Povídka do literární soutěže při příležitosti výročí vlády Karla IV. Ironická parafráze na Pana Broučka
přidáno 08.02.2016
hodnoceno 6
čteno 519(15)
posláno 0
Vycházím z hospůdky U sv. Jana Nepomuckého. Je už jedenáct hodin večer a loudavou chůzí se vracím přes Hradčanské náměstí. Laxně se rozhlížím kolem sebe, jsem utahaný, cítit cigaretovým dýmem a v tuto chvíli mě nezajímá nic, než brzká vidina horké sprchy a postele.
Do chvíle než dojdu k Pražskému hradu…
Zahleděl jsem se na dvanáct století staré kameny a tak jako vždy podlehl známé skepsi.
„Proč jsem 3 roky studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy? Abych pak dělal za směšných jedenáct tisíc průvodce pro děcka ze základky, které ani nezajímá něco tak vznešeného jako jsou dějiny jejich vlastních předků?“
Hlavou mi táhnou už tolikrát zopakované známé fráze. Vpíjím se očima do ďolíčků oprýskané omítky hradeb a svou mysl nechávám utápět v představách.
Co vše už tyto stěny musely zažít? Století běhu dějin. Byly svědky příkoří, bojů a lásky. Před mýma očima vyvstává jako fata morgana brána, která se otevírá a volá, abych vstoupil do chodby, která mě propadlištěm dějin dovede přímo do největšího rozmachu českého státu… Čtrnáctého století.

Sladkou vidinu rozpustí dešťová kapka, která mi spadla na tvář. Přehodím přes hlavu kapuci a svižným krokem spěchám domů. Už jsem se příliš dlouho zdržel zíráním do prázdna. Opět se upínám k myšlence sprchy.
Sotva jsem ušel šest metrů, propadla se pode mnou zem.
Bolestně vstávám a oprašuji ze sebe hlínu. Vzhlédnu nahoru, z metru a půl hluboké jámy, ve které vězím.
Zámecká dlažba vypověděla službu a zbortila se.
„Pomoc, pomoc!“
Někdo mě přece musí slyšet.
"Jak se vyškrábu nahoru?“
Rozhlížím se kolem sebe, už jsem se uklidnil z počátečního šoku. Všímám si chodby a nabírám dojmu, že vím, kde právě jsem. Propadl jsem se do základů Hradiště, opevněného sídla, na němž byl Pražský hrad vystavěn. Toto je moje velká příležitost! Opustit nudné muzeum a konečně se dostat ke zdroji, k vykopávkám, prožívat historii, jako by neskončila!
Rozsvěcuji svítilnu v mobilu a naposledy zaváhám, ale vydám se vpřed.

Po pár minutách chůze se chodba mění. Počátek cesty mě obklopovala hlína, nyní tu a tam vidím cihlu, až stěna nabírá podobu středověké chodbičky z věncovek. Když ujdu ještě pár kroků, jsem uprostřed průchodu potaženým vápnem.
Doufám, že už někde blízko je východ, dochází mi baterie. Brzy budu v naprosté tmě, aspoň, že už jdu po podlaze a ne po hlíně prorostlé kořeny stromů. Ujdu ještě tři sta metrů, světlo slábne a já pomalu přestávám vidět. Rukama nahmatávám stěny, snažím se neztratit rovnováhu a jít stále vpřed. Už jdu skoro dvě hodiny. Utěšuji se „brzy dojdu ke konci chodby.“
Stahuje se mi žaludek, poprvé mě napadá, že chodba může být slepá. Jsem bez signálu v naprosté tmě a nikdo o mně neví. Jdu pořád v před, pravou rukou se dotýkám hrbolaté stěny, levou mám nataženou před sebou, hmatám do prázdna. Zhluboka dýchám, abych se uklidnil. Začínám opět doufat, jako had se přede mnou vine ohnivě zbarvený proužek světla linoucí pod dveřmi. Nahmatám ledovou, kovovou kliku: „Pane Bože, ať to není zamčené,“ stisknu a otevírám dveře. Vklouzl jsem do nádherné síně. Zavírám za sebou těžké dveře a stoupám na modro-hnědý Peršan. Stěna je pokryta freskami, na jedné zdi je pověšen rudý gobelín a celá místnost je osvětlená svícemi ve svícnech ze zlata a stříbra. Nevěřím svým očím, nemám tušení, kde jsem se ocitl.
Na každé světové straně jsou zavřené dveře z dubového masivu pokryté zlatým tepáním. Vyberu si prostřední. Stisknu kliku a chci vstoupit do další místnosti.
Včas přivřu dveře.
Malou škvírou pozoruji, jak v další místnosti prochází panoš s halapartnou. Nemám nejmenší tušení, co se stalo, jsem uprostřed gotického hradu a přede mnou právě prošel chlap s jednou červenou a jednou zelenou nohavicí, mečem u boku a pláštěm přes trup.
Jen jedno vím.
Asi bych se měl převléknout.
Voják zašel za roh, vstupuji do druhé chodby, když v tom zaslechnu, jak se hradní stráž opět vrací. Rychle se vydávám na opačnou stranu. Doběhnu ke schodišti. Je lemováno vyřezávaným zábradlím a svícny. Vyběhnu schody a přikrčím se ve stínu, opět počkám, než hlídač projde. Otočím se na podpatku, přede mnou se rozprostírá předsíň.
„Kde to ksakru jsem?“
Za dveřmi slyším další kroky, musím jednat, než mě uslyší a otevře dveře. Nízko nad černou bukovou skříní visí půl metrový kříž se sádrovou sochou Ježíše. Opatrně, ve vší tichosti ho sejmu ze stěny a pak se i s ním přikrčím u klíčové dírky. Vidím jen jednoho obtloustlého asi čtyřicetiletého muže. Je čas jednat.
Zhluboka se nadechnu, na kuráž, postavím se za dveře a hlasitě začnu dupat.
Jak jsem očekával, strážný mě brzy slyší a vrazí do předsíně.
„Buch!“
Vší silou ho přetáhnu krucifixem po týlu.
Musím pracovat co nejrychleji, svlékám ho a oblíkám si jeho šat. Dvoubarevné punčochy i halenu navlékám přes své oblečení. I přes zavalitou postavu muže mám oblečení obtáhnuté.
Kříž pověsím znovu na své místo a panoše v bezvědomí táhnu do další místnosti. Složím ho pod stůl. Do ruky mu dám láhev z půlky vypitého vína a hodím přes něj kožešinu.
„No tak to by bylo!“ Vydechnu spokojeně.
Teď už beze strachu procházím několik dalších pokojů. Uvědomuji si, že je jistě kolem třetí hodiny ráno. Opět na mě doléhá únava. Musím se někde vyspat. Projdu ještě pár síní, až dojdu k nízkému sofa. Na něj ulehnout nesmím, našli by mě. Vezmu z něj polštář, přitulím se ke stěně a pod pohovkou, naprosto vyčerpán usínám.

Probouzí mě ruch denního života. Kolem mě kmital fraucimor, který odnášel a přinášel věci, posluhoval panstvu a uklízel. Všechny služky mají na sobě staré kroje. Myslel jsem, že se mi ta utopie jenom zdála, ale jak to tak vypadá, asi jsem pořád ještě v jiné době. Nenápadně se postavím a procházím chodbou. Zastavím jedno děvče: „Slečno? Kolik je hodin?“
„Dvě hodiny po polednách, nezdržujte mě od práce.“
Dívka rychle utíká plnit si své povinnosti a tak se ptám jiné. „Prosím, jaké je dnes datum?“
„Středa. 12 října, toť den svatého Benedikta.“
„A rok?“
„Léta páně 1371. Hodněs musel včera vypít“
Zůstávám stát s oroseným čelem. „Ach nebesa! Já se ocitl v době vlády Karla IV? Tohle je přece možné jen v románu Svatopluka Čecha… „ Začíná se ozývat můj žaludek, od včerejšího večera jsem nejedl.
A tak dobrou hodinu bloudím, než najdu kuchyni.
Vezmu si dva krajíce chleba a uříznu si kus uzeného bůčku, který visí z police. Jím v tichosti, v místnosti nikdo není, všichni pracují. Opřu se ve výklenku okna a prohlížím si hrotitý oblouk.
Z vedlejší místnosti slyším šeptající hlasy. Zvědavost mi nedá.
„Břeňku, Vévoda má pro tebe úkol! Jdi a konej, dej toto otrávené víno Císaři.“
Hlavou mi proběhne vlak splašených myšlenek. V zapadlém koutku svého podvědomí doluju vzpomínku na plesnivou kolej a učení se o půlnoci na zkoušku při blikání nekvalitní lampičky od Vietnamců za sto padesát korun. „No jasně! Už to mám! 1371 Spor Císaře s jeho zetěm uherským králem Otou Bavorským!“
Před sebou vidím panoše a dva šlechtice. Připravují snad vraždu Krále? Jistě na Otíkův příkaz.
Představa, že by Císař zemřel nyní, je katastrofální! Musím tomu zabránit! Vyčkávám, než šlechtici odejdou a panoš se vydá do komnat krále. Jdu nenápadně za ním, držím se několik kroků. Vchází do komnat krále, nedovírá za sebou dveře, přes škvíru vidím, že místnost je prázdná.
Rychle se schovávám za roh chodby na opačné straně, než jsme přišli. Vyčkávám, panoš vychází z komnat a vrací se zpět směrem ke kuchyni.
Toto je má příležitost!
Jdu do pokoje samotného císaře. Džbán otráveného vína a život panovníka mám přímo na dosah ruky. Musím ho vylít, ale nevím kam, nejsou zde žádné květiny.
Okno, ano okno!
Jdu k němu, otevřu jej a vylívám otrávené víno přímo na nádvoří. K rudé kaluži se okamžitě sbíhají ohaři, kteří vylízávají tekutinu z dlažby.
„Kdo jsi? Proč se zde nacházíš?“ Slyším za sebou vystrašený ženský hlas.
Otočím se, ve dveřích stojí krásná žena ve zlatém rouchu s blonďatými vlasy a zlatou čelenkou na hlavě.
Pomyslím si: Kdo to je? V rohu si všimnu bust Karlových manželek a jen mi zády projede mráz… „Jejda“
Padnu na kolena. „Císařovno, toť spiknutí proti císaři! Otrávené víno jsem vylil z okna.“
Její výsost s nedůvěřivým pohledem přistoupila k oknu a pohlédla dolů. Dva ohaři už leželi mrtví, začali se k nim sbíhat sluhové.
„Jaké je tvé jméno?“
„Alexandr, má paní“
„Tedy Alexandře, čí je to dílo?“
„Nařídili to dva muži ve skvostném oděvu, se světlými vlasy a německým přízvukem. To víno donesl mladý panoš, kterého zoveš Břeňkem.“
Alžběta Pomořanská naznačila rukou, že mohu vstát a zamyšleně se zahleděla na mrtvé psy ležící na nádvoří.
Po chvíli promluvila. „Vím, o koho se jedná. Sama je ztrestám! Císař se nesmí o ničem dověděti, vyjednává se svým zetěm. Jako výraz vděku přijmi tento rubínový prsten, je velmi cenný!“
Přijal jsem nádherný šperk a natáhl jsem si ho na prsteníček pravé ruku.
„Smíš odejít.“
Uklonil jsem se před císařovnou a pozadu odešel z místnosti. Cestou po chodbě jsem si prohlížel zlatý prsten se zasazeným rubínem obkroužený diamanty a ve zlatě vyrytým nápisem: „Deus celus regnatet reges terre.“
Najednou se mi dělá mdlo. Přivírám oči, opírám se o zdi Pražského hradu, podlamují se mi kolena, cítím, jak ztrácím vědomí.
Když otevřu oči, jsem v sanitce a mluví ke mně doktor. „Konečně, jste se probral, pouštíme do vás elektrické šoky už přes pět minut! Dnes ráno vás našli ležet před Pražským hradem, byl jste celý promoklý od deště. V noci jste musel zkolabovat.“
Tak tedy to vše se mi zdálo, když jsem ztratil vědomí?
Rozhlížím se kolem sebe. Přede mnou jsou dva lékaři, jeden drží v ruce defibrilátor, druhý manipuluje s nějakým přístrojem.
Ležím na nosítkách, jsem svlečený a mé promočené oblečení leží pohozené na kraji vozu.
Vše byl pouze přelud?
Je-li to tak, jak je možné, že mám na ruce rubínový prsten?

přidáno 23.04.2016 - 00:30
Dialogy je ještě možné oddělovat pomlčkou, pak zůstávají ve stejném odstavci:

„Jaké je tvé jméno?“ - „Alexandr, má paní“ - „Tedy, Alexandře, čí je to dílo?“

Při vkládání na psance (a internet obecně) doporučuji používat anglické odstavce - jednotlivé odstavce oddělit prázdným řádkem. Líp se to používá a na monitoru dobře čte.
přidáno 22.04.2016 - 22:11
Máta: U poroty jsem nepohořela, tu soutěž jsem už před 3 týdny vyhrála. K otřepanosti tématu....Já ho nevybírala. Dostala jsem soutěžní zadání ;) Kdybys dobře četla, nemá to s nocí na Karlštejně nic společného, už jen pro ten detail, že děj se odehrává na Pražském hradě. O zachycení reálného středověku jsem opravdu NEMĚLA minimální zájem. Toto měla být fiktivní povídka, která má za účel POBAVIT ne informovat. Na historické skutečnosti mě upozorňovat taky nemusíš. Uvědomuji si chyby, například: věncovkami se začalo vyzdívat v mnohem pozdější době, latinský nápis, který je umístěn na korunovačních klenotech, by sotva byl i na prstenu, co se středověké mluvy týče, překládal jí docent slavistiky. Dohodli jsme se, že zkombinujeme češtinu z několika období, aby byla lehce srozumitelná i „laickému“ čtenáři, atd., atd…. Jak jsem řekla, historické fakty mě v tuto chvíli nezajímali, záměr byl pouze pobavit, čtenáře v rozmezí 12 do 17 let. Které dle mého skromného názoru opravdu nezajímá, co a kde ve středověku bylo nebo jak to tam ve skutečnosti vypadalo. Ironie je v tom, že Matěj Brouček, si v díle „Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století“, aby si zachránil svůj život, choval "kam vítr, tam plášť" a neuvědomoval si historické dopady těchto bitev na budoucnost. Můj hlavní hrdina, Alexandr, je schopný riskovat pro záchranu jednoho z největších panovníků život, protože na rozdíl od Pana Broučka ví, co by to ohrozilo.
Neber to jako urážku, tvůj názor respektuji, jen jsem Ti chtěla osvětlit, proč je to napsané, tak jak je. Přirovnejme to k „historickým“ románům. Ty jsi četla někdy harlequinku, která se odehrávala ve středověku a byla by historicky pravdivá? Já teda ne… :D Tohle je de facto, to samé. Děkuji za rady v členění textu, budu se jimi řídit.
přidáno 22.04.2016 - 06:54
Mno... špatné to úplně není, téma možná maličko otřepané, ale budiž. Jelikož to máš do soutěže opravdu tě nebudu šetřit, bereš? jestli ne, tak máš smůlu :-P :-D
Tak Teron má naprostou pravdu čelení textu takhle opravdu ne. Gradace v próze krom jiného dosáhneš tím, že text rozčleníš - čím delší odstavec a souvětí, popisy a pod, tím pomalejší text a naopak, čím kratší odstavce, tím rychlejší text a tím rychlejíší čtení. To je základní pravidlo, pokud půjdeš proti němu, nic tím nedosáhneš.
Navíc v dialogu MUSÍ být přímá řeč další osoby na dalším řádku, to je zase pravidlo typografické. Navíc, čtenář ví, že pořád nemluví jedna a táž osoba. Takže sedni a vehementně mačkej enter, jestli nechceš pohořet na základu. Tohle porota 100% uvidí a bude hodnotit.
Ale neboj, nejsi první očividně začátečník, který má s členěním problémy, ale tohle je opravdu dobrý si zažít, protože to je prostě základ, kterej je potřeba dodržet, jinak ti to nebude fungovat.
Potom... chceš psát reálný středověk, nebo Noc na Karlštejně? Pokud chceš psát reálný středověk, opravdu NEMŮŽEŠ vycházet z tohoto filmu, protože ten kolem středověkých reálií jen zdaleka běžel (a jo, mám ho moc ráda, jen ho prostě nejde brát ani jako základní zdroj). Máš tam hromadu faktických chyb, kterých by ses měla vyvarovat a které jsi očividně pochytala v tom filmu. Takže... buď ho šoupni do natáčení (což by i mohlo zajímavě ozvláštnit zápletku - že se někde vyloupne mezi štábem), nebo uprav, páč je to do očí bijící. Jestli chceš vypíšu ti je.
Hodně štěstí!
Jinak tu ironickou parafrázi jsem moc nenašla ;-) :-)
přidáno 21.04.2016 - 22:23
Teron: Vzala jsem si Tvou radu k srdci a pár entrů jsem tam přece jen dala. I když jen skoupě, nechtěla jsem příliš roztrhat text, kvůli gradaci. Snad to ostatním čtenářům aspoň trošku pomůže, pokud je předtím neodradí délka textu:)
přidáno 18.04.2016 - 11:34
Moc pěkný. Detaily akorát, atmosferické, akorát to chce členění textu na odstavce apod., protože takhle se to hrozně špatně čte.
přidáno 26.02.2016 - 03:40
Dobře napsané, líbilo se mi to.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajná cesta z hradu : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : The princess Thalia
Předchozí dílo autora : Libštejnská zkouška

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku