přidáno 19.11.2010
hodnoceno 0
čteno 931(7)
posláno 0
HLAVA I.
SEZNÁMENÍ




Znovu nastal den. Už zase mi svítí do očí slunce skrz proděravělé záclony na balkónu zámku v lesích, který kdysi patřil mojí rodině. No ano, rodina, něco, o čem nevím o nic víc, než sochy, které jsem nedávno vytesal z kamene, které jsem našel na nedalekém hřbitově. Už je to tolik let... už tolik let nemám ani ponětí, odkud jsem se tu vzal, kdo jsem a čím jsem vůbec měl původně být. Možná jen toto kdysi jistě honosné sídlo může napovědět, že tato má rodina bývala kdysi velice uznávaná, ale proč? Na tuto otázku už kolik dlouhých let hledám odpověď, ale marně. Kéž bych se mohl zeptat někoho z těch nedalekých vesnic, plných lidí, vína a jídla. Určitě bych mohl zjistit víc, nebýt faktu, že kdykoliv mě někdo z nich spatří, zavřeští a zděšeně utíká pryč. Radši už tam ani nechodím, přece jenom, jsem rád za to, že se v průběhu času na tato podivná setkání zapomnělo a všechno co po nich zbylo, jsou historky, jimiž tamější obyvatelé straší svoje děti. Už dávno jsem pochopil, že jsem někdo jiný, že mezi ně nepatřím,“ pomyslel si ten, který ani neznal své jméno. Říkal si Darien, podle vyšívaného nápisu na košili, pod erbem se stříbrnou orlicí na fialovém štítu, který nejspíše patřil jeho rodu. Od doby, co zde procitl, jej nesundal. Proč by měl, nepotil se, nešpinil ho jídlem, nepoléval vínem, jelikož nic z toho jednoduše nedělal. Ani mu netlouklo srdce, nespal a přestože miloval vůni horského vzduchu a ranní rosy na mechu, který jeho obydlí obklopoval, nepotřeboval jej dýchat. Měl tu svůj klid, nikdo ho nerušil. Hluboce nasál aroma jarního rána a odstoupil od zdi, o kterou byl po celou noc opřený, když pozoroval měsíc a hvězdy. Zbožňoval je, protože cítil, že on je pro noc stvořený. Měsíční svit ho nepálil v obličeji, a tak mohl bezbolestně pozorovat oblohu celé hodiny, dny, roky, staletí.


Ať už to však pro něj bylo pohodlné, nebo ne, čas od času vyšel ven i ve dne. Něco ho tam znovu táhlo, a tak si nasadil kápi na hlavu a vyrazil na nádvoří. Bylo neuvěřitelně tiché, ostatně, jako vždy. Život se tomuto místu jakoby vyhýbal. Dokonce i rostliny a stromy, přestože každým rokem o kousek povyrostly, nevykazovaly známky života, ale pouze vůní suché trávy a zlatavými odlesky spadaného listí na kdysi jistě zelenavých záhonech dávaly znát, že tu jsou. Jen co se znovu rozhlédl po širokém okolí, se v něm něco probudilo a začal utíkat. Čas pro něj příliš neznamenal, necítil únavu, takže se zastavoval jen zřídkakdy, obvykle u skály, ze které byl krásný výhled na nejbližší vesnici Zvezd. Ať už jeho tělo vykazovalo znaky života či ne, nedá se říci že by necítil bolest. Určitě ne fyzickou, ale nucená samota a opovržení ze strany ostatních jej nebolela o nic méně, než bolest člověka, jehož tělem právě proletěl hořící šíp. Dokonce i hladověl, netrpěl však hladem po dobrém jídle, ale toužil po něčem jiném. Po něčem, co neměl, co živým záviděl... po krvi, která by proudila jeho mrtvým srdcem, aby se alespoň na chvíli cítil jedním z nich. Cena je však příliš vysoká a Darien si toho daru vážil až příliš na to, aby o něj někoho připravil.... Byl odkázán k samotě, takový měl být jeho osud.


Znovu jej do hrudi udeřil silný pocit smutku, skácel se k zemi a po chvíli se rozhodl vrátit zpět. Zášť mu však svazovala nohy a tak mu cesta tentokrát trvala o mnoho déle. Jakmile dorazil, zavřel se v knihovně a ponořil se, jako vždy, do knih, které našel v místnosti, jež kdysi nejspíš sloužila jako knihovna. Text mu alespoň z části pomohl zahnat tu samotu... Jen co nahmatal jednu z mála knih, kterou ještě nestihl přečíst, ho něco vyrušilo. „Pomoc! Je tu někdo?! Pomoc!“, ozvalo se z nedaleka. „Co tu dělají lidi?“, pomyslel si Darien a prudce vstal ze židle. Nejdříve váhal, zda půjde zjistit o co jde, když se však ozval další hlasitý výkřik, otočil se a vyběhl z knihovny tak prudce, že uhasil svícen stojící na stole, a zmizel ve stínu schodiště, vedoucího ven z budovy. Během okamžiku dorazil ke zdroji toho hluku, malou louku východně od paláce, kolem které často vídal vlky, hledající svoji kořist. „Pomozte mi někdo!“, ozvalo se zleva a Darien uviděl siluetu muže, bezbranně klečícího u vysokého stromu a tucet hladových šelem, které si nově příchozího ani nevšimly a připravovaly se na výpad. Darien na nic nečekal a vyrazil za nimi, když v tom se smečka v hrůze rozeběhla a on stál tváří v tvář člověku, kterého by jinak čekala jistá smrt.


Po chvíli zjistil, že je v bezvědomí, a tak jej zvedl, aby ho mohl odnést do svého sídla. Než se však jeho paty odlepili od země, probral se, a jakmile uviděl Dariena, hrůzou zbledl jako stěna. „Nech mě být! Bože, zachraň mě od téhle zrůdy!“, zařval a jeho zachránce svraštil obočí, jelikož očekával alespoň náznak vděčnosti. „Šli po tobě vlci, měl jsem je nechat ať tě sežerou?!“, vyhrkl nasupeně. Člověk jen nasucho polkl a roztřeseným hlasem odvětil: „To ty jsi je odehnal?“. „Vydíš tu snad někoho jiného?“, řekl Darien a pomohl člověku postavit se na nohy. „Jak se jmenuješ a co vůbec děláš tady? Sem lidi nechodí.“ Já jsem... jmenuji se Jimmi,“ odpověděl, na sucho polkl a pokračoval ve vysvětlování, „nedaleko odsud jsem začal pronásledovat jednoho z těch vlků, protože nám nedávno zadusili dva kusy dobytka. Byl sám a tak jsem ho chtěl zabít, když jsem ho ale vystopoval, skočil na mě zezadu další a já přišel o zbraň. Musel jsem utíkat! Ani nevím, kterým směrem jsem běžel, jen jsem se nechtěl nechat sežrat. Po nějaké chvilce už jich byla celá smečka a mně došly síly... Tak jsem skončil tady...“ Ustrašeným pohledem si Dariena chvíli prohlížel, jako by čekal nějaký verdikt, ale poté sklopil hlavu a začal se modlit. „No od vesnice jsi odběhl celkem daleko“, prohodil s úsměškem Darien, „pojď za mnou, vyvedu tě ven.“ Jimmi váhavě zavrtěl hlavou ale poté, zejména ze strachu, že by jej mohl odmítnutím urazit, s výdechem přikývl a následně se vydali směrem na západ, ke skále, od které by rodnou vesnici Zvozd bez problémů našel. Přestože šli spolu, držel se Jimmi od té tajemné osoby co nejdál, jakoby čekal na výpad...


Stejně tak se cítil Darien, jelikož s lidmi příliš zkušeností neměl a nevěděl, jak s nimi jednat ani co od nich čekat. Po chvíli ale Jimmi nabral odvahu a prohodil: „Takže... Moc lidí sem nechodí, jsi říkal?“ Odpověď přišla záhy, spolu s posměšným úšklebkem. „Heh, spíš sem nechodí vůbec nikdo, mají strach.“ „Asi právem,“ reagoval Jimmi, „říká se, že tu není bezpečno, že tu je něco... něco divného...“ Darien pochopil, že tím něco myslel cizinec jeho, odhrnul kápi a prudce se zastavil. „Myslíš?! Tak buď rád, že jsi vyvázl živý. Budeš mít o čem vyprávět! Historky potřebují menší aktualizaci!“ Nastalo ticho, už spolu nepromluvili, dokonce se ani jeden z nich nedokázal podívat na toho druhého. Ticho rušilo jen rytmické praskání větví, které nedávno vyschly pod prahnoucím sluncem nejteplejšího léta, které v těchto krajích kdy bylo. Darien nebyl zvyklý cestovat tak pomalu a přestože se snažil, aby jeho doprovod zvládal držet krok, často musel zastavit, aby ho Jimmi doběhl. Po dobré hodině cesty konečně dorazili na místo určení, skálu, kde Darien rád vysedával, když pozoroval životy lidí ve Zvozdu. „Tudy se vydej a dorazíš k vesnici,“ zamručel a vydal se směrem zpět. „Díky...“ ozvalo se za ním a on instinktivně natočil hlavu směrem, odkud zvuk přicházel, nasadil kápi, a vyrazil vpřed tak rychle, jak by pro obyčejného smrtelníka nebylo fyzicky možné. Během okamžiku byl z dohledu a Jimmi stále otřesen nečekaným setkáním vyrazil směrem domů. Strach vystřídalo překvapení, a překvapení vystřídala vděčnost.


Cítil, že mu ten tajemný muž nechtěl ublížit, ale zároveň pociťoval obrovský respekt, připomínající mu, že kdyby chtěl, už nikdy by se nevrátil, už nikdy by se nenadechl a přestože byl Jimmi velice schopný v souboji a postavou připomínal spíše překrmenou gorilu než člověka, moc šancí by proti takovému protivníkovi neměl, pokud se vůbec dá o nějaké mluvit... Jak se tak blížil k rodnému obydlí, zachvátil jej pocit úzkosti z rozhovoru, který spolu cestou vedli a rozhodl se, že o jejich setkání nikomu nepoví. Mezitím se Darien vrátil, posadil se v knihovně aby se znovu za svitu plamene svíčky ponořil do četby. „Střípky z historie Guldenu“, přečetl nahlas nápis poté, co sfoukl prach na zašlém a poškrábaném koženém obalu knihy, staré nejméně pět set let, načež začal listovat a hledat stránku, na které předtím skončil. Gulden, říše ve které se nacházel jeho palác, panství Grailu, které bylo považováno za největší, nejkrásnější a nejbohatší panství široko daleko a kde sídlila i vládnoucí královská rodina, stovky malých i větších měst a tisíce bezvýznamných zapomenutých vesnic, včetně Zvezdu. Darien si nikdy nedokázal vysvětlit, jakto, že v tak bezvýznamném kraji, v okolí jeho paláce, je tolik vesnic, ruin, tolik památek, ukazujících na to, že to tu životem kdysi přímo sršelo. Jakoby tu kdysi také bylo podobně legendární panství jako je nyní Grail, jakoby tyto liduprázdné vesnice opravdu kdysi bývaly městy. Nedávalo mu to smysl a tak dál hltal každé slovo z knihy, kterou tak dlouho hledal... Z knihy, která mu možná dá odpověď týkající se nejen historie, ale možná i nějaké vysvětlení, nějakou indicii o osudu jeho rodu a jehu samotného. Ale hledal marně...


Pokaždé, když už se zdálo, že zahlédl větu, která by se jakkoli týkala tématu, které by ho zajímalo, narazil na stránky, které, jakoby s úmyslem před ním něco skrýt, byly spálené, rozmočené či dokonce zcela chyběly. S rostoucím pocitem katatonie se zahleděl na svícen, svíčky kterého již zjevně brzo dohoří. Odložil knihu, zvedl se ze židle a s otočkou, svědčící o jeho výjimečné prostorové orientaci, vyrazil k dřevěné skříňce, zdobené stříbrným lemováním, vyřezávanými vzory a mimo jiné i stejným erbem, který bylo možno v paláci vidět skoro na každém kroku. Otevřel ji, vytáhl tři svíčky, a když dorazil zpět ke svícnu, aby svíčky vyměnil, byly ty, co tam doteď hořely, již vyhaslé. Mávl rukou a na svícnu se znovu rozkmitaly nové plameny, které tentokrát ozařovaly místnost daleko lépe. Police s knihami a jejich často zlatem a stříbrem lemované nápisy ve světle odrážely teplé paprsky skromného osvětlení a Darien odložil knihu, rozhlédl se kolem a se smutkem začal vzpomínat na vše, co se dnes událo. „První člověk, který byl alespoň z části ochotný se mnou mluvit, a já ho nechal odejít“, prolétla mu hlavou myšlenka a s povzdechem vyrazil směrem k oknu, aby pozoroval měsíc a hvězdy, ostatně, jak to dělával každou noc až do rozbřezku.












HLAVA II.
POČÁTKY





„Zdá se, že jsi zase duchem někde jinde, co?“, zeptal se Antony, mistr kovářského cechu, pro nějž Jimmi již šestým rokem pracoval. Bylo to právě díky této těžké práci, že se z něj stal natolik urostlý člověk. Již od svých třinácti let, po smrti svého otce, byl nucen živit svou matku, která pro těžkou chorobu pracovat nemohla. Nevydělal si sice mnoho, ale stačilo to na skromnou chatrč, jídlo, dokonce část peněz odkládal, jelikož toužil po tom, že si časem otevře školu, ve které bude učit děti souboji. Pravdou je, že v boji vynikal již od dětství a s mečem zacházel lépe, než většina členů královské gardy Grailu. „Kde si vůbec včera celej den byl? Máš co dohánět, musíme obout koně ze sousední stáje a s takovým tempem to nestihneme.“, řekl Antony a prudce uhodil kladivem do rozpáleného železa, které se působením úderů začalo stále více podobat podkově. Jimmi jen nepřítomně kývl hlavou na znamení, že rozumí, jeho myšlenky se však ubíraly naprosto jiným směrem. Přemýšlel, jak se odvděčit tomu, kdo mu tak nečekaně zachránil život. Nikomu neřekl o tom co se stalo, dokonce ani své matce, ačkoli se ho stále vyptávala proč byl tak dlouho pryč a nejspíše cítila, že se něco stalo, ale poté, co jí popsal, jak hrdinně bojoval se smečkou vlků a úspěšně je hnal až na okraj lesa, uklidnila se a s pocitem hrdosti se pustila do vaření. Ačkoli se Jimmi v duchu za tu lež styděl, věděl, že je to mnohem lepší, než aby ji řekl pravdu. Přestože práce bylo mnoho, snažil se ji Jimmi dodělat co nejrychleji, aby mohl co nejdříve odejít. „No nic, je čas jít domů, pro dnešek jsme toho udělali dost,“ řekl mistr Antony a pokynul mu aby uklidil nářadí. „Hned se do toho dám, pane,“ odpověděl Jimmy velice pohotově, jelikož na tuto větu už dlouhou dobu čekal.


Po chvíli bylo uklizeno a pracovní den ukončilo hlasité zabouchnutí silných dveří a zařinčení obrovského klíče v neméně solidním zámku. Bylo již kolem deváté hodiny, když se vydal směrem domů. Kovárna byla umístěna celkem daleko od domů místních obyvatel, aby je neustálý hluk nerušil, proto Jimmimu cesta trvala déle, než by si býval přál. Aby nemusel zdlouhavě kličkovat lesními stezkami, zkracoval si cestu přes blízké pole. Údolí, ve kterém se nacházelo město Zvezd bylo se tří stran oblopeno horami a tak velmi často chodil domů za rytmu dešťových kapek, které synchronizovaně dopadaly na vlhkou zem. Po dobrých patnácti minutách konečně ucítil vůni lahodného jídla. „Ahoj, jaký byl den?“, zaznělo z kuchyně spolu s řinčením kovového nádobí. „Dnes si přišel celkem brzo“, usmála se a posadila se za prostřený stůl, „málem jsem tu večeři nestačila dodělat ,“ pokračovala a pokynula Jimmimu rukou na znamení, aby se posadil naproti ní. Jen co však usedl, všiml si ustaraného jejího ustaraného pohledu. „Slyšel jsi tu zprávu? Prý nějací vojáci, neznámo odkud, napadli Tamaru, když šla z jarmarku ze sousední vesnice. Nejspíš byli opilí a...“ „Cože? Ja... kdo ji napadl? Stalo se ji něco?“, zareagoval Jimmi velice rázně a pustil lžíci, která hlasitě dopadla na starou dubovou podlahu spolu se soustem, které se rozlétlo do všech stran.


S Tamarou se Jimmy přátelil již od dětství, a co víc, nikdo z vesnice neměl pochyb o tom, že k ní něco cítí, jen si to sám nikdy nedokázal přiznat. „Neboj, s Tamarou je všechno v pořádku. Někdo šel kolem a té dívky se zastal“, uklidnila ho jeho matka. S výrazem plným úlevy Jimmy zvedl svoji lžíci aby se znovu s chutí pustil do jídla. „Jen co dojím, půjdu se jí zeptat, jak je na tom“, pronesl s plnou pusou brambor a kuřecího masa. Když se však znovu podíval na svou matku, všiml si, že její ustaraného výraz nezmizel. „Co se děje? Nic se jí přece nestalo. A až zjistím, kdo ji napadl, tak si to s nimi vyřídím.“ „Jsou mrtví“, odpověděla ihned chvějivým hlasem, „ten, kdo se ji zastal, roztrhal ty tři muže na kusy.“ Jimmy se zahleděl do temného kouta, jakoby tušil, kdo by byl schopný něco takového udělat. „A ještě jedna novina, přítomnost těch vojáků přijede vyšetřovat královský posel. „Vypadá to, že cizí vojáci v našem kraji nebyli jen náhodou,“ pronesl Jimmi a zvedl se ze židle. „Počkej do rána... Tamara na tom teď nebude zrovna nejlépe, ať si odpočine,“ ozvalo se mu za zády a on jen mlčky změnil směr na důkaz toho, že rozumí. Dorazil do svého pokoje, zavřel dveře a ulehnul do postele, ačkoli věděl, že dnes ho spánek nepřemůže... A tak pouze ležel... ležel a přemýšlel...


Ráno stále nepřicházelo, a tak se rozhodl najít toho, kdo za tím vším mohl stát... Za tím, kdo mohl být odpovědný za mord těch tří podivných vojáků... Za tím, kdo zachránil život i jemu. Aniž by o tom musel dlouho uvažovat vyklouzl ven tak tiše, jak jen to dovedl, a vydal se směrem ke skále, kde se s ním viděl naposled. „Proč tam vůbec jdu?“, ptal se sám sebe, přesto však nezpomalil. Věděl, že ta tajemná osoba je smrtelně nebezpečná, zároveň ale věděl, aniž by k tomu měl nějaké racionální odůvodnění, že mu neublíží. Tato noc byla podivně chladná, tichá... mrtvá. Ten pohled Jimmyho děsil, jakoby ho stíny stromů, vyhlížející jako strašlivá monstra, ploužící se k němu skrze vyprahlou trávu, chtěly před něčím varovat. Už stál na kraji lesa, když se hluboce nadechl, sklonil hlavu a vstoupil dovnitř. Stačil jediný krok a jakoby se ponořil do jiného světa. Chlad, mlha, ticho a všudypřítomná černočerná tma ho pohltila a jediné, na co se dokázal soustředit, byl jeho zrychlený dech a srdce, které jakoby se snažilo vyskočit mu z hrudi. Měl štěstí, že zdejší okolí znal až příliš dobře na to, aby se ztratil, nicméně mu cesta trvala déle, než by kdy býval čekal. Rovinu vystřídalo stoupání a bezvětří vystřídal rostoucí tlak, dávající najevo, že se blíží k jeho zdroji, kterým nebude nic jiného, než to, kvůli čemu působí veškeré okolí tak mrtvě... jakoby všechen život před epicentrem této, možná až děsivé, moci utekl pryč.


Vrchol toho kopce, nebo spíš ta skála na něm, byl jeho cíl a jak se tak k němu blížil, cítil stále větší odhodlání a přidal do kroku. Netrvalo ani pět minut a už měl vrchol na dosah, když ho něco srazilo k zemi. „Ty?! Co ty tu děláš?“, ozval se hlas zhora, a Jimmi zaznamenal jen stín, který za ním neuvěřitelně rychle seskočil dolů. „Heh, jsi tak pošetilý, nebo hloupý?“, ozvalo se a Jimmi spatřil, jak se v mlze rýsuje silueta muže, tak podobná té, kterou tu viděl naposled. „Minule si jen o vlásek unikl smrti a teď riskuješ znovu a vědomě?“ řekla osoba v kápi s notnou dávkou sarkasmu v hlase. „Přišel jsem ti poděkovat,“ dostal ze sebe Jimmi a opřel se pravou rukou o zem. „Zachránil si Tamaru.“ Jeho odpověď Dariena zarazila. Nebyl zvyklý na rozhovory s lidmi, natož na jejich vděk. Chvíli se na Jimmiho díval a krátce nato pronesl: „Chtěli ji ponížit a pak zabít. Nemohl jsem to dopustit. Nikdo nemá právo někomu vzít život, natož takle... Jejich život za její... přiměřená cena za spravedlnost...“ řekl a pokynul Jimmimu na znamení, aby vstal. „Proč jsi tedy přišel?“, zeptal se Darien, zjevně potěšený tím, že si s někým může promluvit. „Zeptat se, jak jsi to udělal... tři vojáky najednou dokáže odrazit jen málokdo... Kdo ty vlastně jsi?“ pokračoval další otázkou s výrazem plným nevěřícného obdivu.


„Nevím co tě tak fascinuje. Pokud chceš vědět kdo jsem... Tak jsem Darien,“ řekl a hlasitě se rozesmál. „No, a teď o mně víš zhruba to tolik, kolik já sám.“ Zesmutněl. „Ti tři neměli šanci. Byli tak slabí,“ pokračoval a pohlédl Jimmimu do tváře, jakoby v ní hledal náznak strachu či pohoršení. On však jen hladově hltal každé jeho slovo. „Zavraždil jsem tři lidi a s tebou to ani nehne?“ divil se Darien. „Nebyli zdejší, jsou ze sousední říše, nikdo prý neví co dělali na našem území. Zítra má přijet královský posel, který všechno vyšetří.“ vyhrkl Jimmi v rychlosti. „Hmm... Zajímavé“, zamumlal si Darien pro sebe. „Měli byste z vesnice odejít. Nebo se připravit k boji.“ řekl naprosto klidně. „Je jich tu totiž daleko... daleko více. A jen tak asi neodejdou.“ Konečně se na Jimmiho obličeji objevil výraz plný zděšení. Bylo totiž všeobecně známo, že na východ od říše Grailu se nachází další, neméně slavná říše Ashen. Jeho sláva však nespočívala v bohatství a kultuře. Ashen byl známý jako nebezpečná, válkou zničená země, jemuž padlo za oběť již mnoho jiných říší. Vládl mu konsil čarodějů a černokněžníků, velká část kterých byla kdysi vyhnána za svoje ohavné činy z Grailu či jiných říší. Není pochyb o tom, že by se Grail měl dokázat ubránit případnému útoku, nicméně pro pohraniční vesničky jako byl Zvezd, by takový atak znamenal momentální vyhlazení. „To není možné, Ashen a Grail žijí v míru už stovky let. Tak proto ho posílají... Něco se zvrtlo...“, řekl si Jimmy. „Zítra do Zvezdu dorazí posel, musíme Grail varovat!“ naléhal. „Mě nikdo poslouchat nebude,“ odpověděl Darien s ironicky temným úsměvem, „budeš to muset zvládnout sám. Měl bys už jít, dávej pozor“ vyzval Jimmiho k odchodu, pohlédl na měsíc, nasadil si kápi a zmizel v mlze rychleji, než posledně.
Jimmi, stále otřesený náhlým zjištěním, chvíli prázdně očima prohledával okolí, jakoby čekal, že se Darien znovu objeví. Když ale začal chápat, že se tak nestane, vyrazil směrem domů. Jak se tak blížil k ospalé vesnici, zjistil, že už pomalu svítá. Vrátil se tedy do svého pokoje aby alespoň na chvíli ulehl, ovšem usnout se mu, stejně jako předtím, nepodařilo.


Netrvalo dlouho a celá vesnice se začala probouzet. Nebylo to však kokrhání kohoutů, co je vzbudilo, nýbrž zvuky dunících podkov a tóny královských fanfár. „Obyvatelstvo Zvezdu! Naše říše byla napadena! Král nařizuje, aby všechny ženy a děti z pohraničních vesnic byli přesunuty do bezpečí! Všichni bojeschopní muži se budou hlásit u maršála Geryka! Opakuji! Všechny ženy a děti se připraví opustit vesnici!“. Jakmile to Jimmy zaslechl, rychle vyskočil z postele, oblékl se a vyběhl na nádvoří, aby posla našel a řekl mu vše, co se včera dozvěděl. Najít tuto vzácnou návštěvu pro něj nebyl žádný problém. Není divu, vždyť takovou přehlídku šlechtěných, silných koní, blýskavých brnění a zdobených zbraní ve Zvezdu ještě nikdo jakživ neviděl. Sluneční paprsky odrážející se od štítu jednoho z nově příchozích jej oslepil. „To musí být maršál“, pomyslel si a zmocnily se ho obavy. Maršál Geryk byl stejně jako jeho sněhově bílý kůň živoucí legendou a Jimmy nedokázal věřit vlastním očím, že se s ním osobně setkal. Stále ještě ohromený jeho přítomností kráčel vpřed, aniž by věnoval pozornost poslovi po jeho pravici. „Dobrý den“, pozdravil Jimmy a před slavným velitelem poklekl. „Vstávej vojáku! Vaše jméno?!“ okřikl ho velitel okamžitě. „Jimmy Smith, pane“, odpověděl nejistě.


„Dobrá, vzadu se přidej k ostatním, dostaneš od chlapců výstroj a zbraň!“, rozkázal maršál autoritativně. Jimmy, překvapen rázností a zjevnou nervozitou uposlechl a vstal, než ale vyrazil ukázaným směrem, vyhrkl: „Pane! Včera jsem zahlédl patrolu vojáků z Ashenu! Sledoval jsem je až do jejich tábora! Je jich zde více, asi připravují útok!“ „To my dávno víme vojáku!“, přerušil ho Geryk. „Snad si nemyslíte, že jsme sem přijeli jen tak!“, zařval zlostně, když v tom se zpoza jeho mohutné postavy vynořil další jezdec. Byla to žena. Nádherná žena. Ačkoli ve srovnání s Gerykem působila vzhledově velice křehce, Jimmy cítil, že v ní dřímá něco daleko silnějšího, než svaly válečníka. Jakmile ji pohlédl do očí, naplnil ho pocit klidu, čistoty a míru. Jakoby se nic vážného nedělo. „Klid Gery,“ usmála se, a dotkla se maršálovo ruky, „nech ho být.“ Otočila hlavou a sklouzla pohledem zpátky na Jimmyho. Tak krásného člověka ještě jakživ neviděl. Když si ji podrobněji prohlédl, všiml si na její zlatem lemované róbě znaku ve tvaru slunce. „To musí být královská kněžka, pomyslel si.“ Na její tváři se znovu rozzářil úsměv a Jimmy se cítil, jakoby ta žena četla všechny jeho myšlenky. „Ano, již jsme dostali zprávu od královského zvěda, který jejich oddíly již pár dní sledoval. Už zahájili útok.“ Řekla.


Jimmy si vzpomněl na včerejší rozhovor z Darienem, avšak představu, že by zrovna on mohl být tím zvědem, rychle zapudil. Když však v myšlenkách zavadil o tuto temnou bytost, kněžčin úsměv se náhle vytratil. Chvíli si Jimmyho nepříjemně měřila pohledem, pak ale pokynula koni a vyrazila směrem k místu, kde se scházel zbytek obyvatel, aby je posel mohl odvést pryč. „Jdi za ostatními vojáku“, pokynul mu maršál tentokrát již mnohem klidněji. Jimmy bez váhání vyrazil ukázaným směrem a jakmile kolem Garyka prošel, naskytla se mu další neobvyklá podívaná. Stálo tam asi padesát mužů. Sluneční paprsky jakoby si hrály s jejich naleštěnými zbrojemi a vítr si vznešeně tančil s vlajkou Grailu, kterou tři z nich drželi. Jeden k němu přistoupil, podal mu meč a poukázal na zbroj, ležící opodál. „Todle si vem a zařaď se. Vítej v královském vojsku.“ Když si všechny přítomné pozorněji prohlédl zjistil, že mnohé z nich zná. No jistě, vždyť to byli ostatní místní obyvatelé, naverbovaní stejně jako on...


Jimmy neměl příliš času rozloučit se s matkou, Tamarou a všemi ostatními. Všichni ti, kteří museli odejít pryč, aby se skryli, museli spolu s kněžnou a částí vojska vyrazit o něco dříve, aby odvedli lidi do tábora a poté družinu dohnali. Byl asi jediným, kdo neměl obavy z toho, co je čeká... Tak moc věřil ve svůj talent zacházet s mečem. Zatímco on si osvojoval svoji novou zbraň, ostatní vojáci jen mlčky hleděli do neznáma a čekali na rozkazy. „Tak, vojáci. Za půl hodiny vyrážíme! Počkáme u řeky Est, kde se sejdeme i s druhou skupinou! Jistě už stihli naverbovat vesnice ze západu...“, ozval se velitel. Maršál byl vysoký, urostlý rytíř s dlouhými tmavými vlasy. Pocházel z velmi staré a vážené rodiny Torgusů. Po mnoho generací tato dynastie úspěšně bránila slávu Grailu díky velkolepým znalostem válečných taktik a zejména díky jejich vrozeným vůdčím schopnostem, které nepochybně zdědil i sám Geryk. V jeho hustém plnovousu bylo možné nalézt nespočet copánků, symbolizující každou vyhranou bitvu a přestože nyní jeho vojáci nepatřili mezi ty nejzkušenější, už jen jeho přítomnost povzbuzovala jejich morálku a odhodlání. „Jdeme panstvo!“, zakřičel a vydali se směrem na západ.


Šli několik hodin, než dorazili k řece. „Zde počkáme jestli někdo nedorazí“, oznámil Geryk. Celý les byl však podezřele tichý... „Zvláštní, tady někde měla být druhá skupina...“, zamumlal si velitel. „Jimmy Smith?!“ zvolal. „Běžte se podívat napřed a dejte kdyžtak klukům vědět že jsme zde. Někde tady přeci musejí být,“ pokračoval. „Ano pane!“, odpověděl Jimmy horlivě a okamžitě vyrazil. Brzy zmizel družině z dohledu. Slunce pomalu začalo klesat za obzor, ale stále nikoho nenacházel. Zastavil se, aby se napil, když v tom si všiml, že se v lese něco hýbe. Než se však stačil chytit jílce meče, vyrazilo to směrem k němu. S hlasitým křikem se proti němu vyřítilo sedm nepřátel v černé zbroji a na útěk už nebyl čas. Musel bojovat. Jen tak tak stihl vytáhnout zbraň aby odrazil útok prvního protivníka. Naštěstí se nezalekl překvapujícího výpadu, vyblokoval další ránu a skopl útočníka na zem. Nyní k němu dorazilo i zbylých šest. „Musím zpátky“, pomyslel si a zatímco uhýbal útokům protivníků, ustupoval směrem ke své družině. Jimmy uměl bojovat, ale ještě nikdy se nesetkal s tak zručnými soupeři, jako byli tito. Jeden z nich mu nyní málem rozsekl krk a tak byl nucen zpět téměř utíkat. Jeden z nich ho pak překvapil mohutným kopem do břicha. Jimmy neudržel rovnováhu a upadl. S hlasitým smíchem ho obklíčili a připravovali se na poslední útok. „Odpusť Tamaro“, šeptl si pro sebe a zavřel oči, smířený s osudem.


Najednou však smích protivníků vystřídal vyděšený křik. Jimmy pohlédl a spatřil jednoho z vojáků, jak visí ve vzduchu, nabodnutý na meči. „Darien?“, zavolal do prázdna a vyděšeně sledoval ten masakr. Na místo odpovědi však slyšel jen bolestivé skřeky. Darien švihl mečem a odhodil svou oběť směrem k zbylým šesti. Zaskočení náhlou změnou rolí na Dariena zaútočili, ale nebylo to k ničemu. Jen co se k němu jeden z nich přiblížil, otočil se a jedním švihem podsekl protivníkovi nohy a jeho pád urychlil mohutný úder jílcem meče. Jakmile se Jimmy vzpamatoval, vyskočil na nohy a bodl jednoho ze zbylých protivníků do zad. Během minuty nezbylo nic, než zubožená těla těch, kteří původně byli lidé. Jimmy nevěřícně zíral svému zachránci do tváře. Poprvé bez kápi, která mu při boji spadla... Lapal po dechu, když pozoroval jeho smrtelně bledý, vyhublý obličej a oči plné zloby. Šokovaný tím, co viděl, zůstal stát na místě, neschopen slova. „Smith?!“, uslyšel nedaleko za sebou. Byl to Geryk a jeho družina. Velitel bez prodlevy zavelel k útoku a vyrazil směrem k Darienovi v domnění, že Jimmyho ohrožuje. „Ne! On je s námi! Nechte ho být!“, zavolal Jimmy, ale nikdo ho již neposlouchal. V děsivém očekávání, že jeho družinu čeká osud stejně hrozivý, jako jeho nepřátele, bezmocně sledoval, co se děje. Garyk vyběhl po Darienovi jako první. Ten s děsivým úšklebkem pouze mávl rukou a slavného válečníka odhodila tlaková vlna. Jimmi se už začal pomalu připravovat na nejhorší, když v tom padl Darien na zem a začal s sebou křečovitě zmítat v plameni bílého světla. Zmohl se jenom na hlasitý, uši drásající křik, ale po chvíli utichl a zůstal jen nehybně ležet... „Teď nám neublíží“, ozval se z davu vojáků vysoký hlas, který Jimmy dnes již slyšel. Byla to Claria, nejvyšší kněžka svatého řádu Angelus Alas. „Svažte ho a pověste mu to na krk“, pokynula Garykovi a podala mu amulet, který svou září Jimmyho málem oslepil. „Toto ho udrží v klidu...“

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Darien - Bílá kniha : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Plavba
Předchozí dílo autora : Výlet

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku