Adoniel

Uznávám, že nesmyslné,
jest divit se rozlitému štěstí /jež schovalo se do kouta./
-Hle - postava bílá, které
k tělu připoutali křídla, násilím /a chtěli provokovat./

- Adoniel, sladké to jméno ..
Ke komu však natahovala
své půlené, sněhové ruce, že ji takto zřídil?
"Pro dobrotu, na žebrotu", napadá ji,
zatímco je kopána do žeber /lidskou touhou.
Přiškrcena, rozeřvává se: "Neber si mě, neber!"

Krvácí svou vinou, odpovídá jiskra nadutosti
zapíchnutá v pohledu vlastním.
Zalité rukávy,
pochod řek, táhnoucích se od nevidím,
mezi rty - chuť trávy.. /a krve./

- Chce naplivat k zemi jedovatá slova -
slova oznamující, že štěstí si zabouchlo klíče.

/Otevřel by každý, na jehož okno
by zaklepala Adoniel, Adoniel..
Ale v téhle podobě?/ HOVNO!

Zkřivená stojí tiše v koutě
a zabíjí ji potřeba olízat své perutě,
aby měla fleky po celém těle..
Když už, tak pořádně, právě..

..
Již nikomu nepodá své ruce.
Lidé ji zklamali, když lámali se touhami.
..
Proto stojí v nebeském koutě a jen pozoruje..