Matthew Hoardbeast přišel před pětadvaceti lety jako sotva dvacetiletý bohatý mladík do malého právě vznikajícího městečka na amerických pláních neznámo odkud. Znají ho všichni a nikdo. Žije sám, daleko od ostatních, jen se dvěma černými sluhy. S lidmi promluví sotva pár slov. Vlastní mnohem větší pozemky než potřebují jeho stáda a Indiáni se jemu a jeho území obloukem vyhýbají, stejně jako se on vyhýbá všem ostatním lidem a má k tomu dobrý důvod. Skrývá temné tajemství, které nikdo nesmí znát. V okolí městečka už dlouhá léta řádí krvelačné zvíře, které se nikomu nepodařilo polapit. Mnozí jsou téměř posedlí jeho lovem. Jenže mnohá zdání mohou klamat. Nic nemusí být tak jak lidé předpokládají. A hladová šelma se prozatím spokojila se zvířecí krví... Dokud neochutná jinou... Temné někdy až hororově laděné fantasy drama zasazené do kulis druhé poloviny 19. století v USA. Nevhodné pro čtenáře mladší 15 let
přidáno 28.12.2014
hodnoceno 8
čteno 498(14)
posláno 0
Úvodem
Zdravím všechny čtenáře a vítám Vás u nového příběhu, tentokrát opět temného syrového rázu (pro citlivé duše doporučuji mí po ruce něco ostřejšího na zapití).
Prosím o shovívavost případně upozornění na to, co by se Vám nezdálo - příběh zveřejňuji ještě "teplý" tak jak mi vypadl zpod klávesnice, to znameá, že budu ještě hodně upravovat. Je tam ještě hodně much, které je třeba dochytat.

Děkuji za pochopení a přeji příjemné čtení (i když to příjemné je v tomto případě poněkud diskutabilní... ech)
Vaše Máta



I. Poprvé

Pomalu vystoupal po několika dřevěných schodech. Zavrzaly do okolního napjatého ticha. Stiskl kliku a vešel do tmavé zaprášené místnosti. Rozhlédl se, přimhouřil oči, aby se mohl rozkoukat.
Venku právě svítalo a slabé světlo dopadalo skrz malé špinavé okno na muže s těžkými ocelovými pouty na rukou i na nohou nepohodlně schouleného v koutě, kde byl dalšími řetězy připoutaný k masivnímu trámu. Z jeho oblečení zbyly jen zkrvavené a špinavé cáry, pod nimiž na kůži tušil četné rány. Slepené vlasy mu padaly do obličeje. Hlavu měl opřenou o ruce, oči zavřené. Ani se nepohnul, i když bylo více než pravděpodobné, že nespí. Byl si jistý, že ho slyší a cítí. Pevně sevřel rty, krátce vydechl, chtěl se k němu přiblížit.
„Nechodil bych blíž.“
Trhl hlavou a ohlédl se. Na židli v protějším koutě seděl jiný muž, na kolenou měl položenou pušku a unaveným pohledem si zkoumavě prohlížel příchozího, vysokého štíhlého pětatřicátníka s krátkými rozcuchanými vlasy, několikadenním strništěm a klidnou přemýšlivou tváří. Věděl, kdo to je, i když nebyl místní.
„Není nebezpečný,“ odpověděl tiše a dřepl si tak, aby lépe viděl do tváře zajatci.
Muž s puškou si jen odfrkl a přejel si dlaní přes bradu. „Mysli si to...“ zabručel.
„Necháte mě s ním chvíli o samotě? Potřebuju s ním mluvit.“ Vzhlédl a sáhl do kapsy, podal mu několik bankovek.
„Mluvit se zrůdou. K čemu? Je to bestie...“ odplivl si. Nakonec se ale zvedl, pomalu sevřel peníze v ruce a prohlédl si je, než je strčil do kapsy. „Budu venku, kdyby něco,“ zabručel ještě a zmizel.
Když za ním zapadly dveře, návštěvník se znovu sklonil ke spoutanému muži. Ten se stále nepohnul, až když se lehce dotkl jeho ramena, tiše zachraptěl: „Co chceš?“
„Nemáš žízeň? Přinesl jsem ti vodu.“
V matném slabém světle postřehl, jak posměšně škubl koutkem rtů. To byl jediný pohyb, který udělal. „Vypadni, nech mě na pokoji.“
„Mohl bych ti pomoct...“
„Přišels mě zabít?“ sykl.
„Ne, přišel jsem ti nabídnout svobodu.“
Muž pomalu zvedl hlavu a otevřel oči. Běhal mu z nich mráz po zádech, přesto neuhnul pohledem. Světlo nového dne se odrazilo ve žlutohnědých duhovkách, když je na něj upřel. „Svobodu?“ sykl posměšně. „Svoboda neexistuje! Ne pro mě! Jediný, co pro mě můžeš udělat, je zabít mě!“
Jen zhluboka vydechl, promnul si čelo dlaní. „Ty víš, že to jde. Víš, že pro tebe existuje vysvobození.“ Všiml si, jak mu ztuhly svaly v obličeji, když stiskl zuby, rychle uhnul pohledem, přesto v něm zahlédl odlesk bolesti, kterou nedokázal skrýt. Prsty se pevně semkly kolem řetězu, kterým byl spoutaný. „Ne není! Co ti je vůbec do toho?!“ zavrčel temně do napjatého ticha.
Ještě chvíli ho pozoroval, než si přitáhl židli a posadil se, opřel se lokty o kolena. „Víš, kdo jsem?“
Jen se ušklíbl a nakrčil nos: „Samozřejmě, tvůj pach poznám. Páchneš stejně jako tvůj čokl.“
Škubl koutkem rtů a pokýval hlavou. „Hledal jsem tě, Matthewe.“
„Na to bych nepřišel,“ zavrčel, přesto se ale zarazil, když ho oslovil jménem.
„Ale ne proto, abych tě zabil.“
„Ne? Tak proč, chceš mě zavřít do klece a vystavovat?!“ posměšně si odfrkl.
„Ne, ani to ne. Chci ti pomoct, nic víc.“
„Proč?“ zavrčel ostře.
„Protože...“ muž se odmlčel, prsty si promnul rty a znovu se mu podíval do očí, „mám k tomu své osobní důvody.“

O tři měsíce dříve

Za stromy obklopujícími malý ranč pomalu zapadalo slunce. Vysoký světlovlasý muž v dlouhém jezdeckém kabátu ho pár chvil sledoval přimhouřenýma očima, než si na hlavu nasadil klobouk a pomalu rozvážně došel k osedlanému koni. Do pouzdra zasunul pečlivě vyčištěnou a nabitou loveckou pušku. Ještě se krátce ohlédl na mohutného prošedivělého černocha, opírajícího se o otevřená vrata stáje. Ten si uvědomil, že si ho jeho pán všiml, pousmál se, lehce kývl.
Muž neopětoval jeho úsměv, jen zkontroloval podbřišníky a vyšvihl se do sedla. Když kůň neklidně popošel, poplácal ho po krku. Byl to mladý hřebec ve výcviku, a přestože si na jezdce na svém hřbetě zvykal od hříběte, byl ještě stále neklidný. Vycítil to, co lidé vycítit nedokázali, alespoň většina. Jeho koně věděli, s kým mají tu čest. Dnes ho bral poprvé na noc ven. Byla to zkouška ohněm, kterou musel projít každý jeho kůň. Ale i kdyby se osvědčil, bude ho muset prodat, hřebce si nechat nemohl, ale byla to součást jeho výcviku. Pokud uspěje, bude s ním ještě nějakou dobu pracovat, než ho pošle do světa, pokud ne, nebude to mít smysl, půjde na prodej hned.
Sevřel mezi prsty otěže. Ještě se jednou ohlédl na černocha, lehce se dotkl krempy klobouku na pozdrav, než pobídl koně a vyrazil ostrým cvalem z brány.
Dům nebyl nijak výstavní, měl všehovšudy tři místnosti – kuchyň, kde zároveň přespávali oba černoši, které zaměstnával, jeho ložnici a malou komoru kde se pod poklopem skrýval sklípek na zásoby. Dům rozdělovala úzká chodba, kde skladoval veškeré postroje. K životu mu to bohatě stačilo. Stáj byla naopak prostorná, vždy pečlivě uklizená. Na tom místě by nebylo nic zvláštního, v době dobývání amerického západu bylo na pláních takových domů nepočítaně, kdyby celý dvůr včetně stodoly a malé výcvikové ohrady neobklopovala vysoká dřevěná hradba hodná vojenské pevnosti. Neobvyklé, ale nezbytné bezpečnostní opatření, jehož stavba byla kdysi zatraceně drahá. Její pravý význam ale znal jen on sám. Jeho lidé za ním pečlivě zavřou bránu, stejně tak stáje i dům. Všechny vchody byly tak bytelné, jak to šlo, byl k tomu dobrý důvod.
Chvíli nechal koně cválat po vozové cestě vedoucí napříč jeho rozlehlými pozemky, než ho navedl na úzkou pěšinu, dobře znatelnou v rašící jarní trávě. Když zvíře zpomalilo, znovu ho pobídl. Slunce zapadalo příliš rychle, má málo času. Stezka kopírovala koryto malé říčky skryté v hustém lesíku. Muž v sedle velmi dobře slyšel, jak v ní zurčí jarní voda. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu. Cítil v něm nejen mladou trávu kolem, cítil každé zvíře, ptáka zpívajícího ve větvích, zajíce skrývajícího se u pěšiny za kusem staré klády, pach malého stáda dobytka za lesíkem. Jeho stáda. Pohledem zavadil o vybělenou kostru velkého zvířete, ležící nedaleko. Byla tu měsíc, mrchožrouti odvedli dobře svou práci. Nevěnoval jí pozornost. Věděl, co se stalo. Příliš dobře věděl.
Dřív než zajel mezi stromy kolem říčky, ohlédl se. Z ranče už dávno nebylo nic vidět, jen vzdálený, téměř neznatelný proužek kouře na obloze, který by oko běžného člověka nedokázalo postřehnout. Ještě chvíli mu trvalo, než konečně dojel na malé vyklučené prostranství. Pod velkým starým uschlým stromem se krčila malá lovecká chata a vedle ní pevná, poctivě sroubená stáj.
Zarazil koně, seskočil z jeho hřbetu a chtěl ho odvést, jenže hřebec uhnul před jeho dotekem. Ustoupil, koulel očima a chtěl se mu vytrhnout.
Muž si jen nespokojeně odfrkl, stiskl rty, pevněji sevřel uzdu. Nenechal ho utéct. „No tak...ššššš...klid, chlapče,“ mluvil na něj konejšivě hlubokým hlasem, lehce se prsty dotkl jeho nosu. Kůň sice zůstal stát, ale nervózně zaržál. Ještě chvilku na něj klidně mluvil, i když velmi dobře věděl, jak málo času zbývá. Slunce se dotklo obzoru.
Je čas!
Po zádech mu přeběhl mráz, chloupky na krku se mu naježily, bezděky se zachvěl. Už se s koněm nezabýval, rázně vykročil ke stáji a zvíře ho nepříliš ochotně následovalo. Nezdržoval se odsedláváním. Na to už nebylo kdy. Zahnal ho dovnitř, sundal mu uzdu a zabouchl za ním těžká bytelná vrata. Zajistil je dvěma těžkými závorami.
Nejrychleji, jak dokázal, vykročil pryč, do mělkého údolí k řece. Ještě za chůze setřásl z ramen kabát, u vody ho hodil na velký omletý kámen. Během chvíle k němu přibylo všechno ostatní oblečení. Každý nerv v jeho těle se napínal k prasknutí. Bezděčně sevřel ruce v pěst a zase je povolil. Chraplavě se nadechl a ohlédl se přes rameno. Poslední paprsky slunce se odrazily v jeho přimhouřených očích, smekly se po kmenech stromů, holé kůži, než se ztratily, zmizely za obzorem.
Je čas...
Polkl, pevně stiskl zuby. Naplnil plíce vzduchem, a než stihl vydechnout, kdesi v šíji mu začala tepat slabá bolest, která ale rychle nabývala na intenzitě, šířila se, lenivě stékala po páteři, a ostud každým nervem. Postupně zaplavovala každou napjatou částečku jeho těla.
Je čas, přicházím...
Zapal po dechu, zaryl si nehty do dlaní v nenáviděném očekávání, co bude. I když tu bolest znal, prožíval ji tolikrát, že by to sám nemohl spočítat, nedokázal zabránit zasténání. Sevřela ho, sápala ho na kousky, aby ho mohla přetvořit ve tvora, co s člověkem neměl nic společného.
Podlomila se mu kolena, zhroutil se na kmen stromu vedle sebe, zaryl do něj prsty pokrývající se zlatohnědou srstí. Ostré drápy lehce pronikly do jeho kůry, a když se podél něj sesul na kolena, zanechaly na něm dlouhé pravidelné rýhy. Třásl se, zmítal, v agonii bolestivé k zešílení. Cítil, jak se jeho tělo mění. Každá kost, každý sval sebou křečovitě škubal, pálil, když nabíral novou podobu. Dlouhé ostré špičáky ho zatlačily v ústech. Neudržel se a zařval bolestí. Zdušený hlas zaduněl v jeho hrudi bezmocným zvířecím řevem. Padl na bok do chladné vlhké hlíny.
Přicházím. Patříš mi a ty to víš...
Stejně jistě jako bolest zaplavila jeho tělo, cosi temného mnohem silnějšího než byl on sám, uchvátilo jeho myšlenky. Nemohl tomu zabránit a ani se o to už nepokoušel. Bránit se bolelo ještě víc. Hladová bestie si přivlastnila všechno, čím byl, rozpínala se v jeho hlavě, v jeho těle, dokud jej úplně nepohltila. Jeho mysl zmizela kdesi v neznámých hlubinách a s ní všechno lidské, co v něm možná ještě někde zbývalo. Jeho lidské já bylo zahlazeno, tvrdě umlčeno a nahrazeno prostými, obyčejně krutými zvířecími instinkty. Sžíravou touhou po krvi.
Hlad... mám hlad!
Dokázal se znovu nadechnout až tehdy, když bolest začínala ustupovat. Lapal po dechu, lačně nabíral vzduch do plic, než znovu otevřel oči. Lhostejně je upřel na velké tlapy zabořené do lesní půdy. Se zabručením se vyškrábal na všechny čtyři, vyčerpaně sklonil hlavu a odfrkl si, až od jeho nosu odletělo několik úlomků rozdrcených listů.
Hlad...
Ještě chvíli se nedokázal pohnout, než se namáhavě oklepal a došel k řece - pomalu, loudavě. Nebylo kam spěchat. Sklonil se nad vodou a v posledním světle dne chvíli nehybně zíral do tváře velké kočkovité šelmy. Přiblížil hlavu k hladině a s přimhouřenýma očima hltavě pil. Pak si jazykem pomalu přejel po ostrých zubech, dunivě zavrčel, vycenil je, chňapl naprázdno do vzduchu.
Hlad... mám hlad! Chci krev a dostanu ji! Mám hlad... konečně je čas lovit. Měsíc odvrátil svou tvář, kolem se plíží stíny. Noc je temná, nejtemnější, jaká může být, a já, šelma lačná po jediném, konečně dostanu co chci!
Krev... chci krev! Chci ji pít, rudou horkou čerstvou krev! Chci lovit!
Strach mě fascinuje. Bezmoc mě provokuje. Zabíjení je středobodem mého světa. Žádné zvíře mi neunikne! Žádný tvor nemá šanci na další nádech! Každý život je můj!
Jsem obávaný nepolapitelný lovec. Jsem smrt!
Tvůj strach je mým potěšením! Vůně smrti je opojná a lákavá...

Zvedl hlavu a zavětřil, lačně lapal lehký jarní vánek kolem sebe. Společně s posledními zbytky bolesti odcházela i únava z přeměny. Byl zase volný, silný... Jen tak, z čiré kruté radosti ze znovu nabyté volnosti a síly, z nenasytného sžíravého hladu, zařval z plných plic.
Jsem hladový a vycházím na lov! Nikdo mi neunikne!
Do jeho citlivých uší proniklo koňské zařehtání. Přimhouřil oči a ochutnával vzduch, který k němu donesl pach strachu. Pach koně, který uvězněný nedaleko bojoval o svobodu.
Ladně neslyšně přeskočil velký kámen. Netrvalo ani pár okamžiků a byl u stáje. Přiblížil čenich ke dřevu a chtivě nasál lákavé vůně. Zavrčel a předními tlapami se opřel o vrata, zaryl do nich drápy. Slyšel každý nádech, tiché zaržání. Znovu se opřel tlapami do vrat, ale ta nepovolila, jen kůň uvnitř znovu zaryčel.
Měj strach! Smrt je blízko! Patříš mě! Tvůj život patří mě!
Mám hlad! Jsem hladový a ty, ustrašené zvíře, máš být mojí potravou! Nemáš právo na život, když jsem na blízku!
Měj strach! Máš z čeho! Tvůj strach mi chutná! Tvoji krev chci pít!

Nakonec se spustil na všechny čtyři a pomalu obešel stáj, ale cestu dovnitř nenašel. Vztekle zasyčel, ostré drápy zaryl do dřeva, až do vzduchu odletěly třísky, nakonec se ale odvrátil. Věděl, že nedaleko je stádo. Poznal, jak zvířata zneklidněla, utekla dál, když ho uslyšela. Bez sebemenší námahy vyskočil na kládu vedle, protáhl se, brousil si drápy o její povrch, než loudavě slezl a dlouhými neslyšnými skoky se rozeběhl mezi stromy. Vedl ho hlad a neomylný instinkt lovce.
Brzy se mohl rozhlédnout na pastvině. Byla skoro tma, když se přiblížil ke stádu. Zvířata byla neklidná, i když ho nemohla cítit, byl proti větru. Ochutnával jejich vyděšené pachy. Pozorně sledoval, jak se pohybují. Užíval si jejich nervozitu.
Ještě je čas, i když hlad je sžíravý! Strach je předzvěst úspěchu, chutná smrtí, chutná krví!
Hlad!

Jak nutně nádherné jej znovu uhasit! Jak toužím cítit smrt na jazyku!
Olízl se, téměř cítil teplou životadárnou tekutinu, to, jak se velké zuby a drápy snadno noří do kůže, bolestné smrtelný řev zmítajícího se zvířete. Přimhouřil oči, skrčil se do chladné trávy. Větřil vychutnával si pach strachu, který se kolem stáda vznášel jako neviditelný oblak.
Náhle ale zaznamenal ještě něco dalšího, když vítr náhle změnil směr. Olízl se, otočil hlavu a znovu nasál vzduch. Tu slabou vůni, kterou k němu odkudsi přinesl jarní vánek, neznal. Tiše zavrčel, vycenil zuby. Lákala ho, chutnala mu. Nechal stádo stádem, bylo mu lhostejné, že se zvířata dala do zděšeného úprku. Tahle kořist voněla mnohem zajímavěji.
Vyrazil, neslyšně se plížil v nízkém podrostu, skrýval se v křoví, i když měsíc nemohl odhalit jeho pohyb. Pach sílil a s ním ucítil i kouř, vyděšeného koně. Zaslechl jak zvíře uteklo. To ho ale nezajímalo. Přimhouřil oči, plnými doušky nasával tu nádhernou vůni. Bezděky se nahrbil, zaryl drápy do trávy pod nohama, než pomalu pokračoval dál. V hustém křoví zahlédl vzdálený oranžový odlesk. Neslyšně se pohyboval, dokud se nedostal těsně na hranici tmy a kruhu světla, které kolem sebe vrhal malý oheň. U něj klečel mladý muž, spíš ještě chlapec, s dlouhými havraními vlasy. Vedle ležela potrhaná halena a z rány na jeho holém rameni stékal pramínek krve.
Člověk. Málokdy na svých toulkách za kořistí potkal člověka. I když jejich pach občas cítil ve vzduchu, dosud byl nezajímavý, obzvlášť když se mísil s pachem střelného prachu. Podvědomě se lidem vyhýbal, ale teď... Bezděky se olízl... tenhle byl cítit jinak a rudá lesknoucí se stopa, kterou si mladík bezděčně setřel dlaní... Vpíjel se do ní očima. Naprázdno polkl.
Ta vůně! Neodolatelná, lákavá! Jak lahodná musí být! Jak snadná je to kořist! Tak zranitelný, tak omezený!
Ta vůně...
Hlad...

Šimrala ho na patře, nadechoval ji plnými doušky. Opojná, lákavá... Tiše zavrčel, přikrčil se, napjal se, připravený zaútočit.
Pozorně sledoval, jak mladík ztuhl, ostražitě se rozhlédl kolem. Z pouzdra ležícího na zemi, vytáhl nůž. Temnýma očima bezděčně vyhledal místo, kde se krčila tichá smrt. Aniž to tušil, jejich pohledy se střetly. Šelma s kořistí. Nervozita s příměsí strachu dráždila ukrytého tvora k zešílení.
Nevidíš... možná cítíš, tvůj strach tě prozrazuje! Strach ve tvých temných očích... Neunikneš!
Postoj toho člověka vyzýval. Chtěl jeho život! Krev, která mu stále ještě neodolatelně kolovala v žilách! Skoro slyšel, jak mu zrychleně tepe srdce. S každým úderem byl hladovější. Ještě jednou tiše zavrčel, vycenil ostré zuby... ještě chvíli se vyžíval v neklidu své kořisti.
Je čas zemřít! Ještě si užij poslední vteřiny života, poslední nádechy!
Jakmile mladík uhnul pohledem, vyrazil. Jediným dlouhým skokem byl u něj a drápy zaryl do jeho hrudi. Ten jen vykřikl překvapením, když na něj dopadlo velké zvířecí tělo. Zhroutil se na záda uvězněný pod těžkým tvorem. Vzpamatoval se ale rychle, jednou rukou ho popadl pod čelistí, snažil se oddálit smrtící tesáky, druhou mu vrazil nůž do těla. Jenže špička narazila na kost. Zvíře zařvalo bolestí a vztekem. Prudce trhl a z dlouhé rozšklebené rány na jeho zádech vyvalila krev.
Bolest! Bráníš se! Potravo! Braň se! Bojuj! Stejně tě nenechám uniknout! Jsi můj!
Mladík využil příležitosti, oběma nohama vykopl a pokusil se odhodit rozzuřeného tvora stranou. Ten ztratil rovnováhu, zakolísal.
Chtěl se odkutálet z dosahu ale zvíře se vzpamatovalo příliš rychle, skočilo na něj znovu. Vykřikl, když mu ostré drápy páraly kůži na zádech.
Jsi můj! Moje kořist nemá šanci! Nikdy! Já šanci nedávám! Chci tvou krev! Mám hlad!
Dokázal se ještě vzepřít na rukou, přetočit se na bok, ale zvíře mu jednou velkou tlapou uvěznilo hlavu na zemi, zarylo drápy do tváře. Zmítal se, snažil se marně bránit. Ostré zuby se ale zahryzly do jeho krku. S rychle unikající krví, s posledním chrčivým výdechem odešel i jeho život. Tělo ochablo, až zůstalo nehybně ležet.
Zvíře si odfrklo, nabralo do plic vzduch plný neodolatelné smrtelné vůně a zvedlo hlavu. Chtivě olízlo teplou čerstvou krev kapající mu z tlamy, dlouze zařvalo.
VÍTĚZSTVÍ! Nikdo nemá šanci! Nikdo neunikne z mých spárů! LIDÉ! Je čas pít vaši krev!

ikonka sbírka Ze sbírky: Šelma

přidáno 25.04.2016 - 16:15
Gabriela: Tedy, děkuji! Jsem ráda, že se líbí! Snad se bude líbit i dál.
přidáno 25.04.2016 - 15:32
Úchvatné. :-) S chutí se pustím dál. :-))
přidáno 09.03.2015 - 16:04
Orionka: Jééé, zdravím. Sem si říkala, jestli nakoukneš :-)
Jop, nedivím se že ti ho Matthew připomíná. On ten dlak, jak ho pojímám já, má s vážnou duševní poruchou dost společného, tedy až na ten skutečný kožich a drápy, že? Ovšem kdyby tam ten kožich nebyl, byl by to schizofrenik jak vyšitý :-)
Díky ti!
přidáno 09.03.2015 - 13:09
Hm, no teda :). Připomnělo mi to Jamese, že by taková ostřejší varianta schizofrenie? A pak taky Nicholsonova vlka, akorát že tohle je šelma kočkovitá...
přidáno 25.01.2015 - 18:21
Amelie M.: Vítej! Ano, těžší čtení rozhodně ano. Jsem zvědavá, co řekneš dál.
A díky za připomínku, podívám se do toho :-)
přidáno 24.01.2015 - 23:28
nezklamalas.. opet citim.. ze to bude stat za to :) teda.. trosku tezsi cteni pro me ale uz si zvykam :))

mam stejnou namitku jako severak.. tak to urcite dolad.. :) a nekde nahore ti vypadlo pismenko.. ale to je detail..
přidáno 17.01.2015 - 11:36
Severak: Díky moc za připomínku, vrátím se k tomu až budu dělat konečně rešerše rukopisu. Akorát na řekl mám tak nějak podvědomou averzi, ale já to nějak vymyslím :-D

A díky, jsem ráda, že tě chytla :-D
přidáno 16.01.2015 - 23:43
úvodní dialog může být trochu nepřehledný, pokud člověk odvrátí zrak od čtení. Doporučuji doplnit věty typu: „řekl příchozí“.

Jinak je Šelma velmi chytlavá a krvelačná. :-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Šelma I. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šelma II.
Předchozí dílo autora : První bitva

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku