Přes práh dospělosti - 10. Kdo udělá první ´baf´, přežije svůj vlastní strach

"Takže je to jasný. Budem po jednom vycházet tady od chaty, projdeme, nebo spíš asi proběhneme, lesem po cestě... Zdůrazňuji - po cestě, Sunny! ...až ke schůdkům do přehrady a tam počkáme na ostatní, jasný?" upřesňovala naposledy Regina instrukce a my jsme jí všichni horlivě přikyvovali.
"Pančitelko, sím, mám dotaz!" zamával jí před očima Patrik rukou, jako že se hlásí slušně ke slovu.
„Co ještě, ty šašku?!“ ohnala se po něm.
"Sím, kdo půjde první? Chci říct, kterej sebevrah?!" nahodil debilní úsměv, který jasně říkal: Tak se mnou nepočítej, bejby.
"No, mohli bysme losovat!" navrhl Slávek a přitáhl sirky. "Tak si vyberte, jedna je zlomená!"
Výsledek losování mě nepotěšil.
"Odvolávám se, protože se mi losování jeví jako neférový, stejně jako jeho pořadatel!" protestovala jsem chabě. Sebevražedné sklony jsem naprosto postrádala, což se nedalo tvrdit o možných individuích v lese.
„Vy se, slečno, opovažujete tvrdit, že jsem fiksloval?“ pěnil Slávek.
Buď tě sejme někdo v lese nebo rovnou tady Slávek - si vyber, prohnalo se mi nevesele hlavou.
„Už mlčím. Ale aspoň napsat závěť jste mě mohli nechat...“
„Padej!“ bafl Slávek.
Vyplázla jsem na něho jazyk a vypadla ze dveří.
Však já už najdu způsob, jak ti to oplatit!

To je hrůza! I ten blbej měsíc se dneska proti mně spikl! Je tady tma jak v zákopu, jen ty pumy mně tady chyběj. Ale to ticho je snad ještě horší! Kdo má furt poslouchat to moje funění?! Blbý ticho! Slyším věci, o kterých jsem byla donedávna přesvědčená, že ani nevydávaj zvuky! Například mrkání. Slyšeli jste někdy, jak vám mrkají oči? Nemyslím cítili, ale slyšeli! Ne? Buďte rádi. Hroznej zvuk! Fakt strašnej! A ještě ta doba, než vám dojde, že ten zvuk produkujete sami! To abyste si po cestě postavili po každým metru kadiboudu. Při orientačním běhu by se to dalo využít líp než nějaký pitomý fáborky. - Ach jo, ta cesta snad nemá konec...
Na chvíli jsem se zastavila a zaklonila hlavu. Nad sebou jsem spatřila mezi stromy kus temného nočního nebe.
A hele, vidím kousek oblohy...! zaradovala jsem se. Ale pak ve mně pořádně hrklo. Sakryš, ani s tou jsem to zrovna nechytla. Támhleto vypadá jako Vetřelec jedna dva tři! Do háje, zdá se, že mě zblejsknul! Rači mu zdrhnu...
A tak jsem ve svém vnitřním monologu pokračovala zase v klusu.
To je jako na základce, když jsme běhali patnáctistovku! Ale tam byli aspoň ňáký lidi... Zlatý časy, který se nevrátí... Ale já se nebojím! Já se fakt nebojím!
Abych sama sebe přesvědčila o nemožném, začala jsem nahlas: "Já se ani trochu nebojím! Támhleto sice vypadá jako útočící obr-rajče, ale já přece rajčata nejím a ony mě taky ne! Já se nebojím..."
"Fakt ne?" ozvalo se vedle mě a v tu ránu jsem byla o čtyři metry dál. "Snad ses nelekla zrovna mě?! Já jsem proti obřímu rajčeti úplný vořezávátko... A kdyžs tak vehementně tvrdila, že se nebojíš..."
Vopruz Slávek.
„Co tady, panebože, děláš?“ zmohla jsem se konečně na slovo.
"No, co by, vyrazil jsem jako druhej. Lezeš jako slimák, tak jsem tě dohnal."
"To teda určitě! Letím jako splašená a von mi řekne, že jsem slimák! Vzals to rychlostí světla?"
"Když jsem v úzkejch, vymáčknu ze sebe neuvěřitelný výkony, to mám vyzkoušený. Možná jsem dneska udělal rekord!“
"No jasně, ale teď jdem, než se tady sejdem všichni," zadržela jsem ho, aby se zase nerozpovídal o svých supermanských schopnostech a klusem jsme pokračovali k cíli, který byl vzdálen už jen pár metrů.
U schůdků jsme se posadili a čekali tiše na dalšího.
„Slyšíš to, Shady?“ žďuchl do mě po chvíli Slávek a zpozorněl.
„Jo. Co to je?“
„Nějakej šílenec... Kdo jinej by si zpíval takovýhle...“ zhodnotil to.
Nastražila jsem uši a zaposlouchala se.
„Byli tak blízkóóó, tak strašně blízkóóó... sblížení... Byli tak blízkóóó, tak strašně blízkóóó...!“ ozvalo se nedaleko na cestě.
„Jo, šílenec. Džína je prdlá, to jo,“ schválila jsem Slávkovu diagnózu, když jsem rozeznala Reginin vystrašený hlásek.
„Šel za ní, ale byla už pryč, tak se nikdy nedozví, že bylo to jináááák... Byli tak blízkóóó, tak strašně blízkóóó...“ ozývalo se čím dál blíž.
„Já jí dám blízko...“ zašeptal Slávek a zmizel ve tmě dřív, než jsem ho stačila zastavit.
„Byli tak blízkóóó...“ vyla si poklidně momentálně naprosto hluchá Regina, a pak se ozvalo: „A co bylo dál? Narazili do sebe?“
Regina zavřeštěla jako pavián a za chvíli byla v cíli.
„Docela dobrej čas, hlavně ten závěr byl efektivní, Džíno,“ přivítala jsem ji, jako by se nic nedělo.
„Co... co to... co to tam...?“ koktala.
„Co to tam co?“ ozval se za ní Slávek.
„Tos byl ty!“ zaječela a šla mu po krku.
„Nejanči, člověče, byla to jen sranda!“ bránil se proti jejím rychlým výpadům, které měly docela jasný cíl.
„Klid, Regino, mně taky takhle dostal,“ snažila jsem se ji uklidnit.
"Tohle si příště odpusť, ty magore!" musela mít ještě poslední slovo, a pak ho nechala žít.
"Mou zkouškou nervů musí projít nemilosrdně každej," ujistil ji nekompromisně Slávek. "Jsem zvědavej, kdo je další v pořadí.“
"Tomáš," hlesla Regina. "Musí tady být každou chvíli. Zaslechla jsem ho asi v půlce cesty za sebou.“
„Zaslechla?“ hodila jsem na ni pobavený obličej.
"Nezpívala jsem si celou cestu... Teda... občas mi došla slova, tak jsem si dala pauzu, než vymyslím další...“
„My to naprosto chápem,“ přesvědčovala jsem ji přehorlivě.
Slávek jen zakroutil hlavou. "Jdu se připravit. Doufám, že má dobrý srdíčko," zakřenil se.
„Už se řítí!“ zašeptal jen o pár vteřin později a opětně zmizel ve tmě.
„Áááááá! Uáááá!“ ozvalo se hned nato.
"Nevěděla jsem, že Tomáš umí měnit takhle divně hlas," šeptla mi Regina.
"Hmmm," dala jsem jí za pravdu. "To jsem taky nevěděla. Ale ten hlas jsem už někdy slyšela..."
"Počkej!" svitlo jí konečně. "Už si vzpomínám! Takhle přesně řičel Slávek, když jsem mu na nohu pustila svůj kufr!“
To už se však před nás dopotácel Slávek s Tomášem v patách.
"Nevím, co se mu mohlo stát,“ vysvětloval Tomáš nevinně. „Normálně jsem šel a najednou jsem ho uviděl, jak sedí skrčenej u cesty... Tak jsem do něj trochu strčil a on hned začal vřeštět, jako by zahlídl ducha nebo co...“
"Cos dělal, sakra, za mnou v tom lese?! Tama přece cesta nevede!" vyváděl Slávek.
„Tys nikdy nemusel... na malou?“ zachechtal se Tomáš.
„Jo, ale nikdy ne v tak blbou chvílu!“ vyjel na něho Slávek.
"Tak sorry, příště tě budu informovat," pokrčil rameny Tomáš a znova nasadil ten andělsky nevinný výraz.
„Já bych mu jednu...“ zaskřehotal chladnoucí Slávek.
"Ještě tu máš Patrika, tvoje poslední oběť je tu v cukuletu!" upozornila ho Regina. "Snad si zlepšíš reputaci.“
„Teda ty mu to ňák přeješ,“ podíval se na ni podezřívavě.
"Já jsem jen pro spravedlnost, hochu," bránila se. "Má stejný práva jako my, takže ho musíš taky pěkně vyjukat...“
„Koho chcete vyjukat?“ ozval se za námi Patrik.
Všichni jsme si úlekem poskočili na místě.
"Copak, copak, stáli jste si na vedení nebo trénujete skok do výšky?" zjišťoval pobaveně.
„Fuj, jste všichni stejný!“ ulevila si Regina naštvaně.
"No co, všichni jsme při zkoušce odvahy prospěli a to je hlavní, ne?" prohlásil Slávek.
"To jo teda. Neumřeli jsme dneska při týhle děsný akci, neumřeme už nikdy. Budeme prostě nesmrtelný, boží, co?" uzavřel to Patrik se smíchem a v hloučku jsme se vydali na cestu zpátky k chatě.
Teď jsem zase pro změnu já výjimka, která potvrzuje pravidlo, posteskl si pro sebe Tomáš.
Byla hustá tma a jeho bolestí zalité oči ztratily svůj lesk...