Rozhodně souhlasím, ačkoliv moje dětství bylo velmi netypické a rozuměl/a jsem si tehdy mnohem víc s dospělými než s jinými dětmi. Chtěl/a bych ale upřesnit, že ačkoliv je naše dušička stejně citlivá a zranitelná, je zcela individuální, co a jak se jí dokáže „dotknout“. Jedna osoba může mít šok a trauma, už když jí ostatní naznačí, že není na světě ta nejdůležitější a „netočí se vše jen kolem ní“, zatímco jiné můžete sprostě vynadat a plesknout po tváři a ona se třeba jen usměje a opravdu ji to nebolí, ne proto, že by ta duše nebyla citlivá a zranitelná, ale proto, že v hloubi duše té osobě záleží na něčem úplně jiném a s jistotou ví, že jinde to pohlazení a chválu spolehlivě dostane, takže vaše facka není to, co by ji opravdu zranilo na duši.

Proč neuvaříme tatínkovi pivíčko? Není v tom diskriminující genderový stereotyp? Vezmeme Wikipedii (kde si nastudujeme, jak se to dělá), pak vezmeme slad (ve skutečnosti písek), rozemeleme ho na jednoduché sacharidy, přidáme kvasinky a už se vaří a tatínkovi bude od vlastní dcery jistě velice chutnat.

A pro ten pláč u mužů jsem také. Proto tak rád/a poslouchám, jak Daniel Landa v písni „1938“ zpívá o vojáku-muži: „Pro slzy už skoro nevidí, Habešanům marně závidí.“

oslov
radek:

Díky :)

Nadherne pocity,zajímavě napsano

Dandy:

Díky, to mne těší, že se to dobře čte,..

Ano člověk by se měl sem tam vrátit do dětství
Hrát si na něco co není,to není ono.
Moc fajn počtení

Psavec:
Děkuji :)

slavek: To je pravda, každý máme nějaké. :(

človiček:
To je bezva napsaný, tak už konečně vím, proč mě neustále bolí záda.:)

Dobře se mi četla.

Jsou ovšem rány, které nepřebolí. A na ty se nedá připravit v dětství. Dá se jenom naučit s nimi žít.

Bulí, bulí, bulíček .....úplně to slyším. Až se vybulí , namažeme ho cibulí. Apropó po narození dcery jsem zamáčkl tvrďácky slzu a pak mě tak vzali záda, že místo slz radosti jsem to odfňukal v bolesti. Prostě jsem emoce zazdil a ony mě potrestali.