Den stará poémka, to už je vlastně dost prošlá. Protože dnes už je čas žít jinou báseň. Ale což, na upravování mě nikdy moc neužilo, uložím si jí sem.

devítiminutovka

Někdo by se měl už konečně probudit, jedu sem na výlet a ono se pořád spí. Takže se nudim a píšu blbosti.

Len nedávno som sa dozvedela, že jedna naša profesorka z gympla mala autonehodu, po ktorej ostala ochrnutá od pása nadol. Odvtedy na ňu neustále myslím. Preto vznikla táto báseň. Utiahla sa do seba, uzavrela pred svetom. Viem, že ak jej môže niekto pomôcť, psychicky ju podporiť, potom som to ja. Zatiaľ som však nenašla tú správnu cestičku... ale ja to nemienim vzdať!

Je toho moc... spontální... nesouvislé...

Někdy mám odpověď na všechno. I na bolest. (a na podzim se vždy vyrojila)

Tak nějak to bylo...

Napsal jsem ji včera 20.4. jako reakci na vhození zápalných lahví do oken romů ve Vítkově. I když holčička stále bojuje o život, je praktricky mrtvá, protože už nebude mít nikdy normální život. Ps: jsem čech

komentujte prosím!!