Na saspi a literu znám jednu prima autorku, se kterou se občas rádi škádlíme! /Vlastně je jich takových víc, co nezkazí legraci.../ Nedávno mi napsala do komentu rozvernou básničku na téma, jak jí taji pod rukama atp. s poznámkou, že jí trochu "Haraší!" Tohle je trochu upravená odpověď...

Jen takové drobné snění...

Láska je naše slunko zlaté, které nám září na cestu a v Tobě, děvče boubelaté, snad nalézám svou nevěstu...

Tyhle verše mne napadly, když kamarádka na jiném servru napsala nádherné něžné dílko s názvem "Šeptání". Když jsem psal tuhle báseň, netušil jsem, že i já budu teď jen šeptat nejen nocí ale i dnem!;o))) Ještě že to není zvuková nahrávka...

Kdepak je to jaro?

Skvělá autorka z literu a i jinak bezva človíček, mne svou nádhernou básničkou " Do pohádky" inspirovala k tomuhle bláznivému úletu...

Takový malý romantický úlet, co dopřála mi fantazie má, ač někdy duch by nejraději ulét tam, kde již srdce nic necítívá...

však dnes ne ještě...

V tak trochu melancholické náladě jsem si pobrukoval Žalmanovu píseň "Dej na hrob můj barevný šál" a náhle mne napadly tyhle verše...

A tohle zas vzniklo, když jsem četl báseň s poetickým a výstižným jménem "Krásná"od jiné skvělé autorky z literu, skrývající se pod nickem "lampička!" Jak málo stačí k inspiraci!...

Na chvilku se roztrhly mraky a osamělá hvězdička mne svým svitem inspirovala k tomuhle romantickému poblouznění...

Občas neškodí pokusit se vžít do pocitů druhé strany...

Snivá...

Villonská balada na slova: loutna*láska* píseň*krev*noc. Tato forma užívá pouze tři rýmové koncovky, rýmy střídavé či obkročné, ve třech strofách o 7-12 verších a v dozpěvu neboli poslání (nejčastěji čtyř- až pětiveršového). Refrénem balady je opakující se poslední verš jednotlivých strof a poslání. Tedy např. ababbcbC, ababbcbC, ababbcbC, acaC. (Přičemž C je opakující se refrén). Nebo abbaaccA, abbaaccA, abbaaccA, abbA. (A je refrén).

A co kdybych se ti ztratila?

Tenhle něžný úlet je vhodný spíše pro letní dny, kdy se dá sedět u táboráku, ale proč by si na to člověk nemohl vzpomínat i za dlouhých zimních večerů?

Zase drobná slůvek hříčka od srdce, co cit svůj hýčká, poskládaná v písmenkách když duch bloudil jako v snách...

Když Láska prší z nebe, nezbývá než si přát: "Chci věčně mít rád Tebe, věčně Tvou lásku znát!"

Mám báječnou a velice půvabnou kamarádku, takové milé sluníčko s nádhernýma očima, jejichž svádivému pohledu prostě nikdo neodolá! Kdo do nich pohlédne, ten je ztracen! Takže tahle báseň patří Tobě, kočičko!