Pff, tak tato úvaha mě docela pobouřila. Přijde mi, že právě ten kdo naslouchá a vnímá, co se snaží druhá osoba sdělit je pro ni samotnou mnohem přínosnější a především upřímnější než ten, kdo jen žvatlá rádoby rady a připomínky.. Oslovil mě ale obraz "lidí, co poslouchají pod okny", asociují mi obyčejné pasivní facebookáře, kteří si mohou přečíst a vidět možná i mnohem intimnější sdělení, než to, co uslyší špehoun z okna.. :-)
Čím víc "přátel" máš, tím víc jsi transparentní, ale dá se to ustát i uhlídat..

Přítel co zradí, není přítel. Je pak jen na tobě, aby jsi se sama sebe zeptala, kde jsi udělala chybu, že jsi si to myslela? Ale poradil bych ti asi jen jedno. Pro jistotu si zavírej okno a dávej pozor, kam až zvuk tvého hlasu doléhá...

život tě jistě uvrhne do role nechtěného posluchače mnoha lidských osudů...
...a budeš tázána na rady, názory, postoje

člověk nikdy neví s čím přijde život příští den
každý děláme chyby
a někdy se z náhodných "posluchačů" stávají dobří přátelé. :)

takže ti přeji co nejmíň zrad a bolestí a co nejvíc přátel a dobrých lidí!

Mno... když začnu tím co se mi moc nezamlouvá tak to je ten názor že takovíto lidé nemohou mít vlastní názor. Podle mne to nemá spolu moc společného. Třeba jsi někoho takového potkala ale vlastní názor nemusejí mít i lidé kteří nešpehují.
To je asi jediné co bych vytkl.
Jinak se mi to jako zamyšlení nad určitou lidskou povahou líbí.
Máš pravdu že zrada od přátel bolí mnohem více nežli od úplně neznámého člověka.
- Když jsem to začal číst ... četl jsem to jako nějakou analýzu ale tento pocit se v první čtvrtině přeměnil jako kdyby to bylo součástí jakéhosi rozsáhlejšího příběhu ... to je pro mne poměrně zajímavé ... možná že jsem to začal číst s určitým očekáváním jenž ve mne vzbudilo to upozornění že se jedná o úvahu. ;-)