Naplněn úžasem vcítil jsem se do postavy zkrachovalého pekaře, ocitnuvšího se ve 32hém paralelním vesmíru. A dostal chuť na čerstvý rohlík. Ten ovšem ve všech 31 vesmírech bohužel neexistuje neboť ve všech těchto vesmírech již žádní pekaři nežijí, a to už od dob velkého třesku. Pokud se někdy vrátím zpět, do vesmíru prvého, pak jen proto, že chuť na čerstvý rohlík ve mně převáží nad chutí nenabýt již nikdy ani špetky zdravého rozumu. Díky za instrukci...

K tomuto dílu jsem napsal komentář tak dlouhý, že jsem ho publikoval jako samostatné dílo nazvané „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ a sem dávám jen zestručněnou verzi.

Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“

Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.

„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.

Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.

Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.

Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).

Karel Malcovský: Děkuji za přečtení a reakci. Snad ti myšlenky z mé úvahy budou užitečné... :-)

Singularis: super, asi nejdelší dílo co jsem tady četl, podruhý a potřetí to číst nebudu ale je pravda že u klasicky krátkých děl to dělám...