Volné pokračování Pomníku.
přidáno 10.02.2011
hodnoceno 0
čteno 615(7)
posláno 0
1011 let po Období zlomu,
kdesi v severní části starého kontinentu Altan.

Malá skupinka otrhaných postav se motala jednotvárně bílou krajinou ledových pustin, ztracená v prudkém sněžném blizardu. Žádný z devíti položivých nebyl nezraněn, a mnozí za sebou zanechávali rudé cestičky krve – mráz se dostal pod těch pár vrstev hadrů, co na sobě měli a znecitlivěl vážné rány a zranění měli tendence na ně zapomínat; ke své vlastní škodě.
Obrovský vůdce s šíleným pohledem v nemrkajících očích barvy nebe nad nimi, zabalený v tmavě hnědé kožešině jeskynního medvěda, pomalu postupoval vpřed, prodíraje se sněhovou čepicí, napadlou teprve před pár zvoněními.
Zakrslá borovice, najednou se vynořivší zpoza obzoru, přežívající i v těchto nehostinných a krutých krajích, ničila vidinu nekonečně bílého sněhu kterou si žalostné společenstvo před očima vymalovalo, a nabádala je nepolevovat v ostražitém pozorování okolí, toho smrtícího světa severu.
Prázdné vaky a batohy; poslední zvěřinu spořádali už před více jak pěti oběhy, ze zbylých kůží a kostí vyrobili primitivní sněžnice, aby se nepropadli do měkkého, mnohdy až tucty stop hlubokého, sněhu a nepřidali se k zástupům méně prozíravých poutníků před nimi. Nezastavovali, nikdo neměl námitky a cesta se stále jednotvárně odvíjela dál. Kdo upadl, musel vstát a pokračovat, nebo zůstat ležet a vydat se napospas smrtelným náladám panensky divoké přírody. Po prvních třech umrzlých už každý rád pokračoval dál.
Jak devět poutníků šlo a dralo se vpřed, přese závěje sněhu, vyšlapávali hluboký kaňon, lemovaný krví a přebytečnými artefakty z postrojů. V jejich stopách, cítíc krev a vyčerpání, se obezřetně plížila smečka sněžných vlků.
Jedna postava spadla, vyčerpaná pochodem až na kost a okradená o teplo a energii všudypřítomným mrazem. K jejímu štěstí nebyla na oji a měla malou naději, že ji nějaký blázen, obětující svou drahocennou sílu, zachrání. Silný vítr z ledovcového moře, jenž s sebou bral mračna sněhu, se stočil, odražený neviditelnou překážkou na východě, a hnal se skupině v ústrety.
Aniž by věnoval pozornost hrozícímu nebezpečí, přiskočil k padlému statný muž v kozince. „Vstávej, kluku!“ zasyčel na něj za mraku páry. Mladík nereagoval.
„Jarche, slituj se nad náma,“ pomodlil se k bohu mrazu a zimy, a přehodil si vláčné tělo přes rameno. Rozvážným krokem, anebo spíše rozvážným během, se vydal za skupinkou, která se snažila zahrabat do sněhové přikrývky. Z předchozích zkušeností, kdy málem umrzli, každý věděl, že je třeba být někde, kde se teplo bude hromadit. A když je široko daleko jen sníh, led, sníh, pár borovic a další spousty sněhu, co zbývalo jiného, než si do něj vyhrabat díru?
###
Prokřehlí a znecitlivělí se poutníci schoulili do chumlu, aby se trochu zahřáli. Slyšeli tlumené hučení, jen pár stop nad hlavami jim řádila nezkrotitelná sněhová bouře. Tiskli se k sobě, co nejvíc to šlo, aby získali i tu nejmenší špetku tepla, co byla k mání.
„Jak je to ještě daleko, do Fjogoru?“ zazněl tiše chraptivý hlas muže s mramorově bílou tváří, která na pozadí neosvětleného sněhu téměř nešla rozeznat, když se ostatním přestaly klepat zuby.
Ten obrovský muž, který je vedl, přejel albína nevraživým, až nenávistným, pohledem; odpověděla za něj ale jediná žena, která mezi devíti byla: „Asi sto mil, Šluku.“ Přestože její hlas naplňovala únava a bolest, až na dně šel ale rozeznat i tón něčeho jiného – snad něhy.
To prosté prohlášení, prodrané srze rozklepané čelisti a promodralé rty, jakoby všechny udeřilo s razancí býka sněžného mulla. Měli za sebou už více než sto dvacet mil, dva desetidny a většina z nich pochodovala už jen z čiré tvrdohlavosti.
###
„Jste si úplně jistý, pane?“ nakrčil husté obočí zavalitý muž s rozježeným krkavčím plnovousem na svého hubeného společníka v safírovém tabardu, zdobeným rubínovou šesticípou hvězdou, ve středu s okem ve stojícím čtverci – znak přísežníků Altanského pozdního impéria.
Vysoký muž s časem a bitvami zvrásněnou tváří desetiden leklé ryby a očima hlubšíma než bezměsíčná noc, se k mluvčímu pomalu otočil, na bledých rtech jemný škleb.
„Pochybujete o mne snad, nejvyšší meči?“ Když muž promluvil, nejvyšší muž si vzpomněl na mládí v kovárně, kdy slýchával jak rašple jezdí po kovu – přesně takový hlas měl přísežník vedle něj.
Nejvyšší meč Altanského pozdního impéria divoce zatřásl hlavou – ani on by si nechtěl znepřátelit jednoho z přísežníků, a obzvlášť, je-li ten přísežník Chytač.
„Tak vidíte, Grogothe.“
Při svém rodném jménu, tak dlouho nikým nevysloveným, se vrchní meč otřásl – fyzicky i duševně a hradby kolem jeho mysli se začali neodvratně hroutit. A to stačilo jediné jméno… pomyslel si znechuceně. Své jméno neslyšel už desítky let, a vlastně jej už ani slyšet nechtěl – pojilo se na něj přespříliš problémů.
Raději se rozhodl změnit téma – nijak netoužil, aby mu tady Chytač vyprávěl, co vedl za život.
„Víte co se tu stalo?“
Přísežník neodpovídal. Když se ticho natahovalo, chtěl nejvyšší meč položit otázku znovu. Zastavila jej vzpřímená ruka.
„Ano. Vím, co se tu stalo.“
Chlad, který z těch pár slov čišel, málem zamrazil i zocelené srdce nejvyššího meče. Chytač mluvil hlasem někoho, kdo si už staletí se strýčkem Kuklou tyká a má mu blíž než k vlastní matce.
„Co?“ Na lysé lebce nejvyššího meče perlily kapičky potu, stékaly v čúrcích na krk a vykreslovaly koláče v jeho modré tunice. Hlas měl slabý, třepal se mu jako malému klukovy, načapaného při střílení ptáků prakem.
„Zrada,“ zaševelil Chytač a odkráčel dolů ze svahu vyvýšeniny, směrem k rozvalinám pevnosti Poslední a města Alhesarensfjord.
###
Mohutný muž se snažil násilím nacpat mladíkovo tělo mezi své a dvě další. Chtěl – potřeboval – ho zachránit, musel mít důkaz, že jeho syn nezemřel jeho vinou. Ostatní jej pozorovali jen s pramalým zájmem – buďto jim už na nikom nezáleželo, nebo byli tak zdrcení, že už nedokázali vzájemnou péči pochopit. Jen ta žena měla v očích i něco jiného než prázdnotu, pozorovala jeho snahu pohledem někoho, kdo sice chápe a rozumí, ale jen tiše a v duchu.
„Kaprále Senjom,“ zavrčel obr, „pomožte tomu muži v jeho ubohém snažení.“
Nic nenamítala – už byla zvyklá, seržanta poslouchala víc než patnáct let – a chytla mladíkovi divoké ruce, aby jej mohli pohodlně usadit mezi sebe a Dereia. Před očima měla stále strnulou ruku seržanta Bluneho.
Kovář jí věnoval děkovný pohled, zalitý slzami, a spící dítě přikryl svou vlastní houní, nasáklou zápachem koňského potu.
Jak jim pomalu pronikalo teplo do těl, rány znovu nabyli ztraceného a nepohřešovaného citu, a s ním přišla i bolest. Nechtěná společnice, věčná a neodbytná. Všichni si snažili namlouvat, že se jim to jen zdá – o tuhle chatrnou iluzi přišli v okamžiku, kdy se kovář zhroutil, ve tváři vyryté utrpení. Bolestí z roztříštěné lopatky, popálenin a mnohých dalších zranění omdlel do opojného bezvědomí.
„Sto mil.“
Každý, kdo byl tak náročného pohybu schopen se otočil po hlase – obr, kaprál, vyholený muž s tetováním na týle, albín v omláceném černém šupinatém tabardu a bezejmenný, němý mnich s léčitelskými schopnostmi.
„Sto mil,“ zopakoval znovu shrbený stařík, zabalený v kožešinou lemovaném purpurovém plášti, a v jeho zvrásněné tváři zajiskřili oči, díky níž vypadal jako oběh stará mrtvola říčního kapra sumu, a to jiskrou mládí a vitality, která tělu nepříslušela. Na pět párů očí se nevraživě upřelo jeho směrem, přesto se stále zubil. Ale po pár chvílích, jak mu přes tvář přelétl zvláštní stín, úsměv opadl jak podzimní listí a nahradilo jej vyčerpání.
„Zatím jsme ušli dvě stě dvacet,“ rozléhal se jeho nakřáplý hlas dírou, ve které se usadili. „Trvalo nám to několik desetidnů. A to jsme byli ještě zdraví a měli jsme sílu – teď už nemáme nic.“
Obr zavrčel, do slámového plnovousu mu stekla slina, krvavý hlen a bleskově se ohnal po staříkovi. Obrovská ruka obalená hadry se rozmazaně mihla vzduchem, ale stařec tam už nebyl. Než mohl obr znovu zaútočit, na rameno mu dopadla bledá ruka, posetá sítí ještě bledších jizev.
„Prosím,“ zašeptal albín Šluk, na tváři lhostejnou masku, „nechte ho mluvit.“
Ani pomatený obr, seržant, který už celé desetiny žil v nereálném světě šílenství, kde se ho každý snažil zabít, a kvasila v něm neukojitelná touha po pomstě, se nezkoušel protivit prosbě – rozkazu – smrtícího žoldáka.
„Umíráme,“ navázal, jakoby nic, na svůj předchozí monolog stařík, jen lehce roztřeseným hlasem. „A všichni to víme. Nedojdeme do Fjogoru včas, a i kdyby ano, stejně zemřeme na následky těžkých chorob a nemocí. Dereius a mnich nás nemohou léčit do nekonečna; po nějaké době začnou naše těla energii z Alest odmítat, a oni se jen zbytečně vyčerpají.“
Následující ticho naplnilo souhlasné zamručení. Šluk přikývl: „A ty tedy chceš- “
Stařík jej přerušil zvednutou dlaní, ale kýval hlavou.
„Alhesarensfjord sice byl malé rybářské město, zato však zastával taktickou polohu a v okolí několika set mil zastával pozici centra veškerého obchodu. Jeho zničení si tedy musel někdo všimnout, nejlépe kdyby sama císařovna. Ale spíš jen meč, náš starý přítel z první armády Foscos, který nedaleko domlouval hraběti Quiconque. Takže i někomu, jako jsi ty, Grommesgjurne, musí dojít, že nejlepší bude, když cestu do Fjogoru přerušíme a vydáme se do nejbližší možné civilizace, a to do Tjarji.“ Chrčivě si odkašlal. „Z toho vyplívá, že máme jen tři možnosti; zůstat tady a chcípnout, jít dál do Fjogoru a chcípnout, nebo sejít ze stezky, na Tjarji a tam chcípnout o pár dní později.“
Ticho. Řídkým ledovým vzduchem drnčelo napětí, jak ocelová struna, a hrozilo každou chvíli vypuknout v násilí.
„Dobřes kecal,“ zavrčel vyholený muž, stejně mohutný a jen o vlas menší než seržant Grom. Ukázal mnohokrát zlámanou rukou na staříka, jakoby jej z něčeho obviňoval. „Ale proč bychom ti měli věřit, mágu?!“ Poslední slovo málem vyplivl. Už se natahoval, že staříka popadne za krk.
„Já s ním souhlasím,“ založil si propletené dlaně žoldák na podbřišku. „Ale všichni to nezvládneme.“
###
Jasně dívčí vzlyky se linuly ohořelými troskami, sem tam je přerušil ostrý mužský výkřik, hrubý, skoro zvířecí a zbavený vší lidskosti, zbarven nepříčetností a šílenstvím do nevídaných hloubek. Dokonce i teď, několik desítek desetidnů poté, co magický požár pohasl, byly mnohé sutiny ještě zalité žárem, žhnuly a nesourodná dvojice si musela dávat velký pozor, aby nešlápla do něčeho, co by se jim nelíbilo – ale při pozorném pozorování by si musel každý nahodilý poutník uvědomit, že pouze dívenka, oči zalité slzami dává pozor na cestu, zatímco zmrzačený voják, ploužící se za ní, o svůj osud nejeví zájem a jde jen tak, nazdařbůh. Jeden špatný krok, a velký mrak popela, jež se vznášel za jejich stezkami a systematicky je dusil, ještě víc zhoustl, na což voják reagoval nadávkami a dívka ještě usedavějším brekem.
Za tu dobu, co se městem duchů pohybovali, oba zhubli až na kost, cáry kůže z nich visely, zbytky brnění vojákovi špatně seděli a dvojice se sotva potácela. Občas je potkalo štěstí a narazili na poživatelné ostatky něčeho kdysi snad i živého, a naplnili tak prázdné žaludky – ani se nesnažili přemítat, co jí. Ale to bylo dílem utkané Villien – Náhody – a ta příliš dobré pohledy na lidstvo nevrhala.
###

Osamělá postava se potácela proti ledovému větru, do odhalené bledé, až bílé tváře se jí zakusoval mráz a štípaly ostré vločky, snažíc se jí strhnout k zemi a zabít ji, jako mnohé před ní. Ale marně – postava udržovala rovnováhu bez jakýkoliv potíží a s lehkostí, která člověku nepříslušela.
Závěje měkkého sněhu se jí rozevíraly pod nohama a poutníka – pošetilého, až naivního za hranici zdravého rozumu – se snažily pohltit a zanechat jeho ztuhlé tělo na památku všem ostatním bláznům, kteří si kdy jen pomysleli, že dokáží smrtící pustinu zkrotit.
„Osm bratrů dračí krve,
ujalo se vlády prve.
Dvanáct však dříve bylo jich,
Kam se poděl jeden každý z nich?“ recitoval hlasem ledovým jak okolní svět bledý poutník v černém šupinovém a omláceném tabardu s rozevlátými koženými šosy.
Prudký a silný vítr mu rval tlumená slova od úst a nesl je pryč, bílou krajinou dál, stále stejně tiché, srozumitelné a jasné.
###
Stopy. Spousty stop. Ale žádné stopy.
„Nejspíš zmizely v důsledku nějaké mohutné energické exploze. A to všechny, opakuji všechny, chodbami viditelné stopy,“ uklonil se křehký mužík s vlasy jako chmýří vysoké postavě v předpisové uniformě přísežníka říše, Chytačovi. Mluvil jemným hláskem, který úžasně ladil s jeho zjevem, přesto však s jistou rázností a ostřím – ředěnými silným tónem úcty.
Nijak překvapený Chytač sklonil hlavu, dávaje tak mužíkovi najevo úctu, a to v mnohem větším množství, než bývá u toho prastarého prevíta, jak byl označován hlavním mágem – velemágem – nejvyššího meče, obvyklé.
Jak se křehký mág otočil k odchodu, na ramenu mu dopadla těžká dlaň.
„Příteli, ovládáte síně?“
Mág s vykulenýma očima přikývl – jen pár zasvěcených znalo předchůdce magických chodeb, síně. A ještě míň jich vědělo, že je Tinuviall ovládá – sám věděl o jednom. Nebýt Chytačovi dobré reputace a jeho známosti, vlastně patronátu, s mladým mágem Černoglavem, nebyl by býval přikývl.
„A mohl by jste-?“ zvedl neznatelně obočí přísežník a podíval se přímo do mágových bledě modrých očí – čaroděj se v těch šedých studnách věků málem utopil.
Znovu kývl a zavřel oči. Naučeným způsobem se uvedl do transu, z něhož jeho ka, jeho duše, vstoupila do chodby, s níž byl nejúžeji spjatý – s Niarkáu, chodbou života. Samozřejmě se mohl do chodby dostat celý, včetně svého hmotného těla, ale to bylo zbytečně vyčerpávající a on potřeboval veškerou svou energii, aby se vůbec mohl síněmi porozhlédnout.
Entita síly, nebo co stálo za oponou magického světa, pro kterou neměl lidský mozek dostatečně vyvinuté vnímání se proměnila v chodbu, kterou tak důvěrně znal. Ale tentokrát chtěl jít dál, ne jen sem. Ponořil se do ranka, meditačního dýchání, ještě hloub, snažíc se dostat se na předposlední úroveň – na úroveň, v níž dokáže jeho stín přeskočit jeho samého.
Zavřel i oči do duše, aby ho nerušilo vůbec nic. Cítil, jak se propadá předivem bytí, jak se do rosolovité hmoty noří části jeho těla, kus po kousku, přesto tyto detaily odsunul stranou a nevěnoval jim pozornost – stačilo polevit v pozornosti a mohl se zamotat do pavučin hmoty a zůstat uvězněn někde mezi světy až do konce času. Což bylo myšleno vážně, nikoli metaforicky.
Najednou ucítil… něco. Něco… velkého…
Na rameno mu znovu dopadla ruka. Otočil se, aby se podíval, kdo jej ruší, aniž by si uvědomil svou chybu. Ta mu došla až po chvilce – ale už bylo pozdě. Ještě se nevynořil v síních, takže se stále musel plně soustředit na cestu předivem multiversa – ale pochybil.
To je můj konec…
Dlaň mu kostnaté rameno stiskla s obrovskou silou. Nějaká nelidská síla jej začala vytahovat ven z tajících nitek jejich kobercového světa. Tak mu to aspoň popisoval jeho učitel, když vyprávěl, jak se jednou ztratil v chodbách – Tinuviall si připadal najednou úplně stejně.
Otevřel křečovitě stisklá víčka. Držel jej Chytač a tvářil se navýsost vážně. Mág za sebou cítil silně rozvířené proudy, jak se sem přísežník brutálně prodral.
„Cítím…“ zajíkl se mág a vděčně se opřel o nabízenou paži Chytačovu. Ten kývl.
„Ano, je tam něco velmi mocného, velmi starého a nebezpečného.“ Chytač se zamyslel. „Ale co to je? A proč se to hýbe?“
###
Útlý kmínek odolné borovice se ohýbal ve větru, který tvaroval ledovou krajinu jak nikdo jiný a pohrával si s tunami sněhu jako dítě s kusem látky.
Albínský žoldák Šluk se zastavil, odhrnul si divoce vlající vlasy z očí a zadíval se do dáli.
„Ale, ale,“ zazpíval tichý hlas, který však dokázal nějakým způsobem proniknout sílícím blizardem. Šluk, ve tváři mírný zájem, zvedl oči k obzoru, hledaje mluvčího. Pak mu zrak padl na borovičku. Na patnáct stop vysoké dřevině seděl, seč se to zdálo být nemožné, vysoký muž s hřívou černých vlasů, protkanou zlatými prameny, které se leskly i v mraky tlumeném a zastíraném slunci. „Náš malý sai,“ zasmál se zvonivě, neupřímně, jak sliby kurvy.
Jeho postava jakoby popírala všemocnou vůli matky přírody; seděl na tenoučké větévce, oděný jen do uplé košile, kožené vestičky popásané bandalíry s noži, v úzkých kalhotách, jež končily ve vysokých jezdeckých botách s podpatkem. Vše bylo v serpentinově černé, včetně volně svěšeného pláště, který si asi neuvědomoval, že kolem něj zuří bouře o síle pěti galů, schopná vyrvat ze země celé stromy. Ani se nepohnul.
Šluk, ztuhlý, připomínal ledovou sochu, zrak neustále upřený na postavu na stromě. „Aen?“
Muž s havraními vlasy posetými zlatem se znovu zasmál a seskočil do hlubokého sněhu. Boty se lehce zanořily do sněhové přikrývky, ale jen na palec a pak se jejich sestup zastavil.
„A kdo jiný? Žahre se o své malého sai nezajímá!“ Muž dokázal do melodického, zpěvavého hlasu vložit břitké ostří. Pomalým krokem se vydal na pochůzku okolo žoldáka, který stále nehybně stál, zrak zavrtával do borovičky a šlachy na krku mu nabíhaly, jakoby právě doběhl nějakou dlouhou trať.
„Co tu chceš?!“
Žoldákův hlas nabyl na ostrosti a očima sjel z jehličnanu na tvář podivného poutníka. Kdyby oči mohli vraždit, poutník by se vešel do kostky drápků. Ale ten reagoval jen dalším smíchem. „Co tu chceš?!“ zavrčel žoldák už s neskrývaným vztekem.
„Pomoct?“ usmál se a odhalil tvář zpoza husté hřívy vlasů – připomínala voskovou masku, leskla se, ani stopy po vráskách. Zasmál se a čistý zvuk se nesl krajinou, zuřící bouři navzdory.
Na to žoldák neměl, nebo mít nechtěl, slov. Pak se rozesmál taky.
„Ty? Ty mi chceš pomoct? A jak? Zase budeš vraždit?!“ Šluk se zase navrátil ke klidné a neproniknutelné masce. „Ty… Jak nám teda pomůže veleslavný Aenszgúhelem, postrach všeho, co se císařovně znelíbí?“
„Copak jsi neslyšel? Copak jsi ohluchl, můj milý malý sai?“ Na Aenszgúhelemově podivné tváři se rozlil podivný úsměv, jenž přesto nezvrásnil jeho voskovitou pleť. Aenszgúhelem vypadal mnohem nebezpečnější než jeho mnohem robustnější protějšek, ověšený zbraněmi.
„Jak?“ zopakoval. Černý plášť se konečně zavlnil, snad podlehl síle větru, a ukázal zvláštní postroj na poutníkových zádech, v němž bylo zavěšeno na osm tesáků o délce dvou a půl stopy. Šluk zbledl, až mu na tvářích vystouply bílé jizvy, jak krev na sněhu, v takovém byly kontrastu s pokožkou.
„Takhle přeci!“ zavil Aenszgúhelem.
Šluk se zhroutil do sněhu, černou rituální dýku zabodnutou v místě, kde obvykle mají lidé srdce.
###
Neuměle zacpanou dírou po Šlukově odchodu do nory táhlo, vnikal jí štiplavý vítr a pálil, obíral postavy o dropty tepla, které jim možná ještě zbyly a vlézal pod několik málo vrstev hadrů a kožešin, jimiž se zoufale obalily.
Kaprál Senjom, promodralé rty a necitlivou pokožku, se pokusila schoulit do klubíčka, ale sotva se pohnula, tělem jí projely vlny bolesti a poslední kus vědomí zaznamenal, že se jí podařilo skrze cvakající zuby a mrazem slepené rty prodrat tiché zasténání. Před očima viděla hvězdičky, kolečka a další skvrny všech barev, z necitlivého nosu se jí řinula řídká světlá krev v tenkém pramínku a oči již téměř nemohla otevřít, jak jí zmrzlé slzy slepily k sobě řasy – pálilo to a bolelo.
Snažila se pohnout, ale marně. Všechny nervy jí vypověděly službu, s námahou už i dýchala. Snažila se udržet chladnou hlavu a nepanikařit, ale pojednou vyhrály pudy nad zdravým rozumem. Naplnilo ji zoufalství a beznaděj, jasně cítila, jak se jí pod kůži souká strach a pohlcuje celou její bytost. Poprvé si otevřeně připadala bezmocná. Byl to hrozný pocit.
Styděla se, styděla se, až se samou hanbou rozplakal. Bolesti očí se ještě zhoršily, když se na řasy přilepily nové kapky vody. Ty slzy, které se prodraly skrze ledovou krustu na víčkách se skutálely přes tváře, pálily a ničily povýšenou masku arogantní ženy, která se chtěla vyrovnat tvrdým mužům – vojákům. Zhluboka vydechla, vše co v plicích měla, a čekala na smrt, kterou jí krutá matka příroda nadělí.
###
„Zvláštní,“ podivil se Chytač a hleděl do dáli, skrze předivo reálie, na purpurovou skvrnu šířící se po krajině, jak morová rána před patnácti dekádami kontinentem Ranugou. „Jakoby zaujímal nějaký vzorec…“ ztratil se přísežníkův hlas. Popadl velemága Tinuvialla za hábit a táhl jej ještě hloub do tkaniny bytí, pod síně i chodby magického světa. Táhl Tinuvialla do lidmi neprozkoumané říše zázraků.
Tinuviall, unášen nelidskou Chytačovou silou, se prodíral skrze hustou slupku síně. Chytač s tím evidentně neměl problémy, ale velemág, seč mocnější než valná většina jeho vrstevníků, se sotva hýbal – jen Chytač ho táhl dál. Bez něj by se sem ani nedostal.
Pak, jako mávnutím kouzelného proutku, síň zmizela a nesourodná dvojice se ocitla ve špinavě žlutém prostranství, protkaném množstvím kamenných říms, mostů a pilířů, na nichž se válela odporná hnědá mlha. Ta stékala z omšelého kamene dolů, do volného prostoru. Sem tam se mlhou probleskla postava, někdy velká, jindy malá, lidem podobná i nepodobná, ale vždy dost daleko, aby se nemuseli obávat konfliktu. Párkrát jim nad hlavami prolétla obří okřídlená monstra, vedle nichž vypadala i velryba jako malé nemluvně.
Přímo před jejich zraky, jen pár yardů vzdálený, stál vysoký tvor s černo-zlatou hřívou a jantarovýma očima. Nonšalantně se opíral o jednu z kamenných větví mostu, na němž všichni stáli, ruce poklidně založená na hrudi.
Chytač se zastavil a to tak prudce, že do něj velemág, překvapený tím pohybem, narazil. Přísežníka z rovnováhy však nevyvedl – na hladkém serpentinu stál pevně.
Postava se prohnula v zádech a odlepila od výběžku. Pomalým, až nepřirozeně kočičím krokem plným ladnosti se vydal dvojici v ústrety. Tinuviall jej poznal až na poslední chvíli. Na hrudi, těsně pod srdcem měl vyšitou okřídlenou stvůru – která v čelistech svírala svůj ocas – krvavě rudé barvy, obtočenou okolo osmicípé hvězdy se zlatým okem ve svém středu. Znak Sukkub, nejnebezpečnější bezpečnostní složky Říše. A ten muž před ním nemohl být nikdo jiný, než sám Mistr Sukkub, nejsmrtonosnější muž – a možná i osoba – v celém Altanském pozdním impériu.
Asasín se uklonil: „Světlo nad vašimi hlavami, mistři.“ Chvíli ticha vyplnil Tinuviall úklonou – Chytač se ani nepohnul.
„Potěšení zcela na mé straně, co se tohoto setkání týče,“ usmál se na přísežníka – Tinuviall si povšiml, že jeho podivná pleť se nevrásní, ani když mluví, nebo se usmívá. „A vás také rád poznávám, říšský velemágu Elvire Tinuvialle.“ Znovu úklona. „Abych nebyl nezdvořilý,“ zněl dál jeho sytý, melodický hlas, „musím se taktéž představit… Mé jméno jest Aenszgúhelem.“
Chytač se napřímil, v očích divoký oheň.
Mistr Sukkub se od nich otočil, trochu popošel a zase se zastavil. Stál čelem k purpurové skvrně. „Víte co to je?“ Ani nemusel ukazovat, nebyl tu nikdo slabomyslný.
Aniž počkal na jakoukoli odpověď, která by beztak nepřišla, pokračoval.
„Je to ka, duše, a to ne ledajaká. Ne, nepřerušujte mě, pane!“ zarazil Chytačova slova zvednutou paží – ani se neotočil. „Je to duše jistého bal-salskama, který v sobě má však příliš mnoho čisté krve. K jeho vlastní škodě – nebo štěstí.“
Tinuviall nechápal. Proč to tak roztahoval?
„Ten bal-salskam se jmenuje Šluk a je to významný meč Safírové gardy. Velel záboru Ranugy před šedesáti lety, osobně zabil Nalského chána a se angažoval do vyšetřování Alhesarensfjordského masakru.“
Tinuviall začínal chápat Mistrovu taktiku – kdyby se nedali zlákat tím, kdo je, chtěl je ještě zlákat do sítě hrdinství pohřešovaného. A na starého přísežníka nejspíš pletl ještě nějakou síť způsobů, jak ho zmanipulovat. Velemág takové troufalosti skoro nechtěl věřit.
„A navíc, bylo potvrzeno, že Šluk se vydal směrem k Alhesarensfjordu z jednoho důvodu – přivést pomoc pro své společníky.“
Teď zbystřil i Tinuviall. Šlukovými společníky nemohli být jiní, než přeživší masakru.
„Společníky,“ naklonil Chytač hlavu na stranu.
Asasín s andělsky krásnou tváří prostou výrazu přistoupil ještě blíž, dýchal přísežníkovi vzduch od jeho úst. Naklonil se k němu, oči upřené kdovíkam a něco Chytačovi zašeptal. Zapůsobilo to jako mocné mágovo zaklínadlo – přísežníkovi mimické svaly sebou zacukaly a ustálily se mezi překvapením a nevírou. Na chvíli.
„Jsme tvými dlužníky, mistře,“ uklonil se Aenszgúhelemovi a otočil na velemága, němého svědka precedentu dvou z nejmocnějších mužů Říše. Přísežník si mága pečlivě prohlížel, jakoby hledal něco, co za to století společné práce ustavičně přehlížel.
„To neříkejte dvakrát, držiteli duší!“ zasmál se hlas zvonivý jak křišťálové zvonky z Ikku, svatého Města zvonů. Po muži ani památky, snad se vypařil.
Tinuviall si připadal jako pěšec na poli té nejúžasnější drápkové hry – pomáhal jednomu z Otců zakladatelů přísežníků, radil nejvyššímu meči Říše v otázkách boje a střetl se s vůbec prvním Občanem Altanského pozdního impéria, asasínem Aenszgúhelem, o němž kolovalo tolik legend, že se stával pomalu spíše mytickou postavou starých časů, kdy se děly zázraky, než nynějším postrachem.
Co bude dál? Setká se se samotnou císařovnou? A co ta zvláštní narážka na Chytačovy duše? Co to mělo znamenat?
„Mistře Tinuvialle,“ začal pomalu Chytač, „jste jeden z mála lidí, kterým jsem se naučil věřit. Důvěřuji vám s takovou jistotou, že bych vám svěřil i své duše.“
Mág byl zmaten, zase zaznělo duše… A zároveň byl potěšen, ač se snažil stále se tvářit netečně, jakoby se bavili o počasí, jednotlivých sekvencích nahodilých zvratů přírody.
„Ale události se proti nám spikly v nevídaném intervalu – neznámý útočník zničí Alhesarensfjord, posledních pár živých uteče do největší bouře za posledních několik dekád a krajinou se zase volně linou vůně Okraelu, sám nejlíp víte, co je Okreal zač.“
Tinuvialla zamrazilo – věděli o jeho tajemství!
„A navíc se vyskytl další problém; nedaleko odtud umírá jeden z nejvíce vyznamenávaných Občanů Říše, známý pod jménem Šluk. Jediný bal-salskam ve službách Altanu.“ Chytač mluvil rychle, spěchal. „My ho musíme najít! A víte proč?“
Mág, zmaten jeho slovy, jež nezapadaly do kontextu jejich obvyklých dialogů a frází, zavrtěl hlavou. „Nevím..“
„Šluk ví, kde jsou ostatní přeživší!“
Chytač se tvářil nadmíru potěšeně.
###
Tma. Jen černočerná tma, ničím nenarušovaná, celistvá a hustá. Plná. Matematicky dokonalá. Dusila. Dávila se jí. Byla úplně všude.
Už nevěděla kdo, co je a jak se co stalo. Vlastně jediná, nač si stále její mysl byla schopná se rozpomenout, byla ruka. Ruka trčící z hromady bledých, promrzlých mrtvol, které jí nic neříkaly. Neměla ani ponětí, kde tu scenérii viděla, ani kdy to bylo. Držela se té vzpomínky jako topící se klády plovoucí řeky, jako jediné možné záchrany. Byla neplavec v moři tmy, na lodi z té jediné vzpomínky.
Ta temnota jí naplňovala, halila její prázdnou duši a vhazovala jí do tváře falešné démony a fantomy, kteří se neustále rodili a zmírali na troskách duchovní obrany kolem její zhroucené mysli. Do nosu se jí dral kyselý pach zvratků a nasládlá vůně hniloby, uší jí rvalo démonické, disharmonické kvílení, doplněné andělským chórem, opěvující její hrůzami ovinutý život, jež vedla. Prsty si, z čirého zoufalství, přejela přes tvář – a mít oči a ústa, oboje by otevřela překvapením. Z hrdla by se jí bývalo bylo vydralo srdceryvné zakvílení, prosycené panikou a strachem. Z očí by se jí valily potoky slz – ale nic z toho se nestalo, hlavu měla, krom uší a nosu, úplně hladkou, bez vrásek a důkazech bývalé existence očí a úst.
Ale viděla – vždyť kolem sebe zřela temnotu! Musela vidět! Strach!
Tak kde mám oči?
Strach! Hrůza!
„Íííí!!!“ zaječelo cosi tmou.
Otevřela oči…
Neotevřela!
… zamrkala…
Nezamrkala!
… a viděla tvář… tváře…
Masky!
… bledá tvář posetá mapou jizev…
Boží tvář!
… kulatá tvář s velkýma očima, rudolící…
Ďábelská tvář!
… slova.
„Íííí!!!“ zakvílelo to něco znovu a zaniklo to, se stejnou razancí, s jakou se to zrodilo. Temnota zmizela a nahradil ji rozpitý obraz s příliš rozostřenými detaily, světlo… příliš světla. Moc ostré.
„Akchále! Akchále en-nom!“ trhal jí uši nový hlas – byl hrubý, přicházel z dálky. Připadal jí tlumený, jakoby se prodíral skrz vodní hladinu.
Kaprál Senjom, zcela mimo sebe a omámená, se šťastně usmála – nebo si to myslela. Pak jí temnota znovu pohltila.
###
„Žije,“ zavrčel šťastně Chytač a pohladil kaprála po tváři – promodralé chladem.
„Ale je na tom špatně… A támhleten,“ ukázal na kováře, „už to bude mít za chvíli za sebou…“
Tinuviall ho neposlouchal – od seržanta Grommesgjurna přeběhl k Trönemu, aby i jej vyrval ze spárů smrti. Sníh mu pod nohama křupal. Do všech vpouštěl veškerou svou moc, kterou dokázal z Alest vyrvat, doufaje, že se mu podaří zachránit aspoň pár odvážných hrdinů. Pro kováře už nemohl nic dělat – strýček Kukla si jej už přebral, uvítal ho ve své říši a už jen čekal, až jeho tělo vychládne, aby se zmocnil celé jeho duše, ka.
Jeho orientace byla spíš na bojová a spletitá kouzla, propojení ničivé síly Enres s brutalitou a hrubostí Striká, někdy i plíživostí Venual a ohnivých hadů Nilisaler, než primitivního užívání Alest, která nevyžadovala ani náležitou sílu, ani vlohy – jen trochu koncentrace a sílu vůle; čehož měl obojeho dost. Anebo to potřebovalo jak sílu, tak vlohy, jen on nebyl léčitel a používal stezku jinak, než měl… Ihned něco takového pustil z hlavy – hlavně že léčil.
Chapadla Alest pronikala kůží a brněním, hadry a kožešinami jakoby tam vůbec nebyly, zavrtávala se skrze póry kůže do těl, nehledě na cestu, přímo ke zranění. Tkala kolem sebe novou kůži, splétala svaly, přetvářela kosti a sešívala šlachy, zahřívala těla tam, kde bylo potřeba. Byla ve své primitivnosti až morbidní, způsobovala agónie nesnesitelné bolesti, vyrývala hluboké brázdy do srdcí léčených, nebrala ohledy na jejich citlivé duše. Léčila jen těla.
Zápornou stranu krutého a neuváženého ždímání moci Alest si Tinuviall neuvědomoval – považoval chodbu spíš za pozůstatek síní, než novodobou stezku, kde každá kapka moci znamená zásadní vychýlení křehké rovnováhy. Bral a nedával. Ale byl příliš mocný, než aby mu to mohla stezka vrátit přímo.
###
Tinuviall na sebe byl pyšný. Z osmi na smrtelném loži jich zachránil sedm – jen kovář byl nakloněn strýčkovi natolik, že už ani Alest nedokázala jeho rozhodnutí zvrátit. Vyhrál život – ale pro chlapce.
Teď pozoroval Chytače, jak sedí u Senjom a něco nad ní zaříká. Slovům nerozuměl, ale ani nemusel; kouzlo byla myšlenka, vnucená silou vůle magické chodbě – či chodbám. Slova mohla pomáhat při koncentraci, dodávat odvahu, nebo reinkarnovat paměť, jinak nic.
Kaprál dýchala s to zhluboka a pravidelně, ale nic nenasvědčovalo, že by chtěla probrat ze čtyř zvonění dlouhého spánku, v němž přetrvávala.
Snad si jen potřebuje odpočinout.
Pak otevřela oči. Usmála se na Chytače a zase se propadla do sladkého obětí bezvědomí. Velemág z toho byl trochu v šoku. Zavrtěl zmateně hlavou a šel zpátky k seržantovi.
###
Chytač cítil jejich utrpení, ale nemohl jim nijak pomoct. Museli si to vytrpět, aby mohli být vyléčeni. Vytušil Tinuviallovu neschopnost vůči Alest a pokusil se zkrotit bolest, která se do mučených těl vracela, jako zpětný úder znásilňované stezky. Všechnu bolest se pokusil absorbovat do sebe, stát se katalyzátorem vzteku oné magické entity, ale ani on nedokázal všechno pojmout – seč byl proti bolesti za ta milénia imunní.
Jasná slunce jasně blyštila na zledovatělém sněhu a oslepovala. Bylo jim jedno, zda oči přísežníka, které viděly už tolik zázraků, že si to ani nepamatoval, nebo oči mága, který na vlastní oči viděl Okreal, nebo desítky párů očí několik set yardů daleko – hladových očí vlčích.
Chytačovi se hlavou honily myšlenky, vrtala mu v ní asasínova slova, jeho postoj a tajné zprávy, které mu, ať skryté v pouhém vyprávění, přímo v konverzaci, či mezi slovy předal. Aenszgúhelem byl nějakým způsobem vypovězen z materiální roviny. Šluk věděl jak, možná u toho i byl přítomen. To mohlo být zcela zásadní pro chod celé Říše – bez svého osobního asasína byla císařovna zcela bezmocná.
Šluka našli, jak leží uprostřed pustých plání, bezvládného, by byl mrtvý. Chytač měl za to, že moc daleko od Věčné řeky nebyl. Tinuviall jej naplnil mocí Alest – kdyby tolik léčivé síly vlil do kohokoli jiného, bával by jej spálil na škvarek. Ale Šluk byl stále na pokraji smrti.
Chytač si s tím marně lámal hlavu.
###
Temnou jeskyní na ostrově Bezmoc se neslo drnčivé napětí. Vzduchem se linul zápach hniloby. Ale žádné zvuky, jen naprosté ticho. Náhodný přihlížející - kdyby se objevil takový blázen, jež by dobrovolně vkročil na půdu Bezmoci – by si v kamenném dómu připadal osamocený. Cítil by pouze puch mrtvol, neviděl by nic, než černočernou tmu, jak za noci bez měsíců. Ale osamocený by nebyl.
Cosi v jeskyni bylo. To cosi se pohybovalo, přesunovalo.
Ticho narušil skřípavý zvuk železa třeného o další plech a kámen. Někdo sestupoval do temné sluje. Tmu prořízl jeden jediný paprsek matného světla a zakusoval se do ní jak hladem vysílený drak. Zastavil se, až dosáhl protější stěny jeskynního dómu. Světlo temnotu však nijak neředilo, nenaznačovalo, co, nebo kde, to cosi je.
Z místa, odkud světlo vycházelo se vynořila malá shrbená postava. Neměla na sobě nic železného, nebo se na ní aspoň nic kovově nelesklo. Ve vysoce zvednuté ruce roztřeseně držela mohutný kahan.
„Pane?“ zaskřehotala tiše a naklonila se do jeskyně.
Ticho.
Hrbáč hlasitě sípal, snad měl poruchu dýchání.
Ticho se protahovalo, i sípot pomalu utichal, jakoby by předtím jen lapal po dechu.
„Ano, otroku?“ ozvalo se po nekonečně po nekonečně dlouhé chvíli. Atmosféra zhoustla a hrbáč začal zase sípat.
Lapavě vydechl: „Mal-Shaera ner-Vastuquare. Přišel“
Zavrčení, napůl sykot, napůl jekot, čehosi se zařízlo do hrbáčova mozku jak zubatý nůž a otrok se v tichosti zhroutil v bolestech k chladné a netečné zemi. Kroutil se po kamení v křečích, otevíral ústa, jakoby chtěl řvát v agónii, ale nic než sípot z něj nevycházelo. Onomu bláznovi, který by se na Bezmoc dostal, by se naskytl pohled, z něhož by slabším povahám bylo slabo u kolen.
Bolesti hrbáče spalovaly, trhaly jej na kousky, sžíraly jej. Přesto si nemohl ulevit jekotem. Pán mu to zakázal.
Zničehonic, tak jak přišly, bolesti i odešly, utekly ze zkrouceného hrbáčova těla jak zloděj vyrušený při činu.
„Přiveď ho, otroku!“ zavelelo cosi.
###
Vysoký muž v půlnočně černém hábitu vešel do jeskyně, záda rovná dle dvorské etikety. Dlouhé, sněhově bílé vlasy, volně rozpuštěné přes záda, lehce povlávaly, když šel po nerovné zemi. Kalně mléčné oči bez zorniček, nevypočitatelné, oči, v nichž se nedalo číst, slepě civěly přímo před sebe, nevidomé, přesto vidoucí víc než jiné.
Mal-Shaera ner-Vastuquare vešel do jeskyně. Nezastavoval. Prošel skrze paprsek světla, jako by to bylo záchytné lano, díky němuž mohl pokračovat v chůzi. Přímo ve středu dómu se zastavil. Stál zpříma, ani se nepohnul, ani hruď se mu nezvedala v dech.
Tak stál, nehybný jak stalaktit, jak další kamenný útvar jeskynního dómu, na tváři masku čiré lhostejnosti.
Uběhlo půl zvonění…
Pak druhé…
Ozval se suchý smích: „Tlaskám vaší trpělivosti, mistře Shaero!“
A věru, ozval se zvuk podobný pleskání dlaní.
Mal-Shaera ner-Vastuquare neznatelně naklonil hlavu. Šeptavým a jemným, skoro neslyšitelným hlasem odpověděl: „Pane Bezmoci, znáte důvod mé návštěvy.“
Mal-Shaera ner-Vastuquare, seč mluvil, držel na tvářích stále ten prázdný výraz, k němuž se ten hlas, prostý jakékoli emoce, zcela hodil, jak muž k ženě.
„Důvod možná, podnět nikoli.“
„Vskutku? Takže jste již byl spraven, co se stalo.“
„Jinak tomu ani být nemůže. Přijměte mou upřímnou soustrast.“
Rozhovor byl až komicky snový – nehybný mal-Shaera pohyboval pouze mimickými svaly okolo úst a odpovídala mu stejně netečná… tma.
„Ale proč jste navštívil náš pohostinný ostrov? Je to zcela proti logice rozboru celé situace.“
„Nu, v to lehká odpověď – jste jeden z mála podezřelých, které Říše pojala, že jste agresorem, jež zničil Alhesarensfjord. A to včetně obyvatel tohoto malebného ostrova.“
Odpovědí mu byl smích.
„Já jsem podezřelý? Cožpak má sestra oslepla? Cožpak se jí zkalil zrak jak tobě, mágu?“ zavylo cosi ze tmy – ale spíš to znělo pobaveně, než rozzuřeně. Mág měl nad čím přemýšlet.
„Popíráš tedy svou vinu?“ Mágův hlas, ač byl uražen, nenabyl jiné intonace. Ale zakolísal. Nebyl si úplně jistý. Ale ten záblesk trval jen okamžik.
„Pak tedy věz, že ani já, ani tvá sestra Sandrila jsme zrak neztratili… Nejsme bezmocní, ani netrpíme beznadějí a nejsme v mocí bázně!“
S těmi slovy se mág rozplynul. Pán Bezmoci, ostrova sousedícího s Beznadějí a Bázní, dostal něco k přemýšlení. Mág mu toho poskytl dost.
###
Hlad se stravoval. Čas ubíhal, neměli však možnost jej nějak měřit. Stále nenašli nikoho, kdo by jevil alespoň základní známky života – všude jen spálené a roztrhané skořápky dřívějších životů.
Kdysi mohutný muž, teď jen kost a kůže; brnění na míru mu sklouzávalo po vystouplých kostech, nesedělo mu a zbraně, zrezivělé a neopečovávané strádaly v pochvách. Na tváři zničené brutální ranou se mu vytvořila strupovitá mapa, mezery mezi špinavou krví zaplněné prachem a popelem, vytvářeje tak chmurnou masku, důkaz hrůz, které se staly. Prázdný oční důlek upíral k temným oblakům, jediné oko přikryté víčkem, jak štítem. Po tváři se mu koulela osamocená slza. Tenké bledé rty se sevřely, levá část sebou cukala, jak se servané mimické svaly snažili o symetrickou funkci dle protilehlých svalů – bez úspěchu.
Oblaka se utvářela do nereálných tvarů, dávaje tak průchod lidské představivosti – nebo lidským nočním můrám. Déšť ještě nepřišel, jakoby se i matka příroda štítila té černé rány na své kůži, Alhesarensfjordu.
Po boku té lidské trosky se krčila malá dívka, snad šestnáct let jí mohl být. Kdysi krásné rysy, tak oblé a plné, nahradil strach a neutuchající únava a hlad.
Prudký vítr rozvířil usazené haldy popela a mraky jej vyhazoval do vzduchu, až nebylo vidět na krok. Jediná upomínka na dřívější slávu byla korouhvička, vytepaná do hlavy řvoucího ještěra. Skvrny rzi na kovovém povrchu dávno překryly původní barvu i zelenkavou měděnku. Korouhvička se otočila, rezavá osa pištěla, jak jí vítr vnucoval svou všemocnou vůli, nutil jí pohyb, ať už chtěla či nikoli.
Vysoký zvuk vibroval, drnčel vzduchem. V dálce se zvedal kouř. Zvuk bortící ho se zdiva a další oblaka popela.
Muž se rozkašlal, zachytil jej divoký záchvat kašle, zlomil se v pase a dávil se – po bradě mu tekla stužka rubínové krve z popraskané strupovité rány. Držel se za břicho a vyvrhoval slepence krve a hlenů.
Dívka jej pozorovala s odevzdáním vypovídajícím o dlouhé zkušenosti. Stále plakala. Jídlo nenašli už několik dní, jen se zoufale motali.
„Asgrime?“
Únavou sotva promluvila, její hlas zanikl ve skučícím větru.
Voják ji přes dávení a vítr neslyšel, ale i kdyby bylo ticho a oni stáli proti sobě, stejně by jí nezaregistroval – už několik desetidnů žil ve vlastním světě, jež překypoval zradou. Vše viděl pokřiveně, v úplně jiném světle – město bylo stále celé, všude dav lidí. Byl šťastný, přestože už dlouho umíral.
Viděl svět jinak…
###
Ano, pojďme se podívat, jaké myšlenky se valí z kopců a vyvýšenin vojákovy poničené mysli, v těch spirálách čirého zoufalství, kam ani mlha pochyb o sobě samém nedosáhne. Pojďme se podívat, nakouknout, lehce pohladit, vědomí toho muže, jež přežil všechny ty hrůzy. A milí návštěvníci, pozor! Nehladit příliš! Jinak se může stát, že vás jeho bolest pohltí. Tak tedy otevřeme oči a hle!
###
Asgrim šel po žulovém chodníku rozhlížel se po nízkých, mohutných domech Alehesarensfjordu a přemítal, proč se cítí tak prázdný. Všichni měli na tvářích prázdné masky lhostejnosti, procházeli jako duchové.
Ale těžkou hlavu si nedělal, ona tíha nebyla nijak nepříjemná. Díval se do nebe, viděl slunce a mraky. Po obloze letělo hejno divokých kachen – u fjordu měly hnízdiště.
Přiběhl k němu malý chlapec, oděný do hadrů – dítě ulice. Obličej plný ďolíčků po neštovicích, na levé tváři mateřské znaménko veliké jak zlatý říšský ořízek. Chlapec si ho prohlížel vodovýma očima barvy ranugské bažiny – bažiny plné úcty.
„Vy ste voják?“
Hlas měl na někoho tak mladého strašně chraptivý, nakřáplý chraplák, tak často slyšitelný u závislých na opiu.
Asgrim se na něj podíval, snažíc se o milý úsměv. Ale nešlo to.
„Jo, to sem kluku.“
Úcta v těch malých korálcích vyrostla do nebeských výšin.
„Já taky chci být vojákem!“ A vypjal hrdě hruď. Tvářil se důležitě.
Asgrim byl překvapen. „Vojákem?“ Zamyslel se.
„Nechtěj bejt vojákem. Voják je zoufalec bez nadějí. Bez budoucnosti.“
„Ale já chci bojovat! Chci šířit císařovninu vůli! Chci šířit víru v Boha!“
Asgrim zavrtěl hlavou.
„Rači se nauč číst, psát a počítat.“
„Ne! Říše potřebuje meče a ne brky!“
Asgrim se odmlčel. V chlapcových očích viděl sebeklamný triumf.
I dítě mlže mít pravdu, jakoby říkaly.
Chlapec se rozplynul, jako mlha v jarní den…
…Asgrim se procházel Alhesarensfjordem, žulový chodník mu pod nohama utíkal. Vzduch čistý jak severní ledovec, jak srdce pany – dýchal se snadno, proudil skrz mohutný, skobovitý nos, přes hrtan do plic. A pak kyslík, ten zdroj všeho života, přímo do těla.
Šel lehce, jakoby jej nic netížilo. Necítil brnění, tíhu světa. Připadal si lehký. Rozběhl se.
Jeden dlouhý krok, odraz. Prolétl vzduchem. Dopadl na druhou nohu, přikrčení těla. Další odraz. Utíkal, jak nikdy v životě.
Prohnal se Oranžskou promenádou. Z počátku cítil každý náraz, každý kámen na cestě, ale postupně nohy znecitlivěly. Bylo to, jakoby skákal po obláčcích, přese vzduchové polštářky.
Žulový chodník se postupně ztrácel, jako sníh na slunci a nahrazovalo jej lepivé bláto, sem tam vymozaikované občasnými kameny. Přesto necítil potřebu nějak zpomalovat. Vždyť se mu nemohlo nic stát. Byl ve městě, který už skoro dekádu považoval za svůj domov. Znal každý jeho kout. Věděl, že cesta, jíž se ubírá, končí v krčmě U salamandra, nejvyhlášenějším hostinci celého severu. Srdci celé severské ekonomiky.
Běžel. Zrychloval. Svět se rozmazal do nevzhledné šmouhy, detaily se stavily do jednolitého celku, ničím nenarušovaného. Vlasu mu vlály kolem hlavy, pleskaly v poryvech rozvířeného divokého vzduchu. Jeden jediný zvuk, vysoký ječící hlas větru, zastiňoval vše ostatní; od pokřikování babek, přes jekot dětí až po kvílení žebráků ve škarpách. Ten jeden zvuk převyšoval všechno, jak císař plebejce.
Před očima měl jen jedno – krčmu U salamandra, velký kamenný dům s doškovanou střechou a břidlicovými okny v těžkých bukových rámech. Velké dveře s vystouplými bronzovými pyramidkami, usazené vysoko nad úrovní ulice, spojené s okolním světem jen dvanácti hrubými schody, potroušenými holubími exkrementy jak nějaké zvláštní druh mramoru. Blížil se k nim.
A pak už byl u schodů. Stál před nimi. Lehce oddychoval, po dlouhém běhu skrze celý Alhesarensfjord jej nic nebolelo, neměl hlad a žízeň cítil jen pramalou, hruď se mu zvedala pravidelně, jakoby se jen procházel.
Ostýchal se na první schod stoupnout, jakoby to byly šaty pany a jeho noha špinavá prasečí hnáta. Něco, podivný pocit, mu bránilo vejít do krčmy. Temná předtucha. Neměl rád temné předtuchy.
S vypětím všech sil udělal jeden, první krok. Připadal si, jakoby snad šel medem. Žádný z procházejících si jeho počínání nevšímal, všichni k němu byli neteční. Napnul mohutnou muskulaturu, vypracovanou za ta léta u armády. Dýchal zhluboka. Na brunátné tváři mu perlil pot, jímž celá záda měl již promáčená. Bylo mu hrozné horko, jakoby nebylo pod bodem mrazu a nevydechoval obláčky páry, ale teplo jako na jihu Altanu, kde muži chodili v sukních.
Noha, obutá ve vysoké kožené botě pobité ocelovými pásky dosedla na rozdrolenou plochu druhého schodu. Na severu vzácný pískovec pod okovy jeho bot skřípal, drtil se. Asgrim se zastavil a předklonil, dlaně opřené o kolena.
Když se dostatečně vydýchal, narovnal shrbená záda a zahleděl se na dveře. Přidřepl, kolena a lehké kovově-kožené brnění zakřupala a zaskřípala, unavená zimou a léty. Prudce, jak jen mohl, se odrazil.
Letěl. Chvíli. Přímo vpřed, jak orel, jenž si letí pro sněžného zajíce. Ale během mžiku začal znovu padat. Zem jej přitahovala neskutečnou silou, jakoby nebyla schopna unést takovou urážku, jako byl let člověka.
Dopadl na levé koleno, překulil se, bokem narazil do hrany schodu nad sebou a nahrnul se na něj, veden pouze silou pohybu a vlastní váhy. Zvedl se na kolena – klečel na sedmém schodě a fuňel. Pot z něj tekl silou veletoku Ibu, nejdelší řeky světa. Pomalu otočil hlavu, ještě zamotanou z nepravděpodobného skoku. Nad sebou měl ještě pět schodů – ale už byl v koncích. Třásl se námahou, neschopen ani vstát.
Paži mu sevřela čísi ruka se silou havíře a bez námahy jej vytáhla na osmý schod. Asgrim znovu vzhlédl, zhroucený u vysokých měkkých bot cizince. Usmívala se na něj mladá snědá tvář orámovaná černobílými vlasy. Mladík mu podal ruku. Asgrim ji přijal rád.
Exotický muž nebyl vyšší než podsaditý Asgrim, ale byl mnohem útlejší; přesto vojáka v brnění zvedl aniž by se zatřásl. Asgrim se zamyslel, co tak cizokrajný muž pohledává na drsném severu. Tipoval ho na jižana; sandiho nebo alta. V duchu se modlil, ať není sandi, a obzvlášť ne čistokrevný – ti byli až moc pyšní na své rodné řemeslo: úkladné vraždění jiných lidí.
Asgrim muži kývl na povděk. Najednou mu připadaly schody úplně normální. Zase měl ten zvláštní pocit nesmírném lehkosti. Zkusmo vykročil vzhůru…
A šlo to!
„Je zajímavé,“ promluvil kdosi, „jaké zábrany si člověk klade do cesty, že?“
Asgrim se otočil po hlase – a zase mu zrak spočinul na exotické tváři cizince. Ten se už neusmíval. Tvářil se zcela vážně. V trojúhelníkové tváři jasně vynikaly lehce zešikmené smaragdové oči. Asgrim si povzdechl – narazil na čistého sandiho. Noční můra většiny normálních lidí, životní sen každého říšského asasína. Ale Asgrim byl voják. Snad mu to pomůže…
„Vaši poznámku můj chabý vojenský mozek, naneštěstí, nepobral,“ navázal na své úvahy konverzačním tónem a pokusil se o slušnou mluvu – jak ho to v mládí naučili u otcova dvora.
Mladý sandi pokrčil rameny: „Tady venku je zima. Co kdybychom to probrali vevnitř, v dosahu tepla krbu a místní speciality, medoviny?“ Zase mu přes tvář přelétl úsměv,plachý jak jarní motýl relna.
Asgrim nic nenamítal – každý voják si rád nechá zaplatit pití, zvlášť u Salamandra, kam se v konečném důsledku přece jen vydal se napít… Tak proč nevyužít situace? Proč se nenapít za cizí říšský ořízek stříbrného lva?
„Proč ne, příteli?“ přeskočil, snadno, poslední tři schody a prudkým trhnutím, vycházejícím z dlouholeté praxe, otevřel těžké dveře do zakouřeného prostoru putyky U salamandra. Sandi se zase usmál a ladným skokem, jímž Asgrimovi připomněl lední kočku, přeskočil čtyři schody, jež jej od vojáka dělily. Dopadl lehce, tiše. Jako asasín. Jako sandi. Asgrimovi, ač byl na zimu a chlad zvyklí, se přes tělo převalila vlna husí kůže, jež jím otřásla. Skok mu připomněl, s kým má tu čest.
Mladík vešel dovnitř, aniž by se na vojáka ohlédl. Tento projev bezmezné sebedůvěry Asgrimem otřásl. Muž musel poznat, z jakého oddílu pochází – Safírová garda byla známa i v Pětiměstí. Zvlášť v Pětiměstí – Safírová garda tento kontinent pro Altanské pozdní impérium dobyla během tří let… Stačilo jen rozdrtit odpor v jednom každém ze Svatých měst a kontinent se zhroutil v chaosu. Císařovna tak jasně ukázala, jak důležité bylo pro válečníky z Pětiměstí vedení jak vojenské, spravované naiem Shulem-alb-Sekqurou, ale také vedení duchovní. Poražení a zavraždění svatých mužů al-Sevtské víry, aleků, rozdrtilo celý kontinent. A právě Safírová garda tohoto úspěchu dosáhla.
Asgrim, zcela zahloubán v myšlenkách na písečné země Pětiměstí, vešel do krčmy.
###
Asasín prošel zakouřeným prostorem krčmy jako letitý štamgast. Prodral se mezi postavami, postávajícími v prostoru jak voda, nikdo si jej nevšiml, jen výčepní. Asgrim mladíka následoval, jen se mu nedařilo být tak nenápadný – davem se prodíral lokty a rameny. Neměl problém cizince sledovat; nějakým způsobem věděl, že si vybere jeho oblíbený stůl pod schodištěm do horního patra.
Jeden ze známých se k němu otočil, když mu omylem uštědřil ránu loktem mezi lopatky. Asgrim čekal od trudovitého rybáře hlasitý protest a následnou provokaci ke rvačce, jak skončila většina rybářových konfliktů. Ale nestalo se tak. Asgrim se na chvíli zastavil, rybáře si prohlédl, ale ten mu věnoval jen prázdný pohled, který procházel skrz něj a pak se zpátky otočil k pivu, co měl před sebou.
Překvapený a lehce otřesený voják se od seveřana otočil zpět na cestu, kterou si s cizincem vztyčili. Nebo ji vztyčil mladý vrah? Přistihl se, že mu na tom nezáleží.
Konec cesty skrze krčmu dumal nad povahou toho precedentu.
Došel k velkému dubovému stolu, pokrytém kolečky od přelitých pohárů a korbelů a usedl si na lavici pod schodištěm – na místo, kde sedával už sedm let. Asasín seděl naproti němu a zrovna si objednával u mladé číšnice Sevjergy. Mladá dívka z cizokrajného sandiho nemohla oči spustit, vpíjela pohled jeho smaragdových očí do svých, ořechově hnědých. Na lících jí vyskočil ruměnec, Sevjerga sklopila pohled do země.
„Děvče!“
Asgrim se na Sevjergu podíval, přejel ji pátravým pohledem. Dívka se zarděla – sice byla na chlípné pohledy, a někdy i něco navíc, zvyklá, ale voják se nedíval chtivě. Snad zaujatý, ale oplzlý pohled nebyl.
Asgrima dívka něčím přitáhla. Z počátku jej nenapadlo co, přece jen, Sevjergu vídal už spoustu let, ale nijak jej nepřitahovala. Až teď… Najednou věděl, co ho k dívce přitahovalo – jen ona a saldi se chovali jako normální lidé. Zbytek připomínal duchy, vzpomínky, bezduchá těla.
Sevjerga se na Asgrima otočila, v tváři vepsané překvapení. Ještě jí nikdy neoslovil takto… neosobně. Vždycky k ní byl milý, říkal Sevi, a ne děvče.
„Ano, strýčku?“ Vždycky mu říkala strýčku.
Zadíval se jí přímo do očí – ty jeho byly nějak podivně ustarané, hluboké a smutné. A překvapené, plné zděšení.
„Já- “ Najednou Asgrim nevěděl, co říct. Všechno, co mu plulo myslí mu najednou připadalo povrchní, povýšené, hloupé a prázdné.
Zavrtěl hlavou, cítil na sobě sandiho upřené oči. „Nic, promiň Sevi. Jsem jen unavený…“
Sevjerga se blaženě usmála, konečně spokojená s Asgrimovým chováním. Tohle byl její strýček. Otočila se a odcupitala k baru.
Asgrim ustal uprostřed vrtění hlavou a upřel pohled na sandiho. Ten jej lhostejně oplácel, opřený o desku lavice za zády. Ruce složené na hrudi sebou lehce cukly, jak se kolem nich prohnal silně páchnoucí štamgast. Ale minul je a narazil do zdi. Po chvíli jej vyvedl Fjengar, obtloustlý eunuch, zaměstnaný u Salamandra už od příjezdu Safírové gardy – a vyvedl jej nepříliš jemně.
Ten pohyb upoutal vojákovu pozornost. Vypadalo to, že sandi je schopný vraždit i mimovolně, zcela z instinktu. Asgrima to vyděsilo.
Přiběhla k nim usměvavá Sevjerga se džbánem medoviny a dvěma keramickými kalichy. Postavila jim na stůl a hojně nalila do každého poháru zlatavé tekutiny. Džbán položila na stůl – ani kapku nepromarnila. Otočila se na odchod. Ale než odešla, tak se otočila a zamávala jim. Asgrim jí odpověděl stejnou mincí, sandi se s úsměvem uklonil. Sevjerga zrudla a utekla k dalšímu zákazníkovi, který se jí domáhal.
Asgrim a sandi se na sebe dívali, ani jeden se medoviny, tak lákavě vystavená na stole, nedotkl. Asgrimovi se sbíhaly sliny, ale udržel se a díval se na mladíka. Vytrvale. Bez mrkání. A sandi se rozhodně nezahanbil. Ani on nemrkal, dokonce se mu ani panenky nepohnuly, nelidsky pevné, tvrdé.
„Jsem to ale nevychovanec…“ zamračil se mladík najednou a překlonil se, pohled však stále zavrtaný do Asgrima.
„Nepředstavil jsem se,“ dodal, když Asgrim nereagoval.
„Mé jméno je el-Džhebru er-Džhaku ibn ez-Džhebrál,“ a znovu se uklonil, ještě hloub, než Sevjergi. Uhnul pohledem. Asgrim sáhl po medovině. Pohár v ruce se zarazil na cestě k ústům – rty skryté jak bezedná propast v hustém lesním podrostu plnovousu.
Pokynul sandimu: „Já se jmenuju Asgrim Djorg, syn Frihliho Djorga.“ Nijak nedoufal, že jméno jeho šlechtického otčíma nějak zapůsobí. Ale chtěl to zkusit. Nijak mu to nemohlo ublížit.
El-Džhebru se usmál a kývl. Vztáhl ruku ke kalichu. Zvedl jej, jak bývá zvykem, a úsměv se mu na tváři ještě rozšířil. Medoviny upíjel pravidelnými doušky, až kalich vyprázdnil. Asgrim jej napodobil. Hodil do sebe medovinu, poválel ji na jazyku a spolkl. Cítil oheň, který mu proudil útrobami. A znova. A znova. Dokud nebyla keramická nádoba prázdná. Příjemně to hřálo.
Se znaleckým zamlaskáním číši položil na desku stolu. Dvě kapky tekutiny stékaly Asgrimovi do plnovousu, několik dalších se střetlo s ohlazeným dřevem stolu a vykroužily kolem sebe další mokrý kruh. Jizvy po spoustě jiných takových kruhů hyzdily těžká prkna stolu. Vlastně všech. Patřily k atmosféře. Patřily neodmyslitelně k Salamandrovi.
„Tak,“ začal Asgrim, uvolněný dobrou medovinou, „mohl bys mi teda vysvětlit, cos mi to řekl na tom schodišti.“ Předklonil se, opřel lokty o stůl a díval na el-Džhebru, který právě pokládal kalich. Položil jej pomalu, jemně, jakoby byl příliš křehký na obvyklé zacházení. Pak se na Asgrima podíval, prohrábl si mohutnou hřívu. Nahnul záda, aby byly jeho oči v úrovni Asgrimových, taky byl předkloněný.
„Toto místo je pouze ve vaší hlavě.“
Asgrim se mu chtěl vysmát, chtěl jeho slova popřít. Chtěl sandiho označit za lháře. Za podvodníka. Zavrčel vzteky – asasínova slova byla příliš výstižná, příliš mu ukazovala, že má muž pravdu. Když si jeho slova rozkousal, rozdrtil až na jejich samotné jádro, na podstatu jejich prvotního významu. Prozkoumal situaci z nového úhlu pohledu – z toho asasínova. Pravda byla hořká.
„Co se děje? Kdo vlastně seš?“ Asgrimovi se často nestávalo, aby měl z něčeho strach. Ale s Grommesgjurnem a Onyxem se stále ještě počítali mezi prvotní obyvatele severu, jejich předci tady žili už staletí, od vzniku Altanského pozdního impéria. Jen oni vzdávali hold tajemným a primitivním starým bohům severského panteonu, především Sjördu, Otci všech, Chodci mezi dušemi a Tulákovy na pláních s moudrostí věků. I k němu se teď Asgrim modlil, aby nebyl svět, v němž se nacházel nějakou jeho noční můrou. Z uchvácení duše jej zalil panický strach.
„Tohle není jen váš svět,“ pravil asasín, jakoby mu četl myšlenky. „Tohle je místo ztracených duší, místo, kam chodí duše, jež odvrhla těla, poničená. Ztrhaná. Opuštěná.“
Asgrim se otřásl.
„Vaše tělo muselo utrpět nějakou krutou újmu,“ pokračoval tiše el-Džhebru, „a vaše duše, vaše ka uprchla sem, na místo, kde se mažou rozdíly, do bezpečného úkrytu.“
Sandi se přitáhl ještě blíž, až se skoro dotýkali nosy.
„Všichni, které tady vidíš, jsou duše, jimž těla zemřela. Jsou prázdní. Duchové. Vzpomínky. Ale podívej se na mě, na sebe, nebo na tu překrásnou číšnici. Jsme živí. Máme emoce, reagujeme na podněty okolí. Vnímáme. Naše těla ještě žijí, chápete?“
Asgrim chápal, ač nechtěl. Hnusilo se mu, co se s ním stalo. Ale nemohl s tím nic dělat… Nebo ano?
„Co-“ Dál se nedostal. El-Džhebru mu usekl slova v hrdle, ruku zvednutou, o čích ostří.
„Vaše tělo žije, stále vnímá. Proto se pro vás chování materiálie tohoto světa někdy mění, stává se nelogickým. Ale návrat pro vás není uzavřený… Můžete se vrátit.“
„A co Sev? Co ty?“ Zděšením se Asgrim skoro neovládl. Nechtěl malou Sev ztratit.
„Já už se o, Sev se jmenuje?, postarám, nemějte strach. Moje tělo leží hned vedle jejího.“
Asgrimovi se před očima odehrál nespočet scén, po nichž jejich těla skončila vedle sebe… Zavrtěl hlavou, aby si ji vyčistil. Musel se soustředit, co mu ta nebezpečná bestie říká.
Poslouchal, sem tam se zamračil, když se mu něco nelíbilo, občas se mu skrze hustý porost tváře prodral lesk zubů, jak se usmál, a jednou se hospodou nesl jeho hromový smích. Mladý sandijský asasín el-Džhebru er-Džhaku ibn ez-Džhebrál vyprávěl, popisoval a radil, až šla Asgrimovi hlava kolem. Ale snažil se soustředit, musel. Některé asasínovy rady, které mu kladl na srdce, mu připadaly příliš odporné, kruté nebo nesmyslné, přec neprotestoval. Všechno si pamatoval, ukládal do mysli…
Chytl kamenivový džbán a nalil – sobě i el-Džhebrovi. Ten s úsměvem uchopil kalich mezi dlouhé prsty a připil Asgrimovi na úspěch. Asgrim, jemuž začal být mladý asasín sympatický, se zplna hrdal zasmál a třískl svým kalichem do sandiho, na štěstí, kterého bude potřebovat víc než svou dávku.
Napili se, vychutnávali si zlatavý mok, hřející u srdce i na duši.
„V Alhesarensfjordu,“ zamumlal na pozdrav Asgrim a otočil se, odcházeje ze Salamandra pryč. Za zády zaslechl smích, tichý jak zurčení horského potůčku. Prodral se davem, mrtvým davem, ke dveřím, na vzduch. Stál na schodech, díval se na skotačící mraky, na zářící slunce, jedno velké, druhé malé, přesto obě stejně jasná. V pohledu se oddával přírodě, vzduchu,ledovému, čistému a ostrému, z úst a nosu mu odletovaly obláčky páry, jak z tlamy draka. Rozpažil ruce, prsty roztáhlé ve vějíři, tvář nastavenou větru a oči zavřené, v koutcích slzy. Šeptal si jména, místa, vzpomínky, události. Celý svůj život. Propouštěl si jej mezi prsty, jako pramínek vody, jako záplavu vlasů. Nezúčastněně si jej prohlížel, zcela lhostejný k zážitkům, které znovu opakoval, které mu znovu drásaly srdce, otevíraly staré rány, v nichž pak pálily jak sůl. Viděl války, umírající přátele, zrady, intriky. Viděl, jak často se stával loutkou, ovládanou mistrem loutkářem, nehledícím na své malé, bezvýznamné loutky. Viděl se, jak bojuje. Bil se jako rek, pobil zástupy a houfy nepřátel – své i Říše. Ale něco tomu chybělo, zapálení, zoufalství, ta touha, která vyvyšovala reky nad obyčejné vrahy. Plamen chtíče, hlad po krvi, se v něm probudil až v Alhesarensfjordu, v Poslední, kdy zachraňoval malou rekrutku před spáry otrockých bezduchých, kdy měl konečně důvod. Důvod vraždit.
Svět se začal vlnit, tetelit, rozpouštět. Ale Asgrim to neviděl, víčka halila oči jak pohřební rubáš. Dál pozoroval svůj život. Mnohdy se zhrozil nad svou krutostí, jindy se usmál nad naivitou, kterou světu ukazoval. Viděl okamžiky pěkné, po nichž se mu celý život stýskalo, okamžiky hrozivé, na něž se snažil zapomenout, okamžiky trapné, jimž se smál. Viděl celý svůj život. Od narození… až po teď.
Svět zmizel.
Asgrim vycítil změnu polohy – vznášel se ve vzduchu, ve volném prostoru. Ale oči neotevřel. Snad strach ze sandiho vyprávění mu to nedovolil. Dál bezohledně pitval svou minulost, jako amatérský patolog kuchající oběť zaživa. Stejnou bolest si tím způsoboval. Před očima mu jeden vetij podřízl kamaráda. Krumpáč krvácel, chraptěl, dusil se vlastní krví, oči zeširoka vykulené, prolezlé strachem jak mrtvola červy. Křečovitě sebou cukal, ale vetij ho držel pevně. Asgrim nemohl nic udělat. Jen bezmocně přihlížet. Proud horké krve byl natolik silný, že pokropil i Asgrima. Bobtnal v něm vztek, chladná hrouda, která se zahřívala. Byla to nová emoce, která se v něm poprvé tak mocně vynořila. Od dětství ji nepamatoval, netrpěl jí. Až teď. Plivl do vetijova plochého obličeje, ztmavlého životem na kruté poušti. Vetij se zatvářil zaraženě, překvapení se mu rozlilo po tváři – od hlenu až do mozku. Ale to už bylo pozdě. Asgrim, vrčíc a řvouc, k němu přiskočil a silnou ranou mu zarazil tulwar do hrudi. Těžká zbraň prorazila hradbu kostí, pronikla skrz plíci, srdce, zastavila jej a zády pronikla ven, vrhaje kapky tmavé krve kolem sebe. Asgrim mu řval do očí, zatímco z nich unikal život. Zeskelnatěly, pozbyly lesku, přesto Asgrim s výlevy emocí nepřestával. Krumpáč, jeho starý přítel, už nechroptěl. Asgrim si to uvědomil příliš pozdě. Nemohl mu popřát šťastnou cestu po Věčné řece. Nestihl…
Grommesgjurne, jeho nový kapitán, se probíjel houfem ranugských divochů, lhostejný, tichý a smrtící. Jeho velký obouruční meč poletoval skrz těla, zbroj i štíty, nehledící na záplavy krve, jež za sebou zanechával. Dva kroky za ním se držel obří Tröne, kalekanský mnich-válečník, Zpovědnický bratr čisté vůle. Smrtelný, ale divoký zabiják. Dvě malé sekery vířily v pavučině ran, odrážely, zasahovaly, zabíjely. Bez slitování. Tröne byl ještě vražednější než Grommesgjurne – Zpovědníka brutální zabíjení pohanů bavilo, byl to jeho životní cíl. Tuhle rozrazil ranou hlavu i s bronzovou helmou, támhle zase rozerval jednomu staříkovi útroby hákem na rubu sekery – zachytily se na něm střeva. Táhl je silou ven, nevšímaje si staříkova zmučeného skučení. Mladá žena, snad jeho příbuzná, snad jen další ruka pohanské armády vlhká z toho hekání, po Zpovědníkovy skočila, v ruce krátký rezivý meč. Aniž by se k němu přiblížila, hlava jí slétla z ramen, meč z ruky a ruka od těla. Nakonec jí zády vyjela úzká čepel. Tělo se prohnulo. Pak jej nějaká síla odmrštila do zástupu natěšených chudáků. Na místě dívky se vynořila vysmátá Senjom, šupinový hauberk pokrytý krví, z níž byla jen troška její. V každé ruce jednu dlouhou čepel znovu odtančila mezi spodinu vyslanou na jatka. Nedaleko Asgrima bojoval Onyx, kladivo se jen míhalo, zanechávaje za sebou rubínový ohon. Domlácené a mnohokrát spravované brnění ze vzájemně se překrývajících plátků oceli a kůže právě zastavilo náhodnou ránu, která prošla pod Onyxovým krytem. Slabá ruka, která palci vedla, byla hned rozdrcena hlavou kladiva, posléze i hlava a trup. V zarostlé tváři se mu uhnízdil ponurý úsměv, který se s každým zabitím rozšiřoval, až se meč zubil od ucha k uchu. Vzduchem, vlhkým a těžkým, létaly šípy ranugských pohanů, ale povětšinou dopadaly na jejich vlastní, než aby trefily nepočetné safírogardce. Čtyři ruce Safírové gardy – osm set veteránů v poli, vedené čtyřmi kapitány, Grommesgjurnem, Luskem, Brafrem a Bílomyškou, na než dohlížel meč celého tažení, Onyx. Čtyři ruce Safírové gardy právě masakrovaly pětinásobnou přesilu divokých pohanů z Ranugy, jediného nekolonizovaného kontinentu v blízkosti Altasnkého pozdního impéria. Ranuga bylo úzamí bez jakékoli územní správy, kontinent rozdrobený mezi neustále se hašteřicí kmenové vůdce, neschopné se dohodnout ani na společném vůdci, natož na společné obraně. A tak je Altanské pozdní impérium drtilo pod tvrdým podpatkem své silné vůle. Asgrim sám drtil a sekal těla, bušil do pohanů velkou sekerou, odsekával údy, hlavy, rozsekával torza, vyvrhoval vnitřnosti. Vrážel do nich ocelí pobitým štítem, rozdíral jim kůži hroty, ničil tváře nabroušenou ranou. Odrazil krutou ránu vysokého mladíka, oděného do koženého brnění, hlavu zakrytou kroužkovou kapucí, ve tváři odhodlaný výraz. Asgrim mu prorazil kryt, ostří sekery mu zaryl mezi brnění na krku…
Svět se vlnil, vzdouval se, měnil. Nabyl na ostrosti. Místo pevných a usazených domů se všude válely trosky, prach, popel. Místo tváře měl jen masku, odlitou bolestí a krví, jeden oční důlek prázdný. Vše jej bolelo. Špatně dýchal…
###
Dívka pozorovala změnu v Asgrimově zničené tváři s výrazem nedůvěry. Považoval to jen za další záchvat, otřes jeho poničené duše, sotva vnímající své tělo. Ale s nadcházejícími nádechy a výdechy zjišťovala, že tohle není jen další zacukání. Tohle bylo… prozření.
Asgrim se k ní otočil, oko zavřené. Pak ho otevřel, doširoka otevřené, vystrašené. A pak promluvil.
„Kde sme? Co – ne. To ne. Promiň, malá.“
Hlas mu chraptěl, při každém slově se mu z tváře slupovaly strupy a vytékala z nově otevřených ran bledá a řídká krev. Vystouplé kosti, jak na něm řádil hlad, jasně vyčuhovaly a napínaly kůži k prsknutí. Pokud ne až za tu tenkou hranici. Bílé záblesky na levé líci mluvily za vše.
Rekrut, malá, nebo jak jí kdo zrovna říkal, se zalykala. Nevěděla, co říct. Slzy se jí draly do vysušených očí, krk, již tak stáhlý suchem, se stáhl ještě víc, rozpaky. Usmála se, tenké, popraskané rty se roztáhly, zuby se rozzářily. Aniž věděla, co dělá, vrhla se na Asgrima a zmáčkla jej v motýlím obětí. Zářila. A Asgrim taky. Seč to bolelo, mimika se mu zavlnila v pokusu o úsměv. V oku se mu leskla osamocená slza, stékala po ztvrdlé krustě, až zmizela v posledních přeživších vousech. Asgrim rychle zamrkal.
###
V té odporné mlze, kde život znamená míň než jedno zoufalé nadechnutí, stála nehybně jedna malá, lidská postava. Vlastně ne lidská, promiňte pozorovateli jeho mylný úsudek. Ona postava je totiž člověku sice podobná, ale krom té tělesné, bezcenné, skořápky nemá s pouhým člověkem společné zhola nic. Kůže černější než bezměsíčná noc se leskne, jakoby natřená olejem, vlasy stejné barvy protkané zlatými hady, jež odrážejí i to nejskromnější světlo a oči… Ach, ty oči! Bezedné díry, kde i čas ztrácí svou pravou hodnotu, kde je mu z tváře strhnuta pokrytecká maska všehomíra, absolutní nadvlády nad životem. V těch očích si jsou rovni všichni – bohové i kněží, králové i otroci. Nejsou to lidské oči. To ani ve snu (nebo snad noční můře? přemýšlí náhodný pozorovatel). V těch očích je tolik lidskosti, co ji v sobě má obyčejný říční valoun. Lidstvo vnímá jen jako jeden z mnoha faktorů, jeden z elementů okolního světa, přesto jen však jako něco, co před chvílí nebylo a za okamžik ani nebude.
Postava (snad muž?) se opírá o jeden pilíř vyrůstající ze špinavě břidlicového mostu. Kolem nohou jí víří řídká blátivá mlha, ale kvůli takovým okrajovým nedůležitostem se muži nechce nechat zraku klesat. Raději své nelidské, prázdné a bezedné oči upírá někam do neznáma, někam, kde ani onen čas není, kde ztrácí svou moc. On ale v divoké říši Chaosu není čas dvakrát vítaným hostem, a tak se tady ani moc nezdržuje. Vlastně sem zavítá jen se smrtelníky… Třeba jako před několika přesypy. Ale i tehdy byl slabý, oslabený nesmrtelností těch smrtelníků… Lehký úsměv, vydolovaný až z hlubin mysli toho muže mu přeletí rychlostí snášejícího se sokola přes andělsky krásnou tvář, mizíc po chvíli někam do neznáma, ztracený, nehledaný. Jak kurvino panenství, jak srdce vraha.
Ruce zkřížené na hrudi se pohnou, svěsí se kolem těla, na dosah dvěma tesákům s překrásně zdobenými jílci. Nonšalantnost a odznak na hrudi poukazují, že obvykle by dál stál opřený o pilíř, oči i zavřené. Ale tady byl v samém srdci Chaosu, Ssarre´kai´Irna, jeho nechutného strýce, na místě, kde i ti nejslabší byli smrtelně nebezpeční a ti nejsilnější za svých dob pokořovali bohy, nutili je klekat na kolena, dřít, otročit. Což vlastně dělala i postava s erbem Sukkub na hrudi. Jen ne tak přímo. Jen bohy jednoduše vraždila.
Z husté mlhy něco zavřeštělo. Mužem to moc nehnulo – tady něco vřeštělo neustále. Strachy, hrůzou, bolestí nebo jen tak, protože jiný způsob verbální komunikace mu, tu, známý nebyl. Tohle byl předsmrtný výkřik, plný agonie. Marnosti. To sice taky nebylo nijak zvláštní. Tady, na místě Chaosu, čiré absence Řádu, a to jakéhokoli, se neustále válčilo, vraždilo a ničilo, kradlo duše, jen aby byly zase navráceny zpět, do Chaosu, do jeho říše. Ale proti zvyku bylo, aby se duše… ztratila. Aby byla pozřena úplně. Aenszgúhelem, mistr Sukkub, D´inniste Ultor, žnec bohů se otřásl. Nebál se, ten pocit už pro něj byl tak ztracený, že nedokázal proniknout pevnou slupkou, kterou kolem sebe za ta milénia vytvořil. Ale byl nervózní, cítil nesmírnou moc nového návštěvníka Propasti (ano, to je ta říše Chaosu). Tiše přemítal, který z prvobohů zavítal do svého rodného lůna.
Mlha se rozvířila a před asasínem vyšel muž. Postava vysoká skoro sedm stop, sněhobílé vlasy rozprostřené za zády jako vějíř, na tváři ebenová smaltovaná maska pokrytá přelévajícími se runami… Aenszgúhelem, ten postrach bohů, poklekl na bahnitý most, mlha jej zahalila po ramena. Hlavu sklonil, oči pokorně vpálené do země, do vrásčitého povrchu mostu, pozorně si prohlížeje každou puklinku, skulinku, každou rýhu i výstupek. Hlavně se nedívat příchozímu do průzorů!
Vstaň, zasyčelo cosi v asasínově hlavě. Nelidská postava se setkala s postavou, vedle níž vypadali živě i mrtví. Přec mluvil telepaticky, znělo to suše, bezvýrazně, mrtvě. A ledově.
„Děkuji otče.“
Aenszgúhelem se poklonil.
Jeho otec (Ano, zní to divně, pravda? Ale i starý – ba přímo prastarý! – Ultor jako byl Aenszgúhelem musel mít rodiče. Avšak jak musel být starý otec muže, jež pamatoval stovky stovek stovek let? Brr… otřásám se, já, náhodný pozorovatel.) mu jen pokynul, nenápadně, jak zatřepetání motýlích křídel.
Jsi ti uvězněný, můj poslední synu. Stalo se to, co stalo se? Muž stál deset stop od asasína – jeho posledního syna – a nijak se nehrnul se přiblížit. Co to vypovídalo o jeho lásce, o jeho citech? Nic. Byl v něm jen prach…
„Ano, otče… Znáš můj záměr. Nepřekvapilo tě to.“
Ne.
Aenszgúhelem se nehýbal. Trochu ho zarazila otcova nemluvnost. Už milénia jej neviděl. Zapomněl, jak se typický Ultor vyjadřuje, chová, přemýšlí. Během staletí mezi lidmi změkl. Právě dostal možnost se napravit. Chytne příležitost za ocas?
„Otče, mého záměru jsi znalý. Co bys mě, svému poslednímu synovi na tomto světě, poradil?“
Pravda, byl to odvážný, snad až pošetile nebezpečný, tah, žádat tak otevřeně, tak neultorsky, někoho o pomoc. Zvlášť svého otce.
Podívej se mi do očí.
Prastarý asasín se domníval, že si nepamatuje co to strach je. Domníval se mylně. Zvedl zrak, snažíc se potlačit třas těla.
Ty oči byly hluboké, hlubší než vesmírná temnota a ještě temnější. Pak se jejich barva přelila do hutné fialové… Naplnil je smutek tak mrazivý, že asasína zabolely kosti… A pak se barva znovu změnila, náhle jak se otáčí vítr na moři – teď zářili jedovatou zelení. Ta barva se vžírala do asasínova mozku, plnila ho bezdůvodnou agresivitou… Ty oči zářili čirým šílenstvím.
Aenszgúhelem najednou pochopil, jakou pomoc mu otec poskytl.
Padl před ním na kolena a děkoval. Ale znovu se mu do tváře nepodíval.
Klečel tam, v prachu, bahně a špíně, jak nejobyčejnější otrok. Nepatrně vzhlédl…
… a jeho otec nikde. Zprvu se asasína zmáhal vztek.
Ale co by měl on, pouhý D´inniste Ultor, vytýkat samotnému Aenrillarisovi, druhému Synu noci?
Vstal, oprášil se a zrakem, jež prohlédl předivem světa stejně lehce jako okenní tabulí, se rozhlížel po vhodné loutce.
###
Ranním vzduchem plným štiplavé soli z pobřeží se neslo vzdálené dunění válečného rohu – pán mobilizoval lid. Nikdo se neodvážel nepřijít, takový měli z pána strach. Davy se linuly z měst, vsí i jeskyň, chudí i bohatí, zdraví i mrzáci. Všichni přišli poslechnout vůli svého pána.
Na Bezmoci panoval ve vší, ostrovu tak časté, tichosti čilý ruch. Chystala se válka.
###
Přísežník klečel vedle své svěřenkyně, již zabalil do vlastního pláště – její ledové tělo stále hrozilo nepřijmout ozdravnou magii Abest. Kaprál se zavrtěla a vytrhla tak Chytače z hlubokého hloubání nad malichernými maličkostmi. Byl to její první pohyb, co upadla do bezvědomí. Od promodralých rtů jí unikaly obláčky páry, víčka se chvěla v horečce, která ženu zachvátila.
Chytač to považoval za ironii hodnou Propasti – vyléčili ji z podchlazení, jen aby jim zemřela na horečku. A co hůř, horečkou zmítané tělo vyvrhovalo léčivý dotyk Abest jako by to byl jed. Tinuviall si nevěděl rady a přísežník, prvně po několika dekádách, taky. Snad je Senjom dost silná.
„Pane!“
Chytač se otočil. Velemág poskakoval vedle seržanta, mával rukama a tvářil se u vytržení, tvář zkřivenou v úžasu.
Přísežník se zvedl, přičemž z něj opadala tenká, navátá sněhová vrstva. Chlad jej netrápil, byl ho plný. Jeden, dva, tři kroky po křupajícím bělostném povrchu a byl u velemága. Shlédl na seržanta, v Říši tak legendárního. Překvapením taktéž málem vykřikl – muž měl otevřené oči, nemrkal, neslzel. Pohled sjížděl okolím, na velemága Tinuvialla, přes přísežníka Chytače až k zavátým vrchům – k tělům zbytku jeho oddílu. Oči planuly zoufalou touhou po pomstě, přetékaly nenávistí. Fanatický lesk, až chorobně jasný, vystrašil i přísežníka, jež přežil celá tisíciletí ve službě Říše a viděl mnohé divy a hrůzy.
„Co mu je, pane?“
„Nevím. Snad je jen poblouzněný…“ Oba věděli, že si Chytač lže do kapsy. Oba věděli, že se v Alhesarensfjordu něco stalo.
„Doufejme,“ přistoupil na hru velemág. „Neměli bychom s ním nějak… ehm… komunikovat? Nezdá se mi- “
Přestal. Nemělo cenu přísežníka o něčem přemlouvat. Ale měl ještě jeden trumf.
„Ten kalekanský mnich je taky vzhůru.“
###
Kalekanský mnich řádu Zpovědnických bratří čisté vůle Tröne Osvold zíral do nebe. Bylo nádherné – celé bledě modré, jak ty z nejsvětlejších pomněnek, sem tam narušené bělostí krásně tvarovaných mraků, tak elegantních a ladných. Jak labutě, jež migrují za teplem…
Myslí se mu loudaly myšlenky, všechny příliš pomalé, než aby je vnímal. Musel se dívat na nebe, aby mu neuteklo. Bylo tak krásné…
Malý baculatý mužík s chmýřím (nebo že by snad vlasy?) na hlavě mu vlepil políček. Viděl ho dobře – zacláněl mu před oblohou.
Proč zavazí? Vždyť nevidím na oblohu! Uhni! Vypadni! Vlez do Kuklovy mastný prdele! Já chci svoje nebe!
Druhý políček. Ten bolel víc. Zamrkal. Po tváři mu stekla slza – na citlivé pokožce, rozdrážděné políčky, to pálilo.
Zavrčel.
Mužík se usmíval ještě víc, snad se i smál… Ano, on se smál! Ten drzý, malý muž se směšným chocholem na hlavě se mu smál! Zato zemře! Zemře pomalou, bolestivou smrtí…
Mnicha pohltila tma. Zavřel oči.
###
Grogoth, nejvyšší meč altanské divize Safírové gardy se mračil. Jeden ze štábních mágů mu donesl vzkaz ze severní části tulské pláně, území zcela mimo civilizaci. Vzkaz jej mátl. Byl od Tinuvialla, velemága, který mu byl přidělen před třiceti lety, když začínal jako meč při ranugském záboru. Ale ten pitomec neměl dvě stě mil od trosek města co dělat. Měl být tady a hledat stopy, podle nichž se měl nejvyšší meč vydat na cestu pomsty.
A teď ho ten blázen čarodějnická žádá o pomoc.
Nejvyšší meč seděl na kavalci ve stanu prosyceném pachem potu a piva, jediný stolek zaskládaný mapami a rozbory, statistikami o stavu zásob, výši polní pokladny, stavech bojeschopných a raněných. V rohu se, na dřevěném sluhovy, leskl bronzový hauberk, vedle něj položený meč ve staré, oprýskané a mnohokrát spravované dřevěné pochvě. Nejvyšší meč byl skromný muž, zakládal si na dobré pověsti a ne nablýskaném brnění. Záleželo mu na svých vojácích, staral se o ně pečlivě, jak milující matka o děti. Každé úmrtí – od nejmladšího rekruta až po staré veterány – ho bolelo. Jeho silná vojenská povinnost jej usměrňovala. Bránila mu ve spoustě rozhodnutí. Ale vojáci ho milovali. Bojovali jako žádní jiní.
Armáda mu byla rodinou, kterou dávno ztratil…
Seržanta Grommesgjurna, kaprála Senjom, léčitele Dereia, mnicha-válečníka Tröneho a těžkooděnce Asgrima a další z toho oddílu si pamatoval ještě zamlada, začínali spolu. Zrekrutovali je ve stejném městě, stejný náborčí je vzal. A teď mu ten velemág oznámí, že umírají…
###
„Seržante Filo, zvolejte 7., 8., 9. a 12. pěší oddíl sedmé legie a běžte za kapitánem Křupem, aby z nich vybral vhodnou pátrací skupinu, který vás bude doprovázet na okružním průzkumu pánve. Přesné údaje vám dá Kartograf.“
„Ano, pane!“ zasalutoval seržant – jen věk a neurčitý původ mu zabraňovaly skákat po příčkách vojenské hierarchie. Jeho výkonnost se měřila dle staroříšských standardů – jež i v téhle úžasně účinné a pevné armádě dostál málokdo – do kategorie nadprůměrná. To znamenalo, že se na něj mohl nejvyšší meč v čemkoli spolehnout.
Mladík odešel do větrem zmítané krajiny, až za ním vlál plášť, jak nějaká podivná křídla. Zem bičoval prudký déšť, v tomhle období tak nezvyklý – spíš mělo sněžit. Ale vlahý vánek z jihu určoval jiné záměry, než sněhové blizardy.
Nejradši by s pátrací skupinou jel taky, ale povinnosti jej vázaly v příliš těsné kazajce. Měl na starosti šest legií vojáků, o něž se musel starat dnem i nocí. Seč mu bylo po ruce šest mečů (jeden každý přímý velitel jedné legie), potřebovali i oni rozkazy, dle nichž by měli své svěřence řídit.
Dosedl na kavalec, před vstupem se ozval rachot. Nemusel zvedat hlavu vloženou do dlaní, aby poznal, že se před chlopní mění stráž. Jeho osobní garda byli veteráni, profesionálové. O žádnou se neprosil, ale po prvním tuctu atentátu na jeho osobu se zčistajasna objevila skupina kupy zabijáků, kteří o sobě prohlašovali, že jej budou chránit. Bylo to už několik let.
„Pane?“ zařval před stanem kdosi. Už to, že jej stráž pustila, nejvyšší meč přesvědčilo o jeho postavení. Projít mohli jen meče.
„Vstupte.“
Vešla mladá žena v destičkovém tabardu, v podpažních pochvách dva krátké meče. Tmavá tvář se jí leskla v matném svitu olejového kahanu, ještě potemnělejší stínem vrhaným těžkou přílbou s čelním chráničem.
Sotva vstoupila, hned se uklonila, sklonila záda, rukou máchla těsně nad zemí, až se zavířil prach na ní usazený. Nejvyšší meč využil jen jedné výsady svého postavení – nechal si mágy chodby Nelypan vytáhnout vodu ze země, aby měl ve stanu sucho. I staré, domlácené brnění – mezi starými destičkami se leskly nové, jak se v zápalu boje ty staré drtily, lámaly a ztrácely – sotva zakrylo plnou postavu ženy.
Pak se meč narovnala, do celé své výšky šesti stop, a vypjala hruď, čímž ale jen zvýraznila již tak dost viditelné obliny. Meč si toho ale nevšímala – zasvětila život soužití s těmi nejtvrdšími a nejbezohlednějšími muži, kde slabost neměla místo. Ani jemná ženskost.
„Pohov.“
Meč se usmála a stáhla si přílbu z hlavy. Na záda se jí hned snesla záplava smolně černých vlasů, lapaje světlo jak drahé kameny. Valná většina armády bojovala za nejvyšší meč a císařovnu; zbytek bojoval pro ženu před nejvyšším mečem.
Dodržujíc veškeré etické a vojenské kodexy, co jich znala, stála, helmu v podpaží, vzpřímená, záda rovná. Dívala se nejvyššímu meči do očí – krásné, mandlově tvarované jantarové oči se vpíjely do starých, skoro unavených železité barvy nebe při bouři.
„Tak už si sedni, holka.“
Ticho přerušil jako první nejvyšší meč. Už to byl skoro rituál. Ani jeden ho nehodlal porušit.
Mladá žena si s tenkým úsměvem sedla, helmu si položila na kolena, opřela se o silnou podpěru a znovu se na nejvyšší meč zadívala – s obdivem.
„Co se stalo, že za mnou tak letíš?“ usmál se nejvyšší meč a úsměv mu zbrázdil už tak vráskami hluboce zvrásněný obličej. Jen lehce zředěnou tmou se zableskly zuby v úsměvu. V komunikaci s mečem si muž nebral skrupule – vlastně ji vychoval, dostal ji do oddílu před dvanácti lety a staral se o ní jako o vlastní. Byla to jediná žena, v jejíž přítomnosti se necítil spoutaný stovkami a stovkami etických nakázání.
„Další zpráva, tentokrát od A´Koliste… Přece víš, ne? Ten mág od devítky z Modrý, specialista na Venual.“ Zamyšleně se odmlčela, jakoby nevěděla co dál. Nejvyšší meč jí položil ruku na rameno, aby jí poskytl oporu. „Dostal nějakej signál, stejně těm jejich plkům nerozumim, kterej nějak chytil z těch ruin… Prej je tam pár přežívajících, ale skoro všichni stojí jednou nohou v Převozníkově bárce…“ Hlas se jí zlomil. Její armáda, 15. pravidelná armáda Altasnkého pozdního impéria, jež si jinak říkala Rudá, působila už před jejím pozvednutím do pozice meče na severu kontinentu a Alhesarensfjord se stal centrem veškerého ruchu, obchodního i ekonomického, který s sebou vždy armáda přinášela, snad na trvalo. Právě nejvyšší meč jí seznámil se seržantem Grommesgjurnem a jeho legendárním oddílem. Ten starý nevrlý voják hrubých způsobů jí zastával strýce, pokud považovala-li nejvyšší meč za otce. Jejich ztráty by ji bolela možná ještě víc než otce.
Vidina možné záchrany ještě posledních pár živých dostala nejvyšší meč na nohy. Během mžiku se soukal do brnění a tlumeným hlasem na svou holku vykřikoval rozkazy – nebo aspoň tak to slyšela meč, neboť popravdě jí nejvyšší meč o vše slušně žádal.
„Zmobilizuj celou 1. severní ruku Zelené – všech sedm oddílů – ať jsou připravení vyjít do Alhesarensfjordu! Připoj k nim i A´Kolisteho oddíl. Hlavně ať se Zelení a Modří neporvou! Musí je víst někdo rozumnej… Nasaď jim náhubek; dej jim za styčného kapitána toho z té tvé sedmé ruky… Černomyšku! Je to starej mazák, poradí si.“
Nejvyšší meč se musel nad nepodařeným krytím svého někdejšího kapitána pousmát – Černomyška byl ve skutečnosti roky pohřešovaný kapitán Bílomyška z legendární Železné brigády. Ale to malé tajemství si nechávali mezi sebou… Většinou totiž minulost probírali u ohně nad několika flaškama trojčatího rýžového vína nebo bečkou černého, těžkého suulského piva a po takových debatách si sotva pamatovali, kdo je jejich matka, natož jaké historky si navzájem podávali.
Konečně se hauberk podvolil nejvyššímu meči a sklouzl po těle – kov o sebe výmluvně cinkal. Rychle jej přepásal opaskem s mečem a usmál se na mladou ženu.
„Zvládneš to do zvonění, Rio?“
Kývla.
„Samozřejmě. Během deseti přesypů je tady budeš mít,“ usmála se oslnivě a nevyšší meč se horoucí lásce jejich obdivovatelů nedivil. Otočila se na podpatku a vyběhla ven do deště. V suchu navoskovaného stanu si ještě stihla nasadit helmu, aby jí nezmokly vlasy.
Nejvyšší meč se za ní ještě chvíli díval. Povzdech a sám vykročil do deště. V prošívanici mu bylo teple i ve studeném počasí a překrývající se bronzové šupinky hauberku nedovolily vodě dostat se mu na kůži. Jediné, s čím si dělal hlavu byla blátivá, nebo namrzlá, zem, na níž každé uklouznutí znamenalo velmi bolestivý pád. Aniž by vydal jakýkoli povel, shromáždila se kolem něj garda v semknutém, diamantovém útvaru. Někdo mu přes ramena přehodil těžký plášť. Zamumlal tichá slova díků a zahalil se do něj.
Vydali se na centrální shromáždiště – prostor mezi provizorním špitálem, bordelem a latrínami. Vlastně to ani centrální shromáždiště nebylo, ale jen tady dokázaly jednotlivé armády zapomenout na své spory a užít si všemusvolných kurev, bratrů špitálníků kalekanské církve, nebo polních léčitelů, či uvolnění křečovitého sevření svěračů, aniž by vyvolali všelijaký rozruch – především co se latrín týkalo. Altanské armády byly pečlivě pověřovány dodržováním hygienických pravidel – bylo všeobecně známo, že ve válce zemře víc vojáků na úplavici než na nepřátelská zranění.
###
Nejvyšší meč zašel na chvíli, jež plnilo čekání na vyplnění rozkazů, do bordelu. Nechtěl si zašpásovat, vlastně se armádou šířila fáma, že v boji přišel o svou chloubu a tak už nic nezmůže, ale hledal bordelmamá. Ta byla vždy důležitým zdrojem informací.
Našel ji hned v přízemí, za přepážkou pod schodištěm. Ve většině bordelů v Altanu byly bordelmamá vždy starší a zkušenější kurvy, o které už zájem nebyl. Ale ve zdejším bordelu nebylo nic, jak mělo být – hrubí vojáci se k damám chovali slušně, ke chlapcům taky a nad útlým věkem ženy, která celý podnik vedla už se nikdo nepozastavoval – bordelmamá Il´Ursa viděla za svůj život jen sedmnáct zimních období.
Oblečení z jemného saténu zašustilo, když se protáhla kolem přepážky a vydala se jim v ústrety pečlivým krokem zkušené tanečnice. Zářivě se usmívala, aniž by si na tváři narušila jemnou masku líčidel. Pečlivě vybělené zuby se jí leskly ve svitu lamp.
„Zdravím, nejvyšší meči!“ Vysmekla mu pukrle a gardy se ujalo uskupení mladých dívek v pečlivě upravených róbách tak, aby mladá těla zakrývala co možná nejméně, ale taky co nejsmyslněji – tak se divákům naskýtal pohled na mladá, krásou pučící těla jen náznakem.
„Co vás k nám přivádí?“
„Práce, má milá. Práce.“ Taky se usmál a dle etických pravidel, nebo spíš vlastního uvážení, jí pukrle oplatil hlubokou úklonou, smekání paží důmyslně promyšlené – uklonil se po staroříšsku.
„Práce?“ Na tváři falešný údiv. Byla velmi dobrou herečkou, přizpůsobivou a chápavou. „Tak to tedy musíme jít do soukromí, nemám pravdu?“
„Zcela jistě.“
Nabídl dívce rámě. Zavěsila se do něj a společně prošli salónkem až k potapetované stěně – vzor byl jednoduchý, prostý a o to krásnější. Zdejší bordel připomínal spíš luxusní klub než místo veřejného – nebo spíš veřejně-soukromého – smilstva.
Pečlivě upravené nehty na krásných dlouhých prstech cvakly o stěnu. Zvuk zněl dutě. Prsty Il´Ursy bez zaváhání našly jeden z mnoha ozdobných vyřezávaných ornamentů a zmáčkly jej. Všichni se dívaly stranou, jak jim to vnitřní hlas nakazoval – děvky z úcty ke své paní, vojáci kvůli soukromí nejvyššího meče. Ani jedna skupina nechtěla porušit soukromí svých nadřízených.
Zatímco se začali věnovat jedni druhým, nejvyšší meč a v něm zavěšená bordelmamá Il´Ursa vešli skrytými dveřmi do její soukromé pracovny.
###
Umně zařízený pokoj s vkusným nábytkem už nejvyšší meč navštívil mnohokrát. Ale pokaždé jej něco překvapilo – někdy nový obraz (pokaždé se jednalo o skvosty), někdy socha, jindy jen pouhá váza s květinami. Tak tomu bylo i tentokrát; z blankytně glazurované elegantní vázy se do vzduchu nesla vůně fialek. Odkud je Il´Ursa vzala bylo nejvyššímu meči záhadou.
„Posaď se,“ nabídla mu místo u stolku. Nikdy s ním nevyjednávala z pozice síly zpoza stolu, neboť jí připadal příliš důležitý. Nebo k němu jen cítila příliš silné pouto úcty a vděku.
Osobně mu nalila vína (kvalitní červené ze severního z Trojčat se silnou sladkou chutí) a posadila se do křesla naproti, číši v dokonale tvarované ruce.
Jako jedna z nejbohatších a nejinformovanějších osob v dalekém okolí mu mohla říct cokoli za jakoukoli cenu a dostat to. Ale jen nejvyššímu meči vděčila za svou existenci. A za mnohé další.
Donesla na stolek, povrch dokonale vyleštěný a hladký, malou misku garnátů.
„Nabídni si a vyklop to,“ usmála se na něj. Dobře znala jeho chutě.
Nejvyšší meč se vzal jedno malé tělíčko do ruky a začal si jej detailně prohlížet, jakoby hledal nějaký poklad. „Tohle není… veřejné. De o mě.“ Zachmuřil se, když tělíčko mezi prsty zlomil. Vložil si jej do úst a začal žvýkat.
Il´Ursa jej nechala mluvit, dobře věděla, že se jí musí otevřít, aby mu mohla pomoci. Upila vína, poválela jej na jazyku a vychutnávala si jeho sladkou chuť, takovou jemnou, jako kůže dítěte. Taky si vzala jednoho garnáta, jen mezi špičky prstů, aby se od něj neušpinila, a uchopila jej do zubů, doufaje, že si nerozmaže rtěnku. Tento rituál, běžný u všech jídel, absolvovala úspěšně.
„Pamatuješ si Groma? Toho velkýho zarostlýho hnusáka… A tu jeho bandu?“ Chvíli se odmlčel, aby se mohl pořádně nadechnout. Vína si ani nevšiml, díval se někam do stolu. Když bylo stále ticho, pokračoval. „Znal jsem je… Dlouho. Vlastně ani nevím jak dlouho, ale znali jsme se jako malý děcka. Víš, to oni způsobili todlencto všude kolem…“ Uchechtl se. „Celej jejich oddíl se teď ztratil někde v té ledové prdeli za fjordem… Nevím co mám dělat! Musím jim pomoct! Vlastně už sem vydal rozkazy… Ale co když je nenajdou?!“
Hlava se mu zhroutila do dlaní, pevné rysy se rozpily v unavenou tvář starého, poraženého muže. Il´Ursa se napila vína a zvedla se. Po tlustém koberci došla až za nejvyšší meč, tiše a ladně. Protáhla si prsty a naklonila nad mužova záda, satén jí obemkl tělo a jasně narýsoval jeho proporce. Začala vytíženému muži masírovat ztuhlé svaly, za ozvěny jeho přidušených stenů – mimo jiné byla Il´Ursa vyhlášená masérka.
On seděl, ona stála a masírovala a povídali si o všech možných zbytečnostech. Dalším z dívčiných nadání byla schopnost poslouchat; povídali si o počasí, o vojácích a strastech života, byť i z toho všeho dokázala vyčíst vše, co muže tížilo a ulevit mu pár slovy.
###
„Už je čas,“ usmála se Il´Ursa, pozoruje černé přesýpací hodiny se safírově modrým pískem.
Nejvyšší meč udiveně zvedl hlavu, najednou zase lehkou, prostou všech negativních vlivů soukromého života, a podíval se stejným směrem jako neobvyklá bordelmamá.
Taky se usmál, zvedaje se z pohodlného semišového křesílka.
„Ani nevím, jak bych ti měl poděkovat.“
Sklopil oči, pokořené a šťastné, ke koberci se sedmiměstským vzorem. Orientální obrazce tvořili bludiště pro lidskou fantasii, jež vytvářela v těch chaotických zákrutech obrazy, jež tvůrce ani nezamýšlel. Nejvyšší meč zrovna pozoroval rodící ženu v šatech a dvojici sokolů. Zamrkal a najednou z toho byl povoz plný sudů.
Z pozorování koberce jej vyrušil zvonivý smích, čirý jak nejsevernější ledovec, jak dokonalý diamant. Il´Ursa se smála a na dokonalé tváři se konečně objevily náznaky vrásek.
„Příteli,“ přerušila ten nádherný zvuk, jenž by záviděl leckterý ptáček zpěváček, „ty mi nemusíš nikdy děkovat! To já ti stále dlužím.“
Po krátké výměně názorů, po níž skončil nejvyšší meč na lopatkách a Il´Ursa s novým úsměvem na rtech, se muž zamračil a přes ruku si přehodil kabát; musel jít. Ještě než odešel se otočil a na bordelmamá se zeširoka zazubil.
###
Il´Ursa stála u stolku, halila se do teplého kabátku a zasněně pozorovala záda odcházejícího nejvyššího meče. Zima tady nebyla, sama se založila na tom, aby byl bordel vyhřívaný, ale přesto se jí přes kůži valil ledový pocit úzkosti. Její skromné nadání Inndeleas jí pomohlo nahlédnout do otevřené mysli toho ztrápeného muže, a to, co viděla, jí zděsilo. Netrápil se jen o životy starých přátel. Duši mu tížila tajemství, proroctví šílenců, které se snažil zachránit, vyřknuté sudby, šeptané důvěrnosti. Bál se i o jejich duše a duše všech, kteří se k nim dostanou.
Když muž odcházel, Il´Ursa za ním vrhla hodnotící pohled – záplava úcty a bázně.
Dveře, jen naivním hlupákem považované za tajné, se zavřely a pracovnou se rozlinulo jemné smaragdové světlo. Na stolku se štěpilo o dvě prázdné číše od vína.
###
O trochu sebejistější nejvyšší meč, jenž se nikdy nenechával oslovovat jménem, k němuž se vázalo až příliš moc historek, vzpomínek a zkušeností, vykročil z bordelu, za nějž by se nemuseli stydět ani na císařském dvoře na nerozlehlý plac ústředního shromáždiště; povrch pokrytý blátem a rozteklým sněhem. Začalo se oteplovat.
U špitálu se shromáždil menší dav rudé, modré a zelené barvy. Různorodá skupinka se přetlačovala, jakoby jim mezi nohama unikalo štěstí a oni jej chtěli chytit. V davu zanikla dokonce i ojedinělá postava meče Rii, její hlas však nikoli.
„Tak už se kurva postavte do řady, pitomci! Modrá sedmička se zařadí za Zelenou Dvojku! Hned, kurva!“
Nejvyšší meč se pousmál nad svérázností Riiných rozkazů – ale byl jediný. Dokonce i nevraživý vojáci se zalekli a hnali se splnit rozkazy toho krásného a nemilosrdného meče.
Stačilo pár přesypů a prostor se zahalil do rubáše vojenské strohosti – ticho, nikdo ani nedutal. Všichni se dívali vzorně na meč Riu, očekávaje další rozkazy. Ta s úsměvem na rtech přejížděla shromážděné oddíly, jež, přes obvyklou nevraživost, dokázaly zůstat pohromadě aspoň s náznakem nějakého řádu. Když spatřila nejvyšší meč, celá ztuhla. Krátké zasalutování a každý voják hned věděl, kdo za nimi stojí. Komu jinému by se tady tak asi měla ta krásná hrdá žena klanět?
Nikdo se neotočil – všichni do jednoho byli veteráni. Zvlášť proto je nejvyšší meč vybral, ačkoli si snažil namlouvat, že namátkou, měl tento krok jisté odůvodnění – těm mužům věřil celým srdcem.
Přešel malý plácek, jenž jej dělil od mužů, jež se hodlal vydat do spárů strýčka Kukly, jen aby se pokusili najít jeho ztracené přátele a pátral po jedné známé tváři, která nemohla zapadnout ani sem, mezi tváře zničené válkami, stářím i nemocemi, city a nebo prostě jen únavou. Stačil mu okamžik a muže našel.
V duchu se nad nadcházejícím divadlem usmál – prostě ho znal moc dobře, aby věděl, že příjme.
Ještě než udělal první krok, ucítil za sebou své všudypřítomné stíny. Zachvěl se – aspoň polovina z nich byla z Kalekanu a nejméně jednoho typoval na otce Zpovědníka z řádu Zpovědnických bratří čisté vůle. To znamenalo, že se může bát snad jen útoku Božího – lancknechti z Kalekanu se řadili k nejvýkonnějším profesionálním zabijákům Altanského pozdního impéria. A tohle byla elita i mezi těmi sochami bez duší.
Sem tam se ozval pozdrav – nejvyšší meč si připadal těmto mužům roven a jejich úcty a přátelství si vážil, takže s úsměvem na pozdravy odpovídal stejnou mincí – a snažil se vypadat trochu živě. Aspoň naději jim dlužil – ačkoli věděl, že leckterý z přítomných nemá nic než svou vlastní tvrdohlavou víru v lepší zítřek.
Zhluboka se nadechl, v duchu se připravuje na proslov.
###
Nejstarší vojáci celé Říše stáli v nedbalém pozoru a netečnýma očima pozorovali muže, jehož znali dlouhá léta v dobrém i špatném, válce i hledání války, jak jim vysvětluje, co se děje. Za roky strávené mezi mrtvolami, v hladu a bolesti, ztrátě i nenávisti přišli o většinu citů, ztratili svědomí, vůli. Vpřed už je hnala jen povinnost a oddanost k nejvyššímu meči.
Jedinou výjimkou byl shrbený voják, záda lesklá plíšky kovu, na hlavě kýblovou helmu. Tvář měl skrytou ve stínu, snad skrytou. Pozoroval nejvyšší meč se zájmem, možná i nadšením.
Ten mluvil, žádal je, aby mu pomohli. Krom hrbáče byli všichni lhostejní – záleželo jim jen na jejich oddílech, dalším přídělu jídla a troše klidného spaní bez přízraků minulosti – tváří všech, které zavraždili; tváří všech, které ztratili.
„Svět je zasraně hnusný místo – to víme všichni. Ale oni si to nezaslouží, chápete? Sou jak vy, sou to vojáci! A to ti nejlepší, jaký kdy Říše měla!“
Hrbáč se tiše zasmál, jen to v něm zachrčelo. Vnímal jemné nuance mužova hlasu, jak se snažil všechny přesvědčit – neboť sám si nebyl jistý. Zcela očividně lhal a s jistým záměrem. Jaký asi byl? prolétlo hrbáči hlavou, když jej pozoroval svýma oříškovýma očima zpoza stínu helmy.
Nejvyšší meč zaklonil hlavu: „Řekněte mi, vojáci, máte hlad? Máte se špatně? Ne! Tak je kurva najděte!“
Po tváři mu stékala osamělá slza, hned uniknuvší z ledového světa do říše vousů.
Hrbáč se usmál, když jeho záměr pochopil.
###
„Kdo je povede?“ zavrčel A´Kolist, když si nevraživě prohlížel skupinu pěti tuctů mrzutých veteránů bez výrazu.
Nejvyšší meč se suše usmál.
„Černomyško!“
A´Kolist se na něj zaraženě – vystrašeně – podíval, když uslyšel to odporné jméno. Dokonale vystihovalo povahu jeho vlastníka.
Z řady vystoupila shrbená postava, celá se v deštěm lámaném světle slunce leskla, jak se paprsky odrážely od pečlivě vyleštěných plátků zbroje a kulhavým krokem mrzáka se vydala přes krátký pás prázdného prostoru mezi vojáky a velitelem a mágem. Hrbáč se šklebil, v uhlově černé tváři zničené hlubokými jizvami a popáleninami se mísilo znechucení nad světem a lehká, ničím nezkalená úcta k nejvyššímu meče. Mága si nevšímal.
To, co by se dalo považovat za pokus o salutaci, vypadalo z dálky – i blízka – jen jako mírné sehnutí již tak křivých zad. Nejvyšší meč reagoval stejně, sklonil hlavu a poškrábal se na zátylku. Bylo to pokřivené, nedůstojné gesto ze strany obou zúčastněných.
Vojáci, přece jen se mezi nimi našlo pár nevolí stažených tváří, si něco zamumlali, ale ostré zaječení meče Rii je ihned umlčelo.
„On?!“
„Ano, Černomyška.“
Úpění mága se rozneslo mezi tichý dav vojáků a začalo se množit, jako termiti v prohnilé podlaze. Nezadrželo jej ani pronikavé řvaní meče, seč mu mohlo konkurovat a držet jej ve vztyčených mezích. Relativně.
Jen pár těch nejzkušenějších stálo stále rovně, jak latě, ale byli jako kameny v proudu divoké řeky – omílané, nadbytečné, přehlížené. Ostatní se vlnili, pokřikovali. Nijak hlasitě, přesto však s jedním jediným zájmem – zabránit nejvyššímu meči, aby předal vedení tomu šílenci!
Jakoby si jich ani nevšiml, zadíval se nejvyšší meč na svého starého přítele a učitele. Hleděli na sebe, jedny oči oříškové, druhé železné, oboje ale stejně tvrdé, unavené a světaznalé. Po hodné chvíli starý hrbáč kývl.
„TICHO!“
Šum hlasů, jenž připomínal stohlavou saň, najednou ztichl, jak mu hlavy sťal mocný meč ostrého hlasu, ostřejšího než břitva. Všichni upřeli tázavý pohled na nejvyšší meč, ale jeho nechápavý výraz jim domněnku, že právě on je tomu zodpovědný, dvakrát nepotvrzoval. Otáčel hlavu z jedné strany na druhou, hledaje zdroj toho ohlušujícího jekotu. Ale marně. Nikde nikoho neviděl.
Mraky, barvy železa a stejně tvrdé na pohled, se rozestoupily, jak se do nich opřel vítr, ostrý, silný a necitelný, rval je na kusy, trhal, páral, rozsápal je, až z nich nezbyly než malé ostrůvky morbidní šedi na jasně modré obloze. Ale přestože byly mraky rozehnány, přestože se nemohly vrátit, vichřice nepolevovala, ba naopak – stále sílila, nabírala do svého všepohlcujícího těla cokoli, co unesla a co nebylo pevně na zemi. Vzduchem poletovaly hroudy bláta, trsy trávy, rozedrané kusy stanů a neupoutaných konopných lan se špinavými hadry, smrští se mihla i nejedna slepice ze zničeného kurníku, jenž si kuchař sestavil za refektářem, spolu s jeho ohlodanými zbytky.
Vojáci, povětšinou stále stejně klidní, zalehli na zem, aby bouře neodnesla i je, a tak pozorujíc její řádění se divili, kde se tu tak najednou vzala. Ani nejvyšší meč a kapitán Černomyška se neubránili zvědavosti, a následujíc příkladu vojáků také pozorovali to šílené řádění z relativního bezpečí země.
Jak bouřkový vír sílil a sílil, začal nabývat podoby trychtýře, jenž se lnul od mračen až ke znásilňovanému podloží země, rvouc z ní stále větší a větší a větší kusy masa. Hučení, jež šílené řádění provázelo, dunělo krajem; hluboké jak soutěsky v Myších horách, silnější než boží vztek, bezcitnější než Tyran z Bezmoci – přehlušovalo všechen ostatní hlomoz, ječení zděšených vojáků, dunění stromů a skal, jež brečeli, když viděly, jak se oblačný trychtýř zahryzává do jejich matky, przní její čistotu, rve ji na kousky, a s tím nic nedokázaly dělat.
Nejvyššímu meči hučelo v hlavě, staré kosti protestovaly proti takovému napětí, ač marně. Nejvyšší meč se nemohl ani postavit, neskutečný tlak jej tiskl k zemi, až se mu zdálo, že do ní vytláčí důlek obrysu jeho těla. Nebo se mu to nezdálo?
Uši rval ten hrozný hluk, krutý, ničivý. Ale něco jím pronikalo… Tiché, šumivé cosi na pozadí té monumentální skladby božích šílenců, co jej rušilo, co se mu vtíralo do mozku, co důvěrně znal, ač mu to bylo nesmírně cizí. Snaha o soustředění byla předem marná, leč se nejvyšší meč snažil co mu síly stačily.
„HNED… PLÁNĚ… HNED!… CIZINCI… DOMOV… HNED!… PŘÁTELÉ… HNED! PLÁNĚ…POMOC!… HNED!…“
Vibrující hlas překryl i lomoz vichřice, ryl do duší, srdcí a myslí všech, co jen mělo to štěstí – či smůlu – vyslyšet jeho slova. Jeho duchovní hloubka zasahovala s přesností sandijského zabijáka přímo do srdce; tam, na to jediné malé místečko, kde se shromažďovaly nepotřebné city, ať už bylo skryté sebelíp a budilo je k životu, ač chtěli, či nikoli. Nejednomu veteránovi, vraždícímu jen kvůli misce sladké vody, jíž zvlažil hrdlo, se po prachem a tvrdým životem zašpiněné tváři kutálely slzy, vzácnější než perly, které připomínaly.
„P… e!“
Nejvyšší meč se pokusil rozhlédnout, hlavu vtlačovanou do bláta nesmírným tlakem nelidské přítomnosti entity větrné smrště, napínal svaly, vrčel, cenil zuby, až se mu do úst dostala hlína, kalná voda, tráva a spousty dalších pozůstatků aktivní činnosti matky přírody. Bez výsledku.
„Pa…e!“
Rozeznával hlas – byl nakřáplý, suchý, přeskakující.
„Pane!“
A´Kolist! Ale jak…?
Na samém okraji zorného pásma zaznamenal pohyb. Malý, hned ho připsal představivosti, následně působení zešílevšího živlu, ale nakonec v něm přece jen poznal starého mága, zamazaného od poletujícího bláta, až skoro nešel rozeznat od okolní zvrásněné krajiny. Ale proč se k němu tak hrnul? Co se…
Než myšlenka dokončila svůj krátký život, než proběhla pod mosty a zákruty, než se jí dostalo konečné podoby, zmizela, ztratila, rozpila se, potopena bleskovým prozřením, údivem, neskutečnou hrůzou a děsem.
Oči, připomínaje zlomky mraků, jež se rozzuřeně, bezmocně vlnily a kroutily nad nimi, se rozšířily, jak pozorovaly další větrný trychtýř, mnohokrát větší a hrozivější než tento. Starý duch učenosti se zapýřil a vyrval z pout vzpomínek, uvrhuje strachem, nikoli o sebe, ale o své vojáky, zmítanou mysl nejvyššího meče do říše mimo racionální uvažování, do skrytého světa sesbíraných životních vědomostí. Chtěných i nechtěných.
„Pane!“ Mágův hlas už se dal rozeznat na poli skučících živlů jen s obtížemi, ač artikulovaný byl srozumitelně a jasně, byť jej bouře přerušovaly. „Není… přírodní! … magie a … řádí… volně vypuštěná! Co… dělat?“ Souvislost se hledala jen s vypětím všech sil, ale nejvyšší meč dobře chápal, co má A´Kolist na mysli. Sám nad tím též uvažoval. A nic ho nenapadlo.
Bez paniky, bez známek strachu, uchváceně všichni upřeli tvář, zvědavou až na samou mez, na dva vzdušné titány, jež se k sobě neúprosně blížili, v nastávající střet.
###
Hejna vyrušených racků poděšeně vzlétala do noci, odehnaná od pozdní krmě, stovek a stovek ryb, vybičovaných do zmatené poblázněnosti, jak se jejich houfy proháněl jeden kýl za druhým, víříc bouřlivé vody, zvedaje před sebe mohutné vlny, zpěněnou tříšť a těla pomalých ryb.
Nejen racci se ukájeli kolem plovoucí flotily – hladinu brázdily tucty tuctů ostrých, trojúhelníkových ploutví; žraločích i delfíních. Oba zatvrzelí nepřátelé se přehlíželi – hojnost potravy urovnávala i ty nehnisavější rány a nejbrutálnější nesváry v jednolitou touhu.
Hlad byl silnější meče.
Ostrý kýl vlajkové lodi prořezával moře s ladností tanečnice a silou draka, jehož tak připomínala. Drakkar plul na čele celé flotily, jak hrot zbraně Boží, jak olbřímí ostří, mohutný, těžký, silný, na černém panoráma nočního oceánu výrazný, jak bradavice na těle panny. Bílé dřevo z nejsevernějších krajů, na nichž se dalo najít aspoň zrnko, semínko, byť to nejnepatrnější, života, se skvělo na pozadí temnoty, hluboké a věčné, na moři, králi živlů, nicotné a hrubé, ač takové nebylo, to věru ne. Bytelné, pevné, těžké. Dokonalé.
Poryvy větru, bičující vše, co se jen odvážilo vydat se na cestu jim navzdory, jim v náruč se oddávaje, rvaly plachty na cáry, jejich hlas dul, mocný a bezcitný, jak už ryk mořských bouří bývá. Dravé prsty, kruté, ostré, štiplavé, strhávaly slupky tvrdosti, odhalující tak čisté maso, slabé, ubrečené – nikdo se v bouři dlouho neudržel na palubě, seč většinu posádky tvořili výhradně aliènè, zcela ovládnuté loutky cizí mysli, pouhé nádoby, těla.
Jen jeden hrubý hlas, drsný jak okolní jitření větrů a vodních mas, pronikal clonou monumentální síly, vyzařující z vln a tříštících se oblaků. Chraplavý, až hrdelní, baryton, řvouc rozkazy a povely, jak boháč drobné bronzové krony.
„Stáhnout levý lana! Zabrat na levobok! Hejbněte sebou, kurva, vy lemry posraný!
Kormidlo o tři stupně doprava! Hned!“
Vítr se opřel do velké, příčné ráhnové plachty, černé jak smola, bohatě zdobené zlatem, vyšívaným do mytologické podoby bájného Tyrana, a loď sebou trhla dopředu, poháněná jak neukojitelnou, nespoutanou silou severských větrů, tak pažemi nevnímajících bezduchých otroků, vyhazuje před příď oblaka ledové tříště.
Kulaté štíty, jimiž ozdobili boky lodi, se leskly, skropené. Pokreslené gryfy, prastarým písmem, jež se dalo najít v pískem zasypaných chrámech prvobohů starého Pětiměstí, stejně jako v nejstarší stavbě známého světa, Ruinách Donlinu, v nichž se na freskách a sgrafitech daly najít tisíce takových textů, celá staletí nerozluštěná, nepochopená.
Dalších padesát tuctů válečných kog a džunek se valilo po proudu, sleduje rozvířenou stopu valícího plavidla, po okraje naložené vojáky – většinou bezduchými aliènè, ale spousta v brnění oděných postav, skrytých v kastelách a nižších palubách před neustávající sprškou slané vody, byli odvedenci – prostý civil, jemuž bylo do rukou vloženo zbraně, štítu a na tělo nasazeno brnění, aby šel umírat za pravdu Tyranovu. Jíž sám ani nevěřil…
„Kurz sever-sever-východ!“
Kurz Altan.
###
Únava byla všudypřítomná, neutuchávající a deroucí se pod kůži, jak nějaký parazit. Vyčerpání si dvojici dobíralo, smálo se jim do očí, škodolibé a kruté. Potáciví krok je vedl přes spáleniště, přes oharky civilizace, v níž žili – teď po její kostře dupali, aniž by na ní brali zřetel.
Asgrim se motal, hladem neviděl, sotva se nesl – všechen tuk, sval a energii hlad spálil ve svém neúnavném vývoji. Vyčerpaný se klátil, šoural nohama. Ale šel.
Mladá dívka, v jejíž tváři a očích nebylo mladého zhola nic, se opírala o dlouhý kus zuhelnatělého dřeva, ruce zčernalé, vlasy slepené potem a popelem. Vzduch se kolem zubožené dvojice tetelil; trosky začaly chladnout, vítr zanášel zpět ledové spáry, vyhnané žárem plamenů, ačkoli si stále dával načas.
Křupání jemně zvrásněného dřeva se neslo tichem, narušeným jen občasným sténáním sedajících si trosek. Zvuky umírajícího města, nebo spíš už jen posledních škubání dávno mrtvého města, leptaly duše a srdce, usedavé a krutě realistické. Ukazovalo pravý život – krutý, temný a nešťastný, bez dobrého konce, který se lidem do hlav snažili vtlačit skaldi.
Už nebylo síly na slova, voják a rekrut si ale rozuměli, aniž by vůbec promluvili. Oba sužovalo to samé.
Vysoké zaječení, odrážející se fjordem, od ker a starých karů, rodištích a lůnech svých ledových dětí, zničilo křehkou rovnováhu, v níž Asgrim a jeho družka šli. Dívka, polekaná a vyděšená, padla, kde se zastavila, vzlykaje, až se jí po tvářích skutálela slza, osamocená, samotná, jak blázen ve společnosti. Zato Asgrim, navyklí na vše možné, jak se to naučil v krutém životě vojáka, pěšího mariňáka Altanského pozdního impéria, sebou sotva škubl, ačkoli i tak málem pozbyl rovnováhy, jíž tak těžce hledal a kterou jediný vysoký zvuk, v tiché samodestrukci ruin tak nepatřičný, dokázal roztříštit na stovky stovek kousků, jak kamenný mlat porcelánové zrcadlo.
Ztrhané rysy unaveného, špinavého obličeje se upřely někam ke slunci, zakrytém tmavými mraky, plnými zkrystalizovaných kapek vody, zkondenzované z ledů, jež zuřivý požár roztrhal. Oči, prázdné a pusté citů, mžouraly, jak přestávaly fungovat nervová zakončení, přetížená dlouhodobým vyčerpáním, seč nic neviděly.
„Neruším?“
Asgrim se neudržel, padaje naznak, do notné vrstvy nasypaného popela. Ten se rozvířil, tvoříc oblaka, kolem zhroucené postavy polomrtvého vojáka.
Šedým popelem pronikla ruka v zemitě hnědé látce, tenká jako ženská, ladně tvarovaná, a uchopila padlého vojáka za kožené šínky, pobité bronzovými cvoky, zvedaje tak celého vojáka.
Ten, vida, kdo jest jeho zachráncem, zvrátil oči, kašlaje v důsledku popela, jež se mu dostal, kam jen mohl.
El-Džhebru er-Džhaku ibn ez-Džhebrál se usmíval.
###
Tinuviall seděl v meditační poloze lotosového květu, oči doširoka otevřené, nevidoucí, upřené do dáli magických stezek už celá zvonění, nehnutý, až se na něm tvořila ledová krusta, vítr navátý od nohou až k hlavě.
Přísežník jej pozoroval z průrvy, jež se táhla desítky yardů po obzoru – jen v tomto místě ale nekončila bezednou, temnou šachtou, neboť výbuch magických chodeb jeho ledové stěny roztavil a přetvořil do bizarních tvarů. Znával, a stále znal, tucty mágů a čarodějů, mocné i slabé, několika z nich dokonce položil základní kameny kariéry, ať už úspěšné, či nikoli, jeden ze svých objevů dokonce občasně využíval jako svého zástupce, ale zatím nikdy neviděl, co se mu odehrávalo přímo před očima. Tinuviall zářil, zlatavě medová barva kolem něj pulsovala, jako samostatný organismus, lehce tlumený vrstvou ledu.
V jedné z mála dutin, jež vznikly působením volné magie, koncentrované vůlí mocného velemága, se choulili přeživší masakru, shluklí kolem velkého ohně, rozdělaného přísežníkem, aby zachránil tu ubohé, ztrápené životy. Všichni, krom podivuhodného mága, jehož vrásčitá tvář a seschlé tělo nijak nesedělo na popis, jehož se mu o Sygnädurovi dostalo. Měl najít mladíka, sotva tři dekády starého, spíš ještě mladšího, ale na zemi tu před ním leželo tělo starce, sukovité, bradavičnaté, pokryté skvrnami jak hyena. Ale nač se nad tím pozastavovat? Vždyť tato skupinka vojáků dokázala měnit svět, tak proč řešit, že jeden z nich najednou vypadá jako někdo úplně jiný, jako svůj vlastní děd? Všichni se rychle zotavovali, jak jim těly ještě proudila moc Alest, již ještě posilovalo životadárné teplo a Chytač se o ně už nezajímal.
Znovu mu padl zrak na nehybného mága, ač ten se nezdál být zmrzlý, ani hladový, přestože na místě, kde seděl vítr vál silou, s níž by si neporadili ani ti nejmocnější z mágů chodby Helados, a nesl na svém hřbetě svou věrnou a nerozlučitelnou společnici, paní zimu a od průchodu říší Chaosu nepozřel ani sousto.
Sám Chytač už cítil příznaky nedostatku spánku a přemíry vyčerpání, ačkoli nijak výrazné. Přese to, že sesbíral většinu bolesti z nuceného léčení, prodral se nepřátelskou síní a přivedl kartomancerku z bárky na Věčné řece, stále se cítil silný.
‚Ale síla‘, jak se praví rčení tuulských stařen, ‚se pozná, až se ztratí.‘
Chytač doufal, že se neztratí.
###
Nejvyšší meč s údivem v mysli i tváři pozoroval, jak se první z mračných chapadel, jež se míhaly kolem obou vzdušných monster, setkala, rvouc se na kusy, trhaje se, drtíc a ničíc, jako divoké, nezkrocené šelmy, které ucítí krev.
To divadlo by bylo úchvatné, kdyby jen nebylo tak smrtonosné, tak zkázuslibující. Ať už pozře jeden cyklon druhý, či naopak, výsledek bude jednoznačný – jeho vojáci do jednoho zemřou.
Zvuk, jako když se trhá plátno, chrčivý a vysoký, se přehnal přes ležení. Okenní tabulky, co jich jen v okolí bylo, explodovaly do gejzírů lesknoucích se střepů, keramické nádoby jen o pár okamžiků posléze. Jekot vojáků, jejichž ušní bubínky byli citlivější, než jiných, a roztrhly se, zanikl, přehlušen vlnou kakofonie šílenství.
Zvuk jakoby sám tiskl těla ubohých vojáků k zemi silou obra – kdo se postavil, byl sražen zpět, až se kolem něj rozstříklo bláto, mnohdy i krev. Sám nejvyšší meč krvácel z desítek zranění, jak se snažil se neustále postavit, seč marně. Ani brň jej neochránilo; viselo na něm celé zprohýbané, špinavé a děravé.
Pak, po prvních pár ostýchavých dotecích mračných prstů, se konečně monstra střetla. Komu ještě bubínky nepraskly, nyní měli možnost, jíž se většina chopila. Hluboký zvuk, rozhoupávající zem, vyvrhuje těla do vzduchu, kde je uzmula hladová ústa zápasících titánů, lačnící po nové síle, již by proti sokovi mohli vrhnout.
Nejvyšší meč, ohlušen a neschopen sebemenšího pohybu, bezmocně sledoval, jak bouřící živly ruinovaly stavy jeho armády, jak mu kradly muže a ženy, kteří mu byli bližší než rodina. Po líci mu stékala slza… Vítr se jí chopil a odnesl pryč, jakoby nikdy nebyla.
A´Kolist ležel na zemi vedle nejvyššího meče, hlavu skrytou pod pažemi, ve strachu, vlastním jen bojovým mágům. Již nejvyššímu meči naznačil, že hlas a cyklony spolu nějak souvisí a že za jejich zrodem stojí magie, a to velmi mocná. Nejvyšší meč se až do posledních okamžiků, kdy se ukázala pravda mágova tvrzení, jeho slova popírat, snažil se věřit, že šílené bouření nemá s magií co do činění… Snaha jej zklamala, víra odpadla.
Ostrý náraz, jak se jen pár loktů od hlavy nejvyššího meče do země zarylo zlomené rašiště, znělo jak tiché zasyčení, i pro nejvyšší meč sotva slyšitelné. Neměl ani čas zareagovat, ani čas zvednout ruce, když se hukot, už tak ohlušující, najednou dosáhl takové hloubky, že se vše roztřáslo, kameny pukaly, kosti se tříštily, maso se rvalo na plátky, jak na ně útočily vlny zvukových útoků, bezcitných a lhostejných k utrpení.
Dunění a hřmot otřásaly zemí, rozpoltily nebe, vězníc mezi sebou šest legií, stmelených do jediné, obrovské, avšak proti zkáze zcela bezbranné armády lidské pošetilosti.
Co se to rozpoutalo… Bože! Pomož nám! Kaleku, Jeho synu! Spas nás!
Modlení, jímž nejvyšší meč už roky netrpěl, se jej zmocnilo, jak vzdušné trychtýře vojáků kolem, stejně tak nesmiřitelné. Smrt tolika vojáků, o které se staral, jej ranilo; když zemřeli v bitvě, za věc říše, tak to bral jako jejich povinnost, a věděl, že oni tomu rozumí stejně, že to chápou, ale když umírali takhle, zbytečně, bez důvodu, aniž by věděli proč, to bylo… odporné, proti všem kodexům a předsevzetím, která si na začátků kariéry, když jej povýšili z obyčejného vojáka, dal na duši.
Musí to jít nějak zastavit! Musí!
Svět se třásl, kopce vybuchovaly v gejzírech hlíny, trávy a sněhu, vojáci umírali a ječeli, to vše překryté neutuchávajícím duněním a hromobitím, jak se vzdušné víry střetávaly v božském souboji.
Trosky, odhozené monumentální silou titánů, dopadaly na zem, ohrožujíc všechny, kdož ještě žili, všechny, kdož leželi na blátě a kryli se ve snaze přežít.
Jeden z cyklonů, ten menší, ale mnohem rychlejší, začal poblikávat, z jeho oka, bezvětrného místa, se začalo šířit zlatavé světlo, medově husté, jantarově čisté, a dralo se skrze rotující hradby těla titána ven. Jak ranní mlha v bažině, do níž se zakusuje vánek ve snaze jí rozehnat, podobně plula i zlatavá záře, plachá, opatrná. Vlnila se do rytmu bouřících živlů, tančila se splašenými větry, hladila znásilňovanou zem, jemně se po ní plazila, snad se jí snažila hladit, snad z ní jen ždímala poslední zbytky života. Jak ladná stužka, obletující smyslné tělo tanečnice, povlávala kolem proplétajících se těl větrných kuželů.
Utvářeje obrazce, pro každého jiné, tvarované představivostí přihlížejících, jejich můrami i sny, představami i prokletími, se záře osvobozovala od pouta, od pupeční šňůry, jež ji pojila s lůnem své větrné matky, hledaje tak svou vlastní svobodu, cestu, jež vedla k cíli, pro něhož byla stvořena. Krásná, lhostejná a ladná, taková se jevila všem, kdo viděli, kdo zvedli zrak, aby se pokochali tím zázrakem, tou hrůzou.
Tříštící se zbytky, jež zbyly z vojenského ležení, se snášely do tisíců zvednutých tváří, do bledých, ustrašených, lhostejných i znuděných, jak sněhové vločky. Stáda dobytka při armádě se plašila, většina koní se vzpouzela, jak je mučily nepřirozené zvuky, hluboké a vysoké, ostré a tupé, se zařezávalo zvířatům do uší, jak rozžhavené karabáče. Šílela. Řičela. Ale marně – smysly a nervy jim zkolabovaly, začala padat v záchvatech, od mord jim odletovala pěna.
A zvuk neustále nabýval na intenzitě. Síla zuřících cyklonů uváděla v úžas mágy, kteří jako jediní vnímali monumentální existence, gargantuovské entity, stojící za tím šílenstvím. Žádný z nich, ba ani spojeni v celek, by nesvedli bouři byť jen polovičních rozměrů, a pokud ano, tak by je zabila, rozervala, a svobodná by se vyrvala z jejich vůlí, schopná zničit půlku světa, stala by se volnou magií, nejhorším svinstvem, jaké mágové znali. Ale ony mocnosti nejen že zvládly toliko mocné řádění, ale dokonce je řídili dle vlastní vůle. Takovou mocí by neopovrhli ani bůžci, lačnící po stále další a další síle.
Rotující torza větrných králů se letmo dotkla.
Pak nastalo peklo.
###
Chytač vyskočil na nohy. Cítil rezonanci v ledu, slyšel, jak hlasitě protestuje, jak se láme. Viděl, jak do vzduchu vylétávají oblaka ledových střepů, jak se míle tlustý led láme, drtí, štěpí a exploduje. Z nebe se snášel poprašek – pozůstatky po tříšti – a usedal všude, kde bylo místečko. Jen Tinuviall zůstal víceméně nedotknutý, ač i tak se zlatavá záře ztlumila, lapená ve stříbřité krustě.
Z dálky stovek mil viděl pilíře Chaosu, hrubé, odporné, slizké a nemocné, jak se vtkávají do základního materiálního přediva, přestože to je vyvrhovalo, neboť nebylo stvořeno, aby pojalo něco tak nepravidelného, něco tak… cizího.
Jeden z pilířů, ten menší, protkaný zlatým plamenem, jak pramen kadeří stuhou. Plameny měli stejnou barvu jako pableskující záře kolem velemága Tinuvialla…
Země se třásla, rozechvělá neodolatelným tahem pilířů, čistou mocí Chaosu, samotného prvoboha Ssarre´kai´Irna, neschopná ji pojmout, ani vyvrhnout. Nechutné znásilňování matky země přísežníkem silně otřáslo, zvlášť, když si uvědomil, že právě on je viníkem té strašlivé události. Jeho vinu mu připomínal dřepící mág, záře okolo něj, hřmot nebes, otřesy země, řev ukrytých veteránů a vazký pach oleje, jenž vždy doprovázel Chaos.
Pevně semkl víčka, zamumlal si ve staroaltštině dětskou říkanku a usedl zpátky na své původní místo.
Síla ho opustila.
###
V místě, kde se střetly dva větrné cyklony, nezůstalo nic na svém místě – kameny rozpukaly a odletěly do světa, unášeny neuvěřitelnou silou zuřící magie, sníh roztál, zasažen pohybem rozpálenými částicemi, o kterých alchymisté tvrdili, že se z nich skládá všechna hmota, zem hyzdil kráter, a tam, kde do ní nevryl prsty kráter, tam se podivně vlnila, rozpolcená, znásilněná.
Jak bradavice na pleti kráska, tak se vyjímal na povrchu zemském onen zčernalý kráter, půl míle hluboký a desítky mil široký, pln popela, prachu a lesklého, roztaveného kamení. Až teď si vojáci, kteří přežili, uvědomili, jak daleko od nich bouře řádila, jak daleko od nich se odehrávalo divadlo, jež by je všechny usmrtilo. A jen pár z nich si uvědomilo, jaké měli štěstí, že monumentální rozměry a horizont běsnění cyklonů zkreslili tak, že vypadaly mnohem blíž.
Na roztřesených nohou se nejvyšší meč postavil, sleduje tu zkázu z výšky. Vyrazila mu dech; celý obzor se vlnil a propadal do údolí a vrchů, které tam před pár zvoněními vůbec nebyly, tmavé rozrytou hlínou a kamením, místo oslnivé běli sněhu a ledu, nebe zakryla oblaka prachu, dusivá, temná, utlačující. Se stále zrychlujícím dechem se rozhlížel po jednotkách – a znovu málem vykřikl. Z šesti legií, které měl k dispozici – což bylo hrubým odhadem osmdesát tisíc mužů – napočítal legií pět. Ne, šest! Modrá byla skrytá za pahorkem!
Ale jak? Vždyť jsem je viděl umírat… Desítky, stovky, tisíce… Jak?!
Cele zmaten se obrátil na ležícího A´Kolista, hlavu mezi rameny, záda proklátá žerdí jedné z vlajek. Stále ještě žil, tvář obrácenou k nejvyššímu meči. Pohyboval rty, tiše, nesrozumitelně.

KONEC I. KAPITOLY

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kroniky posledních zítřků - list druhý, kapitola první - Oltář pro živé : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Kroniky posledních zítřků - Pomník pro živé

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku