Po celém dni, co si lehnu do postele a snazim se jit spat, mi vsechno bezi hlavou.(Nebudu doplňovat hacky a čárky) davam si to sem tak, jak jsem si to napsala do telefonu a nechci to lip zaobalovat, aby se to lepe cetlo.

Noční tramvaj domů

Tohle je začátek. Psala jsem to v době, kdy jsme spolu začínaly. Chodily s propletenýma rukama a usmívaly se jedna na druhou.

Pardon, ze chybi interkpunkce, ale opravovat to v telefonu.. se mi nechtelo.

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.