přidáno 01.05.2016
hodnoceno 2
čteno 358(2)
posláno 0
XXXVI.

„Pane...“ promluvil Lucas na Pettersona, když se ráno přišel podívat do chléva na nové tele. On sám celou noc skoro nezamhouřil oko, převaloval se nervózně z boku na bok a přemýšlel - stále nerozhodný. Teď uklízel, po očku ho sledoval, odhodlával se. Polkl a snažil se dodat si odvahu.
„Hmm...“ Thomas ani nezvedl hlavu, kontroloval teleti nohy, než přešel ke krávě a jemně jí prohmatal vemeno.
Lucas si skousl ret, opřel se o vidle a tiše opatrně promluvil. Hlas se mu třásl nejistotou. „Co... co když má Jim pravdu?“
Petterson po něm šlehl pohledem. „Ještě ty s tim otravuj!“ zavrčel a poplácal krávu po zadku.
Lucas nevěděl, jak začít, jestli vůbec začít chce. Jenže to, že Hoardbeast odjel, bylo jako znamení, jako vyšší prozřetelnost. Sám Hoardbeast mu dal šanci, měl ji promarnit?! Musel zkusit aspoň něco pro ten pocit, že to aspoň zkusil! „Když... já... chtěl bych vám pomoct...“
„Jak?! Co ty o tom můžeš vědět...“ zamumlal Thomas a sundal si klobouk, promnul si obličej dlaní.
„Pracoval sem pro Hoardbeasta... vyrostl... vyrostl sem na jeho ranči.“
Pán domu na něj upřel oči a chvíli si ho zkoumavě prohlížel. „O co ti jde?“ zeptal se tiše.
Lucas zavrtěl hlavou, sklopil ji na prsa, chvěl se, útroby se mu svíraly. Ještě pořád by mohl mlčet. Mohl se na to vykašlat! Jenže... jak by s tím pak mohl žít? Že ho nechal jít? Že nemluvil, když mohl? K čemu by to bylo, kdyby mlčel?! Petterson si zaslouží vědět pravdu... pak... on může rozhodnout... on nic jiného dělat nemusí... A Hoardbeast si to přeci zaslouží! Za to, co udělal! „Jen o to, aby byl potrestanej vrah, nic víc,“ vymáčkl ze sebe konečně překotně.
Thomas překvapeně zvedl obočí, než škubl koutkem rtů. „Opravdu nic víc?!“ nedůvěřivě ho pozoroval.
„Ne, pane,“ Lucas zíral na špičky svých bot, sevřel prsty kolem násady vidlí a byl rád, že je má v rukou, aspoň nebylo vidět, jak se mu třesou.
„A to ti mám věřit?! Že ti nejde o pomstu, ranč, nebo cokoliv jinýho?!“
„Pane... já... je tam můj otec, je nemocnej. Neodešel bych, kdybych nemusel... Hoardbeast mi vyhrožoval, několikrát, že mě zabije, a dvakrát to málem udělal! Pak mě zavřel v kůlně svázanýho jako snop ve vlastních...“ zajíkl se, když se Petterson zamračil.
„I kdyby to byla pravda, jak ti mám věřit, že se mu jen nechceš pomstít?!“
Lucas několikrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Kruci, jak mu to říct? Jak mu to vysvětlit?! Jak ho přesvědčit, že mu nelže? „Já... nechci... chci...“ zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit, aby mohl pokračovat. „Kdybych počkal... kdybych neutekl, tak sem tam mohl zůstat. Chce odjet a ranč nechat otci. Jenže...“ Lucas zavrtěl hlavou, pak zvedl pohled a zadíval se Pettersonovi do očí, „nejde mi o jeho ranč, pane, ani nic jinýho, kdybych ho nechal odjet, měl bych se do konce života dobře. Jen nechci, aby po světě chodil někdo jako on... je to zrůda.“
„O čem to mluvíš?“ sykl Petterson.
„Jen o tom, co sem viděl na vlastní oči, pane... co sem zažil.“
„A proč bych ti měl věřit?“
Lucas zavrtěl hlavou. „Nevim, pane. Jen, myslim... myslim, že vy byste to vědět měl, protože se vás to týká.“
Thomas pevně semkl rty a odfrkl si. Sledoval Lucase - stál se svěšenými rameny, zíral do země. Jakou pravdu mu chce předhodit? Co vlastně ten kluk ví? Možná už tušil... to co mu říkal Jim... a to co mu teď říká Lucas, příliš to zapadalo do sebe. Opřel se o přepážku, založil ruce na prsou a měřil si ho pohledem. „Tak mluv, ale nečekej, že ti hned uvěřim.“
Lucas rychle kývl a konečně spustil. Mluvil skoro o všem... o mrtvém muži, o tom jak se Hoardbeast choval, o ní, jak ji zneužíval... jen to, že se mění ve zvíře vynechal. I on sám si připadal jako blázen, když to viděl, nechtěl tomu věřit. Tušil, že tomuhle by neuvěřil nikdo, kdo by to nezažil. I tak mu ale připadalo, že mele pátý přes devátý, jak mu přišla na mysl kdejaká zmatená myšlenka. Konečně došel k tomu, jak odjel... jak se vrátil celý od krve a pak ho málem zabil. Polkl, odmlčel se, než se zadíval Pettersonovi do tváře. „Až když jsem přišel sem, dozvěděl jsem se, že vaše žena a váš syn... já... zabil je on, pane, vim to a chtěl jsem udělat všechno proto, aby se to nestalo! Jenže... sem ho podcenil.“
Petterson zíral do země. „Zabilo je zvíře... všechny... viděl sem to, viděl sem stopy... i toho chlapa.“ promluvil dutě.
Lucas si skousl ret. To byl nejslabší článek toho všeho. „Umí to... aby to tak vypadalo. Žádný... žádný opravdový zvíře tady není... to všechno vždycky dělal on. Kdybych to neviděl, taky bych tomu nevěřil.“
Thomas si sundal klobouk, promnul si čelo prsty. „Proč mi to říkáš až teď?!“
„Protože...“ polkl a ztišil hlas tak, že mu nebylo skoro rozumět. „Protože s ním je na ranči můj otec a ta Indiánka. Bál sem se o ně. Co by s nima lidi udělali, kdyby se dozvěděli pravdu. Oni...“ odmlčel se a pevně semkl rty, než pokračoval: „Oni nechtějí, aby se mu něco stalo, chráněj ho, jenže si nezasloužej, aby jim někdo ublížil, ne kvůli krvelačný bestii jako je on. A teď je sám... já... chtěl bych... chtěl bych, aby se nikomu nestalo něco takovýho, jako vaší rodině, a teď mám poslední možnost tomu zabránit. Chci, aby byl spravedlivě potrestanej za zvěrstva, který udělal, ale jen on, nikdo jinej.“
Petterson bezděčně, snad bez přímého úmyslu, zavrtěl hlavou, tvář měl prázdnou, zíral stále na hliněnou podlahu chléva, než si nasadil klobouk. Mlčel, nic neříkal a Lucas nervózně kroutil násadou vidlí v rukou. Thomas se na něj ale ani nepodíval, jen mlčky odešel ze stáje. Černoch ho doprovázel pohledem, a až když za ním zapadla vrata, zhluboka si oddechl. Nevěděl, jestli se mu ulevilo.. Aspoň trochu možná, i když ne tolik, jak by chtěl. Nevěděl, jestli udělal dobře... nevěděl, co Petterson podnikne, jestli vůbec něco udělá.

Nolan se opřel o rám zadních dveří a zachmuřeně sledoval Indiánku, která stála venku zády k domu. Dopolední slunce se odráželo v jejích havraních vlasech spletených do copu, bělošské oblečení na ní vypadalo téměř nepatřičně, i když si na to už zvykl. Hlavu měla skloněnou, obě dlaně položené na břiše. Vypadala smutně, zlomeně, bylo mu jí líto. Zaplatila za jeho chybu. Nepřipouštěl si, že to ona nechtěla o Lucasově útěku mluvit. On zklamal a zradil, ona chtěla jen co nejlépe vyřešit to, co zkazil, chránit je... všechny. Jenže za to trpěla. Vypadala jako ztělesněný smutek, a to si nezasloužila.
Pomalu vyšel ven. Nevšímala si ho, až když si odkašlal, trhla sebou, překvapeně se na něj ohlédla. Vypadalo to, jako kdyby ho zaregistrovala až teď. Snad přemýšlela. Dopoledne mu pomáhala, práce zastala hodně, ale duchem jako kdyby byla někde úplně jinde a on nejspíš velmi dobře věděl kde.
„Mrzí mě to,“ promluvil na ni tiše.
Jen kývla a znovu upřela oči k zeleným pastvinám za domem.
„Je čas na jídlo, pojď ať ti to nevychladne.“
Stála mlčky, ani se nepohnula.
„Dítě...“ jemně se prsty dotkl jejího ramena a ona sklopila hlavu ještě hlouběji. „Musíš něco jíst, aby... abys byla silná, až se vrátí.“
Ona ale jen zavrtěla hlavou. Nic neřekla. Nolan pevně sevřel rty, nevěděl, co má dělat, jak ji utěšit... nevěděl ani, jak utěšit sebe. „Když budeš chtít, ohřeju ti to později, stačí říct.“
Už se ani nepohnula a Nolan se vrátil do domu. Nejradši by do něčeho praštil. Netušil, co je s Lucasem, dny utíkaly jeden za druhým. Čím déle byl pryč, tím víc doufal, že prostě odešel a už se nevrátí. Nic se nedělo, vypadalo to, že všechno bude v pořádku. Měl o něj starost, samozřejmě, ale bylo lepší, když se tu neukázal. Pro ně všechny. Dlouze vydechl a promnul si obličej rukama, pohledem zavadil o dopis a dokumenty, které stále ještě ležely na stole. Měl jeho pán pravdu, když říkal, že si jeho obrovský dar zaslouží? Jeho slova hořce bolela, hezky se mu odvděčil. Jenže... kdyby se v takové situaci ocitl znovu, koho by zvolil tentokrát? Co je správně, když obojí je stejně špatně?
Alespoň ten dopis musí předat, i kdyby to bylo to poslední, co udělá. Byla to náhoda, že se tu objevil zrovna teď? Musel mu ho dát, i kdyby u toho měl zemřít!
Ještě chvíli zíral na obálku, než si promnul kořen nosu prsty a odvrátil se. Odstavil z plotny hrnec s jídlem, ale nenajedl se. Ani on neměl hlad.

Matthew seděl na kmeni padlého stromu vedle stáje a bezmyšlenkovitě žvýkal slabý plátek slaniny. Nevnímal ale, že vůbec něco jí, byl to jen automatický pohyb čelistí. Stejně jako nevnímal, že ohniště u jeho nohou už vyhaslo. Zíral před sebe a utápěl se v neveselých myšlenkách. V noci skoro nespal, noční můry mu nedaly pokoj. Bolestné vzpomínky se proplétaly s jejím mrtvým pohledem. I teď to viděl, kdykoliv zavřel oči – mrtvou temnou prázdnotu. Děsilo ho to, i přes bolest zrady. Jenže vztek pominul, snad ho vybil, když štval koně přes pastviny, zbyla jen ta hluboká otevřená rána a touha, neskutečná touha se jí opět dotknout, znovu se nechat laskat, opatrovat jejími dlaněmi. Potřeboval ji! Zoufale potřeboval její konejšivou přítomnost. Toužil po tom – mít ji pořád u sebe. Jak kdyby mu zase chyběl kus jeho já, bez kterého nemohl dýchat, nemohl existovat. Jenže teď za ní nemohl, i když to, co nejvíc chtěl, bylo osedlat koně a vrátit se, pokusit se smazat tu špínu, co mezi ně roztáhla svá odporně mazlavá, bolavá chapadla. Ale zároveň se bál, co by udělal, kdyby ji viděl, protože touha se stále mísila s bolestí, sžíravou bolestí jeho zraněného já.
Zatřásl hlavou a vrazil si prsty do vlasů. Jeho myšlenky ho ubíjely. Kdyby měl aspoň co dělat! Kdyby měl práci, u které by nemusel přemýšlet! Jenže tady neměl koně, kterým by se věnoval, neměl nic, čím by se zaměstnal. Možná tak uklidit nánosy prachu v chatě, ale do toho se mu nechtělo, stejně se mu líp spalo venku. Nakonec se zvedl, pohledem zabloudil ke klisně pasoucí se na svěží trávě ve stínu mladého lesa a pomalu se rozešel k říčce šumící nedaleko. Jen co noha nohu mine procházel po jejím břehu. Ne, že by si liboval v procházkách, přišlo mu to stejně nepochopitelně zbytečné jako většina ostatních věcí, co normální lidé dělali. Pak ale zavadil pohledem o něco, co sem nepatřilo. Dřepl si a sebral nedopalek cigarety, chvíli si ho prohlížel. Nebyl starý, nemohl tu být dlouho. Příliš rychle si spočítal, po kom tu asi zůstal. Ohrnul ret, tiše zavrčel. Rozmáčkl ho v prstech a rychle vstal, vrátil se k chatě. Kolem pasu si stáhl opasek s revolverem a nožem, který na noc odložil, na hlavu si narazil klobouk. Jenže pak zůstal stát. Co chce dělat?! Hledal toho chlapa, a nenašel. Měl by najít Lucase? Nevěděl, jak dlouho to je, co utekl... netušil, kam by mohl jít. Bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena. I když oba byli nebezpeční, oba ohrožovali nejen jeho, ale hlavně ji. Jenže v hlavě mu promlouval její tichý naléhavý hlas: Nezabíjet, prosím!
Pevně zavřel oči, promnul si je prsty, zatřásl hlavou, než si sedl zpět na kládu. Ksakru!
Když Wičhigmú-tȟąka zabíjet, jeho temný duch sílit. Když zabít mnoho lidí, temný duch mnohem silnější, zvítězit, pak už nezbýt nic... z člověka... lidského. WačhíŋyeyA chránit každého, koho Wičhigmú-tȟąka chtít zabít, chránit tak člověka... tebe.
Zaskřípal zuby... kruci! Dřív by ho nic nezastavilo. To ona... dokázala ho tak změnit? Stála mu v cestě, i když nebyl s ní, i když myšlenky na ni bolely... přesto stále chtěl být lepší... pro ni. Jenže aby takový byl, musel nedbat nebezpečí a čekat, počítat hodiny, dokud se nebudou moct sbalit a vypadnout. Pořád se o ni bál... co když jí někdo ublíží? Mohl se utěšovat myšlenkou, že Lucas je navždy v háji a ten chlap se o nic nepokusí, když to neudělal doteď?!
Do prdele! Proč jen nemohli odjet už dřív?!

Marie se starostí pozorovala svého bratra. Oběda se ani nedotkl, jen seděl lokty, se opíral o stůl. Obličej měl schovaný v dlaních a před ním stála láhev whiskey. Nevěděla, co se stalo, na její otázky nereagoval. Nic jí neřekl. Povzdechla, uklidila poslední kus nádobí. Měla by přemýšlet nad návratem, už tu byla téměř měsíc, ale nic nenaznačovalo tomu, že by se vrátit mohla. Nevěděla, co s Thomasem dělat. Nakonec se opřela rukama o stůl proti němu a důrazně na něj promluvila: „Nechceš mi konečně říct, co s tebou dneska je?!“
Jenže on se ani nepohnul.
„THOMASI!“ nevydržela to, popadla ho za ruku, ale on se jí vytrhl a prudce vstal.
„BETH A SAM SOU MRTVÍ! To se mnou je!“ štěkl, otočil se k ní zády, obličej znovu schoval do dlaní, jak kdyby se odhodlával, nebo rozhodoval.
Marie bezmocně vydechla, zavrtěla hlavou. „Tohle ti je ale nevrátí! Pojď se mnou, tady ti všechno padá na hlavu. Nemůžu vidět, jak se trápíš! Prodej to tu a pojď k nám, pomůžeme ti se znova postavit na...“ nedořekla.
„Nenapadlo tě, že se nechci znova stavět na nohy?! Nenapadlo tě, že nic nemá smysl, když tady nejsou oni?! Že chci vidět viset toho, kdo je za tohle zodpovědnej?! To je to jediný, co ještě nějakej smysl má!“
„Thomasi...“ přišla k němu blíž, jemně sevřela jeho rameno, „dej tomu čas...“
„SERU TI NA TVŮJ ČAS!“ vytrhl se jí a pěstí praštil do zdi. Pak sklonil hlavu mezi ramena, syčivě oddechoval. „Promiň. Vim, že pro mě hodně děláš, sem ti za to vděčnej, ale je to zbytečný... nepomůže to... nic z toho. Je jedno jestli budu tady, nebo u vás, bude to stejný.“
Marie k němu pomalu došla. „Pojď se mnou, prosím, Beth by to takhle určitě nechtěla.“
Thomas jen stiskl zuby, promnul si kořen nosu prsty, aby udržel slzy. Co by chtěla Beth?! Jeho milovaná Beth! Jenže Beth je MRTVÁ! Kdo to zavinil?! Polkl. To, co mu řekl Lucas mu leželo v hlavě, přemílalo se to tam jako těžké kamení v divokém proudu řeky. Myšlenky se bolestivě třely a odíraly o sebe. Proč se, ksakru, Jimovy výmysly a to, co říkal Lucas, shodují?! Má tomu věřit? Mohli se na něj domluvit? CO by tím získali?!
Zoufale chtěl najít viníka, kterého by konečně mohl potrestat, ať už je to cokoliv, člověk nebo zvíře, co na tom?! Jediné, co si přál, co by ho snad mohlo aspoň trochu uspokojit a co mohl doopravdy dostat, byl trest, pomsta. Dokázalo by mu to ulevit? Je to Hoardbeast?
Stále mu to připadalo nepravděpodobné, šílené... stejně ale tak lákavě jednoduché. Pořád lepší Hoardbeastova vina, než jeho vlastní výčitky – měl je doprovodit, měl je ochránit, měl udělat víc, měl... zatnul zuby a v očích ho pálily hořké slzy, dusil se vlastní vinou. Bylo by tak snadné... tak jednoduché přehodit to všechno na někoho jiného – cizí vina, ne jeho... on přeci nemohl udělat víc! Jenže, byla by to úleva? Bylo by to pak lepší? Co by vyplnilo tu díru v jeho hrudi? A... není Hoardbeast nevinný? Co když ho jen proti němu chtějí poštvat?! Co když je to lež? A... co když je to pravda?!
KSAKRU!
Ještě chvíli stál, Marie si nevšímal. Snažil se uklidnit, snažil se chladně uvažovat, jenže jde to vůbec?! Nakonec rychle sundal z věšáku na stěně pušku, v zásuvce v příborníku našel krabičku nábojů, sedl si ke stolu a začal je jeden po druhém zasouvat do zásobníku. Věděl, že ho Marie pozoruje a věděl, že nebude souhlasit. Ale...
„Co chceš dělat?“
Nemýlil se, poznal to už po hlasu. „Potřebuju si s někým promluvit.“ To bylo to, co chtěl, jen si promluvit, nic víc.
„A k tomu potřebuješ zbraň?! Thomasi!“
„Ten někdo může bejt nebezpečnej.“ odpověděl dutě.
„Myslíš toho chlapa, co o něm pořád mluví Jim? Nelíbí se mi to! Tohle... nevěřím mu, ty ano?“
Thomas syčivě vydechl, promnul si čelo prsty. Nebyla hloupá, pochopila to všechno velmi rychle. „Chci si jen promluvit, nic víc... chci vědět pravdu,“ zamumlal tiše, ruce se mu chvěly.
Marie k němu opatrně přistoupila a jemně sevřela jeho rameno, nejistě ho pohladila po zádech. „Tak nejezdi sám... vem s sebou někoho, Lucase, nebo ... já nevím...“
Jen nepatrně škubl koutkem rtů. Jo, toho by Hoardbeast určitě rád viděl, obzvlášť jestli je pravda, co říkal.
„Thomasi, prosím, jen aby byl někdo na blízku. Nechci, aby se ti něco stalo... aby se komukoliv něco stalo...“
„Když ti to udělá radost...“
„Neudělá. Radost by mi udělalo, kdyby sis to rozmyslel. Ale možná si pak budu dělat menší starosti.“
Povzdechl, hořce se pousmál. Nemohl si to rozmyslet, chtěl vědět pravdu, ať už bude jakákoliv, a nikdo jiný než Hoardbeast mu odpovědět nemohl. „Měl bych jet... ať sem co nejdřív zpátky,“ zahučel, než vstal od stolu.
„Řeknu Lucasovi, aby osedlal koně.“
Marie odešla ven, Thomas z věšáku sundal svůj klobouk, narazil si ho na hlavu. Ze stolu sebral pušku, opřel si ji pažbou o bok a chvíli na ni mlčky zíral. Putoval pohledem po vyleštěné mechanice, přes hlaveň až k jejímu konci, ukazovákem se lehce dotkl spouště. Pevně stiskl zuby. Chtěl si jen promluvit... samozřejmě, že chtěl... JEN promluvit. Jenže sám před sebou nemohl nic skrývat - příliš dobře věděl, že doopravdy chce něco jiného.

Lucas mlčel celou dobu, co připravoval koně i když později vyjeli z brány. Marie ho nabádala, aby dal na Pettersona pozor, aby zakročil, kdyby se něco dělo... Skousl si ret. Ale zbraň opět neměl, k sedlu si alespoň uvázal laso, kdyby bylo potřeba. Byl nervózní. Nevěděl, co čekat, co vlastně chce, nevěděl, jestli vůbec chce někam jet. Na jednu stranu nechtěl, ale na druhou... konečně dostal možnost vypořádat se s Hoardbeastem... jednou pro vždy. I když... měl strach... pořád z něj měl strach. K čertu s ním!
Chvíli jeli mlčky, než se na něj Petterson otočil a zamračil se. „Nechci, abys šel se mnou.“
Lucas polkl, samotného ho překvapilo, že se mu ulevilo. Nemusel by se s ním střetnout. Nejspíš byl doopravdy zbabělec... přehodit zodpovědnost na někoho jiného bylo jednodušší. Jenže co když si chce Petterson opravdu jen promluvit? A co když se z toho Hoardbeast vymluví?! Pak bude moct zmizet... i s ní... Co vlastně chce dělat? „Ale vaše sestra...“ pokusil se o chabou obranu, jenže Petterson ho nenechal domluvit.
„Marie tam nebude, takže uděláš, co ti řeknu. Chci, abys pohlídal koně, nic víc. Tohle si musim vyřídit sám.“ Pak už nepromluvil, jen pobídl své zvíře do klusu.
„Ano, pane...“ zamumlal Lucas a následoval ho, zatímco se mu v hlavě převracela jediná volba – poslechnout ho, nebo ne?
Ani jeden z nich se neohlížel, ani jeden si po celou dobu nevšiml, že je někdo sleduje.

Nolan se snažil zaměstnat nějakou činností. Uklidil v kuchyni, vydrhl stůl, vymetl kamna, jenže všechno mu padalo z rukou. Ksakru! Nakonec sebral popelník a vynesl ho ven. Jakmile vyšel za dům, zarazil se. Indiánka tam nebyla. Ostražitě se rozhlédl kolem, ale nikde ji neviděl. Rychle vyklepal popel na hromadu zbytků, vrátil popelník do kuchyně a prošel chodbou na dvůr. Zaraženě zíral na otevřenou bránu. Byl si jistý, že ji zavíral na závoru! Možná se šla jen projít, nebo umýt k potoku... jenže... něco nehrálo... nic mu neřekla, snad...
Vrátil se do chodby domu. Nic z postrojů na první pohled nechybělo, všechna sedla byla na svém místě. Prohlédl si věšáky pozorněji a až pak si uvědomil, že tam není jedna uzda. Jak nejrychleji dokázal, došel do ohrady. Udýchaně si prohlížel koně. Jedna z klisen byla pryč! Opřel se o kolena a zamračeně zíral před sebe... odjela? Co se děje?! Možná... možná jen potřebovala na vzduch, projet se... Nejistě se rozhlédl, po zádech mu přeběhl mráz. Nedokázal se uklidnit. Nelíbilo se mu to ani trochu. Měl strach, nepříjemný, nevysvětlitelný strach, že se děje něco zlého.

Matthew se od té doby, co se vrátil od potoka skoro nepohnul a měl pocit, že jestli to neudělá, zkamení tady. Jenže... stejně tak se obával, že jestli vstane, neudrží se a přemůže ho touha zabíjet, zbavit se těch, co je ohrožují.
Nebyla s ním... byl z toho nervózní a znovu po dlouhé době to cítil – sílící hlad. I když kořist nebyla na blízku, cítil to, zatím jen jako šimravé napětí hluboko v mysli. Nedokázal se zbavit představy, jak by se vyjímala díra po zubech na Lucasově krku. Jak mu stéká jeho voňavá krev mezi prsty a s ní odchází jeho život, jeho vzdor, to nebezpečí, co je v něm. Chtěl ho zabít! Zbavit se ho... zbavit se jediného člověka, který mu mohl opravdu uškodit, a její hlas v mysli byl čím dál tím slabší.
Zaskřípal zuby, strhl si klobouk z hlavy, hodil no na zem, prsty si vrazil do vlasů, křečovitě je stiskl. Ne... neměl by takhle přemýšlet, neměl by... kvůli ní... protože ji miluje a protože nechce být krvelačným zvířetem... ale ona ho zradila, ona i Nolan... nechali Lucase utéct... nechali nebezpečí, aby volně chodilo po světě a neřekli mu to... aby nezabíjel, aby byl klidný, aby... Zavrčel do dlaní, pěstí praštil do klády vedle sebe a prudce vstal, už nevydržel sedět. Přešel od jednoho konce k druhému a zpět... jako zvíře v kleci, která ale nebyla skutečná, byla jen v jeho hlavě a vystavěla ji tam ona – klec z něhy, z lásky, z oddanosti. Klec, kterou miloval... klec, díky které mohl být člověkem, ale zbořit ji... by bylo tak snadné.
Vztekle rozkopl už dávno studený popel z ohniště, hromádku dřeva vedle něj. Pak se zastavil, snažil se uklidnit, snažil se najít pevnou půdu pod nohama, zahnat obavy a vztek. Jen pár dní... musí to vydržet, kvůli ní... kvůli nim!
Zhluboka se nadechl, zaklonil hlavu a pomalu dlouze vydechoval skrz sevřené zuby. Ale když se nadechl znovu, zarazil se. Někdo byl blízko! Poklidný vánek mu přinesl slabou pachovou stopu. Přimhouřil oči a zavětřil... ucítil lidský pach. Byl mu povědomý, i když teď zrovna nevěděl kam ho zařadit. Bezděčně se zachvěl, stiskl ruce v pěst, až mu v nich zakřupalo...
Kořist je blízko!
Rychle došel ke stáji a opřel se zády o prkennou stěnu. Co tady, sakra, kdo dělá?! Snažil se vyhnat z mysli podvědomou chuť zabíjet, hlad a touhu po krvi – představil si její tvář, její dotek...
Třeba sem jen někdo zabloudil, kdo ví! Naservíroval se mu na stříbrném podnosu...
Hlad!
Zachvěl se, když zaslechl tiché opatrné kroky, blížily se, pach zesílil, cítil z něj krom jiného i alkohol. Cvaknutí, jak ten někdo odjistil zbraň znělo jeho ostrému sluchu až příliš hlasitě. Přimhouřil oči, vycenil zuby, dlaní se bezděčně opřel o pažbu revolveru. Neviděl svého nezvaného hosta. Přišel po stezce, vedoucí sem přes pastviny. Nehýbal se, ostražitě naslouchal, snažil se stále přemoct neodbytnou touhu po jeho krvi. Snažil se chladně uvažovat... lidsky uvažovat.
Co tady chce?! Možná by bylo lepší se vůbec neukazovat... Rozhlédl se a hledal vhodný úkryt, třeba zmizí stejně jako se objevil, když tu nikdo nebude. Jenže stopy po své přítomnosti by nestihl uklidit. Vedle klády měl stále rozloženou celtu a deku, navíc před chatou se pásla klisna, ten dotyčný ji musel vidět. Přesto... třeba by se střetu s ním ještě dokázal vyhnout... vyhnout se lákavé kořisti, která se mu přišla nabídnout... polkl, znovu chtivě zavětřil a nehnul se z místa. Nemohl.
„Hoardbeaste! Vylez, vím, že seš tady!“
Matthew tiše zavrčel. Naděje, že je tu náhodou, se rozplynula dřív, než domluvil. Ten hlas znal, jen si k němu ještě nedokázal přiřadit tvář. Zavřel oči, syčivě vydechl, zachvěl se chtivou nedočkavostí, kterou se snažil nevnímat. Jednou rukou pevně sevřel pažbu revolveru, druhou zaťal v pěst.
„Hoardbeaste! Vylez, sakra!“
Muž se blížil a Matthew vytáhl revolver, odjistil ho, odlepil se od stěny a vystoupil zpoza rohu. Hned jak muže zahlédl, zamířil na něj, ale on stejně rychle opřel o rameno pušku. Rozptýlené světlo slunce se krátce odrazilo od její vyleštěné mechaniky. Konečně ho poznal. Vypadal jinak než si ho pamatoval – Petterson.
„Co mi chceš?!“ zavrčel, i když si to mohl domyslet. On tu náhodou určitě nebyl. Vzpomínka na dětské tělo bez hlavy, na krev všude kolem se vtíravě otřela o jeho mysl. Zachvěl se a jazykem si přejel zevnitř po zubech... chuť čerstvé krve... její vůně...
Hlad!
Petterson znejistěl a bezděčně sebou trhl, jako kdyby chtěl ustoupit. Prsty pevněji sevřel hlaveň pušky. „Jen si promluvit.“
Matthew ohrnul ret, sledoval ho přes revolver přimhouřenýma očima. „Jako návštěva, co přišla na kafe a koláč nevypadáš. Nejdřív skloň zbraň, pak se můžeme bavit dál!“
Petterson očividně zaváhal, pak pomalu sklonil pušku, palcem ji zajistil. „Chci si jen promluvit, nic víc...“ zopakoval přiškrceně.
I Matthew zajistil a sklonil zbraň, neuklidil ji ale, ruku s revolverem jen volně svěsil podél těla. Ovšem pouze on sám věděl, že zbraň je to menší nebezpečí. Mnohem větší se skrývalo v něm, v jeho napjatých nervech, svalech, těle, které se podvědomě chystalo k lovu. Polkl, aby si uvolnil hrdlo, aby se vůbec dokázal soustředit na obsah slov. „Tak se vymáčkni! Co chceš?!“
I Thomas polkl a zíral do těch zatracených medově hnědých očí. Hoardbeast byl zarostlý, rozcuchané světlé vlasy mu padaly do obličeje. I on vypadal jinak než si ho pamatoval - mnohem zanedbaněji. Nevěděl, jestli v tom hledat nějaký význam. Navíc, i když nechtěl, uvědomil si, že z něj má strach. Podivný podvědomý strach stejně jako otázka, kdo koho chce vlastně zabít, visely a nadouvaly se ve vzduchu. To nečekal, zaskočilo ho to. Ruce, ve kterých svíral pušku se mu nepříjemně chvěly. Palcem se bezděčně dotkl kohoutku, jako kdyby ji chtěl znovu odjistit. Měl sto chutí ji zvednout, ale pochopil, že z něj jinak nic nedostane... a to přeci chtěl, i když by nejraději udělal něco jiného. „Kdo zabil moji ženu a syna?!“ procedil konečně skrz stisknuté zuby. Nemínil chodit kolem horké kaše... jenže sám nevěděl, co chce vlastně slyšet. Musel se sám sebe ptát, jestli jeho cesta sem byla dobrý nápad. Už mu to tak nepřipadalo.
„Jak to mám vědět?“ ušklíbl se Matthew.
Pettersonovi přeběhl mráz po zádech. Krucinál, přece není takovej posera?! Nechápal to – proč mu něco říká, že by odtud měl vypadnout, když před ním přece stojí obyčejnej zanedbanej chlap?! Proč se ho sakra bojí?! Možná měl Lucas pravdu, že je to krvelačná zrůda... vrah. „Protože nikdo jinej tady v okolí nebydlí. Protože to zvíře zabíjelo i na tvým pozemku! Protože...“ nedořekl. Muž před ním se zamračil, zavrčel a uhnul pohledem k houští na kraji lesíka, zhluboka nasál vzduch, jako kdyby větřil. Vycenil zuby, znovu ho probodl očima.
„Lucas... mělo mě to napadnout hned!“
Petterson se zarazil, překvapeně ho sledoval, jak opět zavětřil, usmál se úsměvem, který nevěstil nic dobrého a pohledem se vrátil ke křoví.
„Vždyckys byl zbabělec, Lucasi. Potřebuješ Pettersona, aby ses cejtil líp?! Aby sis dovolil se vůbec připlížit?! Vim, že tam seš... tvůj posranej ustrašenej pach poznám!“
„O čem to mluvíš?“ sykl Petterson a znovu se palcem dotkl kohoutku pušky. Lucas měl zůstat u koní...
Matthew se zašklebil, pohled nespustil z křoví. „Co ti nakecal ten spratek, Pettersone?!“
Thomas polkl. „Co by mi měl nakecávat?!“
„Pálilo ho dobrý bydlo a motal se do věcí, do kterých mu nic nebylo. Je to slaboch, kterej nedokáže nýst následky toho, co udělal. To je všechno, co potřebuješ vědět. Teď vypadni. Mám něco jinýho na práci!“ odjistil revolver, ale Petterson neváhal a znovu na něj zamířil.
„Ani se nehni!“
Matthew po něm otráveně šlehl pohledem a vycenil zuby. „Nebo co?!“ Cítil Lucase, byl blízko, pořád se schovával, jeho pach ho dráždil, lákal... chtěl ho dostat! Chtěl dostat to nebezpečí, co bylo v něm! Tentokrát ho utéct nenechá! Jenže Petterson mu stál v cestě. Změřil si ho přimhouřenýma očima. Cítil jeho strach, jeho nejistotu. Líbilo se mu to... Možná by je mohl zabít oba...
Nezabíjet, prosím!
Ksakru! Ta něžně láskyplná klec jejích slov, jejích doteků. Polkl, zatřásl hlavou. Stačilo tak málo a byla by pryč. Byla jako mříže z nehmotného dýmu, mohl by je rozehnat jediným mávnutím ruky. Hlad a touha zabíjet ho táhly za životy, které měl na dosah, a neviditelná mříž ho zatím stále ještě držela na místě.
„Musim to říkat?! Není to jasný?!“ sykl Petterson a pevněji stiskl hlaveň pušky, ukazovák připravený na spoušti.
Matthew si ho pozorněji prohlédl. Dobře viděl kapku potu stékající mu po tváři. Cítil, že předtím pil. Nebylo by tak složité ho dostat, jenže ten hlas v jeho hlavě, který odporoval jeho hladové touze po krvi... Chtěl Lucase, toho si utéct nenechá, když už mu vlezl do rány, ale jemu... měl by mu dát šanci, kvůli ní... pro ni. „Ty nejseš zabiják, Pettersone. Kdybys mě chtěl zabít, už bys to udělal, nemusel bys hledat důvody a dávat si whiskey na kuráž. Prostě vypadni, dokud můžeš, a nech nás si v klidu sečíst svoje účty! Tohle je mezi náma, nepleť se do toho!“
„Vyhrožuješ mi?! Nech Lucase na pokoji! Nikdo další umírat nebude!“ Thomas se nejistě ušklíbl. Chtěl ho poslechnout. Věděl, že má pravdu. Nikdy nikoho nezabil, a i když chtěl, jakmile tomu stál tváří v tvář, nebylo to tak snadné. Polkl, jenže otázka proč sem přišel zůstala viset ve vzduchu nezodpovězená, nedozvěděl se nic. Všechno se zvrtlo někam, kam nechtěl. Kdyby znal odpověď, bylo by lehčí stisknout spoušť? Proč sem sakra Lucas lezl? A jak je možný že o něm Hoardbeast ví?! Co když tam vůbec není a je to jen způsob, jak ho rozptýlit a zbavit se ho? Co se to tady sakra děje?!
„Prostě odsud vypadni Pettersone!“ zavrčel Matthew. Nevěděl, jak dlouho se ještě udrží na místě. Pevně svíral pažbu revolveru, už se zahřála teplem jeho ruky. Pálila ho v dlani, stejně jako ho sžíravá touha po Lucasově krvi pálila v mysli. Možná byl rád, že se Lucas pořád schovává. Stejně tak ale věděl, co se stane, když ucítí krev... Lucasovu krev, po které toužil. Proboha ať si ten pitomec nehraje na hrdinu a ochránce negrů a vypadne! Nebo bude pozdě a on si bude muset smývat z rukou i jeho krev! Chtěl mu dát šanci, tak ji měl využít, dokud mohl! Její hlas ho o to stále prosil, ale jak dlouho to ještě vydrží?!
Chtěl Lucase! Bezděčně si olízl rty, potřeboval jít blíž, potřeboval ho dostat, měl to k němu jen pár kroků... Byl tak zatraceně blízko, cítil ho, neudržel se a vykročil, jenže než jeho noha dopadla na zem, ozval se výstřel, kulka proletěla těsně kolem něj.
„Varoval sem tě! Ta další...“ Petterson nestihl doříct, Matthew vztekle zasyčel automaticky zvedl zbraň a stiskl spoušť. Už nedokázal přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát. Její mříž se rozplynula, jako kdyby tam nikdy nebyla.
Zabil by ho, kdyby Petterson neuhnul, stihl při tom natáhnout mechaniku pušky a znovu vystřelil. Tentokrát musel uhnout Matthew, kulka ho minula jen o pár palců. Chtěl rychle zamířit, stiskl spoušť, ale než stihl doznít výstřel, hodil mu Lucas pod bradu provaz a strhl ho na sebe. Nevšiml si, kdy se za něj dostal, jen cítil zblízka jeho pach, jeho tělo, jak se o něj opřel. Zaslechl, jak Petterson zaklel, víc postřehnout nestihl.
Volnou rukou chytil laso, snažil se ho strhnout. Vztekle zasyčel. Automaticky natáhl kohoutek a chtěl naslepo vystřelit za sebe, jenže jak ho Lucas strhl dozadu, zavrávoral, neudržel rovnováhu. Oba se poroučeli k zemi. Černoch bolestně hekl, když na něj celou vahou dopadl a provaz povolil. Matthew zhluboka nabral dech do plic, zavrčel. Chtěl se otočit popadnout ho pod krkem, dřív než se stihne vzpamatovat, ale známá lákavá vůně rozprostřela temně rudou mlhu v jeho vědomí. Překvapeně se ohlédl. Musel Pettersona trefit... proběhlo mu ještě hlavou, než se jeho tělo zkroutilo ve známé bolestivé křeči.
Hlad!
Petterson viděl, jak se oba muži zhroutili k zemi, pustil své prostřelené předloktí a rychle doběhl k nim. přetočil pušku v ruce a chtěl její pažbou praštit Hoardbeasta po hlavě, ale strnul uprostřed pohybu, jen vytřeštěně zíral, co se s ním děje. Zalapal po dechu ustoupil o krok... dva... nechápal, co vidí.
„Střílej, sakra!“
Lucas se vyděšeně vyhrabal z pod toho, co ještě před pár vteřinami bývalo obyčejným mužem, ustoupil o několik kroků, ještě něco na něj volal, divoce gestikuloval, než se otočil a zmizel v houští. Ale Petterson to nevnímal. Nevnímal nic, krom hrůzného obrazu před sebou. To, jak se na Hoardbeastovi páralo oblečení znělo, v jeho vybuzené mysli, jako hromobití. Všechno, co viděl, bylo do detailu přesné a jasné, přestože smysl všech rozpadajících se drobností nedokázal pochopit. Přezka koženého opasku se zbraněmi to nevydržela a hlasitě praskla, opasek sklouzl ze zmítajícího se těla. Čas jako kdyby se zastavil na prahu podivně pokřivené skutečnosti.
Pak bylo ohlušující ticho. Trvalo sotva pár vteřin, přesto mu připadalo nekonečné, než velké zvíře temně zavrčelo a vyškrábalo se na všechny čtyři. Vycenilo zuby, upřelo na něj žlutohnědé oči. Oči muže, který ještě před chvílí stál před ním... které musela jako poslední vidět Beth, než zemřela... Beth... všechno zapadlo na správné místo... bylo to... TOHLE!
Mám hlad! Krev... tvoje krev voní stejně sladce jako tvůj strach!

Jim celou scénu sledoval z druhé strany, z lesa za chatou. Připlížil se sem schválně odtud, aby byl proti větru. Vždycky se držel proti větru, na jednu stranu to byl zvyk a instinkt lovce, na druhou – nikdy nevěděl, kde mohl na to zvíře narazit.
„Střílej, sakra!“ slyšel Lucasův hlas a přimhouřil oči, pevněji stiskl mezi rty cigaretu. Měl ji tam jen tak, protože si nemohl zapálit, i když na to měl chuť. Černoch se vyhrabal na nohy, Hoarbeast zůstal ležet.
„Tak střílej!“
Lucas ustupoval, ale ten chlap... něco se... Co se to... Jim zalapal po dechu a zůstal stát s otevřenou pusou. Cigareta mu vypadla a ani si toho nevšiml.
„Do prdele! Co...“ nahlas zaklel, bezděčně ustoupil o několik nejistých kroků, dokud zády nenarazil na strom. Vytřeštěně zíral, jak se z trávy proti Pettersonovi zvedla zlatohnědá kočka podobná pumě, ale tak velkou nikdy neviděl. Zamrkal, protřel si obě oči dlaní, než se znovu zadíval na prostranství před chatou.
Tohle... CO TO, SKARA, JE?!
Až sem slyšel, jak zvíře zavrčelo. Obešel strom a ustoupil o dalších několik kroků... už tam sotva viděl, a to, co viděl, bylo tak... nereálné, že to sotva dokázal pochopit. On... on... to zvíře... Trhl sebou, když zaslechl výstřel, až ten ho probral k životu. Znovu přišel blíž, sledoval celou scénu, i když pořád nedokázal pochopit, co se to vlastně děje... jestli je to nějakej jeho pošahanej sen, nebo skutečnost, štípnout se do stehna ho prostě nenapadlo.
Když práskl další výstřel, znovu couvl, bezděčně se ušklíbl... asi zešílel, chtělo se mu smát... šíleně smát. Tohle... tohle bylo postavený na hlavu! Tohle... přece nemůže existovat! Tohle... do toho všeho tak neskutečně zapadalo! Jak ozubené soukolí! Všechno sedělo! Jenže poprvé v životě se neubránil pochybnostem, jestli může věřit svým očím. Prozatím viděl už dost, dost na to, aby se z toho musel nějak vzpamatovat, víc nepotřeboval. Kolena se mu ještě třásla, když se rozeběhl ke svému koni.

Zvíře pomalu vykročilo k Pettersonovi. Couvl o další dva kroky, natáhl mechaniku pušky a rychle zamířil, stiskl spoušť. Ale ruce se mu třásly tak silně, že minul. Kulka se neškodně zaryla do trávy a zvíře znovu temně zavrčelo, odhalilo velké ostré zuby. Zaklel, znovu natáhl mechaniku. Nedokázal vnímat nic jiného, jen tvora před sebou. Nevšiml si poplašeného zařehtání koně, jak nedaleko něco dutě žuchlo na zem, ani toho, jak kůň utekl.
Snažil se zamířit. Zvíře si dávalo na čas, chtivě větřilo. Pomalu se k němu přibližovalo stejně rychle, jak on couval, jak kdyby si užívalo jeho strach... jak kdyby mu dávalo šanci. Ale k čemu?!
Bojíš se... a voníš... voníš krví, voníš smrtí! Neutečeš!
Měl TO na mušce, jenže než stihl znovu zmáčknout spoušť, někdo strhl jeho hlaveň stranou. Zpětný ráz ho bolestivě praštil do ramena, kulka šla do větví stromů. „Co...“
„Ne! Utéct, HNED!“
Překvapeně zíral na divošku v bělošském oblečení, která ho odstrčila až zavrávoral a postavila se před něj, čelem ke zvířeti. To vztekle zařvalo, ohnalo se po ní ostrými drápy.
Uhnula, ale pak se k němu znovu přiblížila. Vrtěla hlavou a něco říkala jazykem, kterému nerozuměl.
Rychle ustoupil, málem zakopl, stěží udržel rovnováhu... byl zmatený... nevěděl, co má dělat...
Měl by jí pomoct... jenže něco mu říkalo, že se k nim nemá přibližovat... něco... Ksakru! Bál se! Bál se k tomu přiblížit jen o malý krok! Ona stála před ním, zakrývala mu výhled. Bránila vlastním tělem tomu zvířeti, aby se k němu dostalo. Co je sakra zač?! Co se to...
Zvíře vrčelo, s vyceněnými zuby se k ní blížilo, aby mohl zamířit musel ustoupit do strany, ale ona si ho všimla. „Nestřílet... utéct!“ křikla na něj a pak udělala něco, co by nečekal. Z pouzdra u pasu vytáhla nůž, strhla si rukáv košile, až z manžety odletěl knoflík, zaťala ruku v pěst a rychle si jeho špičkou rozřízla předloktí. Krev z mělké úzké rány zbarvila rudou kůži. Zvíře znovu zavrčelo, nasávalo vzduch, pomalu přišlo blíž. Pořád na něj mluvila a ono natáhlo hlavu, velkým čenichem se dotklo zaťaté ruky, než chtivě olízlo její krev.
Hrdlo se mu stáhlo, vnitřnosti jako kdyby mu někdo vytáhl krkem, nebyl schopný vnímat, kde je nahoře a kde dole. Sklonil pušku a stále mechanicky ustupoval, jako kdyby jeho nohy fungovaly samy, bez ohledu na to, jaký zmatek měl v hlavě. Couval, dokud nenarazil na strom, a konečně se poroučel k zemi. To ho nejspíš probralo k životu. Zvíře si ho nevšímalo, veškerou svou pozornost věnovalo Indiánce, proto už na nic nečekal. Vyškrábal se na nohy, otočil se na podpatku a rozeběhl se pryč, ke koním.
Indiánka si klekla na zem, nechala zvíře, aby jí pečlivě olízalo předloktí, a když tiše zapředlo, zavrávoralo, jemně ho pohladila po husté srsti na krku. Nejistě přišlo blíž, čenichem sjelo k jejímu břichu, spokojeně zamručelo, než se mu podlomily nohy. Padlo na zem a zůstalo ležet s hlavou v jejím klíně. Položila ruce na jeho šíji a čekala, dokud na sebe nevezme lidskou podobu.

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma

přidáno 02.05.2016 - 12:27
Idara: Děkuji!
přidáno 01.05.2016 - 23:11
Velmi slušně napsané.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma XXXVI. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma XXXVII.
Předchozí dílo autora : Šelma XXXV.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku