Dalo by se odpovědět.
V tu chvíli by nebylo nic jednoduššího.
Víš, jak to zahrčí v hodinách,
když mají odbít půlnoc?

Čtu si. Převracím listy.
„Dnes jsem poprvé plakala po tvém
odjezdu.
Utírám prach na tvém stole,
Padá nový jak sníh, i v létě.
Myslela jsem stále,
Že stojíš pod okny, dole.“

Jednoho dne jsem mohl vejít.
Poddoloval tě její strach
z nepodařeného života.
Náhle jsme byli sami mimo sebe.

Dívali jsme se na proděravělé nebe
Bílých hvězdných drah.
Kam jsme až došli?

Zajisté na kraj světa, který se může zdát.
Se zavřenýma očima.
Teď je musíme otvírat,
Abychom nezakopli o kamenné lesy.

Já jen vím, že jsem tě mohl odvést
k šípkovému keři,
který se chystal vykvést.
Jsou cesty, po kterých můžeme jít jen sami.
Jsou zarostlé pomněnkami
našeho svědomí.

Tolikrát ještě budeš plakat jinak?
Teď už můžeš číst jen roztržitě
Své polomy
A každá kapka, která ukápne,
se vsákne na úsvitě
do malých úst, která se uhnízdila
v našem bytě.

Dalo by se odpovědět.
Ale což vím, kam vede?