Prokleté ruce XIII.

XIII. Na ostří sekery

Jaromír se zamračil a vzhlédl. Nad jeho hlavou se převalovaly těžké šedé mraky. Nebe se mračilo stejně jako on sám. Sevřel topůrko velké sekery, nohou se opřel do špalku a vytáhl ji. Položil na něj široké poleno a vší silou se rozmáchl. Ostří zasvištělo vzduchem. Přesně mířená rána dopadla mezi léta, do středu, a dřevo se rozpadlo na dva kusy. Sebral jednu polovinu, položil ji zpět na špalek a znovu zasekl sekeru do dřeva. Tak stále dokola, v pravidelném osvobozujícím rytmu. Jeden úder za druhým, všechny přesně vedené dopadaly tam, kam chtěl, tak jak to uměl snad jen on. S klepnutím z pod ostří odpadla další polínka, skutálela se na hromádky po obou stranách špalku. Další kulatina, další rána, další klepnutí dřeva o dřevo.
Nemyslet, zasvištění ostří vzduchem. Necítit, sekera s dutou ranou prošla dřevem. Nebýt, dřevo se skutálelo po hromádce až k udusané zemi. A tak stále dokola. Cítil každý sval na pažích, na zádech, v ramenou, napínaly se a povolovaly. Automaticky, bez života, nebo stále ještě živé příliš.
Odejde. Další zasvištění přeťatého vzduchu. Odejde dnes! Dřevo zasténalo, ostří sekery se zaseklo do suku. K čertu! Zvedl sekeru otočil ji a její tupá strana dopadla tvrdě na špalek. Odejde! Poleno se rozpadlo. Navždy! Chtělo se mu křičet k pochmurnému nízkému nebi. Křičet Bohu do oken, jak nespravedlivý je. Místo toho s pevně stisknutými rty položil na špalek další poleno a všechnu svou beznaděj vložil do další rány. Dřevo odlétlo stranou, ostří se zaseklo příliš hluboko. Hořce se ušklíbl a zapřel se do špalku chodidlem. Vyvrátil sekeru dozadu a uvolnil ji. Chtělo se mu zaseknout ji do čehokoliv kolem sebe, rozštípat všechno na třísky. Zlikvidovat celý svůj život. Místo toho ostří hladce prošlo dalším polenem.
Vyhýbal se jí. Jejím pohledům, její tváři. Jí celé. Vyhýbal se jí, a uvnitř hořel jasným plamenem, sžíravým, horkým, nesnesitelným. Spaloval ho za živa stále dokola a on si přál uhořet, rozpadnout se na prach, zmizet z povrchu zemského, aby konečně nemusel čelit sám sobě. Aby nemusel čelit jí. Jenže hořel, neustále a ten oheň stále neměl dost. Požíral ho kousek po kousku. Jeho vůli, jeho přesvědčení, jeho odhodlání.
ODEJDE! Chtělo se mu zakřičet do prostoru kolem, do luk a k městským hradbám, aby se to od nich mohlo odrazit a srazit ho konečně na kolena, zlikvidovat, pohřbít. Proč ho to, k čertu, tak sžírá?! Proč ho všechno táhne k ní? Do její náruče?! Její náruč – útěcha, porozumění, teplo a úsměv... NE! Pevně zavřel oči, promnul si je prsty a znovu se rozmáchl sekerou. Znovu, stále dokola v k zešílení stejném rytmu, ve zběsilé melodii bezhlesého křiku. Jak dlouho už? Den? Dva? Měsíc? Věky? Do háje! Odejde!
„Nechceš se napít?“
Její tichý hlas ho nepřekvapil. Vycítil, že tu je, už nějakou dobu vnímal její přítomnost. Zarývala se mu hluboko do vědomí. Neohlédl se, ani se na ni nepodíval. Nemohl. Jen ji tušil někde za zády, cítil její pohled na kůži. Zavrtával se do něj, svíral jeho útroby do kleští, drtil je.
Anežka ho pozorně sledovala, jeho záda, pevná ramena pod zvlhlým plátnem haleny. Kapičku potu, která mu stékala po spánku, než ji setřel dlaní. Od chvíle, kdy se dopoledne objevil v domku na ni nepromluvil, téměř se na ni nepodíval. Sklonila hlavu, opřela se o roubení a v rukou stiskla malý džbánek s vodou. Bála se. Tolik se bála, že tohle je konec jejího snu. Musí se vrátit. Je konec. Už ji tu nechce nechat a ona nedokázala najít způsob, jak se mu opět přiblížit. Tak málo času jí dal! A to málo mizelo v nenávratnu.
Ignoroval ji, když na něj promluvila. Její slova se od něj odrážela, smekla se po něm jako neškodná motýlí křídla po nedobytné skále. Slyšel ji vůbec? Možná ji slyšet nechtěl.
Pevně stiskla rty a vzhlédla. Přece se nevzdá! Vždyť neřekl, že ji nechce. Neřekl, že ji nemá rád, že mu na ní nezáleží. Jen, že jí nemá co dát. Má, proboha! Má sebe, to jí stačí, copak to nechápe?! Jak mu to říct? Jak mu to vysvětlit?! Přišla k němu blíž. Pozorně sledovala jeho tvář, jeho profil. Klouzala po ní očima, zkoumala každý známý detail. Ani se na ni nepodíval. Bezděky vycenil zuby. Sekera se zasekla do špalku, přikrčila se. Ten zvuk jí pronikl až do morku kostí. Skousla si ret. Jeho ruce na topůrku sekery - stejně děsivé jako fascinující. Další zasvištění vzduchem, po zádech jí přeběhl mráz.
Využila chvíle, kdy se sehnul pro polínko na zemi a jemně se dotkla jeho ramena. Narovnal se tak prudce, až do ní nechtěně vrazil loktem. Nečekala to a zavrávorala, džbánek s vodou jí vypadl z rukou. Upadla by, kdyby jí nezachytil.
Jeho dlaň ji zahřála na paži. Jeho oči se zaklesly do jejích - bolestivě divoké, pronikavé tak, jak je neznala. Byly všechno, jen ne klidné. Jako bouře, když nejdříve vybuchne ohlušujícím burácivým hromem, bleskem rozetne tříštící se prostor, divokým větrem smete všechno živé, než naplní vzduch vodou, dusící k zalknutí. Byl stejně nádherně děsivě nebezpečný a ničivá bouře zuřila mezi nimi. Vše kolem se rozpadalo, mizelo v bezhlesém hučení. Málem se jí podlomila kolena, zadržela dech. Čas se kolem prosmýkl v nekonečném okamžiku.
„Omlouvám se,“ vydechla konečně. Jen pevněji stiskl rty, lehký vítr mu vehnal vlasy do tváře. Nevšímal si jich. Nepohnul se, nepromluvil, pohled propojený s jejím, ruku stále na její paži. Jen slabé plátno bránilo doteku kůže na kůži. Díky němu necítila zhrublé mozoly, pouze pevný stisk. Zachvěla se, nevytrhla se mu, jen polkla. Pevněji ji sevřel, jeho prsty se obkreslily do kůže, jako otisk, než odvrátil pohled a dlaň se smekla po jejím rukávu. Chtěla ji zachytit, ale on uhnul, odvrátil se, ustoupil o krok a z hromady vybral další poleno, položil ho na špalek.
„Proč se mnou nemluvíš? Co jsem ti udělala?“ zaútočila na něj odhodlaně, když konečně nabrala dech. Ostří dopadlo na špalek. Opatrně ho obešla tak, aby mu viděla do tváře. Mlčel, jen sekera promlouvala do dusivě třaskavého ticha.
„Slyšíš?!“ Měla sto chutí ho popadnout za ramena a zatřást jím. Pověsit se mu kolem krku, aby ji nemohl ignorovat, ji a to, co se dělo mezi nimi.
Ticho, jen dutá řeč ostří. Nevesele se pousmála a zavrtěla hlavou, sklonila ji.
„Dnes se vrátíš domů!“
Trhla sebou a vzhlédla, zalapala po dechu. Tohle slyšet nechtěla. Nepodíval se na ni a každé slovo bylo jako rána bičem, zasvištělo nahuštěným napjatým vzduchem a dopadlo na její vědomí. „Já...“
„Před setměním přijde Čeněk, půjčím mu koně, odveze tě do města.“ Další zasvištění sekery, další prásknutí bičem, další rána. „Ale...“
„Ve vlastním zájmu nikomu neříkej, kde jsi byla a zapomeň cestu zpět!“
Ortel. Pevně zavřela oči, pálily v nich slzy, sklonila hlavu. To ne! To přeci nejde! „Prosím! Poslouchej mě!“
Na okamžik strnul, než zasekl sekeru hluboko do špalku, narovnal se do plné výše a upřel na ni oči. Polkla, naprázdno otevřela ústa a zase je zavřela. Ten pohled ji připravil o řeč, stále stejný. Burácivá temně modrá bouře. K čemu slova? Jediné, co chtěla udělat bylo popadnout ho kolem krku a políbit, nechat se konečně smést. Jenže stála jako socha, nedokázala se hnout.
„Tak mluv!“ vyzval ji tvrdě.
Nervózně přešlápla z nohy na nohu, skousla si ret. Srdce jí divoce bušilo ve spáncích. „Neodháněj mě od sebe, prosím.“
Jen uhnul očima, hořce posměšně se ušklíbl, prohrábl si propocené vlasy. Zatřásl hlavou: „Víš, co chceš?!“
Věděla, jeho a bezpečí. Nadechla se, hledala sílu mu to říct přímo do očí.
Nedal jí příliš času. „Proč?!“
Sklopila pohled, objala svoje paže. Jen dýchala. Chtěla mu to říct, všechno. Kde jsou slova? Hledala je, a nenacházela. Přiblížila se k němu, jen o nepatrný krok, jen o kousek. Lehce si olízla rty, znovu se mu zadívala do tváře. Snad zkameněl, napjatý k zešílení, ruce sevřené v pěst. Zhluboka oddechoval a od úst mu stoupaly obláčky páry. Ještě blíž, jen kousek a mohla by se ho dotknout. Mohla by mu ukázat, co chce, když slova nepřichází. Jen je mezi nimi příliš mnoho místa. Jen krátký krok a natáhnout ruku. Znovu se posunula prostorem, vmáčkla se odhodlaně do neviditelné zdi. Jen se ho dotknout.
„Nepřibližuj se ke mě,“ zachraptěl. Chtěl, aby to znělo tvrdě, jenže jeho vlastní hlas ho zradil, selhal, smrskl se do odevzdaného výdechu. Chtěl ustoupit, jako to udělal už tolikrát, jenže stál pořád stejně strnule, tělo vypovídalo službu, jen nehty se bolestivě zarývaly do dlaní. Pohyb... kam? Jeho tělo připouštělo jen jedinou cestu, jen jediný směr, jedinou možnost. Jako hadrový panák vedený proti své vůli. Jako kus plátna, s nímž si pohrává divoký vítr. Žene ho proti ní, trhá s ním, dokud nezmizí každá částečka vzduchu mezi nimi.
„Proč?“ teď to byla ona, kdo vydechl stejnou otázku. Zahnala ho do stejného kouta jako on ji. Ale on nemínil mlčet. Chtěl, musel zničit všechno. Slova se mu hrnula do hlavy a byl to jen on, kdo se jim bránil, kdo si užíval poslední jiskřivé okamžiky v její blízkosti. Kdo oddaloval chvíli, kdy to skončí jednou provždy. Pád do skutečnosti. Těžký, tvrdý, drtivý. Pro sebe i pro ni. A byl to jen on, kdo to mohl udělat.
„Nevíš, s čím si zahráváš!“ hledal ztracený hlas. Strnula, lítostivě stáhla obočí. „Nevíš, co chceš. Jseš jen naivní dítě, co si pohrává s ohněm, a ten oheň tě spálí na prach! Kdy si konečně uvědomíš, kdo jsem?! Kdy ti to konečně dojde?!“ Musel se nadechnout, aby dokázal pokračovat. Nedívat se na ni, nedívat se jí do očí! A přesto ho lítost jejího pohledu praštila do čela jako palice.
Jen zavrtěla hlavou, nechtěla ho poslouchat. A jeho oči, bolest a zoufalství...
„Jsem...“ nedořekl. Trhl hlavou a vzhlédl, když se za domem rozštěkal pes. Zaklel a pevně zavřel oči, protřel si je prsty. Do háje! Mohl by to být Čeněk. Jenže tohle nebylo přátelské vítání.
„Jdi dovnitř,“ zavrčel ještě směrem k Anežce, než se jí vyhnul a rychle obešel dům. Pes nepřestával štěkat, srst na zádech měl naježenou, před ním ustupovala žena, snažila se ho odehnat. Byla zahalená ve špinavém potrhaném plášti. Hvízdl na zvíře a přivolal ho k sobě, pevně ho chytil za kůži za krkem, ale pes nepřestával vrčet, napjatý, připravený kdykoliv zaútočit.
Žena se uvolnila svěsila ramena a přišla blíž. „Díky Bohu, to nebylo zrovna milé uvítání,“ vydechla a sundala si z hlavy kapuci. Jaromír pevně stiskl rty. Markyta. Obličej měla poškrábaný a ušpiněný, upřela na něj prosebný pohled. Poprvé ho viděla bez kápě na plném denním světle. Škubla koutkem rtů v lehkém úsměvu.
„Co tady děláš?!“ zavrčel na ni.
„Nemám kam jít,“ vydechla a přiblížila se k němu, váhavě o pár kroků.
„Na tos měla myslet dřív, teď vypadni!“ nemínil se s ní zdržovat.
„Ale mistře, přeci... přeci bys mě kvůli jednomu nedorozumění nevyhnal, já...“ pokusila se o pokorný sladký tón.
„Vypadni!“ zvedl Jaromír hlas. Pes po jeho boku stáhl pysky a odhalil bílé zuby. Znovu hluboce dunivě zavrčel.
„Ale...“ chtěla něco říct, ale zůstala stát s otevřenými ústy, zírala za jeho záda, jako by viděla ducha. Jaromír se jen letmo ohlédl. Anežka. Neposlechla ho, stála u dveří. Do háje!
„Tak takhle to teda je!“ štěkla Markyta a ohrnula ret. „Našel sis jinou utěšitelku, co?! Jinou děvku, kterou sis nastěhoval do postele?!“
„Zmlkni a vypadni, než toho psa pustím!“ zavrčel temně. Překročila veškeré meze už jen tím, že za ním přišla.
Zašklebila se, ustoupila o krok, zaklonila hlavu a posměšně si odfrkla: „Chápu, já už jsem ti nebyla dost dobrá, co kate?! Chceš mladý maso! A co ji? Taky ji vyhodíš, až tě přestane bavit?!“
Jaromír syčivě vydechl, pevně stiskl zuby. „Varuju tě naposledy! VYPADNI!“
„Seš špína, jen špína a hřích ti kape z rukou,“ ustoupila o krok, zhnuseně si odplivla a zavrtěla hlavou. „Jsi králem všeho, co je na tomhle světě špatně! A já sem tě přesto chtěla, víš?! Jak se mi odvděčíš? Pustíš na mě psa?“
Jen ji probodával pohledem, nespouštěl z ní oči. Její slova mu rezonovala v hlavě.
„A co na ni? Taky na ni pustíš psa, až tě omrzí, co?! Až si najdeš jinou, která ti poslouží?!“
Přimhouřil oči a lehce sklonil hlavu na stranu. V neveselém nebezpečném úsměvu odhalil zuby. Ona jen ustoupila o další krok, čelila jeho pohledu, neodešla, i když jí ještě dával čas. Nadechla se k dalším urážkám zhrzené děvky. Nenechal ji už promluvit. „Už mlč, řeklas dost! Jak chceš! Měla bys už vědět, že nemluvím do větru!“ štěkl. Povolil prsty, psí kůže se mu vysmekla z ruky. „Vem si ji!“ rozkázal tvrdě. Markyta jen překvapeně vykulila oči. Okamžitě se otočila a chtěla utéct, ale pes byl během chvíle u ní. Skočil jí na záda a zakousl se jí do ramena. Dusivé ticho proťal její výkřik. Upadla na zem. Pak další, když se pokoušela bránit, uniknout psím zubům. Jaromír psa neodvolal, nezajímala ho. Nestaral se o ni. Sama ať si sní, co si navařila. Odvrátil se a pomalu se vracel k domu. Všechno v něm vřelo. A když se podíval do Anežčiných očí, chtělo se mu řvát nahlas. Opírala se o roubení a dlaň si tiskla na ústa. Sledovala ho, překvapeně, s obavou. Netušil, co všechno slyšela, čemu rozuměla, a vlastně mu to mohlo být lhostejné, mohl být rád. Dílo zkázy bylo dokončeno, Markyta to za něj rozťala.
„Jdi dovnitř!“ to nebyla prosba, byl to rozkaz. Jen sklonila hlavu. Pohled na ni ho trhal na kusy, přesto ji následoval, zabouchl za sebou dveře. Sedla si na lavici, ruce složila do klína, očima zkoumala své dlaně. Přiložil do ohně a zůstal do něj zírat. Nemohl se dívat na ni a ticho podobné dusivému kouři, ve kterém se nedalo dýchat, je přikrylo oba. Spoutalo je jako neprostupný oblak. Zaklonil hlavu a pevně zavřel oči. Bolestné ticho, odkapávání času v praskání ohně.
„Kdo...“ vydechla Anežka sotva slyšitelně, ale další slova se ztratila, když po ní šlehl pohledem. Další rána bičem. Temné oči se zasekly do jejích, bolestivě, přesně. Mlč! Bylo jediné, co z nich dokázala vyčíst. Mlč a neptej se. Vysvětlení nečekej. A bolest, drtivá, nekonečná, hořká. Měla pocit, že by ji dokázala nahmatat, kdyby natáhla ruku. Kdo byla ona? Kdo je on?
Jen ticho. Stále to nervy drásající ticho, křičící z každé pídě uzavřeného prostoru, bušilo zběsile do ušních bubínků, do spánků, dusilo a svíralo je oba. Nevěděli, jestli ještě dokáží dýchat.
Ticho a bolestně drásavý čas odměřovaný údery srdce.
Mrtvý bod v nevyřčenými slovy zahuštěném nekonečnu.
Ticho... mrtvé ticho pulzující křičícím životem, otázkami a odpověďmi, které nikdo nechtěl vyslovit.
Ticho, nehybnost strnulá v ničem, jak z ní ven, jak z ní pryč? Kam udělat krok, když každý vedl do vzduchoprázdna? Do nekonečného prostoru? K volnému pádu do bolestivého nikam?
Jaromír se zády opřel o roubenou stěnu, ruce založil na prsou a sklonil hlavu. Ten pohyb ho stál neuvěřitelné úsilí, stejně jako každý nádech. To ticho, které pronikalo do každé částečky jeho těla jako nůž, drásalo ji, sžíralo, rozdíralo. Kruté ticho, ač slova by byla ještě krutější. Co říct? Nechtěl říkat vůbec nic a zároveň chtěl. Něco v něm se opět zmítalo křičelo rvalo se, zbytečně, divoce a pořád stejně odhodlaně. Stále dokola, k zešílení. Chtělo se mu utéct z dusivě těžké atmosféry uvnitř, a přesto se nemohl ani pohnout.
Strnulý mrtvý bod. Jediný pohyb byl dvojí dech, krev stále ještě paličatě putující žilami. Nepatřičná, stejně jako bezstarostné plameny ohně. Nepatřičná... nechtěná roznášela hořký život, touhu, strach, beznaděj. Tepala ve spáncích, oživovala nervy praskající napětím.
Ani Anežka nedokázala promluvit, ač nechápala, nechápala vůbec nic. Nevěděla, jestli chápat chce. Nevěděla, co si myslet, snad si nechtěla myslet nic, raději. Zmatený němý klid v její hlavě duněl, sípěl. Jen dýchala, topila se v poutech nehybnosti neschopná myslet, něco dělat.
Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než dokázala zvednout hlavu. Než se na něj dokázala podívat. Pozoroval ji, s bolestným klidem. Bouře se rozpustila v tiché odevzdanosti. Nadechla se, pootevřela ústa. „To, co...“ její tichý hlas zněl podivně dutě, jako by do tohoto světa ani nepatřil.
„Nemusíš nic říkat,“ přerušil ji a sklonil hlavu. Znělo to vyčerpaně, smířeně.
Anežka zase stiskla rty, srdce se jí sevřelo. Nevěděla, co říct, na co se ptát, co odpovídat. Myšlenky jí putovaly v mysli, neuchopitelné, vzdálené.
Jen čas, výsměšně nekonečně definitivní, se točil kolem nich. Kolik ho uteklo? Netušili. Nakonec se Jaromír konečně odlepil od stěny a chtěl projít k truhle. Anežka mu ale zastoupila cestu.
Zhluboka vydechl, nevesele se pousmál. Znovu byla příliš blízko a on nedokázal posoudit, na jak dlouho se udrží. „Co ode mě ještě chceš?“ zeptal se prostě, tiše. Možná doufal, že už dostala dost. Dost důkazů, že on za to nestojí.
Zadržela dech. Náhlý nepředvídatelný popud. Musela se rvát za něj, za sebe a s ním samým. Musela to udělat, navzdory všemu. Teď hned, okamžitě, a na to se smrskl celý její svět. Nepředstavitelná šílenost. Snad cítila poslední příležitost, poslední možnost, poslední šanci. Musela... musela zjistit, jestli muž před ní je stále ten Jaromír, kterého znala, chtěla. Musela zkusit, co dokáže ta bouře, kterou v sobě dusil. Navzdory všemu, co se stalo dnes, včera, co jí řekl on, co říkala ta žena. Navzdory strachu, který ji sžíravě šimral v podbřišku. Vzbouřila se proti všemu, proti obavám, bezmoci a možná ji k tomu vyprovokovalo jeho tiché smíření. Nepoddá se! Jestli on ano, ona ne! Nedokázala mu to říct slovy, rozhodla se tedy pro jinou cestu. Jedinou cestu. Bezhlavě, paličatě, odhodlaně. Děj se vůle boží!
Dřív než stihl reagovat, popadla ho zdravou rukou za krkem, přitáhla si jeho hlavu blíž a přitiskla své rty na jeho. Cítila, jak strnul, jen nekonečných pár okamžiků zadržel dech, snad bezmocně zaúpěl. Svět se roztočil, rozhoupal, obrátil se naruby. Nepustila ho, nehodlala ustoupit, dokud ho neudolá. Dokud i on nepodlehne.
Neodstrčil ji, jen ztratil dech. Zalkl se překvapením, než v dlaních sevřel její obličej a opětoval její polibek. Nedokázal tomu zabránit. Nedokázal ji odehnat. Okradla ho o rozum, vůli. Bezohledně, cílevědomě. Strhla ho, nedokázal se jí bránit. Nedokázal se bránit sobě. Líbal ji, hladově, divoce, bral si, co mu sama dávala. Nevnímal nic, jen ji, to šílenství, do kterého se propadl, které ho pálilo v útrobách, které nedokázal zastavit. Vřelo mu v hlavě, v tříslech, v každé částečce těla. Bože! Pevně ji objal kolem ramen, přitáhl ji k sobě tak těsně, jak to šlo. Chtěl ji cítit celou svou bytostí. Jeho tělo, on sám, všechno lidské v něm, po ní nepředstavitelně prahlo.
Stiskl ji, až zasténala bolestí, a teprve tehdy se dokázal vzpamatovat. Až ten bolestný vzdech ho dokázal vrátit do skutečnosti. Opustil její rty tak rychle, jako je uchvátil. Pevně zavřel oči. Snad se konečně nadechl, hlava se mu točila. Vymanil se z jejích rukou. Pustil ji. Hned. Ustoupil o krok, dva. Nechtěl ji vidět, nemohl. Promnul si oči prsty. Nakonec ji obešel, prosmýkl se kolem ní. Utekl, znovu, do volného prostoru ve světnici.
Nabíral dech. Hluboký nádech střídal stejně hluboký zoufalý výdech v nekonečném sledu. Krotil bouři, krotil sám sebe. Prohrábl si vlasy. Stál k ní zády, chvěl se vzrušením, divokou touhou, chtíčem. „Co si, sakra, myslíš, že děláš?!“ zachraptěl, když konečně našel ztracený hlas. Neotočil se. Bál se na ni podívat.
„Jen jsem ti odpověděla na otázku,“ její hlas zněl stejně chraplavě.
Bezmocně rozhodil rukama, zavrtěl hlavou. „Nevíš co chceš!“ zopakoval ten den už po druhé a měl sto chutí opakovat jí to stále dokola, dokud to konečně nepochopí. Dlaněmi si přejel po obličeji nahoru a stejně tak zase dolů, automaticky, bez záměru. Myšlenky se mu pletly v nepřehledném chumlu a jediné, na co byl schopen myslet, byly její rty, její doteky, její blízkost. Nejspíš by se měl jít vymáchat do řeky, zchladit myšlenky rozpálené doběla, aby dokázal zase normálně uvažovat, myslet. Bože!
„Jestli si myslíš, že tím něco změníš, mýlíš se,“ procedil mezi sevřenými zuby. Musí pryč... opakoval si stále dokola jako nesnesitelný kolovrátek. Bolest, jen bolest.
Zaslechl, jak zhluboka vydechla, mohl si jen domyslet její výraz. Bolest... zase ta bolest, zase jí ubližuje, ale tentokrát musí! Musí! K čertu! Neudržel se a zaťatou pěstí praštil do roubené stěny, až mu zatrnulo v kloubech. Toužil někde vybít všechno to, co se v něm vařilo. Stěží se ovládal. Proboha, co to s ním udělala?! Co to z něj udělala za slabocha?! Za zoufalce?! Za trosku?!
Chtěl odejít ven, nemohl vydržet uvnitř. Nemohl vydržet v její přítomnosti. Pokoušela ho. Už vykročil ke dveřím, když na ně někdo prudce zabušil. Anežka poplašeně zvedla hlavu, ale to už dovnitř vpadl udýchaný Čeněk. Jaromír zhluboka vydechl. Konečně. K čertu!
„Mistře...Otec... soudce...“ vyrážel ze sebe mladík, mezi rychlými nádechy a výdechy, opřel se rukama o kolena. Až teď si ho Jaromír pořádně prohlédl. Byl zrudlý, po tvářích mu stékaly kapky potu. Musel běžet, minimálně kus cesty.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše, chraplavě.
Mladík polkl, narovnal se, rukou se chytil za hrudník a snažil se zklidnit dech. Pohledem zabloudil k Anežce, než znovu upřel oči na Jaromíra. „Posílá mě... soudce. Máme okamžitě přijít... do šatlavy. Hned... spěchá to!“
Kruci! Teď! Musel poslechnout. Ve chvíli, kdy ho tak naléhavě povolal soudce, musel jít. Nesměl se zdržovat. Předpokládal, že Cyril a Prokop už jsou na cestě, nebo tam. Stáhl z tyče nad ohništěm tuniku, plášť a kápi. Oblékl se. Tuniku stáhl páskem.
Útěk, únik z dusivého napětí. Vysvobození, které nic neřeší.
Na Anežku se ani nepodíval. Přehodil si přes ramena plášť, přes něj kápi, kapuci stáhl do čela. Ještě sebral ze stolu nátepníky, než se po ní konečně smekl jeho pohled. Sledovala je, pozorně, s lehce pootevřenými rty, obočí zamyšleně stažené. Pochopila? Pochopila, kdo a proč volá kata? Pevně stiskl rty. On se nemusel ptát, co se bude dít. Věděl to až příliš dobře. A jeho záměr opět nevyšel. Čeněk musel jít s ním, potřeboval ho. Netušil, na jak dlouho, ale teď ano. Ona stále zůstává v jeho domě, v jeho životě.
Znovu ta nezvladatelná radost v hrudi, znovu klíčící opojné štěstí. K čertu se vším!