Prokleté ruce III.

III. Truhla s šaty

Odešel! On odešel ani jí nic neřekl! Nezdvořák! Pevně stiskla rty a zamračila se. Nakonec vydechla a zavrtěla hlavou. Nedokázala se zlobit. Co čekala? Že si s ní bude povídat? Opatrně sebrala jednu z placek, aby ji mohla ochutnat. Ulomila jen malý kousek a nedůvěřivě si ho strčila do úst, než se pousmála a zakousla se do ní naplno. Bylo v ní něco navíc, co sama nepoužívala, když je dělala. Zamyšleně přežvykovala. Bude se ho muset zeptat.... hloupost! Stejně by jí to neřekl... On... on vaří?! uvědomila si náhle. Podle všeho žil sám, v malém domku bylo jen jedno lůžko a nikde nezahlédla nikoho jiného, ani ženu, ani děti. Bylo to podivné vidět muže u ohniště... vidět tam kata. Nedalo jí to nezamyslet se nad tím, zda ho někdo takhle viděl. Pokud dobře věděla, lidé jím opovrhovali, vyhýbali se mu. Ale jistě měl přátele. Nějaké mít musel, nemohl být úplně sám!
Zatřásla hlavou nad svými pošetilými myšlenkami, dřív než ji mohla přemoct lítost, a ochutnala sýr. Byl dobrý. Nakonec s chutí snědla všechno, co jí dal. Měla hlad a ani si to před tím pořádně neuvědomila. Přitáhla si houni k sobě a nespokojeně se zachrula, i když to bolelo. Nebyla zvyklá zahálet. Pevně stiskla rty a rozhlédla se. Podle ubývajícího slunečního svitu v okně poznala, že brzy bude poledne. To se ze služby vždy vracela na chvíli domů, aby mohla připravit oběd otci. Zarazila se. Proboha! Tatínek! On neví, co s ní je! Vždycky se na noc vracela domů, aby se o něj mohla postarat! Včera nepřišla, musel mít strach! Co má dělat? Jak mu dát vědět? Skousla si ret.
Zvedla hlavu, když se muž vrátil dovnitř, oblékl si tuniku, kterou před tím donesl a přes ramena přehodil starou kápi. Nevšímal si jí. Vydechla... ne tohle se jí nechtělo, ale má snad jinou volbu? Tatínek se musel dozvědět, že je v pořádku... více méně tedy. „Já...“
Trhl hlavou a upřel na ni oči. Jak mu to říct? Stiskla a povolila pěst, polkla. „Já...“ zopakovala znovu tiše, „tatínek o mě bude mít strach... bylo... chtělo by... totiž...“
Jen zachmuřeně stáhl obočí. Pochopil. „Kdo je tvůj otec?“
Pousmála se. „Švec Matěj, bydlíme...“
„Vím, kde bydlí,“ přerušil ji.
„Aha...“ zkoumavě ho pozorovala. „Jak... jak to víš?“
„Není mnoho lidí, kteří by znali město tak dobře jako já.“ Hořce se pousmál, než se sklonil nad truhlou a vytáhl dlouhý tmavý plášť, než dodal: „A taky jsem si u něj párkrát nechal spravit boty.“
Překvapeně zvedla obočí: „Ale... ano? Jak někdo, jako...“ nedořekla, poslední slova spolkla ve chvíli, kdy po ní šlehl podmračeným pohledem.
„Dojdu za tvým otcem, to by ti mělo stačit.“
„Díky,“ sklopila hlavu a prsty promnula srst houně, „ale, potřebovala bych...“
Jen tázavě zvedl obočí.
„Šaty,“ špitla nejistě a škubla koutkem rtů. Samozřejmě, mohlo ho to napadnout hned. Stiskl rty. Dokázal si živě představit, jak bude to setkání vypadat, radost z toho neměl. Když se znovu nadechla a chtěla něco říct tiše zavrčel. „Ještě něco?“
„Já...“ skousla si ret, prosebně vzhlédla a zrudla až ke kořínkům vlasů. „Víš, potřebovala bych... ven...“
Pár okamžiků mu trvalo, než pochopil, co tím chce říct. Pevně zavřel oči, znovu si v duchu vynadal do hlupáků, než si promnul tvář dlaní. Chvilku ji pozoroval, její holá ramena. Takhle ven nemohla. Nakonec se znovu sklonil nad truhlu, našel jednu ze svých čistých halen a podal jí ji. Vděčně se usmála a pokusila se ji neobratně přetáhnout přes hlavu. Jednou rukou to šlo těžko. Chvilku sledoval, jak s ní zápasí, než se nad ní smiloval a pomohl jí se obléct. Halena jí byla velká, hodně velká a ona se v ní téměř ztratila. Látka sklouzla přes zdravé rameno a odhalila ho. Polkl a uhnul očima. Už se na ni nevydržel dál dívat, když si se stydlivým pohledem plaché laně stáhla výstřih zpět ke krku. Byla... příliš krásná. Uhýbal očima, i když se nad ní sklonil, aby jí mohl pomoct. Postavit se ještě nemohla, musel ji ven vynést, i ona to věděla. Pomohl jí otočit se tak, aby se o něj mohla opřít zdravým ramenem a opatrně ji sevřel v náručí. Usykla bolestí a nejistě se ho chytila kolem krku.
Zvedl ji, cítil její váhu na svých pažích, na hrudníku, o který se opírala. Snažil se marně zadržet dech, aby mu do nosu znovu nepronikla vůně mateřídoušky a bylin, která ji obklopovala. Nevydržel se jí úkosem nepodívat do obličeje a jeho pohled se střetl s jejíma zkoumavýma očima. Ihned uhnul. Nechtěl se na ni dívat... nechtěl, a přesto přitahovala jeho pohled, její krása, její mládí, čistota. Nechtěl... nesměl.
Sledovala ho, pozorně, z blízka, a když se na ni krátce otočil, nevydržela se mu nepodívat do očí. Co v nich viděla? Jeho pohled byl tak... jaký? Nevěděla... ale zahryzl se jí hluboko do mysli. Polkla. Pozorovala zblízka jeho tvář, vousy, ve kterých u uší a na čelisti prokvétaly první šediny, rovný výrazný špičatý nos, pohled, který přísně upíral dopředu. Vrásky kolem očí, když je přimhouřil, než se ramenem opřel do dveří. Neudržela se a znovu polkla. Proč je tak... pohledný?! Sklopila oči a zachvěla se. Je přeci... starý... a je to kat, probůh! Ale i když si to stále dokola opakovala, nedokázala zabránit svým zmateným myšlenkám, aby se upínaly k NĚMU. Je to také muž... silný a zároveň jemný... DOST! Ale nemohla se zbavit čehosi tichého, šeptavého ve své mysli, co se tam chrulo a rozmáhalo, když si uvědomila, že se jí líbí. Že ji... přitahuje. Imponuje jí jeho síla a zároveň to, jak dokáže být něžný, když ji ošetřuje. Že by se ho chtěla dotknout, jeho tváře, úzkých rtů, prsty proplést do vlasů... Pane Bože, chraň mě před takovými hříšnými myšlenkami!
I když venku svítilo slunce, bylo chladno. Na stromech si lehký vítr pohrával s podzimním barevným listím. Musela přimhouřit oči proti slunečnímu světlu. Donesl ji až za roh stodoly, než ji opatrně postavil blízko u prkenné stěny, aby se o ni mohla opřít. Pevně stiskla zuby, a přesto se neubránila bolestivému vzdechu. Stála bosa ve studené trávě a otřásla se.
Nechal ji samotnou a zmizel za rohem, aby jí dopřál soukromí. Opřel se zády o vrata a promnul si obličej dlaněmi, prohrábl vlasy. Vzhlédl k modrému nebi. Tiše prosil všechny svaté, aby co nejdřív mohla odejít. Aby se brzy uzdravila a nechala ho opět v jeho samotě, jeho neutěšeném, prázdném životě. Byl prázdný, zoufale, a jeho zvířata mu nikdy nemohla nahradit blízkého člověka. Jeho křehká rovnováha, jeho soukromí bylo narušeno. On sám je narušil a to, co celé roky potlačoval, mu zatemňovalo rozum. To, čeho se vzdal, sám a dobrovolně, na něj dotíralo.
NE! On musí zůstat sám! Ale její zkoumavé pohledy, její přítomnost bouřily jeho vědomí, bortily jeho přesvědčení jako domeček z karet, jako chatrné stavení v ostrém větru. Ne... nad tím nemůže, ani nesmí přemýšlet! Nesmí se poddat pošetilé touze. Touze po lidské blízkosti. On nebude ten, kdo odsoudí další lidi k opovržení, k životu, který musel žít on sám! Samota je jediná cesta! Jeho cesta! Pevně zaťal pěsti a stiskl zuby, zavřel oči. Jenže ona dokázala sotva během několik chvil, co je vzhůru, podlomit jeho odhodlání a její pohledy, ve kterých už nedokázal rozpoznat strach ani opovržení, mu podrážely nohy. Braly mu jistotu, se kterou celé roky klidně žil. Jistotu, se kterou odháněl každého, každou ženu, která se mu pokoušela dostat blíž, snažila se usadit v jeho životě. Jak snadné bylo je odehnat, když jejich důvody byly jen přízemní? Otázka přežití! Vždyť která žena by si sama dobrovolně chtěla vzít kata? Sama sebe proklít jeho blízkostí, jeho údělem? Ta, která sama spadla do špíny, pročež i katovna pro ni byla lepším přístřeším, než ulice! Nejedna taková mu klepala na dveře, ale odehnat je nebylo složité, i když zoufale prosily, klečely mu u nohou. Nenáviděl se za to!
Jeho život postrádal teplo, doteky, city, po kterých ale tiše v hloubi duše prahl. A ona přeci měla mít strach! Měla se ho štítit. Tak proč to, kruci, nedělá?! Jak ji má odhánět? Nejistý zájem v jejích očích, které na něj upírala, mu bral klid, bral mu odhodlání. Zájem, který příliš rychle vystřídal počáteční strach. Její nejistý váhavý dotek, důvěra, kterou mu dala, posléze s razancí děsivého obléhacího stroje útočily na jeho hradby. Na jeho silné hradby, které kolem sebe vystavěl, dotíral nepřítel, nenápadný, ale o to silnější. I on je chtěl rozbořit, ale... Ne... on nesmí podlehnout, musí si udržet od těla každého, a hlavně ji, co nejdál, jak dokáže! Ne kvůli sobě... kvůli ní! Ona se nesmí zaplést do jeho života! Nezaslouží si být pošpiněna jakýmkoliv vztahem s ním, i kdyby to mělo být jen váhavé přátelství. I to by pro ni bylo cejchem hodným opovržení. To on nesmí dopustit, nesmí podléhat naivním představám a přáním. Nesmí zatoužit po obyčejném lidském štěstí. Ona odejde, brzy... a ráda, a jemu opět zbude jeho stará samota. Prázdná představa spokojenosti, kdy to, co nesmí mít, nebude na dosah, ale příliš vzdálené... nedosažitelné.
Když na hřbetu ruky ucítil vlhký dotek, otevřel oči a pousmál se. Nastavil dlaň a jeho pes do ní oddaně strčil čenich, olízl ji. Dřepl si k němu a pohladil ho po velké hlavě, podrbal ho za ušima. Když se ale pokusil mu vlhký čumák strčit do obličeje a olíznout mu tvář, uhnul. Nakonec sklonil hlavu, prsty zabořil do husté srsti na krku a přitáhl si jeho hlavu k sobě. Opřel se o ni čelem. Hledal rovnováhu, hledal pevnou půdu pod nohama, o kterou tak rychle přišel, o kterou se připravil...
Šeptal psovi do uší, drbal ho za krkem a on se zabručením ochotně klidně snášel jeho laskání. Když ho ale vyrušilo tiché odkašlání, trhl hlavou a vzhlédl. Dívka stála u rohu stodoly, opírala se o ni a pozorovala ho, lehce, téměř neznatelně se usmívala. Třásla se chladem, jak stála v mokré trávě, váhu přenesenou na zdravou nohu. Chtěl od ní odvrátit pohled, ale podzimní slunce, které jí svítilo do vlasů, do tváře, konečně plně odhalilo její podobu. Jen na pár chvil neodolal, aby se nepotěšil její krásou, jak tam stála v jeho příliš velké haleně, která jí sahala až po kolena, jeden rukáv volný kvůli znehybněné ruce a ten záhadný úsměv v její tváři... Co mohl znamenat? Nic! Vůbec nic... uhnul pohledem a stiskl rty. Zadržel psa, který se k ní chtěl rozeběhnout a gestem ho odehnal, než pomalu došel k ní a sklonil se. Umožnil jí chytit se ho kolem krku, aby ji mohl zvednout do náruče. Aby si znovu uvědomil, jak je příjemné cítit její váhu ve svých rukou. Jak příjemná je její blízkost. Jak je křehká a zranitelná, když se ztrácí v jeho náruči... v jeho rukou. Prokletých špinavých rukou!
Nemohla se neusmívat po tom, co sledovala, jak láskyplně se choval k psovi. K obyčejnému zvířeti. Nebylo to obvyklé, málokdo si držel psa a ani v panských domech se ke zvířatům nechovali tak... tak přátelsky. A světlo v jeho očích, když vzhlédl. Ten člověk nemohl být špatný... zlý... neudržela se a aspoň na pár chvil opřela hlavu o jeho krk. Jen pár chvil, než ji zas uloží na lůžko. Teď mohla, přeci na tom nebylo nic špatného, opřít se o něj, když ji nese v náručí! Cítila, jak jí jeho vousy zašimraly na čele, když sklonil hlavu, než s drobnými obtížemi otevřel dveře. Vydechla a chtěla zapomenout, zapomenout na to, kdo je, chtěla trávit další chvíle v jeho blízkosti. V jeho náruči, ve které zapomínala na všechno. Ale... nic o něm neví! Vůbec nic, jen to, že je kat, a přeci... jeho doteky, jeho oči, on celý odhalený bez pláště, bez kápě jako by o sobě říkal mnohem víc, než dokázala popsat slova. Slova, která ztrácela význam v porovnání s tím, co viděla. Ztrácela význam stejně jako skutečnost, která se kolem něj vznášela jako černý mrak. Mrak, který odháněla, kterým chtěla proniknout.
Příliš brzy ji položil zpět na lůžko, příliš brzy musela opustit jeho teplou náruč. Povzdechla si a vzhlédla. Nepodíval se jí do očí, ale tvářil se opět nepřístupně, vážně. Jako by svůj láskyplný pohled byl ochotný věnovat jen psovi. A ta neodbytná představa... co kdyby se někdy podíval tak i na ni? Rozbušilo se jí srdce... divoce... proč? Co je to za myšlenky? Proč by chtěla něco takového? Láskyplný pohled kata... jenže věděla, jak takový pohled vypadá, jak jeho modré oči zazářily, když se lehce, téměř neznatelně usmál. Chtěla to ještě vidět... aspoň... aspoň jednou. Ty okamžiky... chvíle, kdy se před ní nechtěně odhalil, nechal ji proniknout jeho tvrdou nepřístupnou slupkou.
Přitáhla si k sobě houni a sledovala, jak si přes ramena přehodil plášť, zavířil kolem jeho nohou. Odhrnul kápi, aby pod ní mohl zapnout sponu. Nejspíš vycítil její pohled a jen na chvili na ni upřel vážné pronikavé oči, než si přehodil kapuci přes hlavu. V tu chvíli jako by zmizel, jako by někdo zhasl světlo, a jí z toho bylo neuvěřitelně smutno. Zahalil se do černého pláště jako do neprostupného oblaku. Po zádech jí přeběhl mráz. Tak ho znala, tak ho několikrát potkala ve městě. Takto z něj sálal strach, smrt, utrpení. Měla co dělat, aby udržela slzy, které jí pálily v očích. Cítila, jak ji sleduje z temnoty pod kápí, jako by jí chtěl připomenout, kdo je. Chtěl se před ní skrýt. Ale ona z něj už nemohla mít strach, už to nedokázala. Nahradila ho jen lítost, hluboká lítost, když sledovala, jak se odvrátil a odešel.

Pomalu procházel uličkami města, věděl dobře kam jít. Znal to tu jako nikdo jiný. Věděl, kde má švec Matěj svůj chudý domek s dílnou. Několikrát si od něj nechal spravit boty. Nikdy nechodil ke stejným řemeslníkům příliš často, střídal je, když náhodou něco potřeboval. Něco, co neuměl sám, ale naštěstí toho nebylo mnoho. Jen kováře vyhledával stále stejného. Musel. Měl smlouvu s purkmistrem na opravy pro město. Kolikrát už u něj byl, aby mu pomohl vyspravit mříže ve stokách, na které musel dohlížet, nebo opravit nástroje. Ač toho hodně zvládl sám, někdy ho vyhledat musel. Díval se na něj nevlídně, prohodili spolu sotva pár slov, jen to, co bylo nezbytně nutné, ale práci udělal vždy pečlivě. Také se musel něčím živit.
Uhnul za roh a rozhlédl se. Byl téměř u cíle a několik místních drben, které postávaly na malém špinavém plácku, rychle vyklidilo pole, když tam vstoupil. Cítil ale jejich zvědavé pohledy. Zastavil před dveřmi s oprýskanou dřevěnou botkou. Zhluboka se nadechl, stiskl rty a klouby prstů zaklepal. Chvíli čekal, a když se nic nedělo, zkusil to znovu. Už chtěl sáhnout na oblýskanou kliku, když se dveře pomalu pootevřely a ven vyhlédl malý mužík s dlouhými vousy a velkou pleší.
„Co pro...“ začal mluvit než zaostřil pohled a uvědomil si, kdo před ním stojí. Zalapal po dechu a polkl. „...tebe můžu udělat,“ vydechl téměř neslyšně a ruka na dveřích se mu roztřásla. Měl sto chutí dveře hned přibouchnout, ale musel z něčeho žít, nikdy neodmítl zákazníka, ať to byl kdokoliv. Sklopil hlavu, nechtěl se dívat na muže, který se tyčil nad ním. Nechtěl se dívat do temnoty pod kápí.
„Potřebuji s tebou mluvit,“ jeho tichý hluboký hlas mu rozechvěl každý nerv v těle. Poplašeně vzhlédl. Otevřel ústa, ale nezmohl se na slovo. Muž v černém se rozhlédl a zaznamenal, jak se ženy vrátily a o něčem diskutují, vrhají na něj opovržlivé pohledy. Znovu tiše promluvil: „Myslím, že by bylo lepší mluvit v soukromí, ve tvém vlastním zájmu a v zájmu tvé dcery.“
Mužík zděšeně zalapal po dechu a oči se mu rozšířily strachy. „Co... kde... ona...“ zakoktal se.
„Nechci o tom mluvit na ulici,“ pevně stiskl rty. Sledoval, jak se švec zhluboka nadechl a sklopil hlavu, jak se mu třese brada, než prudce kývl, otevřel dveře dokořán a ustoupil. On sklonil hlavu, aby mohl projít dovnitř a i tam se musel přihrbit, aby se nepraštil o trám. Mužík zavřel dveře a zůstal stát u nich. „Proč jsi přišel? Kde je Anežka?“ zeptal se s nepříliš přesvědčivou předstíranou bojovností.
Muž se lehce pousmál, když zaslechl její jméno. Hodilo se k ní. Ohlédl se a mužík se ještě víc přikrčil, očekával ortel. Ortel od kata.
„Je v pořádku.“
„Co... cože?“ zmateně zatřásl hlavou. To bylo přesně to, co nečekal. Když za ním přišel popravčí, děsil se nejhoršího. Přesto stále nedokázal věřit, že mu nese dobré zprávy. On nemohl být poslem dobrých zpráv.
„Včera v noci se zranila, je u mě,“ pokračoval, i když měl neodbytný pocit, že cokoliv řekne, zdrtí to muže před ním úplně stejně jako teď. Sledoval, jak zalapal po dechu.
„Bože...“ jeho dcera, v katovně, zraněná... nevěděl, čeho se děsit víc. Proč zrovna tam? Proč jí pomohl zrovna on?! Opíral se o dveře a kolena se mu podlamovala. Nakonec posbíral všechny poslední síly a došoural se ke stoličce, na kterou se zhroutil, schoval obličej do dlaní.
„Bude v pořádku,“ sledoval ho pozorně kat, „A až bude moct chodit, vrátí se domů. Nikdo nemusí vědět, kde byla.“
Mužík jen překvapeně vzhlédl. Polkl, chvíli trvalo, než našel hlas. „Ano... já... můžu... chci ji vidět!“ Stále nemohl uvěřit tomu, co muž před ním říká, stále si nedokázal představit něco takového. Musel se přesvědčit, že to není jen hloupý žert, že říká pravdu. Sledoval, jak kývl. „Chtěla, abych ti řekl, kde je.“ Pak se na chvíli odmlčel, než potichu dodal: „Přijď, pokud to uznáš za vhodné, určitě víš, kde mě najdeš.“ Odvrátil se a chtěl sáhnout po klice dveří, ale zaváhal, než se ohlédl. Na něco si vzpomněl. „Bude potřebovat šaty.“
Švec jen překvapeně vzhlédl a skousl si ret. Ne, nechtěl myslet na to, co se mu prohnalo hlavou. Ze všech sil zaháněl nejhorší obavy. Vydechl, opřel se rukou o stůl a namáhavě vstal. Pomalu došel do zadní části domku, kde stálo lůžko a oprýskaná truhlice. Otevřel ji, bezradně se podrbal na hlavě a ohlédl se na muže u dveří. Ten ho tázavě sledoval, spustil ruku z kliky a vrátil se do místnosti.
Švec se znovu sklonil a promnul si rty prsty. V ženském oblečení se nevyznal. Jeho dcera sice neměla mnoho šatů, nemohla mít, ale probůh, jak měl vědět, co všechno oblékala, když toho ženské měly tolik? Znovu zvedl hlavu a sledoval kata, který došel už téměř k němu. Vypadal stejně bezradně, když svěsil ramena a zíral do truhly s šatstvem. Švec nakonec polkl a sklonil se nad ní. Věděl, že jeho dcera krom šatů, co nosila do služby, má ještě jedny sváteční, našel je. Nějakou dobu se rozhodoval, přehraboval se v obsahu truhly a nakonec vytáhl ještě lněnou spodničku, košilku, teplý plášť... chvíli váhal, než našel ještě velký kus plátna. Doufal, že je to ten, který jeho dcera používá jako zavinutí na hlavu. Nejistě ho rozprostřel na stůl, neuměle na ně poskládal šaty a zavázal to všechno do uzlu. Chvíli přemýšlel, zda to popravčímu podat, nakonec nenašel odvahu a ustoupil. Se sklopenou hlavou sledoval, jak prsty sevřel uzel a zvedl oblečení z desky stolu. Otočil se a pomalu odcházel. U dveří ještě na chvíli zastavil, nepatrně otočil hlavu a tiše promluvil: „Večer a brzy ráno bývám pryč. Přijď, když budu doma, pokud se nechceš střetnout s mým psem.“
Mužík jen naprázdno otevřel a zavřel ústa, když sledoval, jak jeho dlouhý plášť zmizel za dveřmi. Ulevilo se mu, ale jen trochu. Anežka je snad v bezpečí... ale... Raději nechtěl přemýšlet, proč bývá pryč. Zhroutil se zpět na židli a opřel hlavu do dlaní. Bože, co se to děje? Nějak se nedokázal rozhodnout, zda je to štěstí, nebo neštěstí. Stále mu všechno nedocházelo.