shane: Vím, někdy je těžké udržet si optimismus, pozitivní myšlenky, chuť do života a asi čím je člověk starší, tím je to horší a ještě u lidí, kteří i v mládí lehce podléhali svým špatným náladám. Držím nám pěsti :-) Stárnou všichni.
Yana: Nu, do hlav těch druhých nevidíš! Najednou se něco zlomí a ze dne na den ztratí paměť nebo chuť být dál v tomhle světě. Já už si taky připadám nějak vyhořelý a to jsem jeden čas byl v popředí všech těch tří měsíčních žebříčků. A nápady teď dávam jen do deníčku...:-)
shane: No tohle nějak nemůžu pobrat, že je to vždy jakoby najednou, no možná spíš si jen nevšímáme těch příznaků, které k tomu směřují. Bohužel ne každý senior umí s tím stárnutím zabojovat. Někdy tomu podléhají víc než je zdrávo. Ale je to jistě často nedostatkem vnějších podnětů. No uvidíme co to jednou udělá s námi :-)
Yana: Já samozřejmě pochopil, co jsi měla na mysli, jen jsem to doplnil o fakt, že můžeme dát jenom to, co nám vštípili jiní! Když někdo nepoznal lásku a péči, ať už od vlastní rodiny či od náhradních pěstounů, má problémy ji sám dávat a brát ohledy na potřeby jiných! Jj, nevíme dne ani hodiny, kdy se třeba i my staneme na někom či na něčem závislí! Já už si taky vyzkoušel francouzské hole a letos přibyly i klasické berle a zažil jsem chvilky bezmoci, které bych si nerad zopakoval. Ostatně i teď zas marodím dík hloupému úrazu v práci, nejel jsem kvůli tomu na ten sraz a návrat k původnímu stavu není tak rychlý, jak bych si přál. Znal jsem z jiných portálů čiperného staříka, emeritního profesora češtiny, plodného autora a bezva chlapa. Náhle zmizel a jeho přátelé po něm začali pátrat. Kdosi zjistil, že skončil v nějakém ústavu, protože ze dne na den se uchýlil do svého duchovního světa a jen zřídka z něj vycházel a někoho poznával. Pokud ještě žije, je o dva roky starší než náš Žblabuňka. :-)
shane: no tak jasně, ty co vstupují jsou většinou (ne vždy) láskou a péčí obklopeni, ale co stáří, o to mi jde, o moje rodiče, kteří naprosto nečekaně tu pomoc a lásku potřebují, nějak jsem to nečekala, tak brzy, lásku jsem jim vždy dala najevo, ale teď potřebují pomáhat, to hlavně, aby mohli důstojně žít, dík za reakci
Ano, čas každého z nás je vzácný, ale šetřit jím na těch, kteří nám bez ohledu na něj dávali to, co v nich bylo nejlepší? Oplácejme lásku láskou a věnujme ji i těm, kteří teprve vstupují do našeho života a do světa kolem nás...:-)
Vzala jsi to přes city a vděčnost, já to vidím trochu pragmatičtěji, je to totiž má povinnost. Vděčnost za život, za lásku a vychování? To ano, ale chtěli mě oni, a vše, co mi dali, co mě naučili, předávám svým dětem, jejich vnoučatům, a mým vnoučatům, jejich pravnoučatům atp. Přesto jsem vděčný za všechno, co pro mě udělali. A nejen jim. A i o ty ostatní jsem ochoten se postarat, v rámci svých možností a schopností. Už jenom proto, že to potřebují. A city? Každý potřebujeme vlídné slovo, pohlazení nebo alespoň dotek. Tak proč jimi skrblit, že?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.