Osud

Osud spřádá nitě,
tká z nich svoje sítě.
Sítě, co tě lapí,
udusí,
tvůj život zkrátí.

Tak tedy v sítích,
v sítích temného osudu,
vidíš jen tmu,
tmu, co světlo pohltila,
vzala ti všechno,
tvůj odchod urychlila.

Bojíš se všeho,
uvadáš tiše, pomalu,
odcházíš,
do své tajné skrýše.

Bojíš se všeho,
po vzduchu lapáš,
dýchat už nelze,
tak stojíš, plakáš.

V té tajné skrýši,
uvnitř tebe,
je ještě život
a modré nebe.

Však blíží se mrak,
temný a smrtící,
slza ti sklouzne,
padá dál po líci.

Cestu si brodí,
chladí a mrazí,
padá dál, studí
a smutek neodchází.

Smutek tu zůstává,
odcházíš tiše,
tak už tě nalezli,
vycházíš ze své skrýše.

Opouštíš bezpečí,
vnitřního světa,
smrtí tě provází,
osudu teta.

Do sítě lapí tě,
provazy sváže,
pevně, tak pevně,
že už tě nikdo nerozváže.

Naději ztrácíš,
a tak se poddáš,
poddáš se osudu,
vidíš svůj odraz.

Svůj odraz,
na vodní hladině,
zahlédneš naposled
a zmizíš v té temné hlubině...