Jsem dítě sodomy, v sny marně zatoulané,
než požár zničení se nad vším rozlije.
Hřích, vášeň miluji, když v rudý záblesk vzplane,
a kultů tajemných zbožňuji orgie.

Jsem starý flegelant, jenž boky šlehá nahé
za písně pochmurné do smrtelné únavy,
by klesl vysílen a v proudu lásky vlahé
zrak stočil naposled v bok Krista krvavý.

Jsem drsný námořník, jenž do tmy pluje z jasna
po mořích Neznáma jak s větry o závod,
by náhle slyšel škleb a posměch ďábla žasna
a s lodí rozbitou v klín padl zrádných vod.

Jsem zachmuřený kněz, jenž v kobkách chrámu stměných
mši tichou denně čte u Panny zázračné,
by, smutný zpovědník všech duší zatracených,
jich hřích ukryl stín v žaláři duše své.

Jsem žena umdlená, jež láká v ňadra skvělá
zhýralce divoké a v plen jim dává klín,
by ve hře zuřivé dech chroptíc zarážela
a mřela zdušená na horkém loži vin.

Jsem básník morózní, jenž cítí každou muku
jak housle tenkých strun, když prsty se jich se tknou,
jež vášní chmurný hráč vzal v drsnou svoji ruku,
by struny nervů mých protrhal divou hrou.

Jsem dítě sodomy, v sny marně zatoulané,
jsem starý flegelant, jenž boky šlehá zdrané,
jsem drsný námořník pod stěžněm rozbitým.
Jsem zachmuřený kněz, jenž rozhřešení dává,
jsem žena zhýřilá, jež hrám se divým vzdává,
Jsem básník morózní, umučen dílem svým.