zabavil, pomalu zahnal koně z pastviny domů, nakrmil je a zkontroloval, jestli nejsou zranění. Alespoň něco bylo v pořádku, když už nebylo v pořádku všechno ostatní.
Chtěl se vrátit do domu, když někdo zabušil na bránu. Zaváhal. Kdo to mohl být? Zaslechl tlumené mužské hlasy. Jeho pán to určitě nebyl a Indiánka taky ne, tím si byl jistý. Možná by si měl dojít pro zbraň... Ještě pár vteřin váhal, než se ozvalo další zabušení. Nakonec se rozhodl otevřít rovnou. Černoch se zbraní by mohl mít problémy dřív, než by vůbec stihl zjistit, co se děje.
Odsunul závoru a otevřel. Do dvora vjelo pět mužů na koních, čtyři z nich znal z města, pátého s černým kloboukem a ironickým úšklebkem ve tváři od vidění. Opravdu nebyl nadšený z toho, že jsou tady. Znamenalo to jediné – problémy, o které nestál. Přesto se ale snažil tvářit uvolněně. „Dobrej den, šerife, co pro vás můžu udělat?“
Muž, kterého oslovil, se pozorně rozhlédl, neobtěžoval se pozdravit, jen rovnou vypálil otázku: „Je tady Hoardbeast?“
„Ne, pane, odjel. Několik dní se určitě nevrátí,“ zavrtěl hlavou Nolan a nervózně přešlápl z nohy na nohu.
Šerif šlehl po tom v černém klobouku pohledem, když sykl: „Říkal sem ti to...“ Kývl na dva muže, kteří sesedli, bez ptaní prohlédli dům, stáje i stodolu.
Nolan stiskl ruce v pěst a zamračil se. Nelíbilo se mu to ani trochu, ale raději mlčel. Šerif si toho všiml, dovtípil se, co to znamená. „Vim, že ti to tady patří, Jonasi, a vim, že se ti to nelíbí, ale radil bych ti spolupracovat, jinak by to mohlo špatně dopadnout,“ pronesl tiše, jako by nic.
Nolan stiskl rty, chvíli mu trvalo, než pomalu kývl. „Nechci žádný problémy, pane.“
„Nikdo z nás, to mi věř,“ škubl koutkem rtů, a když se oba muži vrátili s nepořízenou, pokračoval. „Kde je?“
„Odjel na pastviny, pane, zkontrolovat stáda, než se odstěhuje. Co... co od něj potřebujete?“
Šerif si ho chvíli mlčky prohlížel. „Promluvit si.“
Když to vyslovil, Nolanovi přeběhl mráz po zádech. Měli nějaké podezření? „Řeknu mu to...“ zamumlal.
„Radši bych ho našel,“ nevesele se pousmál šerif, otočil koně, bez pozdravu odjel ze dvora. Jeho muži ho následovali, jen ten v černém klobouku si Nolana změřil přimhouřenýma očima, než se ušklíbl a připojil se k nim.
Nolan se nehnul z místa, dokud všichni nezmizeli, pak zaklel a rychle, alespoň na oko, zabouchl bránu. Opíral se o ni rukama. hlavu sklonil mezi ramena. Musí pána varovat! Musí za ním dojet, ať to stojí, co to stojí!

Chris zasténal a prskl, když mu někdo vylil na hlavu vědro s ne zrovna čistou vodou. Zaklel a vytřel si ji z očí, než se rozhlédl kolem. Poznal šerifovu kancelář jenže ani trochu se mu nelíbilo, odkud ji viděl – díval se na ni ze zpoza mříží jediné provizorní cely, která tu byla. Znovu zaklel, chtěl se zvednout, ale motala se mu hlava.
„Pomalu, dostals pěknou šlupku.“
Až teď si uvědomil, že tam někdo je. Ohlédl se za hlasem a přimhouřil oči, aby v přítmí rozeznal muže, který se opíral o stěnu. Sledoval ho s rukama založenýma na prsou a povytaženým koutkem rtů. U nohou mu stálo prázdné vědro, o stěnu měl opřenou pušku. Kovář.
„Co se stalo?“ zeptal se chraplavě.
„Někdo tě očividně chtěl dostat. Ten tvůj slavnej kamarád. To ti nikdo nevysvětlil, že k lidem jako je on se nikdy nemáš otáčet zády, zelenáči?!“
Chris si podrážděně odfrkl a konečně se posadil. „Kde je?“
„Jel se šerifem nahánět Hoardbeasta.“
„Do prdele... musim za ním...“ zamumlal a chtěl se vyškrábat na nohy.
„Sedni si zase pěkně zpátky, pitomče, chceš, aby tě zase dostal?! Na to už je trochu pozdě a můžeš si za to sám, protože seš důvěřivej blbec!“
„Seš dneska nějak obzvlášť výmluvnej!“ zabručel Chris podrážděně, jenže věděl, že má pravdu. Je blbec... a korunovanej. Od té korunovace ho pěkně bolela hlava. Sáhl si na temeno a nahmatal zasychající krev. „Co mám podle tebe dělat?!“
„Myslel sem, že seš chytřejší, když seš studovanej. Vypadnout odtud, nic jinýho ti stejně nezbejvá. Jinak se tady brzo sejdete s Hoardbeastem oba a za mřížema mu budeš platnej jako mrtvýmu zimník. Před barákem zůstal Pettersonův kůň a winchestrovka. Vezmeš si i tuhle. Jeď z města, hned za posledním domem uhni na jihovýchod a jeď po neudržovaný vozový cestě. Je tam opuštěná farma. Už je to jen barabizna, ale jako úkryt ti to stačí. Až budu něco vědět, přijedu za tebou a přivezu ti nějaký věci. Teď padej,“ podal mu kovář pušku.
Chris pokl, pak se nevesele ušklíbl. Takže je na útěku – psancem snadno a rychle. Osud, který si vždy vroucně přál! Chceš, aby ti šli po krku? Vydej se na západ! Škoda, že ho nikdo nevaroval předem, dal by si větší pozor. Pak vzhlédl a zkoumavě se podíval na kováře. „Proč to děláš?“
Muž se zamračil. „Něco sem ti slíbil, ne? A protože se mi nelíbí ten parchant, kterýho si sem zatáh. Nic dobrýho z něj nekápne, pro nikoho. A jestli je pravda, cos říkal...“ kovář se na pár vteřin odmlčel, uhnul očima, než ho zase propíchl podmračeným pohledem, „Tak se konečně seber a vypadni!“
Chris se vyhrabal na nohy, vzal si pušku, chtěl odejít otevřeným východem z cely, jenže kovář ho zastavil.
„Počkej, ještě mě pořádně prašti po hlavě.“
Chris se překvapeně otočil. „Cože?!“
„Myslíš, že sem tady na ozdobu?! A že to vůbec nebude divný, že sem při vědomí, a tys zdrh?! Prober se sakra konečně, nebo dojdu pro další vědro s vodou! Nemínim mít kvůli tobě ještě oplejtačky se šerifem! Jen mi tu kebuli nerozmlať úplně, buď od tý lásky!“ očividně ztrácel trpělivost.
Chris znovu pokl a opět věděl, že má kovář pravdu... bohužel. Jinou možnost nemá... protože to posral. „Jak ti to vrátim?“
Kovář protočil oči: „Tim, že konečně přestaneš žvanit a vypadneš, ať od tebe mám pokoj!“
Zhluboka vydechl. Mohl jen doufat, že se z tohohle průšvihu dostane co nejdřív. V tomhle opravdu neuměl chodit. Do háje! Jenže zdržovat už by se opravdu neměl. Ještě k němu přistoupil a podal mu ruku. „Díky.“
Muž ji jen krátce stiskl, než se zašklebil, otočil se k němu bokem. Chris už na nic nečekal a praštil ho po hlavě pažbou pušky. Když se mu zhroutil k nohám, ještě se k němu sklonil, dotkl se jeho teplého čela, po kterém stékal pramínek krve, zkontroloval jestli dýchá a pak už konečně vyběhl ven. Vyšvihl se do sedla, pušku si položil do klína. Chtěl hvízdnout na vlka, ale dřív si všiml jeho mrtvého těla v mezeře mezi domy. Hrdlo se mu nečekaně stáhlo. Zaklel, když mu došlo, co se muselo stát. Doplatil na svoji věrnost a jeho blbost.
„Hej! To je můj kůň!“ zaslechl povědomý hlas a všiml si Pettersona. Ruku měl v pásce, vypadal stále přepadle, ale to neznamenalo, že nemůže udělat pořádný povyk. Už se nezdržoval a otočil koně.
„Promiň...“ zamumlal si spíš pro sebe, vrazil mu paty do slabin a konečně odjel.

Pět mužů na koních zastavilo u malé lovecké chaty. Jim seskočil, rychle obešel celý prostor, nahlédl dovnitř i do stáje a pousmál se. „Není tady, ale nebude daleko. Nemá koně, ani boty určitě se vrátí na ranč. Ten jeho negr věděl víc, než se tvářil. Možná sme tam přeci jen měli počkat...“
Šerif ho sice poslouchal, ale mezi tím si podmračeně prohlížel něco v trávě. Nakonec i on seskočil na zem a sebral jeden z cárů látky. „Co to, k čertu, je?!“
„Měl bys vidět ještě tohle,“ ušklíbl se Jim a kývl hlavou ke stáji.
Muž tam pomalu došel a když viděl poškrábané stěny, překvapeně zalapal po dechu, zaklel.
„Ještě mi nevěříš, že s tim vším má něco společnýho? Mimochodem, stejný cáry látky byly tam, kde umřela Pettersonovic rodinka,b a Chris je posbíral a spálil.“
Šerif ho sledoval přimhouřenýma očima.
„Nelžu, jestli nad tim přemejšlíš,“ ušklíbl se Jim.
„Pročs mi to neřekl dřív?!“
„Protože sem ještě nevěděl všechno. Nechtěl sem, aby ho někdo vyplašil.“
Šerif si odfrkl, rychle došel ke koni, jeho muži ho tázavě pozorovali. Co se jim asi honí hlavou? Docela by ho zajímalo, jestli mají taky tak neskutečnou chuť stáhnout Jima z kůže a nejspíš nejen jeho. Nasedl na koně a přitáhl mu otěže. „Jedeme zpátky na ranč, zajímá mě, co nám na tohle řekne Hoardbeast.“ Nečekal až Jim nasedne a rychle vyjel.

Nolan se snažil co nejrychleji osedlat koně. Jenže jeho tělo protestovalo. Než to dokázal, musel si několikrát odpočinout. Byl čím dál rozčilenější, a o to mu bylo hůř. Ksakru! Chtělo se mu něco nakopnout, ale místo toho se sklonil, opřel se rukama o kolena a zhluboka oddechoval. Snažil se uklidnit, snažil se nabrat sílu, jenže únava ne a ne odejít. Nakonec si sedl u sloupku ohrady, opřel se o něj zády, zadíval se k čistému nebi. Slunce se pomalu klonilo k západu, den končil a měnil se v podvečer utopený v oranžových slunečních paprscích. Polkl, zavřel oči, prsty zaryl do látky košile na hrudi. Lehce ho tam píchalo. Jak tenhle den skočí? Raději nad tím nechtěl přemýšlet. Nechtěl, aby to nebezpečí, které podvědomě cítil ze vzduchu, bylo skutečné.
Netušil, jak dlouho tam seděl a masíroval si prsty hrudní kost. Jeho mysl, byť unavená, ho poháněla k rychlosti. Měl strach, i když pořádně nevěděl, jaký má tohle všechno význam. Ještě jednou se zhluboka nadechl a pokusil se vstát. Slabá závrať se ho snažila připravit o rovnováhu, proto se ještě opřel o ohradu. Sklopil hlavu. Jenže než se stačil posbírat, do dvora opět vjeli muži na koních. Bránu sice zavřel, ale nezajistil ji závorou, chtěl být co nejdřív pryč. Nejspíš to byla chyba. Stihl sotva tiše zaklít, než šerif rychle přejel pohledem po dvoře a zarazil se na osedlaném koni. Seskočil, popadl ho za košili na hrudi, přitáhl si ho k sobě. „Kde je Hoardbeast?!“ zavrčel mu do obličeje.
Nolan polkl a zavrtěl hlavou. „Nevim...“ vydechl sotva slyšitelně.
„A co ten kůň?! Chtěls ho varovat, že jo, ale na to ho nejdřív musíš najít! Tak kde je?!“
Jen pevně semkl rty, zadíval se mu do tváře s největším odhodláním jakého byl přes slabost schopen, znovu zavrtěl hlavou. Nemínil už říct ani slovo.
Šerif si odfrkl. Vytáhl revolver, odjistil ho a jeho hlaveň zabořil černochovi do tváře. „Mluv! Jestli to nepůjde po dobrým, půjde to po zlým!“
Nolan znovu zavrtěl hlavou a šerif se nadechoval k další výhružce, ale dřív, než vypustil z úst první slovo, ztuhl překvapením. Po charakteristickém kovovém zacvakání mechaniky pušky za jeho zády následoval výstřel. Kulka se zaryla do země těsně u jeho nohou, cítil v patách tlakovou vlnu.
„Pusť ho!“
Mechanika pušky znovu vydala stejný zvuk, prázdná nábojnice cinkla o zem. Neklidné ržání koní se smíchalo s cvakáním kohoutků, jak jeho muži odjišťovali revolvery, a zaplašilo poslední ozvěnu rány. Všechno to trvalo sotva pár vteřin. Nemohl si nevšimnout, jak černoch překvapeně stočil pohled za jeho záda.
Pustil ho. Jeho nechtěl a bývalý pán domu byl očividně zpátky. Věděl, že je na mušce, proto bez vyzvání zvedl ruce, udělal krok vzad a zajistil revolver. Zařvat tady doopravdy nechtěl. „Už sem ho pustil, nic mu nehrozí.“
Nolan by se málem znovu zhroutil na zem, kdyby se nezachytil ohrady za sebou.
„Měl bys ještě rychle vypadnout!“ zavrčel Matthew.
Šerif se, stále s rukama nad hlavou, pomalu otočil, aby mohl zhodnotit situaci. Moc dobře na tom nebyl. Zíral přímo do hlavně Hoardbeastovy pušky. Muž stál na deset kroků od něj. První rána šla nejspíš z dveří jeho domu, kde se objevil kdoví odkud. Ani to, že na něj mířily tři revolvery ho nedonutilo se vzdát. Jen Jim neměl v ruce zbraň, jako kdyby od něj čekal něco jiného. Koně byli podivně neklidní, muži měli co dělat, aby je udrželi na místě, a jeho zamrazilo v zádech, když se zadíval do Hoardbeastových přimhouřených očí. Zahnal ale nepříjemný pocit, než promluvil: „Nejsi zrovna v pozici, kdy bys mohl rozkazovat.“
Muž se jen ušklíbl: „Ty seš tady ten, kdo je první na ráně, ještě jeden pohyb a máš to spočítaný.“
„Ale ty taky,“ pousmál se nevesele, „Možná by bylo lepší se domluvit, nemyslíš?“
„A na čem by ses chtěl domluvit?!“
„Půjdeš se mnou.“
Hoardbeast si posměšně odfrkl, zavrtěl hlavou a jeho znovu zamrazilo v zádech. „A proč bych to měl dělat?! Ty prostě vypadneš i se svejma poskokama a nikdo tady dneska nezdechne.“
„To nepůjde. Seš podezřelej z trojnásobný vraždy. Takže bys měl srazit podpatky a jít s náma. Měl bys dost věcí vysvětlit, abych tě nechal jít.“
„Tak mě donuť!“
Šerif pevněji semkl rty. „Doufal sem, že tohle neřekneš... že s tebou bude rozumná řeč.“ Bylo nad slunce jasné, že tenhle rozhovor nikam nevede a Hoardbeasta znal dost dobře na to, aby věděl, že neustoupí. Jestli se o něco pokusí, nevyjde z toho ve zdraví. Věděl, že muži čekají jen na jeho povel, ale kdyby se o cokoliv pokusili, bylo by po něm, nemohli ho zabít... ne takhle. Má riskovat život, aby toho chlapa dostal? Nechtěl ho nechat jít, byl to jediné, co měl, i když důkazy, co mu zatím ukázal Jim, byly k ničemu – nic neříkaly. Stejně tak tu nechtěl zařvat, i když pak by měl Hoardbeast šibenici jistou, pokud by ovšem dřív neschytal kulku.
„Ne... prosím... nechat...“
Trhl sebou, stejně jako Hoardbeast, když z domu vyběhla podivná indiánka v bělošském oblečení. Jenže její slova přerušil jediný výstřel.

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma

přidáno 17.05.2016 - 15:53
Chronoss: Zatím ne, jen pro sebe rukopis, až budu proškrtávat a upravovat :-) Ale díky za zájem :-)
přidáno 17.05.2016 - 15:14
safra safra :) nemáš náhodou někde tištěnou formu tohoto dílka ??? bych si rád početnul

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma XXXVII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma XXXVIII.
Předchozí dílo autora : Šelma XXXVI.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Chawwá
» narozeniny
matzas [9], Vladimír P [6], SnakeEyes [7], Vanlis [2]
» řekli o sobě
Sebastián Wortys řekl o Singularis :
Systematick-á/ý genderfluid intelektuál fascinovan-ý/á veřejnou hromadnou dopravou, kter-á/ý mě kontaktoval(a) v reakci na závěr knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie a mou aktuální poptávku po lidech společných zájmů. Díky n-í/ěmu jsem se, podobně jako Severak, dozěděl o psanci.cz.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku