Neodolatelná - Co znamená Matthewovo probuzení? Co znamená pro něj, když vše kolem něj je plné lákavých vůní? A co znamená pro ostatní?
přidáno 22.02.2015
hodnoceno 2
čteno 798(5)
posláno 0
X. Neodolatelná

Bolest. Jediné, co byl schopen vnímat, byla bolest a nejvtíravější ta v jeho hlavě. Nepříjemné horké hučení mu rezonovalo ve spáncích, rozlévalo se jeho tělem, každým svalem.
Bolest...
Někde byla tupá, někde ostrá jako břitva zařezávající se do kůže. Zhluboka se nadechl, jak pootevřenými ústy, tak nosem, pak ještě jednou. Dotek zvlhlé látky na tváři, na kůži, na těle. Znovu se nadechl, když mu došlo, že NĚCO cítí, krom svého vlastního pachu. Vůně... podivně známá vůně, která ho obklopovala, šimrala ho v nose. Znovu ji lačně nabral do plic. Někde v bederní páteři, kdesi v hloubce jeho těla stejně jako v hlubinách jeho mysli se něco zachvělo, něco... unavené rozbolavělé a vysílené cosi. I přes otupění a bolest lehce škubl koutkem rtů, nebo snad ani to ne, možná se pousmál jen v myšlenkách, které se pomalu těžkopádně začínaly probírat k životu. Ta vůně...
Jazykem si pomalu přejel po rozpraskaných rtech, polkl. V ústech snad měl rozdrcené sklo. Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že má žízeň... neskutečnou žízeň. V hrdle ho pálilo. Pomalu namáhavě otevřel oči. Alespoň se o to nepříliš úspěšně pokusil. Měl pocit, že na jejich víčkách nese tíhu celého světa. Podařilo se mu je otevřít sotva na úzké škvíry. Chvíli mu trvalo, než zaostřil, než poznal prostor kolem sebe. Ležel na břiše ve své ložnici, přes rameno nejasně viděl rozmazanou část místnosti, světlo slunce pronikající okny. Pálilo ho, oči ho bolely. Zavřel je a už se mu je nechtělo otevírat. Nakonec se ale vzepřel únavě, sám sobě. Chtěl si promnout víčka prsty. Pokusil se zvednout na loktech, ale byl příliš zesláblý, tělo odmítalo spolupracovat. Padl zpět na polštář. Kdyby ho nebolel každý sval, jeho vlastní tělo by mu připadalo jako kus neživého hadru. Byl slabý jak moucha rozmáčknutá na stěně a hlava se mu točila, tělem se rozlévala horkost společně s jeho vlastní krví, kterou slyšel šumět v žilách. Musel se hořce pousmát, díky tomu věděl, že nejspíš ještě žije svůj zapráskanej život!
Znovu se v rámci omezených možností rozhlédl, zaostřil, aby si mohl lépe prohlédnout prostor okolo, ale když se podíval vedle sebe, zarazil se. O okraj jeho postele se kdosi opíral... žena, snad. Mysl měl těžkopádnou, pomalou, nespolupracovala s ním a odmítala vydat cokoli ze svých rozpálených útrob.
Přimhouřil oči, snažil se rozeznat a pochopit rozmazaný obraz před sebou. Ta žena, snad divoška, seděla na zemi, hlavu položenou na rukou a spala. Havraní vlasy jí padaly do obličeje.
Zavětřil. Vůně... známá vůně... tušil, že ji zná, odněkud... Jen velmi pomalu dokázal z hlubin mysli vynutit její obraz, její tvář, vlasy zmáčené deštěm.
Ještě chvíli na ni zíral, než posbíral všechny síly a namáhavě se přetočil na záda. Jenže jak na ně padl celou vahou, další ostrá bolest se zakousla do jeho těla. Usykl přes sevřené zuby, a až teď si všiml, že má hrudník omotaný pruhy plátna. Zakryl si obličej rukama. Cítil, jak je horký. Přejel po něm bezmyšlenkovitě, zaškrábalo ho v nich přerostlé strniště. Díky ostré bolesti se jeho mysl probrala k životu.
Co se, k čertu, stalo? Co tu dělá ta divoška?
Myšlenky měl zastřené jak kdyby je hledal v hluboké mlze, kde se zjevovaly jen útržky vzpomínek. Nebyl schopný najít odpovědi na své otázky. Nechápal, mysl měl těžkopádnou, rozbolavělou, jak kdyby mu ji někdo rozbil a zbyly jen střepy válející se mu u nohou, které neměl sílu posbírat. Zíral na ně nechápavě, bezmocně, jak z jiného světa.
Polkl. Měl žízeň... neskutečnou žízeň... Konečně si uvědomil, že krom vody se jeho tělo dožaduje ještě něčeho jiného, neodbytně nutné potřeby. Něčeho, co rozhodně nemůže v posteli. Chvíli sbíral síly, než se vzepřel na rukou, opatrně se posadil. Musel zatnout zuby bolestí, námahou. Sklonil hlavu a zhluboka dýchal. Pevně zavřel oči, stiskl si je prsty.
„Nevstávat...“
Když ucítil lehký dotek na holé kůži na rameni, trhl sebou, uhnul a prudce zvedl hlavu, až se mu znovu zamotala. Kdyby se nezapřel o ruce, odporoučel by se zpátky na polštář. Bolest v zádech zesílila. Vůbec si nevšiml, kdy se Indiánka probudila. Zaklel a musel se několikrát zhluboka nadechnout. Stejně mu to moc nepomohlo.
„Nevstávat, ještě brzy,“ promluvila na něj znovu.
Uhnul před její rukou, když chtěla sevřít jeho holé rameno, snažila se ho donutit, aby si opět lehl.
„Nech mě! Nesahej na mě!“ šlehl po ní pohledem a výhružně sykl. Nebylo to skoro slyšet, jak měl zastřený hlas, přesto zaregistroval, jak ztuhla. Jeho slabost a bezmoc ho rozčilovaly. Její dotek zmizel a ona ustoupila, v očích se jí mihl strach.
Wičhigmú-tȟąka příliš slabý... potřebovat pomoc...“ znovu odhodlaně přišla blíž, ale dotknout se ho už neodvážila.
Jen něco nesrozumitelně vztekle zavrčel. Musel vstát, potřeboval ven. Nutně! Shodil nohy na podlahu. Ještěže na sobě stále měl kalhoty.
„Ne... prosím...“ znovu se přiblížila, ale jen tak, aby byla z dosahu.
„Musim ven, ksakru, tak mě nech bejt! Nepřibližuj se ke mě!“ zabodl do ní vzteklý pohled a vycenil zuby. Co mu má co bránit?! Co tady vůbec dělá?! Ať jdou všichni do háje! Odfrkl si a chytil se pelesti, opřel se o ni, aby se mohl postavit, a už si jí nevšímal. Skoro nezaregistroval, jak ustoupila a nakonec zmizela ve dveřích. Bylo mu to jedno! Jediné, co chtěl, bylo dostat se ven.
Zalapal po dechu a opřel se ramenem o prkennou zeď. Svět se s ním houpal, byl rád, že se vůbec udrží na nohou. Lačně nabíral vzduch do plic, nevěděl, jestli bude lepší zavřít oči, nebo je nechat otevřené. Nakonec je upřel na otevřené dveře na chodbu – ke svému cíli. Nikdy netušil, že by ho mohlo stát tolik námahy zvednout chodidlo ze země. Volnou dlaní si setřel pot z tváře, prohrábl si slepené vlasy a konečně nejistě vykročil. Měl by si pospíšit, jenže udělat těch pár kroků ho stálo nemalé úsilí.
Když se konečně mohl opřít o rám dveří, pevně zavřel oči, pomalu netušil, kde je nahoře a kde dole. Zaryl nehty do dřeva.
Musí se dostat ven, do háje! PROSTĚ MUSÍ!
Zatřásl hlavou, zamrkal, upřel oči do chodby. Zíral na ni, na zadní dveře, podlaha se před ním houpala... Prostě musí! Zatnul zuby a vykročil, jenže zavrávoral a už se na nohách neudržel.
„Pane!“
Zaslechl kohosi, v tu chvíli nedokázal rozeznat, kdo to je. Periferním viděním zahlédl, jak se kolem Indiánky někdo prosmýkl. Vnímal ho spíš jako stín. Chtěl se něčeho chytit, čehokoliv, jenže postroje, které naslepo nahmátl, sklouzly ze skoby, neposkytly mu žádnou oporu. Už čekal, kdy jeho nespolupracující tělo narazí do tvrdého dřeva podlahy, když ho kolem hrudi sevřely pevné paže. Až když se o něj opřel celou vahou, poznal podle pachu Nolana. Zhroutil se mu do náruče jak hadrová panenka. Zatraceně těžká hadrová panenka!
Bolest, když se o něj opřel zády, ho znovu, alespoň trochu, probrala k vědomí. Zalapal po dechu a do široka otevřel oči. Cítil, jak Nolan zavrávoral a musel se opřít o zeď, aby neupadl s ním. Jeho sevření ale nepovolilo, držel ho pevně. Cítil, jak oddechuje. Nenechal ho upadnout... nenechal... Zmohl se jen na vysílený výdech.
„Mam vás pane, pomůžu vám,“ slyšel jeho chraplavý hlas.
Nolan, jeho Nolan... Proběhlo mu rozbolavělou horkou myslí. Měl podivně dobrý pocit, že ten, kdo ho svírá kolem hrudi, je zrovna on. Věřil mu... a jeho samotného překvapilo, jak moc. Nejspíš si to dokázal uvědomit až teď, ve chvíli slabosti a bezmoci, kdy kdesi hluboko pocítil něco jako podivný vděk. Neměl sílu se na něj zlobit, což by za normálních okolností udělal, stejně jako neměl sílu se vzpírat, když ho podepřel, neobratně si jeho paži přehodil přes ramena a pomohl mu vstát.
Pomalu nevnímal, jak se dostal ven, byl jak loutka, ale když ho po tváři pohladil venkovní svěží vzduch. Zhluboka se nadechl, pak ještě jednou. Dělalo mu to dobře. Volnou rukou se zachytil zdi, a když ho Nolan opatrně pustil, opřel se o ni ramenem. „To stačí, to ostatní už zvládnu...“ zabručel tiše, upřel na něj oči a škubl koutky rtů.
Nolan v nich dokázal rozeznat vděk, alespoň si to myslel. Nechal ho a ustoupil ke dveřím, nakonec až dovnitř, aby mu poskytl dostatek soukromí. Pousmál se, jen lehce, sám pro sebe, pod vousy. Byl rád, že se jeho pán konečně probudil, že je... že je takový, jako byl dřív, i když mu očividně nebylo dobře. Když ho podpíral, cítil, jak jeho tělo sálá horečkou, ale teď už se to snad zlepší a bude v pořádku. Věřil tomu! Musel být v pořádku!
Trhl hlavou, když zaslechl hluk. Otevřenými předními dveřmi zahlédl, jak do dvora vjelo několik jezdců na koních. Zamračil se, pomalu prošel chodbou a prohlédl si je. Šerif, jeden z lovců, ten co se mu zamlouval míň, mladík, co ho poprvé viděl u mrtvého, a ještě jeden muž z města právě sesedali a uvazovali koně k ohradě. Přijeli v tak nevhodnou chvíli, jak jen to bylo možné. Musel je zadržet! Přeci je nepustí dál. Jeho pán ještě není úplně při síle. Přeci je nenechá, aby ho teď obtěžovali!
Vyšel ze dveří a čekal, dokud k němu nedošel šerif s ostatními muži v závěsu. Mračil se a rychle přehlédl dvůr zkoumavým pohledem, než jeho oči spočinuly na Nolanovi. „Kde je Hoardbest?“ spustil na něj bez pozdravu.
„Pán je nemocnej, zraněnej, teď nemůže...“
„Jo?“ ušklíbl se šerif a popadl ho za košili, přitáhl si ho k sobě. „A proč mám pocit, že ho zapíráš?! To už je trochu divný, ne?“ zavrčel mu do obličeje.
„Ne, šerife,“ pevněji stiskl rty Nolan. „Pánovi je zle, nemůže...“
„Víš ty co? Je mi to jedno, chci s nim mluvit, a taky s nim mluvit budu! A ty mi v tom nezabráníš, negře!“
„Pane...“ chtěl mu to rozmluvit Nolan, ale šerif se jím očividně nemínil zabývat. Hrubě ho odstrčil stranou, až zády narazil do zdi domu, a rázně vešel. Všichni ostatní ho následovali a lovec si ještě změřil Nolana podmračeným zkoumavým pohledem, než překročil práh domu.
„Hoardbeaste!“ houkl šerif přes rameno do chodby, když zjistil, že Matthewova ložnice i rozházené lůžko jsou prázdné. Byla tam jen Indiánka, která ho překvapeně sledovala, ustoupila o krok, když vešel. Jen ji sjel pohrdavým pohledem, než nakrčil nos a opustil místnost. Všiml si otevřených zadních dveří a zamířil tam. „Tak tady se schováváš,“ sykl a zamračil se.
Matthew se zády opíral o stěnu svého domu, hlavu skloněnou na prsou, oči zavřené, zhluboka dýchal. Svěží vzduch mu dělal dobře, byl tu odpolední stín, nepražilo sem slunce. Mysl měl jasnější, hlava se mu už tolik netočila, a jít dovnitř sám se prostě neodvážil. Stejně si ale začínal uvědomovat události posledních dní.
Když uslyšel šerifa, pomalu otočil hlavu a unavenýma očima lesknoucíma se horečkou si lhostejně prohlédl muže, kteří vyšli ven, jednoho po druhém. Byli dostatečně hluční, aby je slyšel, už když se dohadovali s Nolanem. Dva z nich neznal, a bylo mu to jedno. „Jeden se tady nemůže ani v klidu vychcat...“ zavrčel skřípavě a ohrnul ret, v hrdle měl pouštní sucho.
Šerif se zarazil, když ho uviděl. „Potřebuju s tebou mluvit,“ dodal už smířlivěji, když pochopil, že Nolan nelhal.
Matthew si odfrkl. „Myslíš, že já s tebou mluvit chci?“
„Jde o to zvíře, měl bys o něm chtít mluvit, týká se tě to. Zabilo to člověka a ještě ke všemu na tvým pozemku!“
„Svý problémy si vyřešim,“ zachraptěl Matthew, založil ruce na prsou a měřil si šerifa podmračeným pohledem. Odmítal dát najevo slabost, i kdyby měl zdechnout. A to, že za ním přišli, smrdělo problémy, které teď doopravdy nepotřeboval. Teď hlavně potřeboval, aby vypadli!
„Jo? Tak proč už si je nevyřešil?! Deš po tom už dost dlouho, aby bylo jasný, že na to nestačíš!“ ohrnul ret šerif a sledoval, jak Matthewovi ztuhly svaly v obličeji, když stiskl zuby.
„Tady Jim je lovec, chce se tomu se svým parťákem podívat na zoubek. Pomůžeš jim,“ pokračoval šerif, když Matthew neodpověděl, a kývl hlavou k muži po svém boku.
Matthew si ho lépe prohlédl, stejně jako si Jim prohlížel jeho. Jejich pohledy se střetly a Matthew vzdorně zvedl bradu a ohrnul ret. „Nepotřebuju, aby mi nějakej pošuk, co si hraje na lovce, stál za zadkem a čmuchal kolem baráku! Vypadněte odtud!“
Jim se jen pohrdavě pousmál, přimhouřil oči. Šerif se zamračil, došel těsně k Matthewovi. „Tak hele, Hoarbeaste, jediný, o co mi jde, je, aby tady byl klid, a teď tu klid není! Takže zavři hubu a něco dělej! To zvíře chci vidět mrtvý! Co nejdřív! Jestli ještě někdo zemře, poneseš za to zodpovědnost!“
Matthew pomalu vydechl, vzduch mu syčivě unikal mezi zuby, než ho popadl za klopu kabátu a přitáhl si ho k sobě. Nevšímal si, jak se Jim opřel dlaní o pažbu revolveru u pasu, jak ostatní muži ztuhli. Šerif se mu chtěl vytrhnout, ale držel ho tak pevně, až mu zbělely klouby na ruce, a zavrčel mu přímo do obličeje. „Teď poslouchej ty! Mě je úplně jedno, o co ti jde! Problémy na svým pozemku si vyřešim! A varuju tě, nestrkej do nich nos, ani ty, ani nikdo jinej! A teď vypadněte!“ Odstrčil ho od sebe, až zavrávoral.
Když šerif nabral rovnováhu, odfrkl si a znovu se k němu přiblížil, zabodl mu ukazovák do hrudi „Tak to seš vedle! Nos do nich strkat budu, dokud si na zeď nepověsim kožich tý bestie, na to se spolehni! Je mi jedno, jestli mi k tomu dáš svolení, nebo ne! Takže na tvým místě začnu spolupracovat, nebo bys z toho taky mohl mít problémy!“ oplatil mu šerif stejným tónem.
„Vyhrožuješ mi?!“ sykl Matthew skrz sevřené zuby.
„Když to bude nutný, tak klidně, teď to ber jako přátelský varování! Příště to ale už tak bejt nemusí!“ uzavřel šerif neplodnou debatu a otočil se k němu zády. Pochopil, že v tomhle stavu nejspíš nemá cenu se s ním dohadovat. I když si nebyl jistý, jestli by domluva s ním jindy byla plodnější. Tušil, že s ním budou problémy, ale potřebovali ho. Nikdy se neměli zrovna v lásce, ostatně, kdo ho tu měl v lásce, ale až se z toho vyhrabe, udělá, co bude potřeba, i kdyby ho k tomu měl donutit s revolverem u hlavy!
Matthew ho jen probodával pohledem, ruce zaťínal v pěst, bezděčně vycenil zuby. Nebyl to jen vztek, ale i jeho pach, jeho blízkost, krev v jeho žilách... kořist... Bestie, ač vysílená, se lačně zachvěla... Smysly se mu na čerstvém vzduchu pročistily, bestie uvnitř jeho těla, jeho mysli se probouzela k životu rychleji, než by chtěl.
Sledoval šerifa, dokud nedošel až ke dveřím, kde se ještě ohlédl přes rameno. „Ještě se uvidíme!“ sykl a odešel. Muži, co přijeli s ním, ho následovali, jen Jim se zdržel nejdéle, zamyšleně, s lehkým úšklebkem, si Matthewa znovu prohlédl, a když vyzývavě zvedl bradu, probodl ho výhružným pohledem, otočil se a konečně odešel za ostatními. Ve dveřích ještě vrazil do Nolana, který zrovna vycházel ven. Neobtěžoval se uhnout ani o kousek.
Matthew znovu sklonil hlavu na prsa, rukama si promnul obličej. K čertu! Jestli se tahle sebranka bude potulovat kolem jeho domu, mohl očekávat jen a jen problémy. Další problémy! Jako by jich neměl už dost! A jeho hlavním problémem byl jeho nynější stav. Musel se z toho nějak dostat! Musel! Prsty si vjel do vlasů. Chtěl vůbec?! Proč ještě žije, ksakru?! Jeho problémy už mohly být vyřešené jednou provždy! Jeho jediný problém, jediný problém všech – on sám.
„Pane?“ Prudce vzhlédl, když na něj promluvil Nolan. „Chcete jít dovnitř?“
Jen trhl hlavou na souhlas. Mluvit se mu nechtělo, jen se nechal podepřít. Předchozí rozhovor ho vyčerpal víc, než chtěl přiznat sobě i ostatním, přesto slyšel každý úder černochova srdce, šumění krve v jeho žilách. Zaskřípal zuby. Tohle není dobré... vůbec to není dobré!
Když ho Nolan opatrně dovedl k posteli, zprudka dosedl na slamník, lokty se opřel o kolena a obličej schoval do dlaní. Vysílilo ho to. Nikdy netušil, co s ním může udělat zapráskaná horečka. Nikdy, co pamatoval, mu nebylo tak zle. Měl zatraceně tuhej kořínek, nemoci se mu vyhýbaly už jako dítěti, i když nikdy nebyl tak zraněný jako teď. „Jo, Matthewe, vydržíme zatraceně hodně, pevný zdraví a dlouhověkost máme v rodu,“ vzpomněl si na to, co mu kdysi říkal Jeremiah. Ten kořínek měl tuhej až moc, bohužel.
Pořád cítil Nolanovu blízkost, stejně jako cítil Indiánku. Oba pachy se mísily, dráždily ho. I když byl slabý, vysílený, byl už dostatečně při vědomí, aby to cítil – napětí, které se nenápadně usazovalo v jeho těle. Hladový krvavý instinkt lovce... zvířete. Bestie pomalu, přesto příliš rychle a jistě nabírala ztracený dech.
Ksakru!
„Nolane, podej mi něco k pití a drž se ode mě dál, prosím,“ promluvil tiše, aniž by zvedl pohled. Poslední slovo vydechl téměř neslyšně, spíš bezděčně mu splynulo ze rtů, aniž by o tom přemýšlel. Snad to bylo slabostí, snad únavou, ale tvrdá maska mu sklouzla z tváře, z jeho slov jako nepotřebně zbytečné cosi. Propletl prsty na obou rukou a opřel se o ně čelem.
Nolan slyšel jeho prosbu a jen tázavě zvedl obočí, překvapeně naprázdno pootevřel ústa. To bylo vůbec poprvé, co jeho pán o něco prosil. O co prosil? O vodu, nebo aby se k němu nepřibližoval? Ta prosba zůstala viset ve vzduchu. Podivně dutě jako předzvěst.
Bezděky se otřásl a poněkud ztuhle nalil do plechového hrnku vodu, podal mu ji, než ustoupil od lůžka nejdál, jak mohl. Zády se opřel o jeho psací stůl. Pozorně sledoval, jak jeho pán lačně hltavě vyprázdnil jeho obsah, než ho odložil na zem, svalil se na záda a usyskl bolestí, zůstal ale ležet. Indiánka mu chtěla pomoct, jenže Nolan ji zadržel. V jeho prosbě vycítil mnohem víc – nebezpečí, před kterým je snad chtěl varovat, kterého si byli dobře vědomi.
Matthew chvíli ležel. Věděl, že Nolana vyvedl z míry, cítil ve vzduchu jeho strach. Dlaněmi si sjel na obličej, nakonec potichu chraplavě promluvil: „Co se stalo?“
Nolan nejistě přešlápl z nohy na nohu, upřel oči k zemi. „Zmizel ste, pane, včera ráno sme vás tady nenašli. Hledali sme vás, byl...“ polkl a rychle se podíval na Indiánku, která jeho pohled oplatila. Byl nesvůj, nevěděl co mu má říct „Bylo vám zle, umřel byste, kdyby sme vás tam nechali. Včera a dneska ste blouznil, máte horečku a...“
Matthew chvíli mlčel, než složil ruce na hrudník a unavené oči upřel na Nolana. „Proč ste mě tam prostě nenechali?“ Zbavili by se tak jednoho zásadního problému – jeho. Možná chtěl slyšet, proč něco tak nechutně logického prostě neudělali. Možná chtěl slyšet... polkl... co chtěl slyšet?! Že má ještě důvod k tomu, aby žil? Že někdo chce, aby žil?! Aby se tím mohl uklidňovat až se zase bestie probere k životu?! Až bude zodpovědný za další život?! Ksakru!
Šerif měl s jeho zodpovědností víc pravdy, než mohl tušit. Otázkou jen zůstává, kdy bude bestie znovu zabíjet. Podle toho, jak rychle nabírala na síle... Pevně semkl rty a sledoval, jak Nolan stále nervózně přešlapuje z nohy na nohu, pak si vyměnil pohled s Indiánkou, ruce vrazil hluboko do kapes a nejistě mu odpověděl: „Nenechám umřít někoho, kdo mi dal dobrej život, pane.“
Matthew se nadech, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak jen trhl hlavou. Nolan mu jen zopakoval to, co mu řekl už před tím. Nolan... jeho Nolan, který ho neopustí, nenechá ho umřít, i kdyby stokrát chtěl, i když zná jeho tajemství. Bylo to stejně hřejivé jako děsivé. Nenechá ho zemřít, ale za jakou cenu? Jenže nad tím teď neměl sílu přemýšlet.
„A ona? Co tady ještě dělá?“ sykl.
Indiánka chtěla promluvit, ale Nolan ji nenechal, zadržel ji. „Pane, ona... ona vám přišla pomoct. Myslim... myslim, že vám dokáže pomoct!“ Po zádech mu přeběhl mráz, když si vzpomněl na to, co se dělo, co viděl a hlavně, co cítil, když ho ošetřovala, když... naprázdno otevřel a zase zavřel ústa.
Matthew se jen hořce ušklíbl. Může mu pomoct?! Jak?! Ne, nechtěl nad tím přemýšlet. Už neměl sílu nad tím přemýšlet. Chce tu zůstat? Bože ať tu třeba zůstane, ale sama musí počítat s následky. Možná, až bestie nabere sílu, pochopí, že tu zůstat nechce! Jenže pak už také může být pozdě! Už teď je možná pozdě!
„Nepřibližujte se ke mně, jestli to nebude nezbytně nutný. Držte se ode mě dál, čím líp mi bude, tím budu nebezpečnější,“ vydechl tiše, možná si to jen myslel, netušil, jestli to řekl nahlas. Chtělo se mu spát... neskutečně spát.
Nolan s Indiánkou si znovu vyměnili vážné pohledy. Jeho tiché varování slyšel příliš dobře. Varování, které musel brát vážně, obzvlášť po tom, co viděl. Očima přejel po zbraních pověšených na stěně a bezděky se zachvěl. Udělal chybu, když mu tak věřil?

„Musíš to zvíře ovládnout!“ Jeremiah jedním kolenem držel na zemi vzpouzející se mladou ovci a čepel nože přiložil pod její krk.
„Ne... nejde to...prosím ne!“
„Jinak se to nenaučíš! Musíš se ovládnout!“ opakoval mu muž tvrdě. Věděl, že vzpírat se je marné, že to udělá znovu, aby ho zkoušel, aby ho učil...
A on se bál, že to zase nedokáže.
Třásl se po celém těle, ruce pevně sevřené v pěst, očima rozšířenýma lačným hladem stejně jako odporem, sledoval Jeremiaha. Byl nahrbený, připravený ihned zaútočit. Netušil, co je to zvíře zač, odkud ho vzal, bylo mu to lhostejné. Jediné, co chtěl, bylo to, co mu dosud kolovalo v žilách. HLAD!
Šílel hladem!
Kořist! Kořist na dosah!
Přesto se to snažil ovládnout! Jediné, co ho ještě drželo na místě byla jeho vůle, která mu připadala nesmyslně slabá, titěrná, proti tomu, co ho rvalo zevnitř, co se dožadovalo všeho, co nechtěl... Nesmíš... nesmíš... NESMÍŠ!
„Nedávej tý bestii víc, než musíš, Matthewe! Ovládni ji! Není tak silná, jak si myslíš! Nepatříš jí, seš člověk, rozumíš?! Tak rozumíš mi?!“
Nezvladatelně se třásl, svaly i nervy napjaté k prasknutí. Pevně zaťal zuby, bezděky je vycenil. Chtěl zavřít oči, zadržet dech, ale nemohl... nešlo to!
Je člověk... je...
Chtělo se mu nahlas křičet. S každým nádechem cítil čím dál tím víc zděšený strach toho zvířete, slyšel jeho splašeně tepající srdce, jeho horkou krev...
Hlad... hlad...HLAD!
Je člověk... je člověk... je zrůda... bestie, monstrum!
„Ty to dokážeš, ksakru! Ovládej se!“ zavrčel Jeremiah a konečně zabořil čepel tomu zvířeti do krku.
Ne... nechtěl to a zároveň tak zoufale chtěl, sledoval to se stejnou touhou jako odporem. Vůně krve a smrti naplnila okolní vzduch, pohltila ho, zajala. Sledoval, jak první kapky dopadly na zem, pak celý proud, když Jeremiah prořízl tepnu.
Musel ji mít! Musel!
Už nedokázal udržet bestii v sobě... nemohl... nešlo to. Vrhl se ke své kořisti, aby si vzal to, po čem zvráceně toužil, udělal to, co nenáviděl. Aby ukojil nesnesitelný hlad, který ho rval na kusy, ovládal tu ubohou trosku, co z něj zbyla.
Když se nasytil, pomalu vzhlédl. Věděl, co uvidí, medové oči, v nich slabý záblesk stejného hladu, který on sám nikdy nedokázal ovládnout, a zároveň zklamání.
Nedokázal to... zase.
Dosedl na paty, sklopil hlavu a mlčky zíral na mrtvé zvíře před sebou, na své chlapecké ruce, na kterých se leskla čerstvá krev.
Nedokázal to... nedokázal to ovládnout... je zrůda, nebezpečná zrůda!
Po chvíli znovu vzhlédl. Jeremiah odešel kousek stranou, už se na něj nedíval, stál k němu zády, ramena svěšená. Viděl, jak zaklonil hlavu, dlaněmi si promnul obličej, zajel prsty do vlasů.
„Nedokážu to, nejsem jako ty, strýčku,“ v očích ho pálily neodbytné vtíravé slzy, než přetekly na tváře. Chtěl si je setřít hřbetem ruky, ale jen si po obličeji rozmazal krev.
Krev, jejíž vůně mu rozechvívala útroby... která z něj dělala nezvladatelné zvíře.
Jeremiah se krátce ohlédl, pevně stiskl rty. „Ne, bylo to lepší. Dneska to bylo lepší. Běž se umejt.“
Věděl, že mu lže, jako pokaždé. A pokaždé to znělo méně přesvědčivě. Pohledem znovu sklouzl ke krvi vsakující se do země a polkl.
Nikdy to nedokáže... nikdy.
Hlad...
Neustálý hlad...
Hlad!
Krev... rudá krev na bílém prstu, zelené oči rozšířené strachem... „Matthewe?!“
Mami...


Prudce zalapal po dechu a doširoka otevřel oči, promnul si obličej dlaněmi. Hlava ho nesnesitelně bolela. Další noční můra, která ho okrádla o spánek, o klid, který mu byl stejně zapovězený. Zachvěl se. Obraz ze snu, krev, kterou tam viděl, mu zůstávala ve vědomí, bezděčně si přejel jazykem po zubech. Ksakru!
Uteklo několik dní od chvíle, kdy se probudil. Horečky ustupovaly a on sílil každým dnem, každou hodinou. Bolesti ubývalo, rány na jeho zádech se rychle hojily. Příliš rychle.
Posadil se na posteli, rozhlédl se po temné místnosti. Stále cítil pach té Indiánky, i když jí nedovolil spát ve své ložnici. Byl tady, všude kolem něj zůstaly jeho slabé stopy, cítil ho, kdykoliv se nadechl. Pokaždé, když se k němu přiblížila, pokaždé, když byla na dosah, vždy ho vzrušovala, dráždila bestii v něm. Pořád stejně v něm probouzela zvířecí chtíč. A její pach, vůně pro bestii tak neodolatelná, sílila každým dnem. Každou chvílí byla silnější a silnější. Když se pohybovala v jeho blízkosti dnes, myslel, že zešílí. Když ošetřovala jeho rány, zatínal prsty do polštáře, měl sto chutí se do něj zakousnout, nebo začít řvát, jak se snažil se ovládnout něco, co nikdy ovládnout nemohl. Nemohl a přesto musel!
Nevěděl, nechápal, čím to je. Proč ona? Proč se tohle děje?! Odháněl ji celé dny, nechtěl ji k sobě pustit, ale ona se pořád stejně odhodlaně vracela. Se strachem, který nemohl nepostřehnout, ho pokoušela, dráždila bestii, která se jí dožadovala čím dál neodbytněji. Ona, ať už vědomě nebo netušíc, co se děje, přilévala oleje do ohně, který ho sžíral, spaloval ho tak, že překryl i neodbytný hlad. Všechno zastřel šílený zvířecí chtíč.
Nolan s Lucasem se mu vyhýbali. Nolan vzal, díky bohu, jeho varování vážně. Jen ona ne... ona se nenechala odradit. Neodbytná jako sluneční světlo, které ve dne pronikalo okny jeho domu, jako jarní vůně, všude kolem jeho domu, vtíravě neodolatelná...
Vzepřel se na rukou a pomalu vstal. Ještě byl zesláblý, ale ne tak, aby to nedokázal sám. Nabíral sílu a s tím se každou hodinou zvětšovalo nebezpečí, které pro všechny představoval. Nalil si do hrnku vodu a vypil ji, než ho prudce odložil na desku stolu. Už jen když na ni myslel, zrychloval se mu tep, pálilo ho v tříslech. Nemohl na ni nemyslet, byla všude kolem něj, jako by byla i v něm. Když zavřel oči, viděl její tvář. Ksakru!
Prsty vrazil do vlasů, pevně zaťal zuby... ne... nechtěl... nechtěl bestii dát to, čeho se dožadovala, už jen ze samotného principu, přesvědčení, protože jí nechtěl podlehnout! Nesměla dostat, co chtěla! Nechtěl, jenže jeho vůle byla stále stejně slabá, jako kdysi, když s ní bojoval poprvé, možná ještě slabší. On nechtěl... bestie chtěla. Jenže její vůně byla všude, pronásledovala ho s každým nádechem, neodbytně se mu vkrádala do vědomí.
Jak dlouho ještě vydrží? Kdyby aspoň nebyla tak blízko, tak snadno dostupná, pod jednou střechou, jen dvojí dveře mezi nimi a všude ta vůně, která mu nedala pokoj, ze které šílel, které podléhal. Vycenil zuby, pevně zavřel oči... vůně... nemohl to ovládnout, nemohl.
Nemůže... nemůže... NESMÍ!
Musíš! Musím ji mít! Je moje! Patří mi... patří...PATŘÍ!
Ohlédl se přes rameno... dveře, dvoje dveře... tak snadné to je, tak neodbytně žádané! Jen dát bestii, co chce, jen ji nechat, ať si co chce, vezme... vezme si to....
Prohrával... bolestivě hořce prohrával s vlastním tělem, sám se sebou. Nikdy vyhrát nedokázal, nikdy nedostal šanci vyhrát! Nemohl ani teď!
Pomalu nevnímal, jak se dostal ke dveřím ze své ložnice, klika ho zastudila v rozpálené dlani, zrychleně oddechoval, když ji stiskl a otevřel. Nemohl už dál, nemohl ji ubránit před sebou samým. Tep mu šuměl v žilách, horký, sžíravý, nesnesitelný. Temná chodba, postroje na věšácích a dveře do kuchyně na dohled. Poslední překážka, tak snadná jako je snadné se nadechnout, než člověk skočí do vroucí vody, do horké propasti, když tělo je plné neodbytné sžíravé síly, aby s ní mohl splynout v jednom ničivém ohni.
Křečovitě se do nich zapřel rukama. Nechtěl! Snad stále ještě kdesi hluboko nechtěl a před ním stála poslední překážka a za ní spala ona, lákavá a ještě lákavější, když je tak zatraceně blízko.
Chci... chci ji! Je moje! MOJE!
Prudce chňapl po kliceí, prsty se těsně semkly kolem chladivého kovu. Dech zrychlený k zešílení mu syčel mezi zuby, když dveře příliš snadno opustily místo poslední chatrné překážky. Nic nestálo mezi ním a tím, co chtěl. Jen několik posledních kroků!
Zaznamenal pohyb, přimhouřil oči. Ve tmě dobře viděl, jak vstala, couvla ke zdi, opřela se o ni. Neměla kam uniknout, bestie to věděla, stejně jako to věděla ona, a strach smísený s překvapením naplnil nevelký prostor mezi nimi. Příliš malý prostor naplněný až po okraj vším, co ho přivádělo k šílenství. Vším, čeho se dožadovala bestie, jako když vybuchne soudek s prachem.
Nešlo se tomu bránit... chtěl... šíleně zaslepeně chtěl!
Netušil, jak se dostal až k ní, jak se stalo, že svíral její krk, ne tak, aby ji zranil, aby ji zabil, jen aby ji udržel na místě. Tep pod jeho prsty byl stejně zběsilý jako jeho. Strach se kolem ní rozlil jako opojný příboj. Lapala po dechu, rozšířenýma lesknoucíma se očima mu zírala do tváře. Překvapil ji, nečekala to.
Měl ji, uvěznil ji mezi svým tělem a zdí, přitiskl se k ní tak těsně, až to bralo dech. Byla blízko, její tělo, její dech, který cítil na krku, když se jí palcem zapřel do brady, donutil ji zaklonit hlavu. Cítil, jak sebou škubla, jak se chabě pokusila vyprostit. Nepustil ji, nemínil ji pustit, nemínil ji nechat uniknout.
Proč, ksakru, zůstávala s ním?!
Přišel jsem si pro něco, co mi patří! Ty mi patříš a dáš mi všechno! Dostanu všechno, všechno co chci!
Zalapala po dechu, v očích se jí zaleskly slzy bolesti, ponížení, odporu, když rukou hrubě sevřel její stehno. Pevně zaťala zuby, vzepřela se, nehty mu zaryla do hrudi. Bezvýsledně se pokusila osvobodit od žádostivého těla, lidského, a přeci mnohem více zvířecího. Nenechal ji uhnout ani o kousek, neměla úniku a věděla to, přesto se snažila vzdorovat. Chabě ale stále vzdorovala.
Sklonil se nad její tváří, bezděčně vycenil zuby, chtivý pohled lesknoucí se lačnou touhou zaklesl do jejích temných očí. Nevydržela to, i když ho ve tmě skoro neviděla, uhnula hlavou, odkryla mu výhled na svůj krk, tepající tepnu po rudou kůží.
Neodolal, sklonil se k ní, havraní vlasy ho zašimraly na tváři, palcem přejel po napjatých svalech. Pak se jich téměř dotkl pootevřenými ústy, špičkou nosu. Jeho dech se smekal po její kůži.
Ta vůně... vůně, co se kolem ní vznášela... a strach... její strach a její tělo v těsné blízkosti toho jeho vybuzeného chtíčem k zešílení. Bestie řvoucí v jeho mysli, dožadující se konečně toho, pro co si přišel. Chtěl ukojit žádost, kterou nechápal. Stačilo tak málo a dostane, co chce! Vezme si to... nic mu nezabrání! NIC!
Lehce oddálil pánev od její, jen tak, aby se dostal ke knoflíkům kalhot, když na tváři ucítil cosi, cosi vlhkého, chladného... cosi, co bylo cítit solí. Zvedl hlavu, aby se podíval, nemohl to neudělat, i když nevěděl proč. Po tváři jí stékaly slzy, viděl je dobře. Leskly se a zanechávaly za sebou mokré stopy. Polkl, pootevřel rty. Zíral na ně strnule snad celou věčnost s podivným překvapením. Zíral jí do očí, když je k němu stočila. Uslzených temných indiánských očí stejně plných strachu jako zelené oči, které ho sledovaly z hlubin jeho mysli a v těch hlubinách kdesi daleko to bolelo... nesnesitelně bolelo!
Slzy... slané bolavé slzy a strach. Bezděčně, aniž by vůbec mohl pochopit, proč to dělá, se dotkl palcem jedné ze slaných kapek na její tváři. Cítil, jak strnula, jak zhluboka oddechuje. Netušil, jak dlouho to trvalo, snad pár nekonečných vteřin, které mu připadaly jako věčnost, než jeho kůže na bříšku prstu zvlhla od slané vody.
Pak ale Indiánka využila jeho zaváhání, prostoru, který jí v náhlém podivném nepochopitelném popudu dal. Škubla sebou a tvrdě mu vrazila stehno do chtíčem napjatého rozkroku.
Jeho oči se rozšířily nechápavým překvapením, nečekanou bolestí, než zaúpěl a sesul se na kolena. Cítil, jak se kolem něj prosmýkla, pak snad tiché kroky, když utekla.
Pryč... je pryč...
Nevnímal nic než tepající bolest mísící se s šílenou sžíravou touhou. Zaťal zuby, padl na zeď za sebou až v ní zapraštělo a zabolelo ho v rameni, když bestie v něm řvala, trhala ho na kusy. Chtěl jít za ní a stejně zoufale se tomu bránil... nesmí... nesmí!
Chtěl řvát, stejně jako řvalo zvíře v něm, bolestivě si skousl ret, opřel tvář o hrubé dřevo stěny, nakonec se neudržel a rozesmál se. Šíleně, zoufale se smál sám sobě. Sesul se na zem, sbalil se do klubíčka.
Je pryč...

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma
přidáno 28.02.2015 - 16:00
Amelie M.: Moc děkuji, jsem ráda, že tě to chytilo. Od vnitřníh boje si zase chvíli odpočineme :-) příběh se láme do druhé, trochu jiné třetiny :-)
přidáno 28.02.2015 - 15:47
fajn kapitolka :) ten konec mě příjemně napnul.. jen na můj vkus, je ten jeho vnitřní boj, dost rozvláčný.. a někdy už mě malinko nudí.. jinak mě ale poslední dvě nebo snad tři kapitoly, docela chytly..

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma X. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma XI.
Předchozí dílo autora : Šelma IX.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
El.Bludnickova [7], Zelda [7], love [7], JaneyTrafy [6], The STYL [2], Michal20 [3]
» řekli o sobě
Severka řekla o Lizzzie :
Malá zářivá slunečnice, která píše duhovou poezii...která ráda tancuje v dešti...a po kapsách schovává lízátka a bublifuk...;) ;) ;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku