Prokleté ruce XVIII.

XVIII. Skleněné okno

„Kdo je to?“ zašeptala.
Jaromír se rychle postavil na nohy, ustoupil o krok. Nechtěl ji děsit. Sledoval, jak se opřela o stěnu, pomalu vstala. Musel několikrát polknout, aby dokázal promluvit.
„To jsem já – kat.“
Jeho chraplavý hlas odezněl do ticha v cele. Sklonil hlavu mezi ramena, pevně zavřel oči. Čekal mlčky, nehybně na to, co udělá. Čekal na odpor a strach. Čekal na výčitky. Ale co nečekal, byly její paže omotané kolem krku. Jen zalapal po dechu, zavrávoral, jak se snažil nabrat rovnováhu. Objala ho tak rychle, jak se k němu dokázala přiblížit, a tak bouřlivě, jak dovolovalo její rozbolavělé tělo. Přitiskla se k němu, obličej zabořila do jeho krku. „Jaromíre... tak... tak jsem se bála, že už tě neuvidím... až... až tam...“
Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Zamrkal očima. Nikdy nedokázal odhadnout, jak zareaguje, stejně jako teď. Čekal všechno, jen ne tohle. Polkl, pak ještě jednou, a přesto nedokázal promluvit. Bál se jí dotknout, aby jí nezpůsobil další bolest. Syčivě vydechl, nakonec zabořil prsty do jejích vlasů, stejně jako do nich zabořil obličej. Bože... To nekonečně zvrácené štěstí, co ho sápalo na kusy.
„Odpusť mi to, prosím...“ vydechl. Chtěl jí to opakovat pořád dokola, k zbláznění. Prosil, prosil ji celou svou bytostí. Prosil ji, aby pochopila... Jen zavrtěla hlavou, na krku cítil mokré slzy.
„Ublížil jsem ti. Ublížil jsem ti nejvíc, jak jsem mohl. Tohle si nezasloužím.“
„Nic neříkej, nemluv, jen buď se mnou,“ tiskla se k němu. Nakonec ji jemně objal kolem ramen, sehnul se, aby ji mohl zvednout do náruče. Sedl si s ní do kouta, zabalil ji do cípů svého pláště, přitáhl si ji těsně k sobě. Ruce měla ledové, na sobě jen potrhanou spodničku. Musela jí být zima. Přitulila se k němu a on se topil v její prosté přítomnosti. Konečně ji nemusí odhánět. Konečně s ní prostě jen může být. Konečně jí může dát veškerou něhu, které byl schopen. Krutá ironie osudu. Chtěl zapomenout na vlhké stěny cely, na všechno, co je venku. Na to, co je čeká, na to, co jí musí říct... na všechno, co musí udělat.
Jemně ji pohladil po tváři, palcem setřel slzy. Zarazila se, když si všimla jeho ruky. Zamračila se, vymotala dlaň z pláště a lehce přejela prsty po odřených kloubech, ranách na jejím hřbetu. „Co jsi to udělal?“ zeptala se tiše.
Jen zaklonil hlavu, opřel ji o hrubou zeď. „Měl jsem si je raději useknout. Abych ti nemohl ublížit.“
„Ne... miluju tvoje ruce, možná proto, že jsou takové, jaké jsou.“
Jen ji nevěřícně sledoval, jak se konečky prstů dotýká jeho dlaně. Ona musí být šílená, blázen... nechápal to. Jak může... to, co každého děsilo, co jí tolik ublížilo... čemu se ostatní vyhýbali, to ona lapala dotekem. Když lehce přejela po odřené dlani rty, nevydržel to, jemně zvedl její hlavu zadíval se jí do očí. „Ty jsi opravdu blázen, naivní šílené dítě... překrásný pomatenec...“ polkl. Její ústa byla tak blízko, lehce se na něj usmála. Teď nemusel odolávat, nebyl důvod. Nebyl důvod se bránit a společný čas jim protékal mezi prsty, měli ho příliš málo. Byl by hřích nevyužít každý okamžik.
Políbil ji. Jemně vyhledal její rty, vyšla mu vstříc. Poddala se mu, prsty pohladila jeho tvář, palcem přejela po obočí, než mu zabořila ruku do vlasů. Její blízkost, její doteky, sladká chuť jejích rtů ho rozpalovaly štěstím i obyčejným tělesným chtíčem. Jako opojné mravenčivé teplo se rozlévaly celým jeho tělem až po konečky prstů. Tak dlouho se okrádal o její blízkost, a teď se jí nemohl nabažit. Nabažit se toho, že ji může svírat v náručí, dotýkat se jí... jenže tak to nechtěl, nebyl tu kvůli tomu. Nechtěl zneužít její náklonnosti. Zhluboka vydechl a se sebezapřením opustil její rty. Musel jí toho tolik říct a musel se tolik ptát, ale hrdlo měl stažené, těžko hledal slova.
„Ublížil jsem ti...“ promluvil tiše. Tak tiše, že ho sotva slyšela, ale musel. Musel to říct, potřeboval, aby to věděla. „Ublížil jsem ti nejhůř, jak jsem mohl, ale musíš vědět, proč jsem chtěl, abys odešla. Protože mi na tobě záleží, příliš záleží. Protože jsem tě nechtěl stáhnout do své špíny, nezasloužíš si to. Nechtěl jsem, abys musela žít můj život. Chtěl jsem tě chránit sám před sebou, a místo toho jsem tě předhodil jim. Místo toho jsem tě donutil ochutnat, co umím. Měl jsem to tušit! Měl jsem to vědět! Měl jsem...“ hlas se mu zadrhl, zavrtěl hlavou, polkl, aby mohl pokračovat. „Měl jsem se ptát! Mělo mi to dojít, ale já byl zaslepený hlupák. Tolik zaslepený touhou tě chránit... chránit před sebou, že jsem neviděl nic kolem. Zahlcený vlastní špínou, do které jsem tě nechtěl stáhnout! A místo toho jsem tě dohnal až sem... Ale nechtěl jsem, věř mi, prosím... nechtěl...“
Jen mu lehce přejela konečky prstů po tváři. „Bála jsem se, ráno. Vyděsil jsi mě, protože jsi chtěl... vím to,“ pousmála se a zblízka sledovala jeho oči. „Bála jsem se tě, ale stejně jsem někde hluboko věděla, že to je jen maska, tvoje maska, že jsi dobrý člověk. A pak... tam... když jsi promluvil... Jaromíre, já vím, že jsi to nechtěl, nic z toho.“
„A přesto jsem udělal to nejhorší, co jsem mohl. Omlouvám se... budu se omlouvat pořád dokola...“
„Myslel jsi to dobře, nemohl jsi to vědět.“
„Mělo mi to dojít,“ vydechl hořce, stiskl zuby. „Mělo! Nebo jsem se měl ptát! Kdybych to věděl, mohl jsem si tě vzít, mohl jsem ti zachránit život!“
„Neřekla bych ti to,“ pousmála se. „Nechtěla jsem, abys mě u sebe nechal jen kvůli tomu a znovu se mi vyhýbal, znovu mě odháněl. Chtěla jsem prostě jen být s tebou, ne kvůli tomu všemu, kvůli tobě. Asi jsem nedokázala domyslet, co to znamená, co to obnáší a co mě čeká. U tebe i tady. Netušila jsem, jak daleko by to mohlo zajít. Měl jsi pravdu, byla jsem hloupá, naivní... teď už to vím... příliš dobře.“ Sklopila oči, leskly se, odrážel se v nich plamen louče. „Opravdu by sis mě vzal? I teď?“
„Nic jiného jsem nechtěl, než být s tebou. A proto jsem se tak bránil. Nechtěl jsem nikoho jiného pošpinit svým životem. Nechtěl jsem, aby jednou můj syn musel být tím, kým jsem já, aby moje děti museli žít takový život, jaký jsem žil.“
Zadívala se mu do tváře, překvapeně, s obdivem. „Proto jsi raději byl sám....“
„A sám jsem chtěl zůstat a tím jsem tě odsoudil...“
Polkla, odmlčela se. Zavrtěla se v jeho náruči a usykla bolestí, pevně stiskla rty.
„Musím tě ošetřit, potřebuješ to.“
„K čemu? Stejně umřu, pak už nic neucítím,“ pronesla prostě.
Co jí na to má říct?! Bože, tolik by jí chtěl říct, že nemusí, že ji odtud dostane! Že ji umřít nenechá! Tolik si přál říct jí, že našel cestu, že má naději. Jenže nic z toho nebyla pravda. Mlčel, aby nemusel vyslovit odporné ano, které se mu stejně zračilo ve tváři. Zklamal, opět, nezachrání ji... Polkl, opatrně si ji přitáhl blíž, opřela si hlavu o jeho krk. Slyšel jak potáhla nosem, jemně jí odhrnul vlasy z tváře.
„Bude to bolet?“ šeptla tiše. Zatnul zuby, pevně zavřel oči a mihotavé světlo loučky se změnilo v planoucí hranici. Křik, bolest, dusivý dým.
Volba, její volba... „Nemuselo by,“ zachraptěl ztěžka, každá hláska mu stekla z úst jako lepkavý sliz.
Jen zvedla hlavu, cítil to. Zadíval se jí do očí. Na prázdno pootevřel ústa, musel polknout, aby to dokázal říct. „Pokud budeš chtít... nemusíš zemřít jako čarodějnice na hranici, v hanbě, v bolesti... udělám to pro tebe... když budeš chtít... jen usneš...“
Přitulila se k němu tak těsně, jak to šlo. Rozplakala se naplno, schoulila se do jeho náruče. Sotva dospělé dítě, kterému nebylo dáno dál žít. Jehož život někdo zlomil, sotva se rozhlédlo po světě a on jen dokončí dílo zkázy. Vyrve její život. Není naděje...
Bože, jak můžeš být tak nespravedlivý! Tak krutý!
Svíral ji v náručí tak jemně, jak dokázal, hlavu opřel o stěnu, zuby pevně zaťaté, oči zavřené. Pálily potlačenými slzami. A ona plakala. Tiše a dlouho. Cítil, jak mu její slzy stékají po kůži na krku, vsakují se do tuniky. Proklínal celý svět. Proklínal sebe. A jen neustálé výčitky dorážely na jeho mysl stále dokola jako draví ptáci, drásaly ji bolestivě.
„Děkuju...“ šeptla. Cítil, jak se o jeho kůži otřely její slzami zmáčené rty. Polkl.
„Chtěl bych pro tebe udělat víc, mnohem víc, ale... nemůžu, nemám jak. Naše cesta odtud může vést jen na popraviště.“
„To, co nabízíš je mnoho,“ vydechla, „víc, než v co může doufat kdokoliv jiný na mém místě.“
Ano, dřív by to pro nikoho jiného neudělal, stálo by ho to příliš, ale pro ni... pro ni je ta cena moc malá, zanedbatelná.
„Můžeš mi někdy odpustit?“ zachraptěl tiše, pohledem vyhledal její oči.
„Nemám, co bych ti měla odpouštět. Ty odpusť sám sobě,“ pousmála se přes slzy a její prsty se opět pomalu rozešly po jeho tváři, po vráskách na čele, kolem očí, když se zamračil, stáhl obočí. „Jak bych mohl?! Copak to vůbec jde?!“
„Líbí se mi, když se zlobíš,“ šeptla a dotkla se prsty jeho nosu. Jen na prázdno pootevřel ústa, zavřel oči, zavrtěl hlavou. Zase mu vzala slova. Zase ho připravila o řeč. Zase ho úplně odzbrojila. Škubl koutky v neveselém úsměvu. „A líbí se mi, když se usmíváš. Chtěla bych slyšet tvůj smích.“ Přejela palcem po jeho rtech. Jen kvůli ní se krátce usmál. Nevesele ztrápeně, přesto se usmál, protože ona se usmívala také a ten úsměv byl stejně bolestný jako jeho.
Odmlčeli se oba. Ticho se kolem rozlilo jako konejšivý opar. Jen Anežka pomalu putovala prsty po Jaromírově tváři. A on držel, jako ještě nikdy. Sledoval ji pozorně pronikavýma očima, které byly ve světle louče temné jako věčnost, do které ji doprovodí. Snad chtěla prozkoumat každý kousek jeho kůže. Jemně odhrnula několik pramenů vlasů, které mu spadly do čela. Snad si chtěla zapamatovat každou vrásku, každou drobnou nerovnost... Jenže kdy si na ně bude moct vzpomenout? Kdy je znovu uvidí? Kdy se jich bude moct znovu dotknout? Tak málo času v jeho objetí jí bylo dáno. Chtěla ho využít, všechen. Věděla, že v něm zůstane po celý zbytek života. Jeho náruč neopustí, dokud bude živa. Bylo to stejně uklidňující jako děsivé. Protože její život zanedlouho skončí.
Nakonec, dřív než jí znovu přemohl pláč, vyhledala jeho rty. Chtěla jeho polibky, chtěla jeho doteky, dokud může. Chtěla se mu zblízka dívat do očí, očí, které byly plné všeho, co cítila sama. Očí, v jejichž temné modři se chtěla utopit, zapomenout. A on ji líbal chtivěji, vášnivěji.
Když jí prudce vydechl do úst a lehce se od ní odtáhl, opustil její rty, přitáhla si jeho hlavu blíž. Nechtěla, aby se vzdaloval, ani o kousek. Ještě na chvíli se nechal zlákat, než se znovu odtáhl. Lehce jí prsty přejel po tváři, políbil ji na čelo a znovu se jí zadíval do očí. Nemohl se nezeptat, i když bylo pozdě... „Co se stalo v tom domě?“
Sklopila oči. Chvíli mlčela, než znovu vzhlédla. „Asi bych ti to měla říct,“ škubla koutky rtů v malém smutném úsměvu.
„Pokud to uděláš, můžu se zítra pokusit očistit tvou pověst. Můžu promluvit tak, aby to všichni slyšeli.“
Pomalu se nadechla a stejně pomalu vypouštěla vzduch. „Za jakou cenu? Copak můžeš?“
Uhnul pohledem, skousl si ret, než pomalu promluvil: „Neboj, cena, kterou zaplatím za tohle všechno, není vysoká. Ne tak vysoká, jak bych zasloužil. O nic důležitého nepřijdu.“
Zamyšleně stáhla obočí, pozorovala jeho tvář, než ho znovu přinutila podívat se jí do očí. „Přísaháš?“
Krátce se odmlčel než tiše vydechl: „Přísahám.“
„Chci, abys byl šťastný.“
Sledoval ji, hrdlo se mu stáhlo. Pokolikáté už dnes? Pokolikáté už dnes nedokázal promluvit? Nelhal jí, a přesto jí neřekl úplnou pravdu. Nemohl. Tušil, že by na to nepřistoupila. Ale v něčem nelhal. O nic důležitého nepřijde. O nic důležitého pro něj. O to, co pro něj bylo nejdůležitější se připravil sám a zjistil to až pozdě. To, jak moc důležitá je pro něj ona. Že bez ní všechno ztratilo smysl. Dokázal jen lehce přikývnout, znovu uhnout pohledem, opatrně si ji přitáhnout blíž.
Ještě chvíli mlčela, jen dýchala. Cítila z něj pot, kouř, rozpálený kov. Všechno to, co cítila v mučírně, jenže to k němu patřilo stejně jako úsměv, oči, jako náruč, jako jeho ruce. Možná až teď to dokázala úplně domyslet, když to poznala na vlastní kůži. Možná až teď alespoň trochu pochopila, v čem žije, ač jí nikdy nebude dáno ochutnat víc hořkosti ani radosti jeho života. Nakonec jen zatřásla hlavou, zamrkala, aby se trochu vzpamatovala.
Ještě mu pohlédla do tváře, polkla a zachmuřila se. „Dřív, než ti to řeknu, řekni mi něco ty.“ Jen tázavě zvedl obočí.
„Kdo byla ta žena?“
Jaromír škubl koutkem rtů. „Trápí tě to?“
Sklopila pohled. To byla jediná temná skvrna, kterou na něm viděla, potřebovala, aby jí to vysvětlil, ač netušila, jestli to chce slyšet. Nakonec jen kývla hlavou a vzhlédla.
Pohladil ji po tváři. „Byla to děvka, Markyta, kterou jsem vyhodil z nevěstince, kterou... někdy jsem si ji bral, dřív, než jsem našel tebe... asi si myslela, že to něco znamená.“
„Ty...?“ zkoumavě si ho prohlížela, nedořekla.
„Můj život je jen špína a hřích, nic jiného,“ zadíval se do temného stropu cely.
„Tolik toho o tobě nevím...“
„Možná jsem rád,“ přerušil ji, znovu na ni upřel oči.
„Záleželo ti na ní? Někdy?“
Pousmál se. „Nikdy. Nikdy mi na žádné ženě nezáleželo, jen na tobě.“
Usmála se a přitulila se k němu. Víc vědět nepotřebovala. Ještě chvíli mlčela, těžko hledala slova, nakonec mu ale řekla všechno a on poslouchal, nepřerušoval ji. Jen jednou vstal, aby mohl vyměnit louč v držáku na stěně a podat jí džbánek s vodou. Celou dobu neřekl ani slovo.

„Anežko!“ zavolala si hospodyně děvče, které poklízelo v kuchyni. Překvapeně zvedlo hlavu, rychle došlo k ní. „Už to nech a uprav se, dnes večer budeš mít jinou práci.“
Jen tázavě zvedla obočí. Ještě potřebovala donést vodu a pak už měla povolené odejít. Už byla tma. Tatínek ji čekal. „Ale...“
„Žádné odmlouvání, purkmistr to nařídil. Půjdeš vypomoct na náměstí. Panstvo přijelo na trhy, mají neschopného správce a málo sloužících,“ odfrkla si.
Anežka sklopila hlavu, skousla si ret. Snad její služba nebude trvat dlouho. Snad nebude muset nechat tatínka dlouho samotného.
Žena si ji ještě zkoumavě prohlédla s přísně staženým obočím. „A uprav se, lepší šaty nemáš?“
„Já...“ polkla, než zavrtěla hlavou. Nakonec schovala pramen vlasů, který jí vypadl zpod zavinutí pod plátno, pokusila si oklepat zbytky mouky ze šatů.
Hospodyně stiskla rty, nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Tak jdi. Který dům na náměstí patří lennímu pánovi víš?“
Nejistě se pousmála. Věděla. Viděla pána na trhu dnes ráno. Pána v drahém oblečení a jeho paní. Brzy očekávali potomka. Byl zážitek se na ně dívat. On vznešený muž a ona vedle něj, sice unavená, ale přesto krásná, v závojích, v nákladných šatech. Zlehka vydechla. Těm má dnes sloužit? Vlastně, byla ráda, že se do toho domu podívá. Z venku lákal honosnou nádherou. Možná uvidí zblízka pána a paní.
„Tak rychle, mají tam napilno,“ postrčila ji hospodyně, než zamračeně zavrtěla hlavou.
Anežka co nejrychleji doběhla k bočnímu vchodu toho domu, ještě několikrát zprudka vydechla, než zaklepala velkým klepadlem. Když jí otevřel jeden ze sloužících, zdvořile se uklonila: „Pane, posílá mě purkmistr, na výpomoc.“
Muž jí ustoupil, aby mohla vejít. „Počkej, ukaž se,“ zastavil ji, když se chtěla odvrátit. Jen překvapeně zvedla obočí. To už ale sevřel její bradu prsty a natočil její obličej tak, aby na něj lépe viděl ve světle louče. Jen škubl koutkem rtů a souhlasně kývl. Ještě si zkoumavě prohlédl její šaty, než ji pustil. „Pojď se mnou. Dnes sloužíš pánu.“
Překvapeně zalapala po dechu. To už se ale muž otočil a vedl ji do kuchyně, kde bylo na tácu připraveno jídlo: miska s několika jablky, pečené křepelky, chléb. vysoký cínový džbán s vínem a pohár.
„Tohle doneseš do pánových komnat a počkáš tam. Uděláš, co po tobě bude chtít. Dnes sloužíš jemu a jen jemu. A dnes nemá zrovna dobrou náladu, tak se opovaž neposlechnout,“ zamračil se muž. Anežka kývla, nejistě sevřela jídlo v rukou. Pomalu následovala muže před sebou. Zavedl ji do prvního patra, otevřel jí jedny z dveří a pokynul jí dovnitř. Vstoupila, překvapeně zalapala po dechu. Nikdo tam nebyl, jen bohatství čišelo z každého kusu uvnitř. Něco takového nikdy neviděla. Opatrně došla ke stolu, na kterém plála vysoká lojová lampa. Odložila tác, ustoupila a konečně se pořádně rozhlédla. Připadala si nepatřičně v obyčejných lněných šatech, ve vší té nádheře. A přesto se prsty lehce dotkla měkké kožešiny na dřevěném křesle. Usmála se. Než ji zaujalo něco jiného. Došla k oknu a pozorně si ho prohlédla. To nebylo nic, co by dosud viděla. Prsty přejela po lesklém povrchu jedné z malých kulatých výplní, z nichž bylo vyskládané celé okno. Překvapeně vydechla. Co je to? Skrz něj zahlédla, jak venku prošel někdo s pochodní.
„Líbí se ti?“
Zakryla si rukou ústa, aby překvapeně nevykřikla a prudce se otočila.
„To je sklo, nedávno jsem je nechal zasklít,“ promluvil muž, který stál ve stínu v koutě. Jen odlesk lojové lampy v jeho očích mohl dát tušit, že tam někdo je.
Sklopila hlavu. „Omlouvám se, pane, netušila jsem, že tu jste.“
„To nevadí,“ vystoupil ze stínu a ona si všimla, že se lehce usmívá. Nikdy mu nebyla tak blízko. Sklopila hlavu, ruce si stiskla za zády. Přesto si ho po očku prohlédla. Na sobě měl jen jemnou vyšívanou halenu, u krku rozhalenou, nohavice a vysoké boty z drahé kůže. Dlouhé vlnité vlasy mu spadaly na ramena. Musela přiznat, že je hezký. Možná více než jen hezký. Cítila, že ji pozoruje tak upřeně, až jí přeběhl mráz po zádech. Polkla. Najednou se cítila nepatřičně, znervózňoval ji.
„Pane, pokud už nic nepotřebujete, asi bych měla jít, není...“
„Zůstaň tady, máš mě obsloužit... a nechci být sám,“ promluvil tiše, došel ke stolu, sedl si do křesla, a když překvapeně vzhlédla, pokynul jí. „Nalej víno.“
„Ano, pane, jak si přejete.“
Pomalu sevřela džbán a naplnila pohár vínem. Dávala si pozor, aby nic nevylila. Cítila, že ji stále pozoruje. Džbán zarachotil o stůl, odložila ho moc prudce. Chvilku na něj upřela oči. Polkla a sklopila hlavu. Seděl v křesle, rukou si podpíral tvář. Nespustil z ní pohled. Nervózně si dlaněmi přejela po šatech a ustoupila od stolu. Po očku sledovala, jak pomalu zvedl pohár a napil se.
Ustoupila ještě o krok. Když si toho všiml, odložil víno a usmál se. „Bojíš se?“ Jen hlouběji sklonila hlavu. „Nemáš se čeho bát, pokud uděláš, co řeknu. Pokud splníš to, co chci.“
Polkla. „A co po mě chcete, pane,“ vydechla. Necítila se dobře, pod jeho upřeným pohledem. Nejraději by odtud odešla hned.
„Chci se jen bavit, nic víc,“ odpověděl pomalu.
„Jistě by se pro vás našla lepší společnost.“
„Nemám náladu na lidi,“ zamračil se a odfrkl si. „A už vůbec ne na lidi, kteří jen čekají na příležitost, aby mi mohli vrazit dýku do zad.“
„Pak bych tedy měla jít,“ chtěla vykročit ke dveřím.
„Stůj, chci, abys byla tady. Ty mi přece dýku do zad vrazit nechceš, nebo ano?“
Jen zavrtěla hlavou.
„Tak vidíš,“ pousmál se, „Dnes jsi pro mě více než vítaná společnost. Vem si jablko.“
„Děkuji pane, nemám hlad,“ to už ale on sebral jedno z jablek a hodil jí ho. Chytila ho ve vzduchu. Usmál se a napil se vína. Po očku ho sledovala, měla stále trochu strach, ale přesto přitahoval její pohled. Možná proto, že nikdy neviděla zblízka někoho, jako je on. Možná proto, že nikoho jako je on neviděla takhle.
Lehce si přejel po rtech prsty, přemýšlivě se zadíval do prostoru pod stropem. „Víš, závidím ti tvůj jednoduchý život. Život bez intrik, bez dvorského poklonkování. Víš, že u dvora si každý musí moc dobře dávat pozor, co říká? Třeba moje žena. Tak ráda šíří klepy, najde špínu na každém, a když ji najde, ví to za pár chvil celý dvůr. Pár lidí už dokázala zesměšnit. A nejraději by našla špínu i na mě,“ odfrkl si hořce.
„Nevím, pane, jestli je co závidět,“ v dlaních pomalu otáčela jablkem, prsty se lehce dotýkala hladké červené slupky. Vzhlédla, až když znovu promluvil. Střetla se s jeho očima. Polkla, když zjistila, že ji znovu pozoruje.
„Tak mluv, vyprávěj mi, co děláš. Jak vypadá tvůj den? Pak ti budu já vyprávět o svém.“
Překvapeně zvedla obočí. Usmál se a pokynul jí rukou. Škubla koutky rtů, sklopila hlavu. Pomalu mluvila o tom, co dělá. Zasmál se, když mluvila o kuchaři. Uvolnila se u toho. Nepříjemný pocit zmizel. Pak mluvil on. Když nakonec vstal, aby jí mohl předvést dvorskou poklonu, zasmála se taky. Vlastně jí v jeho přítomnosti bylo docela dobře.
Narovnal se a zvážněl. Znovu na ni upřel oči. Už se nevrátil za stůl. Jen stál, sledoval ji mlčky, pozorně. Polkla a sklopila hlavu. Překvapeně vydechla, když přišel blíž, prsty se dotkl její tváře. Vzhlédla a střetla se zblízka s jeho očima. „Možná bys mi mohla pomoct. Můj život, moje přežívání ve zlaté kleci trochu ulehčit a já ti pak na oplátku ulehčím ten tvůj, co ty na to?“ zeptal se tiše, stáhl jí plátno z vlasů a temně hnědé vlny se rozlily po jejích ramenou. „Čekal jsem, že budeš mít takové vlasy. Jako mahagonové dřevo, viděla jsi ho někdy?“ sevřel v prstech jeden pramen, propletl si ho mezi nimi.
Zavrtěla hlavou a ustoupila o krok. Jablko, které dosud svírala v rukou, jí vypadlo a odkutálelo se stranou. „Pane, to...“
Jen ji s pozvednutým koutkem rtů sledoval. „Pak máš možnost. Mám dost na to, abych ti mohl změnit život.“
„Co za to budete chtít?“ vydechla, přestože tušila. Z jeho pohledu jí běhal mráz po zádech.
„Tebe a mlčenlivost. Nikomu nic neřekneš,“ odpověděl jí přímo.
„Ale...“ zajíkla se, znovu ustoupila. „to nemůžete, máte ženu a já...“
„Vem čert moji ženu, dá mi potomka, víc od ní nepotřebuji. Není to žena, se kterou bych chtěl být. Na rozdíl od tebe. Jsi roztomilá s moukou na šatech. Řekni, už jsi měla muže?“
Překvapeně zalapala po dechu. Téměř proti své vůli zavrtěla hlavou.
„Tak vidíš, co bych to byl za pána, abych se nepostaral, aby každé pole na mém lénu bylo pečlivě opečováváno? Postarám se o tebe, zajistím ti dobré živobytí, co ty na to?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, pane, to je hřích...“
Ušklíbl se. „Hřích? Pár modliteb a odpustků a hřích je smazán. A když tě tak sleduji, jsi už trochu stará, nebylo by škoda zůstat starou pannou?“
„Ne, pane, odpusťte, to nemůžu...“ chtěla se prosmýknout kolem něj. Chtěla utéct. Pevně ji sevřel za paži a otočil k sobě. Jeho tvář ztvrdla. „Tak já ti tu nabízím lepší budoucnost, a ty odmítáš?! Tak málo jsem za to chtěl! To je mi vděk! A co když si stejně vezmu, co chci? Hmmm?“
„Pane, to...“ polkla, než se mu zpříma podívala do očí. „Řeknu to! Řeknu to vaší ženě, všechno!“
Pevně stiskl rty. „Zkus to! Kdo uvěří čarodějnici? Jestli něco řekneš, skončíš na hranici! Je to lepší cena?“ zavrčel.
Zalapala po dechu. V očích se jí zaleskly slzy. „Ne, pane, prosím, nechte mě jít... když mě necháte odejít, budu mlčet, nic neřeknu!“
Jen škubl koutkem rtů. „Myslím že se pojistím, že to opravdu nikomu neřekneš.“
„Pane...“ vydechla jen, když ji dotlačil ke zdi. Jednou rukou ji stále pevně svíral za paži, druhou, rozepnul její pásek, nechal ho spadnout. Opřela se oběma rukama do jeho hrudi, chtěla se mu vykroutit, ale neměla prostor, do zad jí tlačila chladná zeď. Držel ji pevně, svým vlastním tělem jí bránil v pohybu. Shlížel na ni prohlížel si její tvář. Vzpírala se mu.
„Vida, tohle je možná ještě zajímavější, než obvykle. Nejsem zvyklý na to, aby se mi ženy vzpíraly. Uvidíme, za jak dlouho se poddáš!“
„Ne...“ stihla ještě vydechnout, než ji políbil. Přivlastnil si její rty, hladově, chtivě. Vyjekla mu do úst, pevně zavřela oči, snažila se ho odstrčit, ze všech sil se bránila. Nakonec ho zuby bolestivě kousla do rtu, a když překvapeně uhnul, ustoupil, neovládla se a dlaní ho praštila přes tvář.
Když si uvědomila, co udělala, zakryla si rukama ústa. Vyděšeně ho sledovala. Praštila šlechtice, vzepřela se mu, proboha!
Na pár chvil strnul, prsty si setřel krev z pokousaného rtu, než se narovnal. Oči přimhouřené vzteky. „Co si to dovoluješ?! Tos neměla!“ zasyčel a pevně sevřel její šaty na prsou, oplatil jí její facku.
„Pane, prosím, omlouvám se... já...“ chtěla se krýt rukama, ale on pevně bolestivě sevřel její bradu, zvrátil jí hlavu dozadu. Jeho vzteklá tvář byla tak blízko. „Za to zaplatíš!“
„Ne...“ stihla ještě vydechnout, když ji popadl oběma rukama za šaty na prsou, smýkl s ní k oknu a vší silou jí mrštil proti skleněné výplni. Trhání látky zaniklo v tříštění skla. Zhluboka oddechoval. Vztekle zatínal pěsti. „Chcípni si v blátě, do kterého patříš!“

Její poslední slova se rozplynula v prostoru, odezněla a v cele se rozhostilo ticho. Jaromír si prohrábl vlasy, pevně stiskl rty, než zaťal ruku v pěst, praštil jí do kamenné podlahy, tiše zaklel. Ne... tohle si nezasloužila. Za co? Že bránila svou čest? Že nechtěla dát na potkání? Za peníze? Jako poslední děvka?! K čertu! A kvůli tomu musí zemřít! Kdyby se mu dostal do rukou! Kdyby jen měl tu možnost... kruci!
Pozorovala ho, to, jak mu ztuhly svaly v obličeji. Tvrdý pohled upřený před sebe, obočí přísně stažené. Tolik ji přitahoval, a když se tvářil takhle, tak snad nejvíc. Shodila ze sebe cípy jeho pláště, vymanila se z jeho náručí. Překvapeně se na ni zadíval, když si klekla obkročmo nad jeho nohy. Jen tázavě zvedl obočí. Prsty obou rukou přejela po jeho čele, spáncích, po tvářích, pousmála se a zatahala ho za vousy, trochu laškovně, možná z náhlého popudu. Shlížela na něj z vrchu. Úsměv jí zmizel z tváře tak rychle, jako se objevil. Zvážněla, poznal to, i když ji téměř neviděl. Loučka jí hořela za zády.
„Možná bych to, co jsem ubránila před ním chtěla dát tobě.“
Zalapal po dechu, chvíli nevěřícně sledoval její tvář, odlesk jejích očí. To přeci... Polkl. Sklonil hlavu, pevně ji objal kolem pasu, zabořil obličej do její hrudi. Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval. Než dokázal vzhlédnout, než dokázal zavrtět hlavou. To nemohl, tohle přece... Musel znovu polknout, než ze sebe dokázal vynutit nějaký zvuk: „To ne...“
Nenechala ho domluvit. Jeho slova umlčela polibkem, jen krátce nesouhlasně zaúpěl. Jen chvilku se snažil vzdorovat. Bezmocný proti sobě, bezmocný proti všemu kolem. Nedokázal se jí ubránit. Věděl, že pro ni udělá všechno, jen nepočítal s tím, co všechno bude chtít. Něco takového nemohl čekat ani v nejkrásnějších snech, ani v mizivých představách. Něco takového po ní teď nemohl chtít, ač po tom toužil. Toužil po ní od první chvíle, kdy ji sevřel v náručí. Kdy poprvé ucítil vůni mateřídoušky na její kůži.
Její vlasy ho šimraly na obličeji. Shrnul je na stranu. Jemně jí ztuhlými prsty přejel po tvářích, po čelisti, jejich konečky zabloudil za uši a pak dolů po krku. Cítil pod nimi zrychlený tep, na tváři ho hladil její dech. Byla tak živá, tak neuvěřitelně nádherně živá. Plná života a on se toho života nedokázal nabažit. Opustil její rty, jen aby se jí mohl podívat do očí, jen aby jí mohl jemně zaklonit hlavu, ústy přejet po krku.
„Chtěla jsem ti to dát... chtěla jsem být s tebou, a ty sis to nevzal. Nemám ti to za zlé, ale... vidíš? Mělo to tak být. A teď mi to splň. Splň mi moje přání,“ zašeptala mu do vlasů.
Usmála se, když jí jeho vousy zašimraly na citlivé kůži. Chtěla okusit všechno, chtěla si do poslední špetky užít chvíli, co jí zbývá. Co byl hřích proti smrti, která na ni čekala? Co bylo odříkání a čest proti tomu krátkému času, co jí ještě byl dán? Chtěla mu dát všechno, co mohla, i když on tvrdil, že si to nezaslouží. Kdo ví? Kdo posoudí? Chtěla aspoň jednou, poprvé a naposled zkusit, jaké je to být s ním se vším všudy. Být sním tak, jak si přála. Být s ním do konce života... Smutně se pousmála, když si uvědomila, že její přání se vyplnilo. Bude s ním do konce svého života, jen ji nikdy nenapadlo, jak rychle jí ten čas proteče mezi prsty, a teď chtěla využít každý okamžik. Každý, kdy mohl být její. Její jako muž. Její muž, ač nedostali požehnání od Boha. Boží požehnání jim bylo odepřeno. Jen smrt s blahosklonným trpělivým úsměvem kynula jí v ústrety. Jen smrt jí mohla dát požehnání. Měla by se toho bát? Měla se jí bát, když jen díky ní měla to, co si tolik přála? Když jen díky ní tu byl? Díky ní se jí nebránil? Díky ní mohli být spolu, bez odříkání, bez všeho kolem, jen oni, muž a žena.
Nezáleželo na tom, kam se narodili, nezáleželo na tom, kým jsou. Teď tu byli jen oni a ta bouře, co je oba pohltila, když on byl bleskem roztínajícím zatuchlý vzduch a ona ohlušujícím hromem. Tak rozdílní, přesto stvořeni pro sebe, aby společně mohli pocítit, jaké je to žít. Jaké je to milovat. Aby konečně mohli najít kousek společné cesty, než se navždy rozejdou. Nekonečně pomíjivé cesty, kterou zítra odvane vítr a zbude jen prázdná pláň. Zbude tiché hořkosladké nic. Mlčenlivá ozvěna odcházející bouře kdesi v dálce za nekonečným obzorem. Pár kaluží, které pojme prašná země. Nic z toho obrovského nedotknutelného cosi, co je teď oba naplňovalo až po konečky prstů.
Těch konečků prstů, kterými lehounce pohladil kůži na jejích zádech, odhalenou cáry látky, zbrázděnou podlitinami, jako tichými nezvratnými připomínkami skutečnosti. Důsledně se vyhýbal hlubokým spáleninám.
Těch konečků prstů, kterými mu zajela do vlasů, kterými se probírala jeho vousy.
Lehce jí od sebe odtáhl, rozepnul sponu na plášti, vysvobodil se z něj, aby jí ho mohl přehodit kolem ramen a pod ním ji pomalu, opatrně zbavit zbytků látky, které kryly její tělo. Tělo, které znal. Tělo, kterému musel ubližovat, trýznit ho bolestí, než mu bylo dáno se ho konečně dotknout lehce, nejistě, přesto plně. Bál se. Tolik se bál, aby jí neublížil. Bál se, že snad neumí být tak něžný, jak by chtěl. Nikdy v rukou neměl někoho, jako je ona. Nikdy neměl v rukou čistou něžnou krásu, jen špinavá těla děvek. Ona se mu poddávala, sama vyhledávala jeho dotek, jeho prokleté ruce. Její blízkost, jako by z nich smývala špínu a hřích. S ní mohl zapomenout, kým je. S ní byl lepší. Jen teď. Jen těch pár chvil. Těch pár chvil stálo za to žít. Kousek naplnění, které mu dala, stálo za život! Chvíle zapomnění... Ráj před branami pekla. Anděl, co křídly smývá špínu z ďábla.
Laskal ji, hýčkal, jak nejlíp dokázal, a když rukama zabloudila pod jeho tuniku, vedl ji, ukázal jí jak a ona, nádherně nejistá, mu dávala mnohem víc, než si kdy mohl přát. Mnohem víc, než v co kdy mohl doufat. Mnohem víc, než si zasloužil, a přesto přijímal stejně lačně, jako opatrně. Stejně jako ona objevovala taje jeho těla, on hledal její.
Nechával ji, aby si řekla, co chce a kdy. Když se sama vzepřela proti jeho klínu, když sama hledala cestu, ukázal jí, kudy jít. Líbal ji, nechal ji, dal jí čas, dal jí prostor, přesto si s bolestně přivřenýma očima skousla ret, polkla a vydechla, než ho pomalu přijala. Jen dosedla, už se dál nehýbala, než se schoulila do jeho náruče. Nechtěl po ní víc, než mu byla ochotná dát, ač jeho tělo volalo po ukojení, volalo po rozkoši vyvrcholení, ovládl se. K čemu mizivé chvíle slasti? Tohle... tohle bylo mnohem víc, tohle bylo příliš mnoho.
Jen ji objímal. Cítil, že pláče, těla stále byla jedním, propojená. Zabořil obličej do jejích vlasů, se zavřenýma očima dýchal jejich vůni. Usmál se, nedokázal tomu zabránit, stejně jako slzám, které mu zmáčely tváře. Skousl si ret. Tak vypadá štěstí? Kam až musel být dotlačen, aby ho dokázal přijmout? Co všechno musel zkazit, o co všechno přijít a jakou špínou projít, aby ho dokázal prožít? Naplno? Lapat ho plnými doušky? Dopřát si ho? Jen na pár chvil? Jen obyčejné lidské štěstí?
Netušil, jak dlouho tak seděli, než se opřela do jeho ramen, narovnala a zadívala se mu do očí. Usmála se a setřela slzy z jeho tváře.
„Ty pláčeš...“ šeptla.
„Vidíš, co jsi dokázala, i kat může někdy plakat...“ odpověděl stejně tiše.
„I kat může být šťastný.“
Už nedokázal mluvit, jen ji pozoroval. Vpíjeli se do sebe očima a on věděl, co přijde. Teď, v tuto chvíli. Nemusela to vyslovit. Chvíle, které se celou dobu děsil, kterou oddaloval, se řítila na jeho hlavu.
„Udělej to, teď...“ vydechla a její slova se rozplynula v slzách. Pevně zavřel oči. Zvolila si. Zvolila si, kam jít, a on jí musel její cestu umožnit. Pomohl jí zvednout se, zabalil ji do pláště a sevřel v náručí.
„Chceš růženec? Nemůžu ti dát rozhřešení,“ jeho chraplavá slova byla sotva slyšet. Jen kývla. Sundal si ho z krku, kam ho pověsil ráno a spustil jí ho do dlaní. Nemodlila se, jen si pohrávala s kuličkami klokočí. Dotýkala se jich prsty, stejně jako křížku z kosti, dokud od pasu neuvolnil malou koženou lahvici, nevytáhl zátku. Podal jí ji.
„Vypij to... je to jed... pak tě uspím...“
Polkla a ještě se mu dlouze pozorně zadívala do očí, pousmála se: „Děkuju... za tvoje slzy.“
Jen naprázdno otevřel ústa, přesto nedokázal říct ani hlásku. Tolik jí chtěl říct, že byla to nejkrásnější, co ho v životě potkalo. Přál si jí toho říct ještě mnohem víc, ale ona zvedla lahvici k ústům a vypila ji. Zhnuseně se otřásla.
Chtěl jí v tom zabránit, Bože, tolik chtěl! Místo toho pevně bříšky dlaní z obou stran stiskl její krk, tam kde na kůži cítil tepající život. Překvapeně zamrkala očima, podvědomě se vzepřela do jeho hrudi. Na nic nečekal, políbil ji.
Líbal ji a její ústa chutnala po blínu. Polibek smrti, věčné sbohem na věčnost... Vzpomněl si na její slova: Jsi můj anděl, který mě chrání! Ano, je. Anděl smrti, který rval život z jejího těla. Který ji připravil o všechno.
Líbal ji a při tom pevně svíral její krk, dusil její vědomí, aby jed mohl bezbolestně vykonat svou práci.
Líbal ji a katovy slzy kapaly na dívčí tváře, mísily se s jejími, dokud odpor neochabl, tlak na jeho hrudi nepolevil. Lahvice jí vypadla z rukou.
Až pak ji pustil, pak opustil její ústa. Pevně zaťal zuby, prsty jí propletl do vlasů. Přitiskl si ji, bezvládnou, k sobě. Objal ji tak pevně, jak dokázal, drtil její drobné tělo silnými pažemi. A slzy, stále ty neodbytné slzy, štípaly, pálily hořkostí, bolestí. Když konečně dokázal nabrat dech, vzhlédl k temnému stropu kobky a zařval z plných plic: „PROKLÍNÁM TĚ, BOŽE!“