Její krev
přidáno 13.12.2015
hodnoceno 0
čteno 281(2)
posláno 0
XXIX. Její krev

Zalapal po dechu, prudce se otočil. Měla v ruce svůj nůž, netušil, kdy a jak ho vytáhla. Chtěl něco říct, udělat... cokoliv, ale nestihl to. Nestihl vůbec nic, jen stejně vyděšeně jako lačně sledovat, jak lesklá čepel hladce zajela pod kůži v její dlani. To, jak nůž s třesknutím dopadl na podlahu, když ho odhodila z dosahu, téměř nevnímal.
Hlad!
Zadržel dech, každý jeho nerv, každý sval se bolestivě napnul. Nesměl ji ucítit!
Chtěl odvrátit pohled od slabého pramínku krve odhodlaně stékajícího po její ruce, ale jen na něj vytřeštěně zíral. Chtěl udělat tisíc věcí, jenže nemohl vůbec nic! Proč?! Zešílela?!
Hlad!
Bože! Musí pryč! Zabije ji!
Ale ona jen stála, sledovala ho odhodlaně, vážně. Nebezpečně rudá kapka bolestně pomalu padala k prkenné podlaze. Jak kdyby se mu celý svět vysmíval v každém nesnesitelně dlouhém okamžiku.
Krev.... chci krev!
Zatínal zuby. Nesměl to cítit... NESMĚL! Chtěl ustoupit, ale narazil do zdi, zavrtěl hlavou. Nesmí... NE! Jenže jeho plíce se neodbytně dožadovaly vzduchu. A ona tam stále stála, nehnula se, neustoupila ani o krok!
Hlad! Mám hlad!
Ne... tohle se nemělo stát! Musel se nadechnout, i když by se nejradši udusil. Byl to instinkt, kterému nemohl vzdorovat, stejně jako nemohl vzdorovat tomu, co přijde.
Zalapal po dechu a známá lákavá vůně krve se vkradla do jeho nosu, do jeho vědomí. „Uteč!“ zachraptěl, než ho zaplavila nesnesitelná bolest. Padl na kolena na tvrdou prkennou podlahu, zaryl do ní drápy. Cítil rychle se měnící tělo, jak na něm praská oblečení.
A ona ustoupila, zavrávorala. Cítil ji, opřela se o stěnu, přesto byla stále nesnesitelně blízko! I přes bolest cítil její strach, úzkost. Sledovala, co se s ním děje. Bála se ho! Nesměl ji ublížit! Jenže bestie kradla jeho mysl, i když se bránil - urputně, zběsile... musel ji ochránit!
Bolelo to, nesnesitelně to bolelo! Zatínal ostré zuby, drápy do podlahy a měl pocit, že mu praskne hlava.
KREV! Kořist! Mám hlad!
Nedám ti ji! Bolestně zaskučel, pak se neudržel a zdušeně zařval. Stále se bránil. Ale temnota v jeho mysli se nenechala zahnat, nenechala se zatlačit. Kradla kousek po kousku jeho vědomí, až pohltila jeho celou zoufalou, bezmocnou mysl a utopila ji v mazlavé temnotě.
Bolest zmizela zapomenuta společně s jeho myšlenkami. Zvedl hlavu, vyhledal ji neúprosnýma lačnýma očima a tiše výhružně zavrčel.
Neutečeš mi! Nemůžeš utéct!
Tlak i úzkost v jejím těle a mysli polevila. Polkla, naprázdno popadala dech, namáhavě se narovnala. Temný hlas bestie jí promlouval v hlavě. Vzdorně zvedla bradu, přestože jí jeho přeměna připravila o sílu. Poprvé ho viděla... takhle. Velké zlatohnědé zvíře, které připomínalo pumu, větší než kdy mohla potkat. Z jeho chtivého chladného pohledu, vyceněných zubů šel strach. Temné zavrčení jí rezonovalo v celém těle.
Bezděčně pohledem vyhledala nůž, který předtím odhodila. Ležel z dosahu. Stejně by ho nemohla použít. I kdyby ho chtěla sebrat, nestihla by to. Neměla by šanci. Její život vězel v jeho spárech. Věděla to. Znovu se mu vzdorně zadívala do očí. „Neublížíš mi!“ ale hlas měla tišší a rozechvělejší, než by chtěla, zadrhával se jí ve staženém krku. Pevně zatínala pěsti, aby se jí netřásly ruce. Měla strach, i když se ho snažila potlačit... a on to věděl.
Bojíš se! Tvůj strach krásně voní! Voní smrtí! Tvojí smrtí!
Polkla, stále se mu snažila vzdorovat, když lenivě vykročil k ní. Měkké velké tlapy se neslyšně dotýkaly podlahy. Téměř hmatatelně cítila, jak si vychutnává její strach.
Několik tichých pružných kroků, jen pár zběsilých úderů splašeného srdce a zvíře se prudce odrazilo a předními tlapami se opřelo o prkennou stěnu za jejími zády, zarylo do ní drápy, ostré zuby cvakly těsně před jejím obličejem.
Bojíš se! Zemřeš! Tvůj život je můj! Tvůj život končí!
Přitiskla se těsněji ke zdi. Třásla se, kolena se jí podlamovala. Cítila, jak se jí její vlastní krev lepí mezi prsty, ale bolest z rány v dlani nevnímala. Stále vzdorovala jeho pohledu, nesklopila oči, ani když zaryl drápy hlouběji do dřeva a na její ramena se snesla sprška třísek. Dráždilo ho její odhodlání. Chtěl, aby se bála!
Krev a strach! Smrt... opojná, lákavá!
Zavrčel a sklonil se k jejímu krku, přejel po něm čenichem. Chtivě nasával vzduch, plnil si plíce opojnými vůněmi, které znal... vzrušovaly... vůněmi... znovu nasál vzduch. Zarazil se. Vůně... známá...
Naprázdno otevřela ústa. Chtěla něco říct, ale hlas jí odumřel v hrdle. Musela polknout, aby dokázala tiše chraplavě promluvit svým rodným jazykem. „Neublížíš mi, já... ti věřím!“ snad chtěla ujistit sama sebe, nebo přesvědčit jeho, kruté zvíře, kterému byla vydaná napospas, kterému se předhodila.
Jako kdyby chtěl zbourat její víru, její důvěru, výsměšně cvakl zuby těsně u jejího krku, odfrkl si.
„Věřím ti...“ zopakovala znovu sotva slyšitelně a pokusila se ho dotknout, jenže to vycítil. Zavrčel a ohnal se po její ruce, zaryl drápy hlouběji do dřeva. Pak se znovu sklonil k jejímu krku. Ta vůně... lákala... vábila ho... přimhouřil oči, přejel si po zubech jazykem. Chutnala mu... líbila se mu. Znal ji, tak dobře ji znal! Měl ji zapsanou kdesi hluboko v mysli, stejně jako vůni krve.
Jenže něco ho vyrušilo... něco, co sem nepatřilo! Prudce otevřené dveře, rychlé kroky, mechanické zacvakání, lidský pach. Pach kořisti!
Ve stejnou chvíli, kdy se spustil na všechny čtyři, rozrezonoval místnost výstřel. Kulka rozvířila vzduch nad ním a zaryla se kamsi do dřeva.
Vztekle zavrčel, než skočil na černého muže s puškou, zakousl se do její hlavně, a když střelec ztratil rovnováhu, vyrval mu ji z rukou. Chtěl ho roztrhat na cáry, jenže ho někdo popadl za hustou srst na krku a strhl ho stranou. Zařval, snažil se setřást nečekané závaží. Ohnal se po něm tlapou. Zvuk párající se látky, tichý bolestný výkřik mu pronikly do uší, nový, ještě silnější pach krve naplnil okolní prostor. Tělo dutě dopadlo na prkennou podlahu těsně vedle něj.
Moje kořist! Nikdo mi nebude stát v cestě!
Vztekle se otočil k ní. Snažila se přetočit na bok, potrhanou sněhobílou látku na jejím rameni barvila krev. Rudá lákavá krev! Opřel se tlapou o její hruď, tvrdě ji přimáčkl k podlaze, výhružně jí zavrčel do obličeje. Cítil její dech, rychle se zdvíhající hrudník. Život, co ho lákal, život, který chtěl!
Zemřeš!
Zavrtěla hlavou, přesto se nesnažila bránit. Znovu se sklonil k jejímu krku, lapal lákavé vůně. Stačilo tak málo. Její hrdlo bylo na dosah, zběsilý tep, krev šumící v žilách, slyšel ji tak jasně, jako kdyby byla jeho vlastní... cítil ji, jak stéká z ran na rameni. Jen jeden rychlý pohyb, jeden přesný silný stisk. Cítil známou chuť krve na jazyku... chtěl ji! Přesto ale jen s přivřenýma očima lapal tu vůni... příliš známou vůni z její kůže, z jejích vlasů rozhozených po podlaze.
Zmateně vydechl a znovu zhluboka nasál vzduch. Ta vůně... něco mu říkala, něco znamenala... něco, co by měl znát, jen si na to nemohl vzpomenout.
Zavrčel, vycenil zuby, její tepna byla tak blízko, její strach, její teplá voňavá krev... jenže... něco v její vůni... Váhal... vůbec poprvé ve svém životě váhal, jestli zabít. Vůbec poprvé zabít chtěl, stejně jako podivně nechtěl.
Přivřel oči a nevnímal nic jiného, ani dlaň, která se ho dotkla. Až když zabořila prsty do jeho srsti, trhl sebou, chtěl... co chtěl? Uhnout? Zabít?
Strnul, tiše zavrčel, ale nepohnul se, jen oddechoval a cosi v její vůni, v jejím doteku, v něm samém mu bránilo konečně ukrást její život. Něco, co mu naléhavě sdělovalo, že jí nesmí ublížit... patří k němu... bylo to stále silnější, s každým douškem opojných vůní, s každým dalším okamžikem, kdy na něm spočívala její dlaň. Podléhal tomu, nedokázal vzdorovat, nebo snad ani nechtěl.
Naděje...
Netušil, co to znamená, jaký je význam slova, které odkudsi vyplavalo z jeho instinktivní jednoduché mysli. Nestaral se o smysl, jen nějak věděl, že patří k ní. Zprudka oddechoval skrz vyceněné zuby a podivně zmatený nekonečně dlouho sledoval její obličej, její temné oči. Odfrkl si, snad proti své vůli, proti všemu čím byl, se jí nejistě lehce čenichem otřel o tvář, než se sklonil k jejímu rameni a pomalu opatrně, jako kdyby to ani dělat nechtěl, olízl krev z jedné z ran.
Nolan překvapeně sklonil pušku. Klečel na zemi, na to, aby se postavil neměl čas a nejspíš ani dost sil. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že ho musí zastavit. Netušil, co se stalo, jen když zaslechl děsivě známé zvuky, přispěchal na pomoc v obavě z nejhoršího. Jenže napoprvé minul a teď se mu ruce třásly, zatímco mu něco říkalo, že nesmí vystřelit, že má ještě počkat. Nedokázal stisknout spoušť, jen se zatajeným dechem sledoval, co se děje.
Mráz mu běhal po zádech. Něco neskutečného tepalo ve vzduchu. Něco, co by snad mohl nahmatat, kdyby se dokázal pohnout, kdyby se dokázal nadechnout. Oči ho pálily, když sledoval scénu před sebou - jak to děsivé obrovské zvíře, sklonilo hlavu a začalo pomalu soustředěně olizovat rány, které jí samo způsobilo. Nedokázal zadržet slzy. Zakryl si ústa dlaní a fascinovaně sledoval, jak se drobná dívka ležící na zemi jemně probírá hustou zlatohnědou srstí nebezpečného krvelačného tvora skrývajícího se za lidskou tváří jeho pána. A on... ji nechal, neublížil jí! Něco šeptala, nejspíš svým rodným jazykem. Slané kapky jedna za druhou stékaly po jeho tvářích, po hřbetu ruky, kterou si tiskl k ústům. Nedokázal myslet na nic jiného než na to, že to dokázala.
Pak zvíře překvapeně zavrčelo, oklepalo se, trhlo sebou, zakolísalo, jako kdyby se najednou nedokázalo udržet na nohou. Ustoupilo, nebo to nejspíš udělat chtělo, ale tlapy už ho neposlouchaly. Jeho velké tělo s bolestným zasténáním padlo na prkennou podlahu, kde zůstalo nehybně ležet a přímo před Nolanovýma očima se začalo měnit v muže, kterého tak dobře znal.
Potáhl nosem a snažil se setřít slzy. Usmál se, nedokázal tomu zabránit. Měl pocit, že právě viděl děsivý zázrak.

Lucas sebou trhl, když zalechl výstřel. Byl blízko... zatraceně blízko! Snad v domě. K čertu, co se stalo?! Znovu sebou trhl, ale laso nepovolilo. Jenže hned na to strnul a po zádech mu přeběhl mráz, když zaslechl ještě něco - tlumený známý vzteklý řev toho zvířete, snad také přicházel zevnitř. Nahlas zaklel, znovu sebou marně škubl. Zatínal zuby, svaly, snažil se uvolnit, jen si ale rozdíral kůži na pažích, na ramenou. Tiše cedil nadávky, ještě chvíli se vzpíral, nechtěl se vzdát, než nakonec zůstal tupě civět před sebe. Protože pak už bylo ticho... nepříjemné mrtvé ticho...
Sakra!
Kdo zemřel tentokrát? Ona? Nebo jeho otec? Obě představy byly přese všechno stejně nesnesitelné, stejně děsivé, protože ani jednoho nedokázal nenávidět, i když by stokrát chtěl. I když si to vnucoval celou noc, kdy unaveně vysíleně zíral do tmy a snažil se uvolnit bolavé svaly, možná chvíli spát, zatímco vztek pomalu odplouval z jeho mysli.
Nedokázal je nenávidět. Nenáviděl JEHO! On je zdrojem všeho zla! On za to všechno může! Zvíře, monstrum! Všechno zlé se děje kvůli němu! Cokoliv jiného si nepřipouštěl, i když neodbytný hlas jeho otce v mysli říkal opak.
Do prdele, co se stalo?!
Měl strach... něco, čeho se celou dobu bál, se stalo... Ksakru... stalo se to! A kdo za to zaplatí?! A on musí trčet tady jak pytel ovsa!

Jim schovávající se na pastvině na dohled ranče zbystřil, když i on zaslechl vzdálený výstřel. Přimhouřil oči, zamračil se a pozorně si prohlédl stavení, které odtud měl jako na dlani. Jenže nikde nebylo ani živáčka. Do dvora neviděl, ale všiml si, že se vůz vrátil. Co se stalo, kruci?! Nervózně si promnul ruce a na chvíli se postavil, prošel se, aby si uvolnil nohy, při tom stále sledoval ranč. Jenže nikde nikdo nebyl... jen někteří koně v ohradě zvedli hlavy, od pastvy, jinak byl všude nesnesitelný klid.
Odfrkl si a donutil se sednout si do trávy, opřel se zády o mladý stromek, nespouštěl pohled z domu. Nakonec utrhl stéblo, nervózně ho skousl mezi zuby.
Co se tam, ksakru, stalo?! Kdyby se mohl dostat blíž! Jedna rána... ještě nemusela nic znamenat, jako mohla znamenat hodně. Přemáhal zvědavost, netrpělivost, vztek, jenže nemohl moc blízko, bylo to moc riskantní. Ruce se mu chvěly jako nějakému neschopnému starci a bude hůř, jestli se brzo nedostane k tabáku. Nelíbilo se mu to ani trochu... zrovna teď! Vztekle zavrčel několik nadávek a snažil se uklidnit. Kolem domu byl stále stejný klid. Jestli se ještě něco stane, podívá se blíž, ať to stojí co to stojí! Chtěl to vědět, sakra!

Matthew se zhluboka nadechl. Tělo ho bolelo, mysl se pomalu probírala k životu. Nedocházelo mu, co se stalo, ještě ne. Promnul si obličej dlaní a dalším hlubokým nádechem nutil plicím vzduch, v němž se mísily známé vůně. Zavětřil, ochutnával je, pak pomalu namáhavě otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než dokázal zaostřit, a když konečně rozeznal malou známou dlaň umazanou od krve nehybně ležící před ním, zaklel, rychle se vymrštil do sedu, i když všechny svaly v jeho zádech protestovaly. Bylo mu to jedno.
Ksakru! To přece...Zíral na obraz před sebou a žaludek se mu stáhl do malé kuličky. Ležela na zemi, nehýbala se, jednou rukou si svírala zkrvavené cáry nové halenky na rameni. Dál se dívat nedokázal, nemohl, protože ten obraz příliš dobře znal... ze sna! Odvrátil pohled. Došlo mu, co se stalo. Pevně zavřel oči, promnul si je prsty, pálily ho. Nechtěl vidět, co udělal! Nemohl...
Proč, sakra?!
Naslepo našel její teplou dlaň, pevně ji stiskl. Chtělo se mu zařvat a možná by to i udělal, jenže prsty v jeho ruce se pohnuly, opětovaly jeho stisk. Překvapeně sebou trhl, rychle otevřel oči. Konečně mohl vidět její jemný unavený úsměv, její jiskřivý mandlový pohled.
Zalapal po dechu... je to pravda?! Jemně přejel prsty po její tváři, a když se opřela do jeho dlaně, palcem kopíroval křivku jejích úst. Musel se jí dotknout... musel ji cítit. Byla teplá, byla živá... Bože!
NEZABIL JI!
Nechápal to... jak je to možné, ale byla tady, byla ŽIVÁ, to bylo jediné, na co dokázal myslet. Zíral na ni jako na zjevení a možná také zjevením byla. Sledoval, jak se opatrně zvedla do sedu. Pomohl jí, pak už to ale nevydržel, přitáhl si ji k sobě, pevně ji objal. Musel... ksakru! Zabořil obličej do jejích vlasů, plnými doušky lapal její vůni, její nádherně živou vůni.
NEZABIL JI!
Opakoval si to stále dokola, oči ho pálily. Nemohl se toho nabažit. Její blízkosti, štěstí... té neskutečné úlevy, která se rozlévala jeho myslí. Celý, celičký svět se smrskl pouze na tuhle jedinou myšlenku, která pro něj byla důležitější než všechno, úplně všechno.
Přeměnil se, cítil její krev, a nezabil ji!
Netušil, jak dlouho tak seděli, choulila se v jeho náručí a on ji nedokázal pustit, jako kdyby se měla rozplynout, když se od něj jen na chvíli vzdálí. Snad stále nedokázal uvěřit, že je to pravda.
„Proč jsi to udělala?“ zachraptěl, stěží ta slova vynutil skrz stažený krk.
„Nevěřit, že neublížit, nezabít. Muset dokázat.“
„Ale co kdyby... sakra, víš jak jsi riskovala... přece...“
Usmála se a jemně mu položila dlaň přes ústa, aby zastavila proud slov, které se mu hrnuly na jazyk,výčitky a strach, které se odrazily v jeho nezvykle měkkém pohledu, v očích které se podivně leskly. Ztichl, semkl rty, než jimi jemně přejel po její dlani. Cítil na ní zasychající krev, cítil úzkou ránu. Po zádech mu přeběhl mráz, chloupky na krku se mu naježily. Zavřel oči a polkl. Sevřel její ruku, odtáhl ji dál. Nakonec zhluboka vydechl, povolil sevření, chvíli si ji zkoumavě prohlížel, než se zamračil. „Ublížil sem ti.“
Jen se pousmála. „Kdo zahrávat se šelmami, muset počítat, že mu něco stát.“
Matthew se ale zamračil ještě víc. Nelíbilo se mu to ani trochu, i přes úlevu, kterou cítil. Prostě jí nechtěl ubližovat, jenže to pořád dělal a nebylo v jeho silách tomu zabránit. „Nikdo ti nesmí ubližovat, ani já!“
Její úsměv posmutněl. Jemně ho pohladila po tváři. „WačhíŋyeyA vědět, že nechtít. WačhíŋyeyA nezlobit!“
Jen si odfrkl, chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho další známý hlas: „Asi za to můžu taky já, pane.“
Trhl hlavou a upřel překvapený pohled na Nolana klečícího opodál. Až teď si ho všiml. Na kolenou měl položenou pušku a podivně se usmíval, tváře měl pořád ještě mokré.
„Pročs, ksakru, něco neudělal?! Mohl sem vás zabít...OBA!“
„Udělal,“ ukázal na prkennou stěnu vedle okna, kde byla dobře znatelná díra po kulce. „Ale uhnul ste mi a pak...“ sklonil hlavu, znovu si nenápadně otřel oči. „Pak už vystřelit nešlo. Věřte mi nebo ne, ale sem rád, že sem napoprvý minul.“
Mohl mu to snad vyčítat, když... polkl, znovu stočil pohled na dívku ve své náruči. „Ste šílenci, oba!“ zavrčel. Musejí být šílení a on je za to miloval. Vrátil se pohledem k Nolanovi. Ten se znovu usmál, bezelstně pokrčil rameny. „Jo... asi jo, co naděláte?“ Pak se pomalu vyškrábal na nohy.
Matthew zavrtěl hlavou. Nakonec přitáhl Indiánku těsněji k sobě, podebral ji pod koleny, namáhavě se zvedl na nohy a odnesl ji ke svému lůžku, kam ji neobratně položil. Chtěla si sednout, ale on se na ni zamračil. „Lehnout!“
Usmála se, v očích jí zajiskřilo, přesto neodporovala, alespoň prozatím. Sedl si k ní a opatrně odhrnul cáry nasáklé krví.
Hlad!
Syčivě vydechl prudce vstal, odešel o několik kroků dál. Rány nebyly hluboké, ale stačily na to, aby se jeho nervy rozvibrovaly napětím, aby se bestie lačně napjala, i když věděla, že tenhle život jí nepatří. Promnul si oči prsty. „Postarej se o ni,“ sykl na Nolana.
„Ano, pane.“
Jeho tichou odpověď skoro nevnímal. Nejraději by se od ní nehnul na krok, ošetřil ji sám, jenže copak mohl?! Když ho na ní dráždilo úplně všechno?! Ksakru! Nakonec se na ni ještě rychle ohlédl přes rameno. Nemohl si nevšimnout, že i ona zvážněla. Pak už jen rychle odešel ven.
Černoch sklopil oči, uvolněný úsměv mu stekl z tváře a jiskřivě nadějná atmosféra se zase zahustila, jak kdyby se temnota číhající v jeho pánovi chtěla neodbytně připomenout. Povzdechl, opřel pušku o stěnu a pomalu došel k Indiánce, která už se znovu zvedala do sedu, chtěla spustit nohy na podlahu. Nolan se pousmál. „Měla bys ho poslechnout. Postarám se o tebe.“
Dívka si ho změřila nesouhlasným pohledem, přestože vypadala unaveně, zavrtěla hlavou. „I Nolan unavený, nemocný. Mít byliny, sama...“ nevěděla, jak to říct dál, nejistě si skousla ret.
Nolan se pousmál. „Měla by sis odpočinout. Pomůžu ti to ošetřit, pro mě to nic není. A když to neudělám, co mi asi řekne on?“
Jen povzdechla, věděla, že má pravdu. Ona by se mu vzepřela, ale nechtěla, aby její neposlušnost odnesl zrovna Nolan. Věděla, jak umí být prchlivý, když není po jeho. „Najít byliny.“ Pousmála se na něj a opatrně vstala. Nolan ji sledoval, její kroky byly trochu nejisté, přesto se zdála v pořádku. Sám se narovnal. Bude muset dojít pro vodu, nějakou další ohřát, aby mohli připravit odvar z bylin.

Matthew nedošel daleko. Stál venku u předních dveří, kde s opíral o stěnu. Bylo mu jedno, že má na sobě jen zbytky oblečení. Jen zhluboka dýchal a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Nezabil ji... jak to dokázala? Co ho zastavilo? Kdyby si aspoň něco pamatoval! Do háje... Stejně se neovládl a pousmál se, zavrtěl hlavou, přejel si po obličeji rukama. Nezabil ji! Prostě a jednoduše to přežila! Přežila přímé setkání s bestií. Dokázala něco, co se ještě nikomu nepovedlo!
Chtělo se mu smát... šíleně, zběsile. Oči ho pálily, zatřásl hlavou. Měl pocit, že se každou chvíli zblázní... radostí, štěstím. NENÍ PRO NI NEBEZPEČNÝ! Ne tak, jak se bál! Možná k sobě doopravdy patřili... snad si ji bestie vybrala jako svou... jako někoho, kdo k ní patří, i když mu stále nebylo jasné jak a proč. Bestie na otázky neodpovídá. Jenže ona mu postupně odpovědi odhalovala, i když je kolikrát sám nechtěl vidět, i když se jim bránil. A když jí nechtěl věřit, nechtěl poslouchat, tvrdě mu dokázala, že se mýlí. I teď se mýlil, a byl za to tak neskutečně rád. Vedla ho... učila ho věřit, že v tomhle všem může ještě najít něco dobrého, stéblo pro tonoucího... naději. Stejně jako mu dokazovala, jak neskutečně pravdivé je její jméno. Naděje. Jeho Naděje, poslední.
Bože... nemohl se z toho vzpamatovat... bylo to jako euforické šílenství. Tak neskutečně se mu ulevilo a zoufale chtěl věřit, že to tak bude vždycky. Že bestie prostě ví a bude vědět stále, neublíží jí, i když se stane něco nepředvídatelného. Bylo to, jako kdyby ji konečně do všech důsledků přijal, smířil se s ní, s tím, že ona je opravdu cesta, jak bestií nebýt. Jak kdyby další dílek skládanky zapadl do sebe a v té hrůze všech ostatních zářil čistotou, nadějí. Zářil v temnotě kolem. Chtěl zapomenout na pochybnosti, na obavy, na všechno, co ho táhlo ke dnu, na všechno, co stálo mezi ním a jí. Chtěl tu smyčku svého prokletí konečně strhnout z krku. Být volný... Chtěl se prostě jen utopit v její přítomnosti... chtěl zapomenout na všechno. Jenže zapomenout nešlo. Nešlo vymazat to, jak ho její vůně vzrušovala, to, jak ho dráždil pohled na krev na jejím oblečení, i když mu dokázala, že bestie ji nezabije. Dlouze vydechl a rozhlédl se kolem sebe, aniž by vnímal, co vůbec vidí, protože jeho tep pořád zběsile šuměl v žilách, protože mu cosi chvějivě teplého naplňovalo hruď, naplňovalo mysl a on chtěl, aby to bylo silnější, aby toho bylo víc, aby to dokázalo zahladit všechno to temné v něm.
Trhl hlavou, když ven vyšel Nolan a z korby vozu vytáhl balík oblečení. Jen ho mlčky pozoroval. Když černoch procházel kolem něj, usmál se a zastavil na prahu dveří. „Bude v pořádku,“ promluvil na něj.
Matthew jen kývl hlavou, nepatrně škubl koutky úst a Nolan si nemohl nevšimnout jeho očí. Byly tak jiné než jindy. Takový jeho pohled nikdy nebyl. I když se mu ve tváři nepohnul ani sval, i když neřekl ani slovo, něco se s ním stalo, něco se změnilo. A to něco hřálo. Jen pár vteřin studoval jeho tvář, než se znovu usmál, aniž by tušil proč, dotkl se lehce jeho ramena. Jeho pán strnul a Nolan už chtěl rychle stáhnout ruku, když se znovu pousmál, kývl hlavou.
Černoch naprázdno pootevřel ústa, než je znovu zavřel, konečně zmizel v domě a Matthew se zapřel zády do dřeva, znovu si přejel dlaněmi po obličeji. Nechápal Nolana, stejně jako nechápal ji, co na něm vidí, co ho k němu táhne. Co ho nutí mu pořád vyjadřovat podporu, jít proti všemu, proti zdravému rozumu, proti svému synovi. Nechápal, čím si to zasloužil. Bezděčně položil dlaň na rameno, na místo, kde se ho Nolan nečekaně dotkl. Až odejde, bude mu chybět, ale odejde s čistým svědomím, že pro něj udělal všechno, co mohl. Jen kvůli němu počká, dokud nebude mít všechno vyřízeno. Dokud všechno nebude patřit jemu, oficiálně a nesmazatelně, protože příliš dobře věděl, jak by se k němu lidé zachovali. Ale nelíbilo se mu to, i když teď nad tím nedokázal přemýšlet. I když by stokrát chtěl, nemohl přes zběsilý uragán neidentifikovatelných emocí, který vířil v jeho mysli. Pro tísnivou realitu v ní už nebylo místo. Potřeboval by se uklidnit, potřeboval by... ksakru!

Lucas prudce zvedl hlavu a překvapeně s otevřenými ústy sledoval, jak se dveře do kůlny pomalu otevřely. Zalapal po dechu, když vešel jeho otec, na zem položil hrnek s vodou a talíř s jídlem. Bylo mu jedno, co tam je, jen na něj zíral jako na zjevení. ON NENÍ MRTVEJ?!
Nolan si dřepl, chvíli Lucase zkoumavě pozoroval. Měl oschlé rty, vypadal unaveně... a páchl. To ho mrzelo nejvíc, ale žil. Doufal, že tu nebude muset zůstat dlouho. Tázavě zvedl obočí, když si uvědomil, že na něj zírá, jako kdyby viděl ducha. Došlo mu, že nejspíš něco slyšel a sám zatím nevěděl, jestli mu to říct, nebo ne. Uklidní se potom, nebo to s ním bude ještě horší?
„Co...po...“ zakoktal se Lucas, zavrtěl hlavou a polkl, než znovu chraplavě promluvil: „Co se stalo? Slyšel sem...“
Nolan mu přiložil k ústům plechový hrnek s vodou. „Napij se,“ promluvil na něj tiše.
Jeho syn si odfrkl, pokusil se uhnout. Trochu vody mu steklo po bradě, nakonec se ale s Nolanovou pomocí hltavě napil. „Dneska byl ve městě, snad brzo odjede a ty budeš volnej,“ otec si ho zkoumavě prohlížel.
„Vim, ráno sem ho slyšel... Ale co se, ksakru, stalo?! Proč se střílelo?! Co... to...“ Do háje, proč je tak nechutně klidnej?! A... co ona?! Vztekle zaťal zuby, sledoval ho. Jeho otec sklopil pohled, než pomalu nabral na lžíci trochu smažených vajec, přistrčil mu to k ústům. Lucas si odfrkl a uhnul hlavou, i když se mu žaludek bolestivě stahoval hlady. „NE! Dokud mi neřekneš, co se stalo!“
Nolan si povzdechl, promnul si nos, chvíli váhal, než upřel oči na svého syna a pousmál se. „On ji nezabije, Lucasi. Neublíží jí!“
„Jak to...“
„Viděl sem to na vlastní oči! Nezabil ji a nezabil ani mě!“
Lucas jen naprázdno otevřel ústa... jo, to mu nejspíš i došlo, když přišel za ním. Jenže než stihl něco říct, jeho otec mu strčil do pusy jídlo. Ksakru! Měl sto chutí ho vyplivnout, zamračil se, ale nakonec ho spolkl. Měl doopravdy hlad. „Tohle už nedělej!“ zavrčel vztekle.
Nolan se jen pousmál. „Promiň, jen sem si vzpomněl...“ nedořekl, když Lucas pevně semkl rty a propálil ho nesouhlasným pohledem.
„Už to neudělám,“ ujistil ho vážně Nolan. Nechtěl ho dráždit, ale prostě si nemohl pomoct.
„Řekneš mi konečně, co přesně se stalo?!“
Nolan si povzdechl. Asi by mu to měl říct, konec konců znamenalo to, že měl od začátku pravdu. „Když přijeli z města, byl... pěkně vzteklej a pak... slyšel sem, že se něco děje, popadl sem pušku, a když sem tam přišel, už byl...“ odmlčel se, promnul si kořen nosu prsty. Jeho pán ve své zvířecí podobě ho děsil. „Tak sem vystřelil, ale uhnul a zaútočil na mě. Nemohl sem dělat vůbec nic. Kdyby ho nestrhla stranou, bylo by po mě. Než sem se vyškrábal na nohy, byl u ní a... jako kdyby si ji prohlížel a pak jí prostě olízal rány, padl a přeměnil se zpátky. To je všechno.“ Věděl, že to, jak to řekl, nemohlo vystihnout všechno, co viděl, jenže tušil, že Lucas by to stejně nepochopil. Sledoval jeho tvář. Byla nečitelná, jak přemýšlel. Nechal ho.
„Ublížil jí?“
Nolan se zamračil. „Říkal sem ti...“
„Říkal si, že jí olízal rány.“ Při té představě se znechuceně zamračil.
Jeho otec dlouze vydechl. „Poškrábal ji, když mě bránila, není to nic vážnýho. Kdybych tam nepřišel, určitě by jí nezkřivil ani vlásek.“
„Ty tomu věříš?!“
„Nevim, proč bych tomu věřit neměl.“
„A víš, co udělal předtim? Víš koho zabil a koho ne?! Co o něm vlastně víš?! Jak jak si, sakra, můžeš bejt tak jistej, že to nebyla pitomá náhoda?! Že až se přemění příště, nepřijde na řadu ona? Nebo ty? My všichni?! Jak mu sakra můžeš věřit?!“
Nolan se zamračil. Možná mu to přece jen neměl říkat. „Protože sem to viděl! Protože od začátku vim a vidim, že se mezi nima něco děje! Něco, co ty vidět nechceš!“
„Protže seš starej blázen,“ utrousil Lucas.
„Ona k němu patří a ty to víš stejně dobře jako já, jen se s tim prostě nechceš smířit, to je celý!“ Nolan zamračeně sledoval, jak jeho syn odvrátil pohled. Chvíli ho nechal, než na něj znovu pomalu promluvil: „Nic s tim neuděláš, smiř se s tim konečně.“
Mladík neodpověděl, ani se nepohnul. „Najíš se aspoň?“ zeptal se Nolan tiše. Lucas po něm jen šlehl pohledem. I on moc dobře věděl, že jestli nebude jíst, zdechne tady. Pustit se ho očividně nechystali a k útěku zatím neměl příležitost. Nakonec jen prudce kývl a nechal se od otce nakrmit. Jako malé dítě! Čím déle to trvalo, tím byl vzteklejší. A za to může ON! Jenom ON!

Odpolední slunce nahlíželo do dvora, když Matthew dokončil práci ve stáji. S koňmi dnes pracovat nemohl, byl... v háji. Zvířata to poznala, ani by se nedokázal soustředit. Na jednu stranu se mu ulevilo, neskutečně, mohlo by mu být dobře jako snad nikdy dřív. Někde hluboko mu tak nejspíš bylo, ale jako kdyby na to nemohl dosáhnout. Byl neklidný. A vnitřní tlak, který si přivezl z města, tlak rozdrážděné bestie, která přese všechno nedostala vše, začínal být nesnesitelný. Potřeboval ji! Chtěl ji! Neskutečně... nesnesitelně, jenže celý den se bránil tomu jít a prostě si vzít, co mu náleží. Je zraněná, sakra! Ale to mu bylo zatraceně jedno! Hledal záminky, aby za ní nemusel jít, proč musí zůstat venku, vůbec nejít do domu a ona na jeho příkaz měla zůstat uvnitř. Kdyby mohl, jen trochu to šlo, zamkl by ji. Jenže stejně by tím nevyřešil vůbec nic. NIC!
A teď... už žádná záminka nebyla, žádná taková, kterou by bestie byla ochotná akceptovat. Zatínal zuby, když překročil práh svojí ložnice. Přišel ve chvíli, kdy si prohlížela jeho psací stůl, voněla tam čerstvá káva, a hlavně ONA. Chtivě zavětřil. Ohlédla se, koutky jejích rtů se roztáhly do drobného úsměvu. Zkoumavě si ho prohlédla, než vykročila k němu.
Pevně sevřel ruce v pěst. Musela to vědět! Musela poznat, co se s ním děje, a přesto přišla až k němu, jemně mu přejela prsty po tváři. Bezděčně vycenil zuby, zachvěl se, sledoval ji přimhouřenýma očima a pak už to nevydržel, chňapl po její dlani, přitáhl si ji k sobě tak těsně, jak to bylo možné.
Byla klidná, absolutně klidná, když chytil i její druhou ruku a zkroutil jí ji za zády. Vzdorovala mu, aniž by se jakkoliv bránila. Její přímý pohled, úsměv, který nezmizel. Polkl, když se lehce dotkla rty jeho tváře, na kratičký okamžik strnul, než ji políbil, přivlastnil si její ústa. Nemohl se jich nabažit, a když vykroutila ruku z jeho sevření, jemně mu přejela prsty po rameni, po holé kůži na šíji, než je zabořila do vlasů, zalapal po dechu, zachvěl se. Nechal ji, ani se nepohnul, jako kdyby zkameněl. Chtěl ji nechat! Jen aspoň ještě chvíli, jen ještě další ukradený dotek, než si bestie urve, co chce. Znovu přitiskla své rty na jeho, jemně, lehce. Zatínal zuby a třásl se lačnou touhou, chtíčem. Nechápal, jak to dokáže. Jak se udrží, když mu nesnesitelné vzrušení tepalo ve spáncích, v mysli, v tříslech, sžíralo, pálilo... přesto se ani nepohnul, jen dlouze syčivě vydechl, když mu prsty přejela po tváři.
Jenže konečky prstů opustily jeho kůži a bestie jako kdyby se probrala z podivného poblouznění. Znovu popadl její ruku, zkroutil jí ji za záda a dotlačil ji ke stolu. Nebránila se, jen se snažila vykroutit zápěstí z jeho sevření, jen se ho snažila znovu dotknout, ale nenechal ji, držel ji pevně, když ji vysadil na jeho desku, vkradl se pod její sukni, prudce nenasytně si ji bral.
Až když se jeho zvířecí touha blížila k vrcholu, povolil sevření. Vyprostila ruce, sevřela jeho obličej v dlaních a políbila ho. Vydechl jí do úst, opětoval její polibek divoce, vášnivě, než se zachvěl, nahlas zasténal bouřlivým zvráceným uspokojením, naplněním, uvolněním, které zaplavilo jeho tělo, jeho mysl. Bestie dostala, co chtěla... zase. Třásl se, zhluboka oddechoval, když zabořil obličej do látky na jejích prsou.
Pomalu otevřel oči, až teď si všiml zvrženého hrnku kávy, která se rozlila po desce, kapala na podsedák židle. Zatínal zuby, oči ho pálily a jak vzrušení a uspokojení odtékalo z jeho těla, měl sto chutí si nafackovat. Znovu... zase jí ublížil! „Do prdele!“ zachraptěl tiše.
Položila mu dlaň na tvář. Políbil ji na pruh plátna, kterým ji měla ovázanou, než zvedl hlavu, upřel oči na její tvář. Škubla koutky rtů v malém úsměvu a on provinile odvrátil pohled. Nemohl se na ni dívat, ne teď. Donutil se zvednout, i když ji chtěl obejmout, přitáhnout si ji k sobě... jenže si nezasloužil nic z toho. Odtáhl se, otočil se k ní zády. Styděl se sám za sebe, znovu od ní utekl, snad aby to na něm nemohla vidět. Zapnul si kalhoty, opřel se rukama o prádelník. Snažil se nějak uklidnit, ne bestii, ta byla bolestně spokojená. Sebe, ten zbytek lidského v sobě, který ji miloval a který nedokázal přijmout to, jak jí ubližoval. Bezděčně zvedl pohled, střetl se se svýma očima v naprasklém zrcadle. Jen pár vteřin vydržel vlastní vzteklý pohled, než se neovládl, rozpřáhl se a jedinou ranou pěstí rozbil svůj výsměšný obraz ve skleněné ploše. Snad u toho zařval, netušil. Lesklé střepy bolestivě rozdrásaly jeho hojící se klouby na ruce, ale bylo mu to jedno. Popadl ho za rám a mrštil jím o zem. Chvíli na něj mlčky zíral... co si myslel? Že mu to pomůže?! Cítil v zádech její pohled, klidný, odhodlaný pohled. Slyšel, jak se její chodidla dotkla prken na podlaze, její první krok, jak se k němu chtěla přiblížit. Až pak se dal do pohybu, neohlédl se, nedokázal to. Prostě odešel ven, zase utekl. Musel na vzduch, nebo si to aspoň namlouval.
Netušil, jak dlouho stál zarýval prsty do cvičné ohrady a snažil se uklidnit, snažil se sám před sebou ospravedlnit, co dělal. Jenže jestli to dokázal někdy předtím, teď už ne! A ona za ním znovu přišla, pohladila ho po rameni, po tváři. Když na ni upřel oči, usmála se. Její ruce byly chladné a vlhké od vody. Prostě jen zvedla jeho loket, mrštně se protáhla mezi ním a ohradou. Uhnul, aby jí udělal prostor. Přitiskla se k němu, objala ho oběma rukama kolem pasu, obličej si opřela o jeho hrudník. Polkl, než ji pomalu opatrně omotal pažemi, jak kdyby se absurdně bál, aby ji nerozbil. „Pořád tě nechápu,“ zašeptal sotva slyšitelně a políbil ji do vlasů.
„Nemuset chápat, jen být blízko,“ odpověděla stejně tiše.
„Musíš bejt anděl.“
„Co být... an-děl?“
„Nevim, nikdy sem ho neviděl, ale prej něco dobrýho, co chrání lidi.“
Jen se pousmála a přitiskla se k němu těsněji. Pak možná anděl je, kdo ví?

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma XXIX. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma XXX.
Předchozí dílo autora : Šelma XXVIII.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku