Věnovaná, andílku.

Přemýšlíš co jsem zač?
Spíš tápeš ve vlastním světě.
Silueta černé duše, nevidíš ji.
Popraskaná pravda deroucí se tepnou,
máš ji blízko srdce.

Vidíš Lolitinu tvář, drahý?

Ledový osten pravdivých lží.
Shh!
Chtíč v očích máš,
na jazyku konejšivé polopravdy, zabalené v rouchu neviňátka.
Mlč.
Šeptám do polštáře úpěnlivě touhy o tvých dlaních.
Víš...

Kde je tvá vznešenost?
Upoután k laciné láhvi vodky,
konečky prstů jsou stále cítit vůní cigaret.

Mám už toho dost.

Svým způsobem aristokrat, máš nejhezčí z úsměvů.
Ty sám nejlíp víš. (Nenávidím!)
Padám ke dnu propasti a přeci vzhůru,
v rukou šálek čaje, jsem snad Alenka?
Ta...z Říše divů.
A dešťové kapky hladí mou tvář...
Je toho příliš, víc toho nesnesu, nejsi nic, jen sprostej lhář
(a možná miluji...)
A slzami propíjím inkoustem i nejtvrdší papír, jen pro tebe píšu, nejsem nic...
...Snad jen něčí trofejí.

V obrazech vzácného snění do ran sypeš mi sůl,
tak schovej si své klišé pod polštář z pavučin.
Chci abys neusnul, kvůli své pýše.
Jsi pohledem ozbrojen, destroy mého srdce.

Zachovám si status quo.

Se lstí tobě vlastní si tě podmaním, pamatuj.
Cítíš ten vánek? Podobný je mávnutí motýlích křídel.
Pokud je nechytíš, uletí - tak už se vzpamatuj.

Máš rád dobrodružství?

V zajetí hudby, upadáš do sladké letargie.
Čas skoro vypršel.
Vidíš? Není žádné já.
Je jen má poezie,
má (ne)smrtelná hra.