Divoké služebné řádí, na světlo je vytažen Napoleon, Sian probírá státní tajemství s liškou a schyluje se k zásadnímu dějovému zvratu...
přidáno 19.07.2015
hodnoceno 0
čteno 274(1)
posláno 0
„Ten Beethoven se nám pěkně vybarvuje,“ pronesla temným hlasem mohutná zrzka, jedna z Elisiných bývalých kamarádek. Byl podvečer. Beethoven si vyrazil do nějaké hospody v centru města, a tak jsme dostaly volno. Lina zrovna odjela do padesát kilometrů vzdálené vesnice za svou nemocnou sestrou, tudíž jsme se s ostatními služkami rozhodly zabrat si její zatuchlé kuchyňské království a využít volný čas k rozličným pomluvám.
„Už jen za dnešek si stěžovala paní Fuchsová odvedle, starý Armand odnaproti a malá Luisa Braunová z rohu ulice,“ pokračovala zrzka.
„Co zase udělal?“ otázala se drobná brunetka a z jejích očí šlo vyčíst, jak moc dychtí po nových senzacích a fámách.
„Já vám to povím,“ řekla jedna muslimka, která z hlavy nikdy nesundala šedavý šátek. „On normálně pokřikuje na kolemjdoucí! A po paní Leviové prý jednou letěl smyčec! A co myslíte, že pak ten magor udělal?“
„Co?“ vyzvídaly dívky.
„Vyšel z domu, galantně se uklonil, políbil jí ruku a pak sebral smyčec ze země a švihl ji do hlavy! Upadla do bezvědomí a od té doby odmítá opustit svůj byt! Jídlo jí nosí sousedka! No je to normální!?“
„Ten chlap by se měl léčit,“ konstatovala útlá blondýnka a jednou rukou ochranitelsky objala svou kamarádku, která se zjevně ještě zcela nevzpamatovala z minulého Beethovenova útoku.
„A to není všechno,“ ozvala se opět zrzka, jež dnes očividně celou debatu vedla. „Ono se to tají, protože si Voltaire nechce přiznat, že se mu jeho experimenty vymykají z rukou, ale prý má Beethoven až sadistické potěšení z toho, když může někomu ubližovat. Jednou mu moje kamarádka nesla gulášovou polévku. A co se stalo? Polévka jí skončila na hlavě! A ten hajzl se jí prý pak pokoušel podříznout krk střepem z mísy! Jen tak tak unikla!“
Dívky chápavě pokyvovaly hlavami a účastně se dívaly jedna na druhou. Netuším, kde tyto informace čerpají, neboť já nevím nikdy nic. Beethoven je pro mě něco jako tajemný fantom tohoto domu, démon, o kterém všichni mluví, ale málokdo ho skutečně viděl. Jednou jsem měla možnost ten přízrak spatřit, ale Elise mi v tom zabránila. Ale možná je to dobře. Po těch všech zvěstech se ho bojím čím dál víc.
Rozhodla jsem se, že se pokusím přemýšlet o něm co nejméně. Schoulila jsem se na židli a chvíli jsem jen tupě zírala do prázdna. Opravdu jsem se snažila, mé myšlenky se však neustále vracely k útulné chodbě v prvním patře, tajemným pokojům za masivními dřevěnými dveřmi a stínu, jenž rozhoduje o mém životě, ale vlastně se v něm mihl jen na okamžik. Skrývá se? Ale proč? Nevyznávám se v něm a z nějakého důvodu se s tím nemůžu smířit.
A já. Proč večeřím v zatuchlém sklepě mazlavou šlichtu, místo toho, abych seděla u prostřeného stolu v dřevem obložené jídelně? Proč poslouchám děsivé zvěsti o svém domácím démonovi a nesměji se otcovým vtipům? Připadá mi, jako bych tu strávila celou věčnost. Jako by se všechno odehrálo tak neuvěřitelně dávno.
Už si snad ani nepamatuji, co bylo předtím. Vím, že jsme v našem obývacím pokoji měli jasně bílou omítku. Věčně pobledlou a pohublou matku jsem vídala nejspíš jen u sporáku, s kostkovanou utěrkou v ruce. Otec si nechal narůst knír a kdykoli se vrátil večer z práce, popadl mě a vyhodil směrem k popraskanému stropu. To bylo mé dětství.
Jednou jsem pomáhala matce v kuchyni. Uvázala jsem si její zástěru, kterou jsem táhla za sebou jako vlečku po čerstvě vydrhnutých dlaždicích. Tenkrát se poprvé a naposled zasmála. Zatímco s úsměvem zástěru uklízela zpět do vyřezávané skříně, vyšplhala jsem na kuchyňskou linku a pohlédla z okna do ulice. Spatřila jsem to hned. Byla jsem si naprosto jistá, že je něco špatně, zaboha jsem však nedokázala určit, co. Vše se zdálo být na svém místě, ale já jsem věděla, že se cosi zlomilo. Panoval den, ale pro mě se setmělo. Mé okolí se docela vyprázdnilo, zároveň však bylo plné něčeho, co mě neskutečně dusilo. Později jsem se dozvěděla, že toho dne Voltaire oficiálně zahájil činnost jedné z nejvýznamnějších vědeckých laboratoří. Oživením Napoleona. Postupem času se všechno vytratilo a mé nejspíš průměrné dětství se smrsklo do této jediné vzpomínky.
Napoleona pak mohli obyvatelé města vídat velmi často, častěji, než bylo vhodné. S oblibou se procházel po Císařském bulváru, neboť nabyl přesvědčení, že byl pojmenován po něm. Hlasitě zdravil kolemjdoucí, navštěvoval bary, herny a kavárny a před ženami se samolibě chvástal. Pár týdnů nato odcestoval do hraběcího paláce, kde se údajně pokusil o převrat. Po nevydařené akci zmizel a víckrát už ho nikdo nespatřil.
Voltaire se však neúspěchem nenechal odradit. Po několika dnech jeho laboratoř oživila Ludvíka XVI. Ten pak na Hlavním náměstí pronesl k občanům květnatý motivační projev, jenž sklidil obrovský úspěch a je dodnes hojně citován. Sám Ludvík se stáhl do ústraní a dnes už je možné ho spatřit, pokud vím, pouze na Náměstí Defenzivy, kde prý žije, či v jeho oblíbené Francouzské kavárně.
Po úspěchu s Ludvíkem následovala řada dalších osobností. Situace s Napoleonem se již neopakovala, lidé se však oživlých mrtvol začali bát. Odmítali se k nim třeba jen přiblížit, nezdravili je a vyhýbali se jim. Ti odvážnější maskovali svůj strach tím, že se jim za zády vysmívali a plivali na ně z oken. Sehnat pro ně služebnictvo bylo v tuto chvíli zhola nemožné.
Jako prvnímu došla trpělivost Poeovi. Za bílého dne napadl na ulici člověka. Nikomu se naštěstí nic nestalo, navečer však u Poeova domu zastavilo černé auto. Vystoupili z něj dva muži v dlouhých kožených kabátech, zazvonili, vstoupili dovnitř a po chvíli dům opět opustili. Podobným způsobem objeli veškeré další oživené osobnosti. Nikdo neví, co jim tenkrát řekli, ale od té doby se všichni drží v ústraní. Druhá generace oživlých mrtvol, do níž patří i Beethoven, dostala toto poučení pravděpodobně již v laboratoři.
Při nástupu druhé generace se projevu chopil sám Voltaire. Vysvětlil lidem, že tyto osobnosti jsou naší budoucností a nadějí státu a že bychom se jich tudíž neměli bát, nýbrž se k nim chovat uctivě. Projev pomohl poněkud zmírnit strach a o zbytek se už postaraly vysoké platy služebnictva oživlých mrtvol. Proto tu také sedíme. Většina z nás ty peníze prostě potřebuje a to je jediný důvod, proč se spokojíme jen s pomluvami.
Zavrtěla jsem se na židli. „Co se vlastně stalo s Napoleonem?“ otázala jsem se.
„Nejsi trochu mimo téma?“ ozvala se blondýnka.
„To je jedno. Co s ním udělali?“
Zrzka se ke mně naklonila. „Prý ho upálili,“ zašeptala. „Zaživa. Prostě v tu chvíli neměli k dispozici smrtící injekce a situace byla tak naléhavá, že ho zkrátka rovnou nacpali do spalovací pece.“
„Hele, holky,“ napadlo Megan, „podle mě je dost možné, že Beethoven skončí taky tak. To bych si docela oddechla.“
Bezděčně jsem se otřásla. Megan mi vyprávěla, že když oživili Beethovena, rychle se po městě rozšířily dohady, že tentokrát se něco nepovedlo. Každý tomu přiřazoval jiné příčiny. Někdo myslel, že s ním omylem vzali i kus jiného mrtvého, který byl možná sériový vrah. Podle jiného za tím stály nové, nevyzkoušené typy přístrojů. Nikdo však netušil, jak se to stalo doopravdy. Vlastně se ani nevědělo, co se vůbec děje. Dodnes nepřišly z paláce žádné zprávy.
„A není to kruté? Upálit ho?“ řekla jsem a v mém hlase znatelně zaznívalo zděšení.
„A ty se ho snad nebojíš?“ podivila se brunetka.
„Ano, bojím a ano, je to hajzl, jestli se…když se takhle chová, ale přece byste mu nepřály takovou smrt! Vždyť je to hrozné!“
Vtom se zvedla ze židle kamarádka blondýnky, nevýrazná dívka s vlasy neurčité barvy. „Hrozné!? Málem mě zabil!“
„Ale žiješ, kdežto on by upálení nepřežil!“
Blondýnčina kamarádka vykulila oči. „Chceš se ho snad zastávat?“
„Ne, ale nemyslím si, že by si tak strašnou smrt zasloužil!“
„Počkej, až mu poneseš oběd, to změníš názor!“
„Ale ne, takhle přece ne!“ zaúpěla jsem. „Poslouchejte mě! Jsem na tom stejně jako vy, také z něj mám strach a chápu, že ty z vás, na něž zaútočil, ho nenávidí. Ale je odporné tu spekulovat o tom, jak by mohl umírat! Ať se chová sebehůř, má právo na život jako každý jiný! Přece nebudeme jako Volt…nějací vrahové!“
Zhluboka jsem se nadechla. Co to do mě vjelo? Nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu. Ale upálení si prostě nezaslouží nikdo. Ani Napoleon, ani Beethoven.
Zrzka zdvihla hlavu a pohlédla na mě. „Vypadni,“ pronesla překvapivě klidně a tiše.
Beze slova jsem se otočila a opustila kuchyň.

Obloha se zbarvila do ruda a ozářila celé město. Chvíli jsem ji pozorovala z okna svého pokoje. Na posteli mi ležela rozečtená kniha obalená ve starých novinách. Zastrčila jsem si ji za živůtek stejnokroje a během pár vteřin jsem se proměnila v kočku. Dnešní den je jako stvořený pro malou zkoušku toho, jaké výhody tato nová schopnost skýtá.
Ladně jsem přeběhla z parapetu na střechu a vydala jsem se směrem k centru města. Malého černého zvířátka si v ulicích nikdo nevšímal. Užívala jsem si, jak přirozeně a lehce běhám a skáču a možnost volby mezi asfaltem a střešními taškami. Kličkovala jsem mezi komíny a celou mě zaplavil úžasný pocit radosti a uvolnění.
V Rabeliege jsem se z výšek přemístila na chodník, dlážděný kočičími hlavami, a hbitě jsem probíhala křivolakými uličkami. Před budovou s rezavým vývěsním štítem jsem zahlédla Morgana. Tiše hovořil s jakýmsi zarostlým mužem, gestikuloval rukama a havraní vlasy mu ve větru povlávaly. Na okamžik se otočil mým směrem a téměř neznatelně se usmál.
Přidala jsem do kroku a za chvíli jsem se octla za městem. Hranaté budovy jsem nechala za sebou a přede mnou se rozprostíraly už jen nekonečné planiny porostlé suchou trávou. Celý kraj osvětloval krvavá západ slunce, čímž dodával výjevu jistou dramatičnost. Atmosféru nijak zvlášť nerušil ani rachot strojů rozléhající se z Dolního Krahujce, který jsem tušila někde za horizontem.
Zastavila jsem se a za okamžik ze mě byl opět člověk. Posadila jsem se, vytáhla jsem knihu a už jsem se do ní chystala začíst, když jsem si všimla, že mě z uschlého křoví vedle mě pozoruje liška. Upírala na mě své tmavohnědé oči a netvářila se, že by se v dohledné době chystala hnout z místa. Co tu dělá? Lišku jsem měla možnost vidět snad jen v obrázkové knížce. Je to s nimi jako se srnami, zmizely. Jak to, že poslední dobou vidím tolik vyhynulých zvířat? Nedává Lina něco do té své šlichty?
„Čau,“ ozvalo se najednou. Polekaně jsem sebou trhla. Místo lišky přede mnou stála mladá žena s rezavými vlasy. Byla oblečená v džínových šortkách a tílku lososové barvy, na nohou měla odřené žabky a přes rameno přehozenou zelenou kabelku.
„Pardon, občas zapomínám, že děsím lidi,“ omlouvala se mi a napřáhla ke mně pravici. „Já jsem Felicitas.“
„Sian,“ řekla jsem a stiskla nabízenou ruku. Tak zjevně nejsem jediná, kdo se umí proměnit ve zvíře. A také asi začínám tušit, jak to bylo s tou srnou.
Felicitas přejela pohledem můj stejnokroj. „Ty jsi služka, co?“
„Hm,“ přitakala jsem.
„A u koho sloužíš?“
„U Beethovena.“
Usmála se. „Ach! U toho starého blázna!“
„Přesně tam.“
Odmlčela se. Jednou rukou zalovila v kabelce, vytáhla zrcátko a hřeben a vrátila neposlušné prameny vlasů na jejich místi. Potom mi pohlédla do očí. „Po městě se šíří, že prý dlouho nevydrží. Je celkem zjevné, že je proti Voltairovi. Což mi přijde samo o sobě dost divné. Když si vezmeš, že ho nejen oživili, ale dokonce mu i částečně vrátili sluch…“
„On slyší?“ vyhrkla jsem. Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela, ale tak nějak jsem automaticky počítala s tím, že je hluchý.
„No jasně,“ potvrdila mi. „Stát chtěl hudebního génia se všemi smysly v pořádku, ale vědci neměli žádný osvědčený způsob, jak to udělat. Tak při jeho oživování použili jeden do té doby netestovaný přístroj, což bylo dost riskantní, protože jeden technik odhalil vysokou pravděpodobnost celkem zásadních vedlejších…ale propáníčka, teď jsem ti toho asi řekla víc, než jsem měla!“ Spiklenecky na mě mrkla, opět se změnila v lišku a zmizela ve křoví, zanechavši mě zmatenou a zkoprnělou stát. Podivné setkání.
Popřemýšlím o tom později, teď si s tím nebudu zatěžovat hlavu. Dnešní večer se ponese v duchu klidné četby napínavého detektivního románu. Budu prostě dělat, jako bych tu před chvílí vůbec neprobírala státní tajemství, a i kdyby, tak rozhodně ne s nějakou neznámou ženou, která se jen tak proměňuje v lišku.
Lehla jsem si do trávy, překřížila nohy a konečně otevřela knihu. Literaturu pro volný čas mi obvykle nosí Megan, která má zjevně velmi dobré vztahy s Aaronem a nedělá jí problém ho o cokoli požádat, ale tento román jsem objevila při úklidu podkroví. Kus jsem přečetla a shledala jsem ho opravdu skvělým. Od té doby se opravdu nemůžu dočkat, až zjistím, jestli únosce mladé polské houslové virtuozky opravdu odjel do Švýcarska. A unesl ji maďarský hrabě Andrássy, ruský klavírista Anatolij Lvov, nebo ten Němec Gebauer? Pokud vím, tak Gebauer má ve švýcarských Alpách výzkumnou laboratoř. Andrássy se přes Švýcarsko chystá jet na konferenci do Itálie, kde se teoreticky může setkat se Lvovem, který se tam zastaví před svým ohromným koncertem ve Francii. Možná spolu všichni tři spolupracují. Anebo je to úplně jinak. Hlavně doufám, že ten anglický zvukař, co se prohlásil za detektiva, zločince včas vypátrá. Stejně mě ale na té knize nejvíc baví tolik názvů různých zemí, které se tam vyskytují. O většině z nich jsem navíc slyšela pouze v hodinách dějepisu.
Vtom se ozval táhlý, chraplavý řev, který po pár vteřinách doplnily stovky hysterických výkřiků. Země se otřásla natolik, že mi román vypadl z ruky. Okamžitě mi došlo, co se děje. Jsem idiot, vždyť ležím u Dolního Krahujce!
Z nějakého důvodu jsem ale vůbec nebyla schopná jednat. Zmohla jsem se jen na to, abych se posadila a zděšeně zírala na horizont, za nímž v tuto chvíli, soudě podle mužských hlasů vzájemně se překřikujících v panice, probíhalo peklo. Připadalo mi, jako by se všechno hroutilo do sebe. Cítila jsem dupot obřích nohou a ke své hrůze jsem shledala, že se stále blíží. V hlavě mi vířilo tornádo myšlenek. Vstaň! Seber se! Na nic nečekej! Utíkej! Žádnou z nich jsem však nedokázala zachytit a použít.
A pak jsem ho spatřila. Pomalu a výhrůžně vylézal zpoza obzoru a tisíce zelených šupin se třpytily v zapadajícím slunci. Deviarthant. Za chvíli už přede mnou stál v celé své strašlivosti, ohromný a krvelačný. Na okamžik se zastavil a majestátně jako král se rozhlédl kolem. Hlavou mi bleskla naděje na útěk, ale pak mě zahlédl. Nelidsky zařval, zašermoval jedovatým ocasem a rozběhl se ke mně. Nedokázala jsem se pohnout. Jeho příšerný ryk mi trhal uši na kousíčky. Sklonil ke mně svou obludnou, ale zároveň v nějaké prapodivné estetické logice krásnou hlavu a já jsem na okamžik pohlédla do jeho temných, šedavých očí. Kovově lesklý bodec zamířil na mě a dočista zakryl slunce. Můj mozek vypověděl službu. S naprosto prázdnou hlavou jsem odvrátila zrak a čekala na smrtící úder.
K mému překvapení se však ještěr zarazil. Pomalu, jakoby zmateně se znovu narovnal a poraženě stáhl ocas. V tom gestu bylo cosi omluvného. Pak se bez hlesu otočil a zvolna odkráčel zpátky. Když už téměř zmizel za horizontem, napřímil se a zrychlil, doprovázen svým vlastním temným rykem.
Peklo v dole pokračovalo. Ohlušující řev Deviarthanta a zoufalý, bezmocný křik horníků se proplétaly v jakémsi zvráceném dvojhlase. Ale já už jsem to nevnímala. Seděla jsem v trávě a mé myšlenky neustále kroužily kolem těch očí. Takové oči může mít snad jen jediný člověk na světě.
Beethoven.


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Beethoven a Vášeň - Kapitola 7 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dívka, která chtěla vzlétnout a stát se Velikánem
Předchozí dílo autora : Růženčina symfonie

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku